Zatýkání, vazby a věznění v době normalizace neblaze poznamenaly život Reného Matouška. Liberecký chartista se ze svobody po sametové revoluci dlouho neradoval. Zemřel v roce 1992 za nevyjasněných okolností. Jeho památka ožije na Běhu pro Paměť národa, který za něj poběží jeho synovec Matouš Matoušek.
Matouš Matoušek se narodil až po smrti svého strýce a vloni připomněl jeho statečnost na Běhu pro Paměť národa v pražské oboře Hvězda. S jménem svého strýce na tričku na trati na deset kilometrů zvítězil. Talentovaný běžec na lyžích ze Ski klubu Jablonec nad Nisou se na start Běhu pro Paměť národa postaví znovu. Tentokrát v Liberci–Vratislavicích a opět s myšlenkou na svého strýce.
Benefiční Běh pro Paměť národa připomene od čtvrtka 20. do neděle 23. května oběti totalitních režimů a také hrdiny, bojující za svobodu a demokracii.
„Táta mi o Rendovi vyprávěl už jako malému a jak jsem rostl, dozvídal jsem o něm víc a víc,“ řekl Matouš Matoušek, student jabloneckého gymnázia Dr. Randy. „Díky strýci mám dobrý obrázek o době totality před rokem 1989. Souhrou okolností se dostal do křížku s komunistickým režimem, a kdo ví, jak to bylo v roce 1992 s jeho koncem.“
Osmnáctiletý mladík si uvědomuje, že demokracie, za kterou bojoval jeho strýc, není v Česku ani v dalších zemích daná navždy. „Občas mě děsí, jak jsme blízko k tomu, aby se vývoj zlomil na špatnou stranu,“ upozorňuje. Co znamená „špatná strana“, okusil jeho strýc René Matoušek poprvé ve věku, v němž je nyní jeho synovec Matouš. Do vězení dostal jako osmnáctiletý za nepodařený pokus o útěk za hranice totalitního Československa v roce 1969.
První věznění
René Matoušek se narodil 11. července 1951 a jeho bratr Jiří o deset let později 20. dubna 1961. Oba hodně zasáhlo obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Ačkoli bylo Jiřímu pouze sedm let, vzpomínky na srpnové dny se mu vryly do paměti i tím, že se tehdy sedmnáctiletý René vracel domů pozdě v noci, poněvadž demonstroval proti vpádu okupantů.
Rok po okupaci se René přidal k demonstrantům, kteří protestovali proti okupaci – 21. srpna 1969 už nešli proti Čechoslovákům sovětští vojáci. Demonstranty bili, zraňovali a zabíjeli naši policisté a příslušníci Lidových milicí. Po této trpké zkušenosti se René Matoušek rozhodl z Československa utéct na Západ. Na hranici ho ale chytli pohraničníci. „Zavřeli ho do vazby v Ruzyni a drželi ho tam tři čtvrtě roku,“ řekl Paměti národa Jiří Matoušek, Matoušův otec a Reného bratr. „U soudu pak dostal podmínku a mohl z Ruzyně ven.“
Tehdy svého staršího bratra navštívil ve vězení poprvé jako osmiletý školák. Netušil, že takových návštěv v dalších dvaceti letech zažije mnoho. „Renda měl dva nebo tři těžce zhmožděné nehty a já se ho zeptal: ‚Brácha, co to máš s těmi nehty?‘“ prohlásil Jiří Matoušek. „Stál tam s námi dozorce, a tak se Renda jen tak usmál a odpověděl: ‚Přibouchl jsem si ruce do dveří.‘ Byl jsem sice ještě malý, ale ne hloupý. Řekl jsem: ‚A vy si v kriminále za sebou zavíráte sami dveře? Tam máte kliku zevnitř, že sis ty prsty přibouchl?‘ On se jenom usmál a dodal: ‚Nemudruj.‘“
Nový život v Liberci
Po návratu z vazby se René přestěhoval z Prahy do Liberce a živil se jako řidič tramvaje, ve které si pouštěl rebelské písně Karla Kryla. Komunističtí funkcionáři dopravního podniku však Renému Matouškovi jeho pobuřování spočítali ve chvíli, kdy udělal jako řidič chybu a nepočkal na výhybně při křižování na protijedoucí tramvaj. Oba vozy se sice podařilo včas zastavit, ale nadřízení ho potrestali.
