Anita Franková

* 1930  †︎ 2008

  • „Takže první vzpomínky mám na mobilizaci na podzim 1938. Nevěděla jsem přesně, o co jde, ale věděla jsem, že se něco děje. Tatínek nebyl doma, poskytl totiž své auto a sebe k dispozici a svážel brance, očekávalo se, že bude válka. Doma jsme byly jen já, maminka a služebná. Dělala se taková cvičení, kdy se rozsvítila petrolejová lampa s modrým cylindrem, učili jsme se oblékat plynové masky. Já jsem měla takovou s chobotem, jaké byly pro malé děti. Vypadalo to hrozně strašidelně a já jsem se hrozně bála.“

  • „My jsme tehdy měly tu výhodu, že jsme mohly až do poslední chvíle žít ve vlastním domě. Sice to byl hezký byt, ale byl ve starším domě a Němci spíš šli po bytech v nových domech s ústředním topením. Takže do poslední chvíle jsem žily docela slušně. A tamto byl velký šok, protože to byl takový velký sál, kde na zemi ležely jeden vedle druhého slamníky, a to byla taková plocha, kterou měl každý k dispozici. Tam se celý den sedělo nebo leželo, fasovalo se tam jídlo, byly tam takové žlaby, umývárny a díry jako záchody. Obrovský a společný pro muže a ženy, na to nikdo z nás nebyl zvyklý. Byla tam už velká drezůra esesáků, špatné jídlo, odevzdávaly se tam poslední věci, jako byly šperky a klíče od bytů. Do občanských průkazů dospělých, kteří už tam měli „J“ jako Jude z dřívějška, se přidávalo ještě razítko „Ghettoisiert.“ Byly jsme tam tři dny, čtvrtý den, vlastně ještě v noci za tmy, protože nechtěli, abychom byli viděni, nás odvezli do Terezína. Já jsem tam ze začátku byla dost nemocná, což byla celkem klika. My jsme v té době byly totiž s maminkou zařazeny do několika transportů, ale tehdy ještě nemocný chránil zdravého, ještě neroztrhávali rodiny. A protože já jsem byla nemocná a Němci se snažili, aby to vypadalo jako pracovní transporty, tak nemohli poslat nemocného na lehátku. Já jsem navíc měla spálu a potom žloutenku, takže bych mohla někoho nakazit, a proto jsme byly z těch transportů vyreklamovány. To jsme pak měly štěstí, do těch dalších, nebezpečných transportů, jsme nespadly. Bylo asi šedesát transportů z Terezína na Východ, a byly asi tři, čtyři, ze kterých se sice vrátilo málo lidí, ale percentuelně nejvíc ze všech.“

  • „Selekce se konala v jednom z bloků, který snad byl kvůli tomu vyklizen. Maminka říkala, že přítomen byl i Mengele. Moje maminka byla velká bojovnice. Nebýt mé maminky, tak já tady nejsem. Ona měla už jen mě a život beze mne pro ni neměl smysl, a proto vynakládala všechno, co mohla, abych já přežila. Určitou výhodou ale také bylo, že jsme tam už nějakou dobu byly, a proto měla maminka mezi vězni, kteří zastávali různé funkce, i určité známé. Takže se například dobře znala s táborovou lékařkou. Šly jsme na selekci, pochopitelně jsme neprošly. Maminka ano, já ne. Tak maminka šla na Schreiberei a nechala se vygumovat. Takhle jsme šly k selekci třikrát. A když jsme tam šly potřetí, měla jsem naučeno, že mám německy říct, že jsem zahradnice. Měly jsme to štěstí, že doktorka stála při selekci zrovna vedle esesáka. A ten esesák byl opilý, jak mi říkala maminka později. Takže to bylo štěstí, esesák se zeptal maminky, čím je v civilu, ona že kuchařka, on to ještě glosoval, že je dost vyžraná, já jsem měla říct, že jsem zahradnice. Jenže on se mě navíc zeptal, jestli ty kytky ničím, anebo pěstuji. Já jsem se prý na něj hloupě koukla a řekla: ‚Herr SS, ich verstehe nicht so viel Deutsch.‘ Jemu to přišlo legrační, tak mávl rukou a řekl, ať jdeme obě. Já od té doby věřím na osud. Strašně záleželo na tom, v jaké kondici, v jaké pozici, před kým a jak naladěným jste stál. Strašná náhoda, strašná.“

