V mrazech roku 1929 bruslila na Vltavě. Pamatuje si flašinetáře u hřbitovů i osmdesáté narozeniny prezidenta Masaryka. Před válkou chodila do Sokola, v květnu 1945 stavěla barikády. Pražská sokolka Věra Kazdová oslavila sté narozeniny.
Na IX. všesokolském sletu v roce 1932 cvičila sestavu pro žačky, v paměti jí ale utkvělo hlavně slavnostní zakončení. „Na konci bylo takové vystoupení na téma Řecko. Vystupující byli oblečeni jako Řekové, pak se jeviště setmělo a najednou byli oblečeni jako sokolové. Sokol bral takovou tu statečnost a odhodlání jako něco, co na Řeky navazuje,“ vzpomíná Věra Kazdová na slet, který se nesl ve znamení stoletého výročí narození zakladatele Sokola Jaroslava Tyrše.
Členy Sokola byli i Věřini rodiče, projektant Hynek Pavlík a maminka Antonie, která před sňatkem pracovala jako sekretářka v advokátní kanceláři. Věra se jim narodila 9. června 1921. O tři roky později přišla v jejich moderním smíchovském bytě na svět i její mladší sestra Libuše.
„Bydleli jsme na rohu Mrázovky, byt byl ve velkém domě u Ringhofferových továren. Naši tam měli už tenkrát koupelnu. Byla tam vana se sloupem, kde se ohřívala voda,” popisuje komfort, který v té době zdaleka nebyl samozřejmostí.
Dětství ve 20. letech bylo prý krásné. „Všechno bylo jiné než dneska. Když jste šla do obchodu koupit si boty, sedla jste si, prodavač si klekl vedle vás a tu botu vám nazul. Nebo obchod s látkami: protože v těch obchodech nebylo dost světla, vynesli vám látku na ulici, abyste se podívala.” Pavlíkovi nestrádali ani za velké hospodářské krize, Věřina babička občas dávala polévku žebrákům, kteří u nich klepali.
O Vánocích se modlili, ale věřící nebyli – zato prý ctili první republiku a prezidenta Masaryka. Jeho osmdesáté narozeniny v roce 1930 slavil celý národ. „Vladislavský sál byl plný dárků. Slováci mu ušili úžasné výšivky. Mně nejvíc upoutaly bílé holínky, které mu udělal Baťa.”
Měli jsme bojovat
Věra se od dětství zajímala o dějiny, poslechla ale rodiče, kteří jí vybrali tříletou školu pro ženská povolání. Dokončila ji v roce 1939, kdy Čechy a Moravu obsadil Hitler. „Ještě předtím ale byla mobilizace a to bylo velké zklamání. K nám do Prahy přijel z venkova i nějaký příbuzný, že půjde do války. Všichni se radovali, že se budeme bránit Němcům, kteří už útočili,” popisuje odhodlání k boji, ke kterému nakonec nedošlo. „Dodnes je to sporné, říká se, že po bitvě je každý generál, ale myslím, že se do toho mělo jít. Němci měli tehdy daleko méně zbraní, protože veškeré zbraně a děla nám nakonec ukradli.“
Válku prožila ve Vysočanech, kam se s rodiči ve 30. letech přestěhovala. Protože školu skončila v roce 1939, měla hned poté pracovní povinnost. O práci byla nouze, nakonec si v dlouhé frontě vystála šití županů. Nestíhala ale přísnou normu, takže později pracovala jen jako dobrovolnice, aniž by pobírala plat. Teprve po čase se dostala do salonu své příbuzné, která ji uchránila před nuceným nasazením, a kde jí podmínky vyhovovaly. „Já jsem chtěla pracovat v kanceláři, ale nakonec mi nezbylo než šít. V salonu jsme šily šaty na míru, zákaznicemi byly často Němky.“
V prvním roce nacistické okupace gestapo sebralo jejího strýce, bankovního úředníka Antonína Večerníka. Podle Věry Kazdové jen proto, že se „špatně podíval”, když šel kolem Petschkova paláce, kde gestapo sídlilo. Když vyšlo najevo, že je bývalým ruským legionářem, začalo důkladné vyšetřování a strýc později zemřel v kterémsi z nacistických vězení či koncentračních táborů. „Tenkrát ti Němci ještě dělali, že jako jsou ‚slušní’,” říká Věra Kazdová. „Vrátili tetě hodinky a košili jejího manžela. Teta ji chudinka vyprala a teprve potom našla v límečku papírek, na němž byl zřejmě vzkaz od strýčka. Už si ho nepřečetla, byl vypraný.“
Hledali blondýnu s kolem
Nejstrašnější období, které zažila, byla heydrichiáda. „To byla hrůza. Nevěděli jste, co na vás kdo řekne,“ popisuje dobu, kdy nacisté spustili monstrózní policejní akci, aby vypátrali vykonavatele atentátu na zastupujícího říšského protektora i lidi, kteří jim pomáhali. „Hledali blondýnu s kolem. Policajti přišli i k nám. Jsme blondýny a kolo máme, viselo nám v předsíni.“
Pavlíkovi byli sokolové a právě z vysočanských sokolů se rekrutovala řada odbojářů, kteří za pomoc skrývajícím se parašutistům nakonec zaplatili životem. Věřini rodiče se přátelili s Jaroslavem Smržem i s manželi Piskáčkovými, které nacisté popravili v Mauthausenu. „Než se to všechno stalo, Jaroslav Piskáček dal mému tátovi takovou sošku. Nevím, jestli si ji u něj schoval, či mu ji věnoval, ale táta říkal, že je to od něj,“ vypráví Věra Kazdová. Ta měla v té době obavy i o svého tatínka, obzvlášť ve chvíli, kdy musel jít gestapu asistovat při noční prohlídce kanceláře Sokola. „Naštěstí tam nic nenašli a táta se vrátil domů.“
25. března 1945 zasáhl Vysočany ničivý nálet. „U okna jsem měla šicí stroj, chystala jsem se zrovna něco šít. Najednou začaly lítat bomby. Zhaslo světlo – a teď z třípatrového baráku všichni olů do sklepa! Toho křiku, co bylo – matky volaly děti, bály se.“ Jejich dům byl přímého zásahu naštěstí ušetřen, jen šicí stroj, na který spadl kus zdi, si později musela nechat vyčistit.