„Obvykle chybující řidiče přeřazovali na jinou práci na šest týdnů,“ vysvětlil Jiří Matoušek. „Ale tehdy přišel náměstek ředitele a řekl: ‚Matoušek a šest týdnů? Ne, šest měsíců!‘ Odbory se Rendy nezastaly, a tak z nich vystoupil a napsal několik otevřených dopisů. Jeden z nich i na P.O.Box Rádia Svobodná Evropa v Londýně a kvůli tomu se dostal později k soudu.“
Rebel René se do křížku s normalizační justicí dostal kvůli letákům, ve kterých burcoval československou veřejnost, aby si vzala příklad z polské Solidarity a bojovala za demokracii nebo za svobodu slova. „Na letácích nebyly žádné výzvy k násilí. Rendu přesto policajti zatkli a obvinili z pobuřování,” uvedl Jiří Matoušek, který se o bratrově zatčení dozvěděl na vojně na Slovensku.
Soudní síň, do které Jiří dorazil s maminkou, zela prázdnotou. „Všichni Rendovi kamarádi a známí se báli přijít, aby je s ním estébáci nespojovali. Proces vedla předsedkyně Okresního soudu v Liberci Milada Rosenbergová a Rendu si vychutnávala,“ řekl Jiří Matoušek. „Dělala narážky na věrnost jeho ženy, diktovala do protokolu zkreslené Rendovy výpovědi. Když se bránil, řekla mu, že mluví tak strašně, že musí jeho slova přeformulovat.“
Jiří Matoušek pak vyprávěl o průběhu procesu svým kamarádům. „Většinou šlo o vysokoškoláky a nevěřili, že je něco takového možné, že přece nejsou padesátá léta,“ podotkl. „Tak jsem je vzal jednou s sebou a sami viděli, co soudkyně Rosenbergová předvádí. Jezdili se mnou pak i na další jednání, i když hodně riskovali. Při výjezdu z Prahy nás vždycky sledovali estébáci ve volze.“
K soudu ho vodili spoutaného jako vraha
René Matoušek dostal nejprve obhájce ex-offo, který ho spíše špinil, než aby ho hájil. „Pak jsme sehnali jiného advokáta. Ten řekl, že o rozsudku je stejně předem rozhodnuto a Renda že má jedinou šanci, jak dostat nižší trest – omluvit se a říci, že svého činu lituje. Což ale brácha odmítl. Nakonec dostal jako advokáta ex-offo libereckého Ivana Muchu. Za Rendu se rval tak, že na to mohl sám doplatit. Bráchovi sice stejně nepomohl, ale Renda alespoň věděl, že proti soudkyni nestojí sám.“
Milada Rosenbergová potrestala Reného Matouška za pobuřování 18 měsíci vězení. Estébáci se mu však postarali ještě o jedno jeho trestní stíhání. Za dopis adresovaný Rádiu Svobodná Evropa, které komunisté označovalli za štvavou vysílačku, ho obvinili z poškozování zájmů republiky v zahraničí.
„Rendu vozili k soudu z věznice na plzeňských Borech v klepetech jako medvěda, jako největšího vyvrhele,“ vzpomínal Jiří Matoušek. „Řetízky měl na nohou i na rukou a spojovaly se mu na opasku. Soudkyně tvrdila, že dopis Svobodné Evropě se do Československa vrátil jako nedoručený a pošta ho otevřela, aby zjistila, kdo ho poslal, a mohla mu ho vrátit. Tak se údajně přišlo na jeho protistátní obsah.“
Tvrzení obžaloby, že se dopis z Anglie vrátil, René Matoušek zpochybňoval podle razítka na obálce a žádal potvrzení britské pošty, že dopis poslala zpět. Soudkyně hlavní líčení odročila. „Příště na dopisu chyběl kus s razítkem. Někdo ho utrhl, asi estébáci. Ani si nedali práci s tím, aby razítko třeba zfalšovali, tak si byli jistí svou mocí,“ upozornil Jiří Matoušek.
„Brácha na utržené razítko upozornil. Soudkyně se na něj podívala a sladce mu povídá: ‚Pane Matoušku, chcete snad naznačit, že se orgány činné v trestním řízení dopustily falšování důkazů? V tom případě vám přidám ještě tři roky.‘ Renda už raději mlčel a Rosenbergová mu k osmnácti měsícům ‚nadělila‘ další čtyři měsíce.“
Při otrocké práci se sklem na Borech si zničil ruce
Po skončení procesu požádal advokát Ivan Mucha, zda by soudkyně nesvolila ke krátkému setkání mezi Reném Matouškem a jeho manželkou. „Milada Rosenbergová odpověděla: ‚Ale paní Matoušková, copak vám nestačilo, že jste viděla manžela hodinu a půl v soudní síni?‘ a žádost advokáta zamítla.“
René Matoušek si odpykával skoro dvouletý trest ve plzeňské věznici Bory, kde se potkal s dalšími politickými vězni, mimo jiné i s Václavem Havlem. Na Borech podepsal Chartu 77. „Na návštěvy jsme směli jen jednou za půl roku. Maminku jsem s sebou ale nebral. Kdyby Rendu viděla, strašně by trpěla,“ uvedl Jiří Matoušek.