  • „Když jsme zastavili na nádraží, přišli osvětimští vězni v takovém zvláštním komandu S kraválem roztrhli dveře a začali německy řvát: ‚Ven, ven, všichni ven!‘ Teď na sobě měli trestanecké obleky, pruhované čepice, když jim spadla, tak bylo vidět, že jsou holohlaví. Pro nás to bylo strašné, i pro dospělé. My jsme vlastně nevěděli kde jsme, co máme dělat. Takže někoho z vlaku vyhodili, někdo z něho vypadl, oni nás potom odvezli do sauny, otetovali, vzali zbytek věcí, který jsme měli. Jen dětem nechali spodní prádlo a boty, to si pamatuju.“

  • „My jsem přijely do Terezína krátce poté, co se celý Terezín stal ghettem. K 30. červnu se museli vystěhovat obyvatelé, kteří tam dosud žili, a začaly se obydlovat domy, které jim patřily. Už se tedy nebydlelo jen v kasárnách, ale i v těchto domech. Bydlelo v nich několik lidí, nebyly pořádně zařízené, pamatuji si, že první dům se jmenoval dům „U Slunce“, to byl ještě starý název. Bydlely jsme tam pár dní, ležely na betonu v prádelně, jinde nebylo místo. Pak nás postupně přemístili do kasáren a mě dokonce dali na dětský pokoj, což já jsem velice špatně nesla. Po smrti tatínka jsem se stala takovým nekolektivním člověkem. Měla jsem sice kamarádky, ale byla jsem dost závislá na mamince a chtěla jsem být pořád s ní. Byla jsem totiž u toho, když tatínek dostal ten infarkt a umíral, a o maminku jsem měla strašný strach.“

  • „První změna, kterou jsem zaregistrovala, přišla, když byly odtrženy Sudety. Vesnice v okolí Litomyšle byly německé a pamatuji si, jak jsme chodívali s rodiči večer od domu, kde jsme bydleli, na procházku „ke šraňkům“, k závoře, která Sudety oddělovala. To mi bylo divné, ale nevím, jestli mi to rodiče nějak vysvětlili, nebo ne. Další obrovskou ranou byla okupace. Tatínek musel nechat svého povolání, advokacie, už předtím s tím měl problémy a rodiče se tehdy rozhodli, že se přestěhujeme do Prahy. Tatínek se domníval, že se ve velkém městě ztratíme a že i on tam najde snáze nějaké povolání, které mu umožní uživit rodinu. V Praze ale bylo potřeba nejprve všechno zařídit, a než se tak stalo, přestěhovali jsme se nejprve do Rychnova nad Kněžnou k dědečkovi. Bydleli jsme tam asi půl roku, já dochodila třetí obecnou, strávila jsem tam prázdniny a v říjnu 1939 jsme se odstěhovali do Prahy. Ale tatínek 17. listopadu náhle umřel na infarkt. Pro maminku to byla hrůza a velice smutné to bylo i pro mě, i když jsem to ještě tak nechápala, a proto nedošlo k tomu, s čím tatínek počítal, a my zůstaly s maminkou v Praze samy.“

  • „Naše rodina nebyla moc věřící židovská. Všichni jsme byli členové židovské náboženské obce. Rodiče chodili jednou za rok do synagogy, jak jsem si později uvědomila, bylo to na Jom Kippur, matky obou už byly mrtvé a maminka neměla už ani tatínka. Já jsem chodila na židovské náboženství, to byla samozřejmost, ale jinak se o tom u nás doma nijak zvlášť nemluvilo. Já jsem měla dvě nejlepší kamarádky, jedna byla židovka, jedna árijka, židovské zvyky jsme moc nedodržovali. Nejedli jsme košer, nedrželi jsme židovské svátky, naopak, chodil k nám Mikuláš, o Vánocích jsme měli vždycky stromeček a o Velikonocích zajíčka. Pokud to mohu posoudit, tak mí rodiče zcela splynuli s litomyšlským prostředím. Maminka měla i židovské i árijské přátele.“

