Ruth Bondyová

* 1923  †︎ 2017

  • „Na česko-německých hranicích auto zastavilo, všichni vystoupili a začali zpívat Kde domov můj. V tom okamžiku jsem si uvědomila, že to není můj domov. Pojedu do Palestiny. V Praze jsem neměla kam jít, v bytě bydlel již někdo jiný, byl to nájemní dům. Jednu noc jsem strávila na Masarykově nádraží v noclehárně. Až jeden spoluvězeň mi připomněl, že jsem měla pratetičku, Češku, u které byla moje sestra. Člověk byl po návratu jak v mlze. Vážila jsem pětatřicet kilo. Vzali mne do sanatoria na nějaký čas.“

  • „Vstup mužů do ženských bloků byl přísně zakázaný. To už nebyl Terezín, to byla Osvětim. Muži a ženy byli přísně odděleni. Některý kápo byl slušnější, jiný ne. Na cestě na latríny a do umýváren jsme se mohli potkávat. Uprostřed vedla cesta, kde se muži a ženy mohli potkávat. Mohli se tam letmo setkat, vyměnit si pár slov. Ženy někdy mužům daly něco jídla ze svého přídělu. To nebyly návštěvy, ale aspoň byl nějaký styk. Děti do deseti let byly s matkami na ženských blocích, od deseti let byly s otci na mužských blocích.“

  • „Bylo založeno podzemí, hlavní slovo měli komunisté, měli nejlepší spojení ven. Rozhodli jsme se, že až to na nás přijde, něco uděláme. Spojky byl jen ve třech. Vy jste znal jen toho, kdo vám předal rozkaz a komu jste měl předat rozkaz dál. Já jsem dostala láhev s petrolejem. Jiný měl sirky. Kdyby k něčemu došlo, měli jsme zapálit dřevěné bloky. Bylo jasné, že bychom se tím nezachránili. Neměli jsme ty pyžama, pruhované obleky, ale měli jsme oblečení po mrtvých, vypadali jsme jako strašidla. Na kabátech byl štráf s barvou. Zkrátka bez oblečení, bez peněz, bez spojky bychom dlouho nevydrželi. Většina neměla boty, jen dřeváky. Bez dokumentů by nás brzy chytli. Spíš to bylo připravované z pocitu bezmoci. Když se datum blížilo, byla selekce, nevěděli jsme, jestli je to past, nebo je to pravda, že je to na práci.“

  • „Já jsem si nechala sundat číslo z koncentráku. Tady (v Izraeli) se chodí dlouhé měsíce s krátkými rukávy. Jako novinářce mi to začalo vadit, lidé se hned začali ptát, jaké to bylo, nepotkala jste mého bratrance, a tak dále. Řekla jsem si, že to mám jako vizitku, tak jsem si to nechala sundat. Nikdy jsem toho nelitovala. Někteří lidé mi řekli, že to je jako čestné vyznamenání. Co je na tom čestného? Označili nás jako dobytek.“

  • „Nikdo si nemyslel, že dojde k vyhlazení. Rodiče říkali: ,Co nám můžou udělat, no tak se uskromníme.‘ Židé se opírali o historickou zkušenost. Bylo pronásledování, pogromy a chudoba, ale samozřejmě plynové komory si nikdo nepředstavoval. Bylo to nepředstavitelné a zůstalo to nepředstavitelné dodnes. I dnes si člověk říká: Jak je to možné? Jak tam nahnali ty miliony? Vždyť je to nemyslitelné. To se vyhýbá všem lidským zkušenostem. Vraždy, krvavé války, to všechno v historii už bylo. Tohle bylo, doufám, jedinečné. Ačkoliv člověk nemůže vědět.“

  • Celé nahrávky
  • 6

    Ramat Gan, Izrael, 24.02.2008

    (audio)
    délka: 02:34:25
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Já jsem si číslo z koncentráku nechala sundat

Bondyova orez.jpg (historic)
Ruth Bondyová
zdroj: fotografie autora

Izraelská novinářka, spisovatelka a překladatelka Ruth Bondy přeložila celkem přes čtyřicet českých knih, např. knihy Bohumila Hrabala, Jiřího Weila, Milana Kundery, ale třeba i Fimfárum Jana Wericha. Její první přeloženou knihou z češtiny do hebrejštiny byly Osudy dobrého vojáka Švejka. V Izraeli je samozřejmě více známá jako novinářka, která měla v páteční příloze jednoho z nejčtenějších deníků Davar svoji pravidelnou rubriku. Ruth Bondy za svou práci novinářky dostala v Izraeli několik vyznamenání, mimo jiné byla první ženou-novinářkou, které byla udělena v Izraeli prestižní Sokolovova cena. Narodila se v Praze na Vinohradech. Za války prošla koncentračním táborem Terezín a terezínským rodinným táborem v Osvětimi. V červnu 1944 byla Ruth Bondy převezena z Osvětimi na odklízení trosek v Německu, pracovala v Hamburku. Konec války ji zastihl v Bergen-Belsenu. Po válce si našla práci u agentury United Press jako překladatelka z angličtiny. Přihlásila se do československé brigády na pomoc Izraeli, odešla společně s brigádou na konci roku 1948. Ruth Bondyová zemřela 14. listopadu 2017 ve věku 94 let.