„Na Borech pracovali vězni pro jabloneckou Preciosu a dělali tam v otřesných podmínkách skleněné šatony. Renda měl na dlaních a prstech centimetrové rýhy, do krve rozpraskanou kůži a napuchlé ruce, snad dvakrát větší než normálně. Když někdo jako nováček nestíhal, ostatní vězni mu to dávali sežrat. Kvůli neplnění extrémně vysokých norem se totiž všem krátily příděly jídla.“
Dětem řekla, že táta je na vojenském cvičení
Manželka i maminka Reného se za jeho uvěznění styděly. Paní Matoušková proto synovi a dceři řekla, že je táta na dlouhém vojenském cvičení. Pravdu jim nakonec řekl Jiří Matoušek. Vysvětlil jim, že tatínek neudělal nic zlého, že nekradl, neloupil ani nikoho nezabil. Jen měl jiné názory než skupina lidí, která v této zemi vládne, a říkal je nahlas.
Během doby, kdy byl jeho bratr ve vězení, seznámil Jiří Matoušek s jeho případem chartistku Danu Němcovou, která stála u vzniku Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Díky ní odvysílaly jeho příběh protikomunistické zahraniční rozhlasové stanice Hlas Ameriky a Svobodná Evropa, což velmi pomohlo jeho mamince. Dlouho se totiž před lidmi styděla za syna v kriminále, ačkoliv věděla, že neudělal nic zlého.
„Hlas Ameriky i Svobodnou Evropu u nás poslouchala spousta lidí. Maminka pracovala v dílně v podniku Nářadí Praha a tam zjistila, že Renda není pro mnoho lidí žádný kriminálník,“ uvedl Jiří Matoušek. „Někteří kolegové za ní po vysílání Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy přišli a poděkovali jí za Rendu, že aspoň někdo v komunistické zemi nedrží hubu. Dokonce mezi sebou vybrali peníze pro jeho rodinu a mamince je předali.“
Téměř dva roky odloučení však stály Reného Matouška manželství. „Estébáci nedali mé švagrové pokoj a tvrdili, že život s Rendou stejně nemá cenu, poněvadž se nezmění, a i když se z basy vrátí, bude stejně zase časem zavřený. Nakonec se s ním rozvedla ještě před jeho propuštěním,“ konstatoval Jiří Matoušek. „Rendu chtěli v base zlomit tak, že mu dali na celu reproduktor a pouštěli mu údajnou soulož jeho ženy s jiným mužem!“
Vyhodili ho z práce, vzali mu byt a otrávili psa
René Matoušek se vrátil z věznice na Borech na Štědrý den 1984. Žádal, aby ho pustili alespoň o den dříve, ale velitel věznice zůstal neoblomný. „Z Plzně jsem odvezl Rendu do Prahy a on si přál jet hned za rodinou. Rozmluvil jsem mu to a zůstal několik dnů u nás,“ poznamenal Jiří Matoušek. „Jeho manželka i s dětmi se už stejně z jejich bytu odstěhovaly.“
Po propuštění z vězení Dopravní podnik Liberec Rendu propustil i z práce a vzal mu také podnikový byt. Jeden z mála libereckých chartistů začal pracovat jako řidič v podniku Lipo a žil na ubytovně. „Pil víc než předtím, ale určitě nebyl alkoholik,“ uvedl Jiří Matoušek.
René Matoušek jezdil občas do Prahy, kde udržoval styky s chartisty. StB na něj stále dávala velký pozor. „Renda si pořídil psa, boxera, a měl ho hodně rád,“ prohlásil Jiří Matoušek. „Ale někdo mu ho po pár měsících otrávil. Renda dal psa k veterináři na pitvu. Ten zjistil, že pes má v sobě opravdu jed. Ale ne obyčejný. Rendovi řekl, že takový jed se nedá běžně sehnat a úřady ho pečlivě evidují. Renda si myslel, že mu psa otrávili estébáci.“
Na konci osmdesátých let sílil odpor proti vládě KSČ a oba bratři chodili na demonstrace na Václavském náměstí v lednu 1989 během tzv. Palachova týdne.
