Mgr. Libuše Černá

* 1953

  • „Dvě dívky ze staršího ročníku najednou zmizely. Vznikla strašná panika, co se s nimi stalo. Přijely až večer a byly přivezeny ruským jeepem s vojáky. To byla zase druhá strana, to byli ti, kteří se s ruskými vojáky kamarádili. Tu noc, co se vrátily, jim ostatní žáci ostříhali všechny vlasy. Ony musely odjet domů a byla z toho potom velká aféra, protože to byly samozřejmě dívky z komunistických rodin.“

  • „Byla jsem doma a uprostřed noci zazvonil telefon. V telefonu byl přítel mojí sestry, který říkal: 'Jsme obsazení.' Vůbec jsem tomu nerozuměla. A pak jsem uslyšela dunění letadel. Léta jsem potom nemohla snést zvuk letadel. Byl to samozřejmě neuvěřitelný šok. A potom i situace po jednadvacátém srpnu, kdy jsme se druhý den probudili a v ulicích byly všude tanky. I před tankem na Újezdě stály tanky. Všechny hlavní body ve městě byly obsazené. A my jsme to prožívali. Se vším, co k tomu patřilo.“

  • „Shodou okolností jsem se dostala k jednomu pánovi, který pracoval na Ministerstvu školství. Asi to byl soudruh, ale nikdy jsme se o tom nebavili. Jmenoval se Krpata. Byl mi s ním zprostředkován rozhovor a ten rozhovor byl v podstatě alternativní přijímací zkouška. Opravdu mě zkoušel. A když jsme skončili, řekl mi: 'Já si myslím, že co se vašich vědomostí týče, nebyl by žádný problém, abyste studovala. Co se vašeho kádrového posudku týče, to nepřipadá v úvahu. Já vám můžu zprostředkovat nástup na externí studium, ale denní, to opravdu není v mé moci.'“

  • „Po prázdninách v roce 1968 jsme všichni jeli na chmelovou brigádu. Bylo to ještě před prvním ročníkem. V té oblasti byli ubytováni sovětští vojáci a my jsme s nimi během brigády byli samozřejmě konfrontováni. Jednou se stalo, že vojáci z ničeho nic přijeli a všechny nás sebrali. Řekli, že jsme jim přestříhali nějaké dráty a že jsme sabotéři. Byla to pro nás velice nebezpečná situace. Zachránil nás nakonec učitel ruštiny, který se s nimi domluvil, aby nás pustili.“

  • „Strávili jsme celý den v Bartolomějské ulici. Bylo to jako z Franze Kafky. Seděli jsme na stanici, nikdo si nás celý den nevšímal. Pak jsme byli každý zvlášť u výslechu, kde se nás ptali na naprosto absurdní věci. Celý tenhle kafkovský den skončil tak, že nás někdo poslal do trafiky koupit kolek za tři sta korun a tím to bylo vyřešené.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Černá Libuše

    (audio)
    délka: 47:31
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 2

    Praha, 09.04.2017

    (audio)
    délka: 02:05:36
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Víra přidává na páteři

r. 1957
r. 1957
zdroj: Pamět národa - Archiv

Libuše Černá se narodila 2. září roku 1953 v Praze. Od čtrnácti let se aktivně angažovala v Českobratrské církvi a evangelické mládeži. Před maturitou se jí podařilo několikrát vycestovat do zahraničí, na měsíc do Francie a na dva měsíce do Londýna. Po ukončení střední školy jí nebylo z kádrových důvodů povoleno dále studovat, začala tedy pracovat v Akademii věd v oddělení západních literatur. V knihovně Akademie získala přístup k psacímu stroji, na kterém do konce 70. let přepisovala ilegální samizdaty. V roce 1975 byla přijata na dálkové studium na Filozofické fakultě, později jí však vedoucí katedry dal jasně najevo, že jí dostudovat nenechá. Tehdy začala uvažovat o emigraci. V dubnu roku 1977 se vdala za muže ze západního Německa a o několik měsíců později emigrovala do Brém. V Německu dostudovala VŠ a již během studia začala pracovat v rozhlase, kde poté působila přes dvacet let. Za nejzásadnější považuje rozhovory, které nahrávala s přeživšími holocaust. S manželem se dlouhodobě snaží prohlubovat vztahy mezi českým a německým kulturním světem skrze organizování výstav, koncertů, divadel i mezinárodního literárního festivalu. V současné době je Libuše předsedkyní Brémské rady pro integraci.