Walteru Fischlovi bylo pár měsíců, když se jeho rodiče rozvedli, otec při rozvodu uvedl „z rasových důvodů“. Matka pak za války dokázala ochránit sebe i dítě falešnou identitou. Nejbližší příbuzní ale zahynuli ve vyhlazovacích táborech.
Walter Fischl se narodil v roce 1932 v německém Düsseldorfu. Jeho rodiče ale pocházeli z Československa a do Německa odjeli za prací. Walterův otec Rudolf Fischl byl český Němec od Žatce, maminka Lucie, rozená Fischerová, pocházela ze Znojma z bohaté rodiny židovských podnikatelů. Když v roce 1933 záhy po nástupu Adolfa Hitlera do funkce říšského kancléře začala v Německu platit první protižidovská opatření, Rudolf se s Lucií rozvedl.
Lucie Fischlová tak přišla o alespoň částečnou ochranu, kterou „smíšené” manželství Židům poskytovalo, a s ročním synem se vrátila do Československa. V Praze našla místo koncipientky a pracovala šest dnů v týdnu, její pracovní vytížení nebylo možné skloubit s péčí o dítě. Malého Waltera proto odvezla ke své matce do Znojma. Babička Berta Fischerová se o něho starala do roku 1938.
Strýc vyhlásil bankrot a oběsil se
Po mnichovské dohodě Znojmo připadlo Říši a Fischerovi se museli rozhodnout, zda se přihlásí k německé, nebo k české národnosti. Mluvili sice německy, ale jako Židé stáli před jasnou volbou. „Nechtěli být za žádnou cenu Němci. Všichni se přihlásili k češství,“ říká Walter Fischl.
Babička Berta, jejíž rodina ve Znojmě vlastnila úspěšnou okurkárnu, proto musela opustit svou vilu. Odešla do Třebíče za dalšími příbuznými. Její nejstarší dcera Lilly, sestra Lucie Fischlové, žila ve Vídni, kde byl její muž majitelem banky. V této pohnuté době, kdy Rakousko již bylo připojeno k Hitlerově Německu, však vyhlásil bankrot a oběsil se. Lilly pak se synem ještě stihla uprchnout do Londýna.
Včas utekl i Luciin bratranec Herbert Felix, další z úspěšných znojemských podnikatelů. Ten se krátce před válkou oženil se Švédkou Kerstin Cruickshank, která v Československu pracovala pro mezinárodní Červený kříž a ve spolupráci s Nicholasem Wintonem se jí podařilo z Československa vyvézt více než dvě desítky židovských dětí. Herbert Felix strávil část války ve Švédsku, v roce 1943 odjel do Velké Británie, vstoupil do československé zahraniční armády a zúčastnil se bojů v Normandii.
Lucie Fischlová zůstala v Praze a vzala si k sobě i šestiletého Waltera. Ten uměl špatně česky, jazyk se naučil jen díky chůvě, která se o něho u babičky starala. „Máma se ale rozhodla, že nechce mít s němčinou nic společného, a tak mě dala do české školy. Měl jsem tam hned od začátku problémy, ostatní děti se na mě dívaly skrz prsty a ze mě se stal otloukánek,“ vzpomínal Walter na těžké začátky v Praze.
Na cestu k seřadišti nezapomenu
Lucie sledovala vývoj politické situace s obavami. V Německu poznala sílu protižidovských nálad, a ještě před vypuknutím druhé světové války proto svou matku Bertu přesvědčila, aby úředně stvrdila, že ji počala mimo manželské lože – a Lucie tedy není dcerou Bertina židovského manžela, ale jistého znojemského knihkupce, Němce jménem Loos, jehož doklady se jim podařilo zakoupit. Tehdy netušily, že Loos měl skutečné dítě, syna, který se již zakrátko měl stát velitelem gestapa v řeckých Aténách. A v životě Lucie Fischlové měl sehrát podstatnou roli.
Díky Loosovu fiktivnímu otcovství se Lucie z pohledu nacistických rasových zákonů stala „židovskou míšenkou” – a vůči těm nacisté po většinu války uplatňovali přece jen méně likvidační politiku než vůči „plnokrevným“ Židům.
Byl přitom nejvyšší čas pomýšlet na záchranu. Po obsazení zbytku Československa se totiž působnost říšských zákonů rozšířila i na území nově vzniklého protektorátu. Včetně těch o diskriminaci Židů. První transporty z území protektorátu vyjely na podzim roku 1941. A v polovině následujícího roku Walter doprovázel babičku Bertu na nádraží v Třebíči.
„Bylo mi deset let a na to, jak jedeme na to seřadiště… na to nedokážu zapomenout. Měli jsme dvoukolák a na něm byly kufry, s babičkou jel její nejmladší syn, můj strýc, on byl lékař. Odcházeli spolu do Terezína. Teta Greta pak šla se svým manželem taky do Terezína, ale s mou babičkou se tam už nesešli,“ vzpomíná hořce Walter.