„Dostal jsem taky naloženo od policajtů a podepsal jsem Chartu 77. Když jsem to řekl třem svým kamarádům, připojili se ke mně,“ svěřil se Jiří Matoušek. „Bál jsem se, co mi poví maminka. Měla celou dobu strach, abych se do něčeho nezapletl a neskončil v base jako Renda. Překvapila mě ale. V klidu mi řekla, že jsem udělal dobře.“
Když na začátku léta 1989 vznikla petice Několik vět, vyzývající k demokratickým změnám v Československu, René Matoušek sháněl pod petici podpisy. Získal jich devět a vysloužil si znovu trestní stíhání. V komunistických krajských novinách Průboj se ho snažili očernit.
Překvapující rozsudek ze 17. listopadu 1989
„Proces s Rendou vyšel na 17. listopad 1989. Atmosféra byla úplně jiná než u soudu na začátku osmdesátých let. Rendu přišlo podpořit kolem třiceti lidí a nebáli se na chodbě před jednací místností říct, co si o všem myslí. Ale stejně jsem byl přesvědčený, že Renda dostane jako recidivista tři roky natvrdo. Obžaloval ho stejný prokurátor jako minule, Petr Rydvan, později úspěšný liberecký advokát. Rendu hájil znovu advokát Ivan Mucha.“
Hlavní líčení trvalo asi hodinu a půl. Po vyhlášení rozsudku zůstali všichni jako zkoprnělí. Soudce Stanislav Černý, člen komunistické strany, totiž Reného Matouška zprostil obžaloby s odůvodněním: „Tiskovina Několik vět nenarušuje zájem socialistického státu na zachování veřejného pořádku.“ Soudce uvedl, že požadavky obsažené v Několika větách jsou v souladu s československou ústavou i mezinárodními dokumenty, jako kupříkladu s Všeobecnou deklarací lidských práv.
Po dobrém konci procesu je vzal Jiří Matoušek do hospody na kořalku. Pak se přesunul do Prahy na studentskou demonstraci a stal se svědkem běsnění příslušníků Pohotovostního pluku na Národní třídě. Bratři se poté v hektické revoluční době téměř neviděli:
„Byl jsem v Občanském fóru v podniku Textil Oděvy a práce v něm mě úplně pohltila. Brácha dělal revoluci v Liberci. Ale brzy přišel o iluze. Občanské fórum tam ovládli Petr Čermák nebo Přemysl Sobotka a další lidi, kteří před listopadem 1989 proti režimu nedělali nic. Bráchu při demonstracích jednou vystrčili na balkon radnice, aby se pochlubili: Vidíte, i my tady máme svého disidenta a chartistu! Když se chtěl zapojit do obnovy sociální demokracie, rychle s tím přestal, protože kolem sebe viděl jen kariéristy. Připadal mi jako nevlastní bratr Karla Kryla, stejně jako on také záhy po sametové revoluci tvrdil, že se vlády ujali špatní lidé.“
Zatímco řada rychlokvašených revolucionářů se dostala do vysokých funkcí, René Matoušek dostal podřadnou práci na úřadě a rychle ji opustil.
Nepřeháněl, historie mu dala za pravdu
„Brácha pak žil jen z invalidního důchodu. Před svou smrtí bral jen kolem necelých tisíce dvou set korun měsíčně. Za svůj pobyt ve vězení dostal jen zálohu deset tisíc korun, zatímco estébáci odcházeli od policie s obrovským odstupným,“ podotkl Jiří Matoušek. „Po sametové revoluci jsme se názorově rozcházeli. Renda byl po zkušenostech z Liberce velmi skeptický a rozpaky v něm vyvolával také Václav Klaus, jemuž jsem já bezmezně věřil a obdivoval ho. Myslel jsem si, že brácha přehání, ale historie mu dala za pravdu.“
Jiří Matoušek dodal, že se jeho bratr po ztrátě iluzí o mnoha představitelích nového režimu propadal do stavů, které řešil alkoholem. „Řekl jsem mu, že dokud se nesrovná, přestanu se s ním stýkat,“ přiznal Jiří Matoušek. „Dnes si myslím, že jsem na něj byl moc přísný. Když jsem točil o Rendovi reportáž do České televize s Markem Wollnerem a bavili jsme se o Rendově pití, Marek Wollner se na mě obořil: ‚Pane Matoušku, kdybych prožil to, co váš bratr, pil bych jako zvíře!‘“
Podle policie se oběsil. Ale málokdo tomu věřil
René Matoušek zemřel podle zápisu v noci z neděle na pondělí 23. března 1992. Soused ho našel až v pátek ráno za nezamčenými dveřmi oběšeného na kravatě na prostředním pantu od dveří. Někteří jeho přátelé si však myslí, že si život nevzal sám, ale stal se obětí pomsty.