  • „Prostě nás nakomandovali, abychom se seřadili, a řekli, že nás odvedou k nějakému nákladnímu autu, které někde čeká, a pojedeme dál. Ale cestou, jak jsme šli, někteří dospělí poznali, že nás vedou tam, kde byl hrob, kde jsme pochovávali. Dokonce, když už tam byla planina, tak viděli, že je tam vykopaný hrob. Já jsem tak nepřemýšlela, ale dospělí to pochopili, že nás vedou někam, kde nás postřílí nebo nějak zabijí. Tak začali utíkat, esesáci po nich začali střílet, někdy se trefili, někdy netrefili. My jsme s maminkou zůstávaly pozadu, protože já jsem měla špatné nohy, tak jsem nemohla chodit. Šla jsem pomalu, maminka mě taky podpírala, už taky byla úplně oddělaná a nemohla, a oni měli strach, že to nestihnou, než přijdou Rusové, v dáli už byla slyšet kanonáda. Takže nás některé, kteří jsme zůstali vzadu, chtěli umlátit. Začali nás pažbou pušky mlátit do hlavy, každá dostala tři rány, maminka ztratila vědomí, já jsem to ještě viděla, a ještě jsem se tak pokořila, že jsem klekla, sepjala ruce a řekla německy: ‚Pane SS, nechte mě už, já už nemůžu.‘ On mě praštil, já jsem ztratila vědomí, a zůstaly jsme tam ležet. V lednovém polském mrazu, na ledu a sněhu, někdy už za stmívání, a nejen, že ani jedna z těch tří ran nás nezabila, ale dokonce jsme tam ani neumrzly. Nějakým způsobem jsme se pak dostaly do těch našich ubikací. Jak, to jsme si ani jedna z nás nepamatovaly. Jen já mám před sebou širou sněhovou pláň, po které jdou dvě postavy, já s maminkou, vzájemně se podpírají, a vpředu je ohromný kotouč slunce. Čili to muselo být za východu nebo za západu, kdy jsme se tam dostaly. Moje kamarádka, která se taky tímto způsobem nějak zachránila, byla schovaná, tak se pamatuje, že jsme přišly do stanu, byly celé zakrvácené, sotva jsme šly. Moje maminka začala hned fantazírovat, protože byla vlastně v bezvědomí, já jsem seděla a brečela a nic jiného nemohla říkat. Zůstaly jsme tam, už samy, esesáci utekli. Bylo nás asi deset, patnáct, dvacet, to nevím, Češek nás tam bylo už jen pět. Dvě matky s dcerami a jeden úplný sirotek. Asi po dvou nebo třech dnech se maminka z toho dostala, kulhala, chodila šourem, no, muselo to pro ni být hrozný, ale chodila do vesnice, která byla docela do kopce nad tím naším lágrem, žebrat k Polákům pro jídlo. A říkala, že byli úžasní. Že ona byla špinavá, zavšivená, ale oni byli úžasní. Pustili ji do chalupy, posadili ji za stůl, neštítili se jí, dali jí jídlo a ještě i jídlo pro nás. Tak jsme tam vegetovaly, pak jsme měly štěstí, že Němci odešli, Rusové přišli. Ti se o nás postarali. Vyklidili pro nás jednu chalupu, přestěhovali nás, oholili nás, všechno spálili, co jsme měly na sobě, dali čisté oblečení.“

  • „V době našeho pobytu byla postavena ta pověstná rampa a od té doby vlaky přijížděly už přímo do lágru. Vlak zastavil, lidé vystupovali a probíhala selekce, to všechno jsme my z rodinného tábora viděli. To bylo hlavně koncem jara a v létě, jednalo se zejména o maďarské transporty. Na člověka to dělalo obrovský dojem. Nově příchozí nevěděli, co se děje, my jsme to věděli. Byli mezi nimi třeba staří lidé, kteří se nemohli pohybovat, mnohdy nebyli schopni ani sami vystoupit, tak ho ten vězeň, který měl tuto práci na starost, vzal, vyhodil z vagónu a hodil na korbu náklaďáku, který je odvážel do plynu. Viděli jsme, že selekcí prošel málokdo. Pouze mladí, zdraví, bez dětí.“

  • „Cesta byla dost hrozná. Zase se bylo předtím v karanténě, zase se každý pokoušel vyreklamovat. Zase jsme jely dobytčími vozy, už jsme neměly s sebou tolik věcí, jako když jsme jely do Terezína, ale stejně. Říkalo se, že je to pro deset koní, a bylo tam padesát lidí. Hlavní ale bylo, že vagóny byly zaplombované. Byl v nich špatný vzduch, měli jsme tam dva kýble, jeden byl s vodou na pití, do druhého se vyměšovalo. To se pochopitelně během cesty naplnilo. Tak si to dovedete představit, jaké to bylo. Jelo se tři dny, žízeň, smrad, jestli někdo umřel zrovna v našem vagónu, to nevím. Vagóny byly zaplombované z Terezína až do Osvětimi, bylo tam jenom jedno malinké okýnko, skrz které se člověk mohl dívat. Maminka říkala, že když jsme projížděli Prahou a viděli osvětlenou Prahu, že jsem hrozně moc plakala.“

