Ladislav Kovařík

* 1926

  • „Okupace sovětskými vojsky. Samozřejmě na letišti taky. Bylo to velmi nepříjemné, protože to byl zrovna pluk, který byl ve východním Německu a my s nimi měli takové přátelství, tenkrát se tomu říkalo družba, a tito nás přišli okupovat! Byli jsme z toho přepadlí a tak jsme mluvili a velitel toho pluku nám vyčítal, říkal: ‚Já jsem musel řídit přistání svých pilotů z letadla! Vy jste vypnuli bližnou, dálnou, všechny přístroje. To bylo nebezpečné, vždyť tam šlo o krky těch pilotů!‘ A my říkáme: ‚Proč? Vždyť vy jste okupanti.‘ Byl z toho celý vedle, říkal: ‚Ne ne, my jsme přišli na cvičení.‘ Zjistili, že jsou opravdu okupanti a že jim ti jejich představení lhali. A my jsme jim ani vodu nedali, ani jídlo nedali, ani ubytování nedali, nic, absolutně nic. Bylo to opravdu velice zlé a už se pochopitelně začaly formovat takové skupiny, naše, české skupiny, že to je správné atd. Nicméně ten velitel pluku, když to řekl pilotům, že jsou okupanti, no ti z toho byli taky přepadlí a chtěli, aby přijeli jejich představení z Moskvy. Ti přijeli, ale ve velmi krátké době celý tento útvar byl odsunutý do Ruska a přišel nový útvar. Tamti už byli nespolehliví. Kde skončili, jestli na gulagu, anebo kde, těžko říct.“

  • „Byli jsme vybraní na kopání zákop. To byly protitankové, hluboké, snad třímetrové, čtyřmetrové zákopy.“ Tazatel: A ve Zlíně jste to měli? „Ne, byl to úsek Valašské Meziříčí, to byly různé úseky, prostě Němci byli důslední.“ Tazatel: A to bylo v kterém roce? „V čtyřicátém čtvrtém, na podzim. My s Frantou Tlakem jsme utekli. A to utíkali hodně. A byli jsme za Valašským Meziříčím, v Beskydách, u partyzánů…“ Tazatel: Takže vy jste se k nim normálně přidali? „Myslíte, že to bylo z přesvědčení? Ne, to bylo opravdu z dobrodružství a každá akce byla taková napínačka, hra.“ Tazatel: A to vám bylo kolik? „Necelých osmnáct let.“

  • „Já jsem byl dost aktivní, byl jsem třeba zvolený jako delegát k Dubčekovi, s předáním darů a k jeho podpoře, když se vrátili z Moskvy. Tak jsme tam jeli, ale to všechno bylo červenou tužkou podtržené pro další jednání s námi. Vyloučení z partaje samozřejmě. A kdo je vyloučený z partaje, musí jít z armády. A to se týkalo i nás. Bylo divné, že mnozí přátelé, kteří byli přátelé v uvozovkách, říkali: ‚Ty musíš, ty musíš, ty jsi dobrý, ty pojedeš za Dubčekem, ty budeš náš takový mluvčí.‘ Tak titíž lidé, když se hlasovalo, kdo je pro to, aby podplukovník Ladislav Kovařík byl vyloučen z komunistické strany, tak všichni tito lidé poctivě zvedli ruce.“

  • „Dostal jsem se do ‚rabovacích gard‘, protože jsem věděl jak s pistolí. My jsme pomáhali provádět přesuny německých občanů, prostě jsme si je předávali na hranicích okresů a oni je posílali dál, buď do Německa, nebo do Rakouska, podle toho, jaký měli Ausweis, tedy ten příkaz. A konkrétně v Otrokovicích, kde jsem byl.“

  • „Mně bylo povolené, to tam ještě byl Morozov, ten ruský velitel pluku, tak mně byl povolený poslední let a seskok padákem. Věřte mi nebo ne, tehdy jsem byl v situaci, já jsem si to udělal z dvou tisíc metrů, čili času jsem měl dost, když jsem vyskočil. Tak jsem přemýšlel, mám to pustit dolů, nemám otevřít padák, čili rozumíte, psychicky už byli… To jsem nebyl sám, to byli i mnozí jiní, kteří byli propuštěni a vyhozeni z armády a byli už psychicky unavení a dotlačení k tomu, že přemýšleli třeba i o té sebevraždě – pustit to do země. No pak jsem si říkal, vždyť máš rodinu, máš synátory. Neuvědomil jsem si, co to bude obnášet, když budu propuštěn, jestli se dostanou na školy. No nicméně otevřel jsem si padák a žil jsem dál.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Kutná Hora, 27.11.2009

    (audio)
    délka: 01:29:28
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Otevřel jsem si padák a žil jsem dál

Kovařík dobová.jpg (historic)
Ladislav Kovařík
zdroj: archiv autora

  Ladislav Kovařík se narodil 14. června 1926 ve Valticích na Moravě v chudé dělnické rodině. V roce 1938 se s rodiči přestěhoval do Otrokovic, kde dokončil měšťanskou školu, poté nastoupil do Baťovy školy práce. Téměř na sklonku války, na podzim roku 1944, se osmnáctiletý Ladislav Kovařík spolu se svým kamarádem přidal k partyzánské brigádě Jana Žižky, která v té době na Moravě působila. Tou dobou byl velitelem této největší partyzánské brigády na našem území major Dajan Bajanovič Murzin, který se velení ujal po smrti Jána Ušiaka v listopadu 1944. V prvních květnových dnech byl Ladislav Kovařík členem revolučních gard v Otrokovicích a po osvobození odjel na šest měsíců pomáhat horníkům do Karviné v rámci průmyslové brigády. Poté se Ladislav Kovařík vrátil do závodů Tomáše Bati, kde pracoval ve skladech až do roku 1948. V tomto přelomovém roce narukoval Ladislav k armádě. Působil u letecké divize na Slovensku i v Čechách, v druhé polovině 50. let byl instruktorem výsadkářů a v roce 1966 získal hodnost plukovníka. Pražské jaro, ale především srpnová invaze vojsk Varšavské smlouvy jej zastihly u letecké divize v Čáslavi. Ladislav Kovařík se stal obětí rozsáhlých čistek v Československé lidové armádě, které následovaly po okupaci v srpnu 1968 a které postihly tisíce vojáků. Rok po propuštění z armády a po vyloučení z KSČ nemohl najít žádné zaměstnání, až později začal pracovat jako kopáč u vrtné společnosti. V roce 1981 odešel do důchodu a žil v Kutné Hoře. Po listopadové změně režimu se stal Ladislav Kovařík členem krajské rehabilitační komise, která během dvouletého působení posuzovala případy perzekvovaných vojáků, včetně např. gen. Tomáše Sedláčka nebo Františka Fajtla. V roce 1990 byl povýšen do hodnosti plukovníka ve výslužbě.