„Všichni odešli do koncentráku, a už se nevrátili. Všichni.“
Berta Fischerová a její syn, kterému rodina říkala Bibi, zemřeli 1. září 1942 ve vyhlazovacím táboře v dalekém Estonsku. Stejně tak její dcera Greta s manželem.
Zachránce visel na lampě
Lucie Fischlová zatím v Praze pracovala jako pomocnice v nemocnici a doufala, že ji i syna před transportem ochrání falešné doklady. Gestapo ale mělo ohledně jejího původu pochybnosti. Od roku 1942 až do konce války docházela každý měsíc se synem do Petschkova paláce, sídla pražského gestapa. Tam je opakovaně přeměřovali, zkoumali, zda jejich tělesné proporce odpovídají „árijským normám”.
Bylo to ponižující i psychicky vyčerpávající. Rozhodnutí, zda odejdou, či neodejdou do transportu, se každý měsíc oddalovalo. „Gestapák, který rozhodoval o tom, jestli jsme, nebo nejsme Židi, byl spolužákem matčina bratrance Willyho. Znali se z lékařské fakulty, a byli dokonce velcí kamarádi.“
Tento člen pražského gestapa nad nimi podle Waltera Fischla zřejmě držel ochrannou ruku. Přesto se nacisté rozhodli zaslat dotaz synovi knihkupce Loose ze Znojma, nyní už veliteli aténského gestapa. Ptali se, zda je možné, že jeho otec počal ve Znojmě nemanželské dítě. Pro Lucii Fischlovou to byly těžké chvíle, Loos mladší však naštěstí odpověděl, že to možné je.
„To bylo obrovské štěstí. Ono to vůbec kolikrát byla jen otázka štěstí nebo náhody. Matka po válce jela do Řecka, aby pro toho člověka svědčila, protože nás vlastně zachránil.“
„Když do Řecka přijela, viděla ho někde viset na lampě. Tak se zase vrátila domů.“
Máma hrála vabank
Ve válečných letech Lucie žila se synem na pražských Vinohradech obklopena komunitou levicově smýšlejících umělců a bohémů. K častým návštěvníkům patřili básníci František Halas a František Hrubín, hudební skladatel Jiří Šust, kameraman Ferdinand Pečenka, operní pěvkyně Marta Krásová nebo herec Zdeněk Štěpánek. „Druhým otcem” se Walterovi stal známý karikaturista a ilustrátor František Bidlo.
Walter nevzpomíná rád na nevázané večírky matčiných přátel. „Založili komunistickou buňku, ve které všichni ti umělci byli, jeden druhého podporovali. Maminka byla komunistkou dost dlouho, myslím, že tam vstoupila ještě před válkou a za války s tou komunistickou buňkou spolupracovala.“
Byla to další nebezpečná hra o život – podle Waltera ale matka měla tolik problémů, že už jí to zřejmě bylo jedno. Hrála vabank a osobní odvaha jí nechyběla. „Byla velký dobrodruh. Židovskou hvězdu nosila, jen když jsme šli na gestapo.” Walter až později pochopil, že stejně jako na něj muselo i na ni neustálé napětí velice doléhat. „Matka byla hodně vynervovaná, takže se stávalo, že když jsme přišli domů, vybíjela si na mně vztek. Byl jsem bit jako žito, a nevěděl jsem proč.“
František Bidlo s nimi žil ve společné domácnosti až do ledna 1945, kdy ho zatklo gestapo. Odvezli ho do věznice pražského gestapa v Malé pevnosti Terezín, tam onemocněl skvrnitým tyfem, a když se koncem dubna jeho přátelům podařilo vyjednat převoz do nemocnice na Bulovce, bylo už pozdě. František Bidlo zemřel 9. května, jeden den po konci války.
„Matka se dozvěděla, že umírá, a lezla přes barikády na Bulovku. Ale když tam dorazila, řekli jí, že zemřel deset minut předtím.“
Spolužáci odsouhlasili, že mě vyhodí
Po válce se na čas vrátili do Znojma do vily, kde dříve bydlela Luciina sestra Greta. Nacisté vilu zkonfiskovali, po osvobození se v ní usadil sovětský důstojník. „A moje matka tam šla – bez ohledu na to, že ten člověk byl naprosto ožralý a celkově byl hrozný – a řekla mu, že ten dům patří jí a on že musí odejít. Vytáhl pistoli, chtěl ji zastřelit. Tak to jsem taky viděl.“ Důstojník jim ale vilu nakonec uvolnil a Walter, který byl poslední tři roky stále v páté třídě obecné školy (na gymnázium kvůli svému původu nemohl), postoupil rovnou do tercie znojemnského gymnázia. Matka ale ve Znojmě nenašla práci, a tak následoval další přesun – znovu do Prahy.
V roce 1947 se Lucie Fischlová pokusila vdát se do Anglie, její nastávající však Waltera nepřijal, a Lucie proto svého syna poslala do Švédska, kde ho měl adoptovat její bratranec Herbert Felix. Ten měl ve Švédsku továrnu na zpracování okurek, následkem špatné úrody kvůli suchu ale továrna zkrachovala a Herbert poslal Waltera zpátky do Československa. Lucie se tedy sňatku musela vzdát.