  • „Zavádění zákazů bylo postupné, od nacistů to byla docela dobrá finta. V průběhu půl roku, roku, roku a půl byla postupně zaváděna další a další opatření, příkazy a nařízení. Dokonce ani ne všechny vydával ten nejvyšší německý úřad. Ten vydával nařízení týkající se majetku, ale takové ty různé příkazy, jako kde židé smí a kde nesmí nakupovat, jestli dostanou česnek nebo nedostanou česnek, to vydávaly třeba protektorátní ministerstva nebo policejní stanice, radnice jednotlivých měst. Těchto příkazů byly snad stovky. Co bylo po okupaci jako první, bylo to, že byly zavedeny norimberské zákony. Pamatuji si, že jsem chodila do čtvrté obecné, ročník třicet devět, čtyřicet, a těch příkazů a nařízení asi ještě nebylo tak moc. To přišlo postupně. Já to dnes dokážu vyjmenovat spíše proto, že to znám z literatury, ne z vlastních vzpomínek. Vzpomínám si například na to, že jsem nemohla chodit do kina, do biografu, což mě mrzelo. Moc jsem plakala. Tenkrát byl velkým hitem film o Boženě Němcové a já ho hrozně moc chtěla vidět. Maminka nakonec svolila a já mohla pro ten večer odložit hvězdu a jít do kina bez ní. Maminka měla jistě velký strach. Bylo to asi strašné, ale myslím, že všechny ty zákazy prožívali rodiče hůře než my děti. Já jsem potom později už nemohla na prázdniny za dědečkem do Rychnova, nemohla jsem chodit do školy, nemohla jsem na normální dětské hřiště, ale protože jsme měli partu židovských dětí, které se učily doma, navštěvovaly jsme se, chodily jsme si hrát na Vinohrady na hřiště Hagibor, což bylo jediné hřiště, kam židovské děti mohly chodit. Byla jsem smutná, stýskalo se mi po dědečkovi a podobně, ale tak nějak jsme si dokázaly svých dětských her v rámci možností nějak užívat a moc nepřemýšlet o tom, co všechno by se nám mohlo stát.“

  • „Já se pamatuju, že maminka měla nejlepší kamarádku v Litomyšli, u které jsme měly schované věci, a ta nám dost pomáhala. Posílala poštou nebo po známých třeba husu nebo tak. Podporovala nás. I v Praze byli jistí Březinovi, pan profesor Březina byl tatínkovým profesorem ještě na rychnovském gymnáziu, a i přes nebezpečí, které z toho plynulo, a navzdory tomu, že jsme jim domlouvaly, nás chodili navštěvovat. A také jsme jim svěřily porcelán, sklo, podobně. Měly jsme to u nich schované a také nám vše vrátili. Byli ale i lidé, kteří nám to nevrátili, lidé, kteří se báli s námi stýkat… Bylo to různé.“

  • „Pak přišla ta pravá polská krutá zima, která je krutější než naše. My jsme ležely na podlaze, pod sebou měly jen proleženou slámu, když jsme se ráno probudily, měly jsme zmrzlo za hlavou. Voda tam nebyla. Představte si, byl tam potok, do toho jsme se chodili mýt, mohli jsme si občas i něco přeprat, jenže když přišla zima, potok zamrzl a neměli jsme nic. Byla tam studna, která stála vedle domu esesmanů, tam jsme nesměli jít. Maminka tam jednou šla, esesák ji zmlátil. Byla tam prostě příšerná zima, příšerný hlad a žádná voda. Potom napadlo spousta sněhu, takže jsme postupně nemuseli chodit na kopání těch zákopů. Nejdřív nemusel ten, kdo neměl žádné boty, pak ten, kdo měl špatné boty, pak už nikdo, protože půda byla zmrzlá a už to nešlo. Ale prostě furt jsme tam byli, už jsme neměli ani vodu. Byla velká úmrtnost, začaly se šířit vši, které roznášely skvrnitý tyfus. Z původních stanů, kde nás bylo deset, jsme přežily tři. Sedm jich zahynulo ještě tam.“

