Věra Kazdová

* 1921

  • "Pak tam mám 1930, to bylo 80 let Tomáši Garriguu Masarykovi. Vladislavský sál byl plný jeho dárků. Hlavně Slováci mu ušili úžasné výšivky a mě nejvíc upoutal - dodneška si to pamatuji -, Baťa mu udělal bílé holínky. Ta doba té první republiky, ona je všelijaká. Byly ještě flašinety, což vy vůbec nepamatujete, byly flašinety u hřbitovů. Potom Slováci drátovali takové kamenné nádoby a hrnce, tak ti chodili po barácích a drátovali. Nebo i ty Slovenky prodávaly ručně dělané záclony a zároveň i všelijaké dečky. No a tak to musím říct, že si to i maminka a babička od nich koupily. Oni chodili po celé Praze, já jsem bydlela Praha - Mrázovka, ve třetím poschodí, to byl veliký barák, to teď na Smíchově už není. Ringhofferovy továrny, to bylo všechno toho hraběte Ringhoffera, a naši tam měli už tenkrát koupelnu. V roce 1921! Ale byla to koupelna a zároveň tam byla kuchyň. No ale byla tam vana s tím sloupem, ve kterém se ohřívala voda. Anebo třeba u řezníka, to bylo moje, ten měl párečky, takové malé párečky a říkal: 'Dá si to vnučka?' Tak babička, že jo. Páreček, hořčičku trochu a takovou dobrou malou houstičku. To, jak jsme šli pro maso, tak to jsem měla tuhletu dobrotu. To si dodneška všechno pamatuju."

  • „Narodila jsem se v roce 1921 a pamatuji si, jak v roce 1929 bylo výročí svatého Václava, tisícileté. Mezi Jiráskovým mostem a Palackého na nábřeží jela lafeta, kde byla ve skle lebka svatého Václava se zlatou korunou, a vezli ji na Vyšehrad.“

  • „Byla jsem zaměstnaná v Jungmannově ulici v krejčovství a mohla jsem si v poledne dojet na oběd. A tak jsem jela k babičce na Smíchov na Mrázovku na oběd. Když jsem se vracela zpátky přes most Palackého a jedeme přes nábřeží, tak najednou koukám, že nejedeme tou ulicí, jak je tam kostel Cyrila a Metoděje, Resslovou ulicí. Divila jsem se. Viděla jsem spoustu německých vojáků. A pak jsem se dověděla, že jsem jela v momentě, kdy byli vyzrazeni Gabčík s tím druhým a museli se zastřelit. V tak strašné době jsem jela.“

  • „23. září 1938 byla mobilizace. Bylo to velké zklamání, to si pamatuji. Do Prahy z venkova přijížděli příbuzní, že půjdou do války a budeme se bránit. Všichni se radovali, že se budeme bránit Němcům, kteří už útočili. Ale bylo to velké zklamání, když nakonec Beneš řekl, že se bránit nebudeme. Dodnes je to sporné, říká se, že po bitvě je každý generál, ale myslím, že se do toho mělo jít. Měli strach, že jsme malý národ, ale Němci měli proti nám daleko méně, protože veškeré zbraně a děla nám nakonec ukradli. Neměli nakonec nic.“

  • „Na Plzeňské už bylo plno lidí, měli vlajky, české a americké, a čekali, že od Plzně nás přijedou vysvobodit američtí vojáci. Tak jsme tam taky stáli radostně. Ale byli jsme tam chvilku – a začala lítat letadla a Němci po nás začali střílet. Ulice se úplně vylidnila. Tak jsme se vrátili k babičce. Druhý den pršelo a stavěly se barikády. Nic jsme s sebou neměli, teta nám dala nějaké staré kabáty a vytrhávaly se takové velké dlažební kostky a podávali jsme je na barikády. Z továrny dokonce vynesli lokomotivu, na tu Plzeňskou. Tam, kde lidi chtěli vítat Američany, se to muselo nakonec všechno zabarikádovat."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 22.04.2021

    (audio)
    délka: 02:58:49
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Prožila jsem celé století, nejvíce jsem si vážila T. G. Masaryka a Václava Havla

Věra Kazdová, 1939
Věra Kazdová, 1939
zdroj: pamětnice

Věra Kazdová, rozená Pavlíková, se narodila 9. června 1921 v Praze na Smíchově do rodiny Antonie a Hynka Pavlíkových. Otec pracoval jako projektant, maminka absolvovala obchodní školu, a než se narodily děti, byla sekretářkou v advokátní kanceláři. Věra měla o tři roky mladší sestru Libuši. Věře Kazdové bylo v době natáčení 100 let. Barvitě vylíčila především dětství za první republiky, poměry a události za protektorátu, ale i jak prožila srpen 1968. Vyrůstala na Smíchově, ve Slaném a ve Vysočanech. Byla ze sokolské rodiny, znali se s některými vysočanskými sokoly popravenými nacisty. V roce 1932 jako jedenáctiletá vystupovala na všesokolském sletu. V roce 1939 absolvovala školu pro ženská povolání a pak pracovala jako švadlena v krejčovských dílnách. Vzpomíná na nálety v Praze v roce 1945 i na osvobozování Prahy na Smíchově, kde také stavěla barikády. V roce 1947 se provdala za studenta práv Miroslava Kazdu. Během svého života zastávala úřednické posty, a to v Pražských komunikacích, Pražských lázních a v Tesle. Vzpomíná mimo jiné na svého šéfa Adolfa Burgera, bývalého židovského vězně, kterého nacisté nutili padělat bankovky v tzv. „ďáblově dílně“. Politicky se nikdy neangažovala a žila především soukromým a rodinným životem.