„Kolem jeho smrti jsou velké pochybnosti. Divná byla poloha jeho těla po oběšení. K jeho identifikaci nezavolali nikoho z rodiny ani z jeho nejbližších přátel, ale někoho z Jablonce nad Nisou,“ prohlásil Jiří Matoušek. „Když přijela doktorka ze záchranky a chtěla ověřit, jestli je Renda opravdu mrtvý, zakázali jí přiblížit se k němu. Proto nepodepsala úmrtní list.“
U soudní pitvy Reného Matouška na patologii v Turnově si přáli být dva liberečtí patologové jako pozorovatelé. S chartistou se jeden z nich znal.
„Do Turnova jeli, ale liberecký okresní státní zástupce jim nedal svolení, aby se pitvy zúčastnili,“ řekl Jiří Matoušek. „Nejpodivnější ale byla svědectví dvou žen, když se po Liberci rozkřikla Rendova smrt. Jedna z nich tvrdila, že se s ním viděla ve středu u Komerční banky, tedy dva dny po jeho údajné sebevraždě. Druhá žena dosvědčila, že s ním mluvila dokonce ve čtvrtek večer. Zazvonil u jejího bytu a chtěl dovnitř. Byl pod vlivem alkoholu a doprovázel ho neznámý muž. Renda ho prý odháněl.“
Ženu, která Reného Matouška, potkala u banky dva dny po jeho úředně stanovené smrti, si liberecká policie znovu pozvala k výslechu do Pastýřské ulice. „Vyslýchali ji šest hodin. Prý na ni řvali: ‚Ty stará krávo, kdo ti to nakukal?! Proč z nás děláš voly?‘“ konstatoval Jiří Matoušek. „Když ji pustili, řekla, že jméno Matoušek už nechce nikdy slyšet. Sám jsem pak zjistil, že Rendovu smrt vyšetřoval také nadpraporčík, který u něj před rokem 1989 dělal jako estébák domovní prohlídku.“
Jeho smrt prospěla těm, kteří neměli čisté svědomí
Jiří Matoušek nepochybuje o tom, že po bratrově smrti si hodně lidí oddechlo. René Matoušek totiž pracoval v Občanské prověrkové komisi a vyšetřoval nelidské chování bachařů a vedení věznice v Liberci-Minkovicích k politickým vězňům. Zabýval se také zločinnými skutky estébáků. Pracoval na rozkrývání machinací v podniku zahraničního obchodu Skloexport.
„Konkrétně se jednalo o vyvádění majetku do Austrálie bývalým komunistickým vedením Skloexportu, z nějž se po revoluci stal management,“ vysvětlil Jiří Matoušek. „Renda navíc dostal podepsaný dopis, v němž ho autor upozorňoval, že tehdejší poslanec České národní rady a republikový místopředseda ODS Petr Čermák zpronevěřil před rokem 1989 peníze horolezeckého oddílu na zahraniční expedici.“
Na pohřeb Reného Matouška dorazila spousta lidí z různých společenských skupin. Soustrastný dopis poslal jeho rodině tehdejší prezident Václav Havel. „Jemu Renda na rozdíl o mnoha jiných politiků věřil,“ prohlásil Jiří Matoušek.
Když mluví o současné situaci v České republice, staví se pamětník velmi kriticky k prezidentovi Miloši Zemanovi a k premiérovi Andreji Babišovi. „Na Hradě sedí arogantní, sprostý, mstivý a zákeřný stařec, který zemi rozděluje, místo toho, aby ji spojoval,“ dodal Jiří Matoušek.
„Premiér Babiš byl členem KSČ a agentem Státní bezpečnosti, četnost jeho lží v politice je nezměrná, bezskrupulózně si za státní peníze kupuje hlasy voličů a asi nás zadlužuje. U moci ho drží komunisté. O co si Babišově vládě řeknou, na to jim přikývne. Kdyby žil Renda, byl by z toho pološílený a možná ještě militantnější než za totality. Současná politická situace by ho určitě rozdrtila.“