  • „Za prvé jsme v rodinném táboru neprošli selekcí a ani v průběhu jeho konání nebyly selekce, zatímco v ostatních táborech byly běžné. Za druhé zůstaly rodiny pohromadě. I když nebydleli muži a ženy společně, přece jen nás nerozdělili a rodiny zůstaly pohromadě.“

  • „Nikdo odjet nechtěl. Každý, kdo měl odjet, si podal žádost o vyreklamování z transportu, což ale bylo, ve většině případů, vyřízeno záporně. Přihlásit se do transportu dobrovolně, to šlo. Ale naopak to bylo velice těžké. Nikdo netušil, kam se jede a jak to tam vypadá. Všichni si mysleli, že prostě jedou někam na práci a že to tam bude podobné jak v Terezíně. Němci se totiž zpočátku opravdu tvářili, že se jedná o pracovní transporty. Byla určena hranice, myslím, že to bylo šedesát pět let, od které se už lidi do transportu nebrali. Jenže potom, v zimě roku 1942, byla v Terezíně veliká úmrtnost. Začaly se šířit i různé nemoci, tak esesáci dostali strach a vypravili tzv. transporty starých. Osmnáct tisíc lidí tak jelo zejména do Treblinky, z nich se skutečně nikdo nevrátil.“

  • „Atmosféra byla mnohem horší. Všichni chápali, že do Terezína pojedeme, ale nikdo neměl představu, jaké to tam vlastně bude. Sice už jsme měly známé, kteří tam byli a posílali domů dopisy, ale dopisy byly cenzurované, muselo se psát jen německy, každý němčinu neuměl… A že se z Terezína jezdí ještě někam dál, to jsme nevěděly. Povolání do transportu se roznášela v noci. To také bylo hrozné, člověk měl strach z každého zvonění. Myslím, že byla asi třídenní lhůta, kdy se měl člověk připravit, potom pobyl několik dní na shromaždišti a až poté se odjíždělo do terezínského ghetta. Vím, že jsme na to byli připravení, protože každý věděl, že potom už na balení nebude moc času. Takže například maminka nechala povlaky na peřiny obarvit nahnědo, protože počítala, že v Terezíně nebudou tak dobré možnosti praní. Pamatuji si, že v ložnici, kterou jsme od tatínkovy smrti nepoužívaly, ležely přes postele věci připravené v hromádkách. Stále byly připraveny zásoby trvanlivého pečiva a podobně. Takže jsme vlastně stále byly připraveny na to, že dnes, zítra, pozítří můžeme dostat předvolání. Já jsem se vlastně těšila, že se tam setkám s kamarádkami, takže jsem o tom moc nepřemýšlela a maminka prý si zase říkala, že aspoň se nebude muset každý den bát toho povolání a chodit se strachem spát. Měla tam už sestru, řadu přítelkyň a já taky. Takže nám to až tak nevadilo. Říkaly jsme si, pojedeme tam, budeme tam všichni, pak skončí válka… To byl takový legrační optimismus, počítalo se, že to do října skončí, do ledna skončí… A tak jsme tam přijely a až na místě zjistily, s velkou hrůzou, že transporty jezdí dál.“

  • „Můj tatínek měl sestřenici, která žila v České Třebové. Ty rodiny se velice často stýkaly a měly se rády, a právě tito Ginzovi se rozhodli emigrovat do Austrálie. Z vyprávění maminky vím, že moc přemlouvali mého tatínka, abychom také odjeli. Jenže tatínek, i když to byl nesmírně vzdělaný a chytrý pán a nesmírně miloval svou rodinu, tak ho nenapadlo, že by nám mohlo hrozit takové nebezpečí. Takže to odmítl s tím, že prý neopustí potápějící se loď. On byl prostě československý vlastenec.“

