Jiří Matoušek

* 1961  

  • „Že Renda měl asi dva nebo tři těžce zhmožděný nehty a já jsem říkal, jako malej kluk jsem říkal: ‚Brácha, co to máš s těma nehtama?‘ A samozřejmě on tam v tý místnosti s náma byl ten dozorce, tak brácha se jen tak usmál a říkal: ‚To jsem si přibouchl ruce do dveří.‘ A já teda, malý dítě, ale asi jsem byl bystrej, jsem říkal: ‚A vy si v kriminále za sebou zavíráte sami dveře? Tam máte kliku zevnitř, že sis je přibouchl?‘ A on se jenom usmál a říká: ‚No, neštuduj.‘ Až pozdějc, když ho teda pustili, tak jsem zjistil, že, což zní téměř neuvěřitelně, že sadistické bachařky si ho tam vzaly někde, přivázaly ho na židli, stříkaly mu slznej plyn do očí, prostě to byly asi nějaký postižený ženský z chlapů, a tam mu mimo jiný ty prsty do dveří přiskříply ony.“

  • „Renda jezdil léta s tramvají jako tramvaják a v podstatě zase se ukazovalo, že byl naprosto… já bych to nikdy, vy byste to asi taky neudělali, a málokdo. On přesto, že věděl, co to znamená, tak specielně, když jsem zmiňoval toho Karla Kryla, tak v tramvajích bylo takové velmi špatné ozvučení, dneska taky slyšíte, to je ta a ta zastávka. A vypověděl o tom jeho průvodčí, nynější majitel automobilovýho muzea v Liberci pan Bumba, kterej mu dělal průvodčího, tak mi to asi před dvouma rokama napsal. Že Renda si jako řidič přinesl do tý tramvaje svůj kazetovej magnetofon a připojil ho na ten systém, na ten audiosystém v tý tramvaji. A na trati mezi Jabloncem a Libercem těm lidem tam do toho pouštěl Karla Kryla. A teď to bylo prostě… a teď už jako protestsongy toho Kryla, kterej zpíval proti tý ruský okupaci a tak dále. A teď třetina lidí se tak bála, že radši vystoupili, třetina lidí byli zhnusený, co se to tam pouští za protistátní živel, a třetina lidí byla nadšená. A ten Bumba říkal: ‚Rendo, vždyť tě za…‘ – ‚A proč? Vždyť já pouštím, vždyť je to pěkná muzika.‘ Ale samozřejmě věděl, co pouští. Úplně žasnu, že se tenkrát nic nestalo, nebo aspoň já o tom nic nevím.“

  • „Pak tam teda ještě byli taky jednou hosti takoví… Seděli v lavici za náma, měli takový typický oblečení tenkrát pro ty estébáky, mladý, kozinkový bundičky, takový taštičky měli. A když tam ta paní soudkyně to, co budu říkat za chvíli, s ním prováděla, tak se třeba naklonili mezi mě a mámu. Ta moje máma byla hrozný tintítko, nervově byla úplně špatná. A teď se takhle naklonili mezi nás a říkali: ‚To je svině bolševická, co? Ta mu dává, ta ho dusí. To je kurva. Co tomu říkáte?‘ A moje máma si myslela, že to jsou nějaký naši přívrženci, tak už se tak nadechovala. A já jsem říkal: ‚Mami, to nejsou žádný fandové. To jsou estébáci. Ty si tady otevřeš zobák nebo já a jsme v tom s ním.‘ Já jsem říkal: ‚Mlč!‘ Ale oni s gustem fakt: ‚To je komunistická svině, co? Ta mu dává.‘“

  • Celé nahrávky
  • 4

    penzion Poezie (Kořenov), 11.04.2017

    (audio)
    délka: 01:56:59
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vzalo mi to bratra

Jiří Matoušek
Jiří Matoušek
zdroj: Pamět národa - Archiv

Jiří Matoušek se narodil 20. dubna 1961 v Ústí nad Labem a velká část jeho života je spjata s jeho nevlastním bratrem. Tím byl René Matoušek, který se v roce 1969 pokusil o emigraci, za což strávil několik měsíců ve vězení; později byl zavřen za rozšiřování letáků na podporu polské Solidarity a 17. listopadu 1989 souzen za šíření petice Několik vět. Pamětník svého bratra ve vězení navštěvoval a snažil se ho všemožně podporovat, například tím, že mu sháněl advokáta nebo finančně pomáhal jeho rodině. Sám měl problémy se sháněním zaměstnání a přes příslib kariérního postupu odmítl vstoupit do ROH. V 80. letech podepsal Chartu 77 a stýkal se s pražskými disidenty.