Otta Bednářová

* 1927  

  • „Já jsem se tenkrát dozvěděla o tom, že budou rehabilitováni lidi, který byli odsouzený. No tak jsem tam šla a na vlastní uši slyšela všechny ty hrůzy. Tak jsem si řekla: ‚Tak tohle teda musím někdy, až to bude možný, tak tohle musím odvysílat a těch lidí se zastat.‘ Ta rehabilitace byla stejně taková povrchní jenom, zřejmě se jim nechtělo do úplný rehabilitace.“

  • „Jednou se stalo, že mě přepadli policajti a řekli mi… přišli tam ty zelený, to nebyli estébáci, ale normální policajti, takže ty měli možnost nás všechny lidi oslovit a poručit, co máme dělat. Tak mi řekl: ‚Nastupte si tady do toho auta.‘ Já jsem říkala: ‚A z jakýho důvodu?‘ – ‚No, to poznáte.‘ Prostě jsem tam musela nastoupit. Já jsem měla v tašce plno těch věcí, který byly rozepsaný a který jsem chtěla dát Jiřině Šiklový a ještě dalším lidem, pro který jsem to rozepisovala. Teď jsem z toho byla vyděšená, protože jsem se bála, co se bude dít, až… Ptala jsem se, kam mě vezou, to mně neodpověděl samozřejmě nikdo nic. Já jsem si řekla, že tomu musím zabránit, a pohotově jsem řekla: ‚Ale já musím nejdřív do Ústavu pro matku a dítě v Podolí, jinak mně bude špatně a zhroutím se. Musím tam dostat injekci.‘ To jsem si vymyslela, nebyla to pravda. Ale tak on mě tam, když jsem takhle naléhala, tak mě tam nakonec teda odvezl. Šel se mnou po schodech a až k tý ordinaci, dál už nešel. Já jsem zaťukala a on se tam hrnul se mnou a já jsem říkala: ‚No sem snad nepůjdete?!‘ A tak jsem ho odrazila a zavřela dveře. Byla jsem vevnitř a byla tam sestřička, doktorka tam nebyla. Sestře jsem říkala: ‚Sestřičko, prosím vás, tady je policajt a ty mě seberou. Já mám plnou tašku věcí a nemůžu s tím dál jít, oni by mě sebrali a ještě bych měla z toho hrozný nepříjemnosti.‘ Ona vzala tu tašku a chrstla to takhle pod kanape a pod takovou skříňku, kterou tam měli. Píchla mi injekci a zalepila mi to.“

  • „To jsem právě v tý době po revoluci, v tom okamžení, kdy se změnil režim tady, tak mi připadalo, že moje rodina je bohatá a že ty lidi jsou chudý vedle nás. Tak jsem začala inklinovat k dělnictvu a bylo mi to trapný, že mám školu. Tak jsem se přihlásila do ČKD a chtěla jsem pracovat tam, abych měla přístup k dělnický třídě a abych tohle nějak vzala zasvý, abych se přizpůsobila těm lidem.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha 1, 22.01.2020

    (audio)
    délka: 50:43
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

To musím odvysílat a těch lidí se zastat

Otta Bednářová (1978)
Otta Bednářová (1978)
zdroj: archiv pamětníka

Otta Bednářová se narodila 18. června 1927 v Praze. Po maturitě na reálném gymnáziu se stala členkou komunistické strany a našla si práci v ČKD. V roce 1950 začala pracovat v Československém rozhlase. Od roku 1963 působila v Československé televizi, kde se stala spoluautorkou pořadu Zvědavá kamera. V reportáži Svědectví pro výstrahu odhalila zákulisí vykonstruovaného procesu padesátých let. Dokumentovala i další, na tehdejší dobu citlivá témata. Už během 50. let přehodnotila svůj pohled na komunistickou ideologii. Po roce 1968 byla nucena Československou televizi opustit, z KSČ ji vyloučili. Od roku 1974 se Otta podílela na rozmnožování a šíření samizdatové literatury, čímž se dostala do hledáčku Státní bezpečnosti (StB). Na sklonku roku 1976 patřila mezi první signatáře prohlášení Charta 77, dokument podepsali i oba její synové. O rok později založila se skupinou signatářů Charty 77 Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Po roce byla zatčena a s celou skupinou odsouzena k tříletému nepodmíněnému trestu. Ve vězení strávila šestnáct měsíců. Po propuštění se znovu angažovala v disentu. Podílela se na šíření samizdatové literatury a dalších textů. Po sametové revoluci pracovala ve Výboru dobré vůle Olgy Havlové.