  • „Návrat byl tragikomický. Byl listopad 1945 a tady už nikdo nepočítal s tím, že by se ještě někdo vrátil. Čili sice tady ještě fungoval repatriační úřad, ale už se o nás nikdo nestaral. Vyložili nás na bubenečském nádraží a řekli, že máme jet někam do Ďáblic. Jak jsme se tam dostaly, to už si nepamatuju. Zůstala jsem tam přes noc, druhý den za mnou přišli a řekli, že mám jít na repatriační úřad do Hybernské. Já jsem jim řekla, že vůbec nevím, kde jsem, že vůbec nevím, jak se tam dostanu, tak mi dali nějaké jízdenky a vysvětlili cestu. Viděli, že jsem hubená, špinavá, absolutně dezorientovaná, ale nikoho nenapadlo, že by mi nějak pomohl. Uznávám, že úředníci už měli jiné starosti, ale z toho lidského hlediska... Lidskými se projevili až lidé v tramvaji, kteří, když mě viděli, udělali sbírku a vybrali mezi sebou nějaké peníze a potravinové lístky. Mně to nepřišlo si to nebrat, ale pak jsem si za to taky nic nekoupila, protože jsem se styděla, tak jak jsem vypadala, jít do obchodu. Na repatriačním úřadu mi dali adresu tetičky. Tetička už tam nebydlela, tak jsem bloudila ulicemi, hladová, až mě konečně napadlo jít na policii. Naštěstí policista, který tam byl, se mě zeptal, co jsem zač, a poslal mě na židovskou obec. A tam zase byla jistá paní, která se s mou tetou dobře znala a odvedla mě k ní. Tak jsem se dostala k tetě, bydlela jsem u ní, maminka přijela až v březnu.“

  • „Tam jsme byly asi čtrnáct dní a cítily jsme se jako na dovolené. Sice jsme odtamtud nemohly utéct, ale nikdo nás tam nebuzeroval. Ležely jsme na písku, pamatuji se, že maminka používala jako polštář nějaký kámen, který tam našla. Bylo teplo, protože byl červenec. Měly jsme hlad, jednou za den nám tam vozili polívku, ale nikdo nás nebuzeroval. Pak nás přeložili do normálního tábora, tam už nás zase buzerovali. Zase tam byly nepříjemné Blockälteste. Když jsme podle nich zlobily, třeba v noci, bylo tam málo místa a ženské se hádaly o místo, tak vždycky přilítla ta Blockälteste a polila nás kýblem vody. Taky se tam stály apely, taky při selekci někoho odvedli, takže to vypadalo, že je tam buď nějaká malá plynová komora, nebo že se ho zbaví jiným způsobem. A vždycky na té selekci oddělili určitou část lidí a někam je poslali, jakože na práci. A mě furt nebrali, maminku brali. Takže maminka to potom už nevydržela a před tou selekcí mě schovala někam za plot. Ona selekcí prošla, zpoza plotu mě vytáhla a přitáhla mezi ty, které selekcí prošly. Takže tak nějak mě zase zachránila, i v tom Stutthofu.“

  • „Já mám dojem, že jsem z toho byla úplně zpitomělá, dezorientovaná, zpanikařená a pořád jsem věřila, že maminka to nějak zařídí. Když jsme potom přišly do tábora, ubytovali nás a vím, že maminka nejhůř nesla, to určitě znáte, že v táboře vykonávali určité funkce sami vězňové. Měli mimořádné postavení, lepší bydlení, lepší jídlo. Takže tam byl vlastně nějaký esesák, který měl na starosti tábor, ale už třeba Lagerführer byl také vězeň, jen třeba ne žid, ale nějaký kriminálník. Vedoucí bloku, Blockälteste a písař byli už z našich lidí. Vím, že pro maminku bylo největším šokem a přenesla to i na mě, když viděla, že i ti normální lidé, které jsme znaly, se tak moc změnili. Taky řvali, taky nás klidně něčím přetáhli, strašili nás, že stejně proletíme komínem… Já myslím, že to byl vyloženě úmysl, když toto dělali. Lidé se ocitli v situaci, pokud teda nebyli svatí, kdy za kus lepšího jídla a nějaké lepší bydlení by dali všechno.“

  • „Terezínská rada starších se snažila po celou dobu své činnosti ulevit dětem a mládeži. V tom, že děti a mládež přežijí a zachovají si jakžtakž zdraví, viděli budoucnost židovského národa. Nemohli sice dělat moc, ale v rámci daných možností dělali maximum. Například: děti měly lepší jídlo a měly ho větší množství. Německé komandantuře to bylo úplně jedno. Prostě na určité období přidělili terezínské samosprávě určité množství jídla, jak to bylo rozděleno dále, to jim bylo úplně jedno. Děti se tedy měly relativně dobře. Bylo to ovšem na úkor někoho, v tomto případě na úkor starých lidí. Ti v Terezíně skutečně umírali hlady. Jinak to asi ale nešlo…“

