Jiřina Masná

„To bylo večer. Vím, že chlapi z kolonie utíkali na šachtu vypůjčit si všechny baterky a lampy. Každý to přinesl domů, že nebude světlo. Měli jsme to udělané ve sklepě. Tam jsme byli. Maminka říkala, že to bude, protože oni dostali příkaz to opustit. Říkala, že to odpoledne slyšela. Oni najednou naši kuchyň vyklidili. Měli tam ty aparatury a nevím, co všechno, protože já jsem tam moc nechodila, spíše jsme ve sklepě pobývali. Ale oni to vyklidili. Najednou to bylo prázdné. Na dvoře jsme měli kudrnatého černého psa. Oni zmizeli a ten pes šel s nimi. Večer už jich nebylo. Každý čekal, co se stane. Tak jsme byli ve sklepě. Z něj byly dveře, z nich jsme viděli na chemičku. Jak se ty dveře otevřely a ze sklepa se někdo chtěl podívat ven, protože se říkalo, že Ostrava už je osvobozená, tak z té chemické někdo střílel přímo do toho našeho vchodu. Tak oni uhnuli a báli se vyjít. Říkali, že to někdo střílí z chemické. Oni věděli, že u sousedky byl její bratr, on byl z SS. On byl u ní delší dobu, už nějaký týden.“

„My jsme bydleli v bytě, viděli jsme na šachtu a na Heřmanice. Přišli Němci a řekli: ‚Ten byt je náš.‘ Přitom to byl šachetní byt. Oni řekli, že si tam udělají svou radiostanici. Byl to jednopokojový byt. Máma tam vařila, táta dělal na šachtě. Maminka uměla dobře německy, protože měla německé školy. Oni všechno zabrali. Otec nás přestěhoval do sklepa. Tak jsme byli ve sklepě. Maminka pak říkala, že ustupují, protože všechno slyšela, věděla. Takže věděla, co říkali, když ona tam v kuchyni vařila. Oni se neptali. Zabrali a bylo. Nikdo neprotestoval. Nikdo se neptal. Nakonec, sousedka naproti měla bratra, který byl v SS a nakonec se u ní skrýval. V takové době nikdy nevíte. Já byla děcko, ale vnímala jsem, že se vše tak rychle střídalo, že jsme nevěděli, jestli bude konec, nebo ne. Oni potřebovali místo, tak si ho udělali. Ale bála jsem se.“