Poté v roce 1948 vystoupila z komunistické strany – na protest proti způsobu, jakým komunisté převzali moc. Vyhodili ji z práce a dlouho nemohla najít jinou.
Podobně jako ona odevzdala legitimaci i většina jejích levicových přátel – a také dospívající Walter zaujal protikomunistické pozice. Hluboce s ním otřásla poprava Milady Horákové, sledoval proces s Rudolfem Slánským, ve kterém byl popraven i otec jeho kamaráda Tomáše Frejky.
„A to už jsem vůbec nemohl vydržet,“ říká Walter a popisuje, že ve škole dost „vyváděl” a dával hlasitě najevo nesouhlas s režimem. „Moji spolužáci přes Svaz mládeže odsouhlasili, že mě vyhodí.“ Z gymnázia byl vyloučen v roce 1950 těsně před maturitou.
Sledovali mě všude
Nastoupil tedy do gumárenského podniku Mitas, záhy ale obdržel povolávací rozkaz a narukoval k Pomocným technickým praporům. V těchto armádních útvarech byly de facto internovány „politicky nespolehlivé osoby”, přidělili ho zde na práci ke stavební četě. Nabídli mu však, že se může vyučit. Využil toho a stal se zedníkem.
Po vojně začal pracovat u Pozemních staveb, v roce 1955 si dodělal maturitu a díky nástavbě i stavební průmyslovku. Pak už mohl stavby vést, kromě jiného byl u oprav Emauzského kláštera poničeného během bombardování Prahy v únoru 1945 nebo při stavbě školy v Sázavské ulici, která vyrostla na místě zničené synagogy.
Oženil se, stal se otcem dcery. Zdálo se, že vše se v dobré obrací, měl ale projít ještě jednou velkou životní zkouškou. V roce 1965 se dostal do hledáčku Státní bezpečnosti, když chtěli společně s matkou navštívit příbuzné na západě. K jejich smůle však mezi nimi byli lidé, kteří byli pro StB příliš velkým lákadlem: matčin bratranec Herbert Felix tou dobou pracoval ve Švýcarsku pro OSN a další bratranec Bruno Kreisky byl rakouským ministrem zahraničí (později se stal i velmi oblíbeným předsedou vlády).
StB pochopitelně chtěla o těchto lidech vědět co nejvíc, a tak za povolení vycestovat požadovala od Waltera spolupráci. Ten nejprve souhlasil, domníval se zřejmě, že za možnost navštívit příbuzné zaplatí banálními informacemi rodinného rázu a tím to skončí.
„Pak jsem si to celou dobu vyčítal – že jsem to slíbil, že jsem se s StB vůbec zapletl.“
Brzy totiž pochopil, do jaké pasti se dostal, a snažil se ze spolupráce vycouvat. Walter je evidován jako agent, bezpečnostní orgány ale zároveň s jeho zpravodajskou činností od začátku vyjadřovaly nespokojenost. „Projevuje se u něho maskovaná nechuť ke spolupráci, úkoly plní tak, aby z nich nebyl výsledek,“ píše se ve spisu dochovaném k jeho osobě v Archivu bezpečnostních složek.
„Měl jsem z nich strach. Sledovali mě všude – v práci, doma,” vzpomínal Walter. V roce 1967 ho tajná policie vyhodnotila jako dále „nevyužitelného” a spolupráci s ním ukončila. O rok později bezprostředně po invazi vojsk Varšavské smlouvy a poté, co do Vídně emigrovala jeho matka, do emigrace odešel i Walter s rodinou.
Bruno Kreisky (1911 - 1990). Rakouský právník a politik pocházel z židovské vídeňské rodiny s českými kořeny. Během druhé světové války se uchýlil do švédského exilu, v letech 1959 až 1966 byl rakouským ministrem zahraničí, po více než dvě desítky let byl předsedou sociálně demokratické strany Rakouska. V letech 1970 až 1983 působil jako kancléř, stal se prvním spolkovým kancléřem židovského původu v historii Rakouska. Snažil se hrát roli zprostředkovatele ve sporech mezi Izraelem a arabskými vůdci. Jako velký odpůrce sionismu i kritik Izraele ale nezískal izraelskou důvěru, jeho snažení také poškodil skandál, který se rozpoutal v souvislosti s nacistickou historií některých členů jeho vlády.
Bruno Kreisky jim ve Vídni poskytl byt po své matce a podporoval je i jinak. Lucie Fischlová později přesídlila do Düsseldorfu, který znala ještě z předválečných let, a získala zde práci v knihovně.
Walter Fischl zůstal v Rakousku po téměř tři desítky let, pracoval jako stavební dozor na magistrátu. Do Česka se vrátil až v roce 1996, kdy se podruhé oženil a svou ženu následoval do Plzně. „Šťastný jsem až teď,“ uzavírá své vyprávění.