Koukej dělat, nebo ti ostříhám vlasy!
Když na konci války vypuklo v Praze povstání, Věra se sestrou se uchýlily k babičce a tetě na Smíchov, protože domů do Vysočan se z centra města kvůli bojům nemohly dostat. 6. května potkaly na blízké Plzeňské ulici množství lidí s československými a americkými vlajkami:
„Čekali, že od Plzně nás přijedou osvobodit američtí vojáci. Tak jsme tam taky stály, radostně. Ale byly jsme tam chvilku – a začala lítat letadla a Němci po nás začali střílet. Ulice se úplně vylidnila. Tak jsme se vrátily k babičce. Druhý den pršelo a stavěly se barikády. Nic jsme s sebou neměly, teta nám dala nějaké staré kabáty. Vytrhávaly jsme takové velké dlažební kostky a podávaly je na barikády. Z továrny vynesli na Plzeňskou dokonce lokomotivu! Tam, kde lidi chtěli vítat Američany, se to muselo nakonec všechno zabarikádovat.“
O pár dní později, po kapitulaci nacistů, už barikádu rozebírali němečtí pacienti ze smíchovských Ženských domovů, v nichž nacisté zřídili nemocnici. Kdo z Němců byl jen trochu schopen, toho prý Pražané vyhnali, aby uklízel barikády. „Někteří na ně řvali: ‚Koukej dělat, nebo ti ostříhám vlasy!‘ Vrhli se na ně – Češi na Němce,“ komentuje Věra Kazdová, která prý podobné scény nesla nelibě, byť – jak říká – Němce tehdy nenáviděla.
Politicky se neangažovala
Po válce se Věra seznámila se svým budoucím manželem Miroslavem Kazdou, tehdy nedostudovaným studentem práv. Po zavření českých vysokých škol v roce 1939 byl během válečných let nasazen na práci v Mnichově, odkud utekl a do konce války se skrýval na českém venkově. Vzali se v květnu 1947. Počátkem 50. let Miroslav práva dostudoval a pracoval pak jako podnikový právník u vojenských staveb.
Věra si našla práci úřednice v Pražských komunikacích, kde byl ředitelem slovenský Žid a typograf Adolf Burger. Ten byl za války vězněn v Sachsenhausenu, kde měl za úkol padělat západní bankovky a dokumenty. „Když napadl sníh, koupil nám všem teplé prošívané bundy, dal nám lopaty a šli jsme mést. Takže i když jsem byla úřednice, metla jsem třeba Václavák, Železnou ulici, pak jsme skončili v hospodě na pivu U černých koček. Každému tykal a my jsme mu říkali Čóčo, protože často říkal po slovensky: ‚Čo? Čo se ti nelíbí?’“ popsala praktiky svérázného šéfa.
Pracovala do svých 68 let, po Pražských komunikacích dělala administrativu ještě v Pražských lázních a ve druhé polovině 80. let byla mzdovou účetní v podniku TESLA Karlín. Nikdy se politicky neangažovala a – jak říká – za minulého režimu ani nijak zvlášť netrpěla. V 70. letech si s manželem pořídili auto a začali objevovat tuzemské hrady a zámky. Po revoluci v roce 1989 se podívali i za západní hranice, třeba do vytoužené Paříže.
Po smrti muže v roce 1998 zaháněla žal putováním s turistickým klubem a také cestami po světě se svým synem Mirkem. Poslední delší turistický výšlap uskutečnila ve svých 97 letech. Ve vysokém věku také chodívala do evangelického kostela ve Strašnicích. „Za vše děkuji Bohu. To jsem se naučila,“ shrnuje Věra Kazdová, která ve svých sto letech stále žije ve svém bytě na Praze 6 a je takřka soběstačná.