  • „Ve vojenské nemocnici v Syzráni jsme byly asi čtrnáct dní. Poté si uvědomili, že civilisté ve vojenské nemocnici nemohou být. Uvědomte si, že byla ještě pořád válka. Všechno bylo zničené, každý měl někoho na frontě, plno mrtvých, obrovská nouze… Tak nás přesunuli do civilní nemocnice. Tam jsme bydlely, pojídaly nemocniční stravu, občas za námi přišel nějaký pan doktor. Jenže pak nás začali chodit nějací páni vyslýchat. To už mezitím válka skončila a my se všemožně snažily dostat se domů. Až po válce jsme si uvědomily, že jsme se pro ně vlastně staly velice podezřelými. Přeci jen jsme byly z toho kapitalistického Československa a kapitalismus – jejich nepřítel. A navrch židovky. Proto za námi chodili z NKVD a vyslýchali nás. Pořád jsme se odtamtud nemohly dostat, pak už bylo léto, byl srpen, a oni za námi přišli s tím, že v nemocnici už dále nemůžeme zůstat a že nás odvezou jinam. Tak se stalo, odvezli nás do německého zajateckého tábora, kde bylo německé civilní obyvatelstvo z Pobaltí a z Pruska. Najednou jsme se ocitly v koncentráku, kde byli naši nepřátelé. Maminka s nimi musela chodit na práci do cihelny, ta práce jí nevadila tak jako to, že musela pracovat s lidmi, které nenáviděla. Je fakt, že nás nemlátili, měly jsme jídlo, já jako dítě jsem nemusela chodit do práce. Jenže už bylo po válce a my prostě chtěly domů. Pak jednou, při apelu, pravil Lagerälteste, že já, moje kamarádka a ještě jedna holka z Podkarpatské Ukrajiny pojedeme domů, kdežto moje maminka, maminka mé kamarádky a starší sestra té holky tam musí zůstat. Prý dostali písemně příkaz, že nesmí děti držet v táboře. Snažily jsme se je nějak přemluvit, abychom mohly jet všechny nebo aspoň zůstat matky s dcerami pohromadě, ale nešlo to. Byly to strašné scény, vyloženě nás od sebe odervali. Naložili na nákladní auto, odvezli na nádraží a tam jsme několik dní seděly na peróně a čekaly, až bude projíždět vlak do civilizované Evropy, což se za několik dní stalo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 28.08.2008

    (audio)
    délka: 01:58:12
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Strašně záleželo na tom, v jaké kondici, v jaké pozici, před kým a jak naladěným jste stál

Anita Fischerová před válkou
Anita Fischerová před válkou
zdroj: archiv Post Bellum/Adam Drda

Anita Franková se narodila v roce 1930 v Litomyšli. Její otec byl advokát, rodina žila poklidným životem až do německé okupace. Poté se rozhodla přestěhovat do Prahy. Bohužel, krátce nato tatínek náhle zemřel. Anita (tehdy ještě Fischerová) zůstala pouze s maminkou. V roce 1942 byly obě dvě deportovány do Terezína, cesta do Osvětimi následovala v prosinci 1943. Ačkoli příjezd do Osvětimi byl ohromným šokem, přeci jen měl tento transport a s ním ještě několik dalších velké štěstí: nebyl podroben selekci, nově příchozí byli umístěni do tzv. rodinného tábora. Kromě absence počáteční selekce se rodinný tábor vyznačoval zejména tím, že v něm žili jak muži tak i ženy, tj. rodiny nebyly odděleny. První obyvatelé rodinného tábora byli zlikvidováni až v březnu 1944, další hromadná vražda měla přijít v červenci 1944. Mamince Anity Frankové se podařilo projít selekcí a protlačit s sebou i svou dceru, několikrát jí tak zachránila život. Po průchodu osvětimským ženským lágrem odjely matka s dcerou do koncentračního tábora Stutthof, odtud byly poslány na práci do stutthofského pobočného tábora Gutau. Zdejší velice těžké podmínky oběma vážně podlomily zdraví, zmrzačené bytosti chtěli prchající nacisté dobít mlácením do hlav. Jako zázrakem opět obě přežily, dočkaly se přicházející ruské armády, nedopatřením však byly odvezeny do Syzráně na Volze. Do Prahy se vrátila Anita Franková až v listopadu 1945, její matka až v březnu následujícího roku. Anita Franková zemřela 10. března 2008.