„Proč se vracíme k pohnutým dějům a urputným zápasům minulosti? Protože milujeme budoucnost!“ přečte si návštěvník, vstupující do tzv. Památníku Pečkárna. Honosná budova bývalého Petschkova paláce neblaze proslula během druhé světové války.
Dveřmi bývalého Petschkova paláce na pražském Novém Městě v letech 1939 - 1945 prošly tisíce Čechoslováků. Někdejší sídlo Bankovního domu Petschek a spol. se za dob okupace proměnilo v řídící úřadovnu gestapa.
Petschkovi zbohatli díky mosteckému uhlí
Budova, kde dnes sídlí Ministerstvo průmyslu a obchodu, se rozkládá jen pár kroků od pražského Václavského náměstí na adrese Politických vězňů 931/20. Mohutnou neoklasicistní stavbu čp. 931 na nároží ulic Politických vězňů a Washingtonovy vystavěl mezi lety 1923–29 dle projektu architekta Maxe Spielmanna bankéř, právník a podnikatel Petschek pro potřeby Bankovního domu Petschek a spol. Vrchní finanční rada JUDr. Julius Petschek (1856–1932) byl spolu s bratry Isidorem a Ignazem členem významné podnikatelské rodiny Petschků. Majetkový vzestup rodinného klanu započal otec Moses Petschek roku 1871 nákupem akcií tehdy neprosperující Mostecké uhelné společnosti. Bratři úspěšně podnikali především v uhelném, ale i papírenském či sklářském průmyslu. V roce 1920 založil Julius se synem Waltrem a čtveřicí synovců banku, pro jejíž potřeby poté vznikl tzv. Petschkův palác.
Se vzestupem nacismu a stále zřetelnější hrozbou rasové perzekuce rodina Petschkových prodala svůj majetek a uprchla do Británie. Pro zajímavost dodejme, že kromě „Pečkárny“ rozvětvené rodině Petschků náležely rovněž budovy dnešního velvyslanectví Spojených států amerických, Ruské federace a Čínské lidové republiky v Praze 6-Bubenči.
V letech 1939–1945 se Petschkův palác ocitl v rukou tajné státní policie, aby se následně proměnil v obávanou „Pečkárnu“. Když 15. března 1939 dorazili do Prahy s německými okupačními jednotkami také říšské bezpečnostní složky, bylo třeba nalézt ubytování pro příslušníky gestapa. „Černé košile“ drážďanské „Operační skupiny I“ pod vedením vrchního vládního rady SS-Standartenführera Otty E. Rasche se provizorně usadily v hotelu Palace v Panské ulici a v pražském policejním ředitelství, výhledově však hledaly vhodnější prostory. V květnu 1939 padla volba na Petschkův palác. Důvodem bylo umístění v centru Prahy, odpovídající velikost a v neposlední řadě moderní vybavení skryté pod konzervativním vzhledem komplexu. Hlavní úřadovna říšské státní tajné policie zaměstnávala okolo dvanácti set lidí.
Cely místo bankovních sejfů
V prostorách Pečkárny se nacházely telefonní ústředna, tiskárna, garáže, dílny a laboratoře, místnosti měly vytápění i klimatizaci. Budova byla vybavena výtahy typu „páternoster“ a sítí potrubní pošty, v suterénu se pak nacházely bankovní sejfy, z nichž po rekonstrukci vzniklo jedenáct malých izolovaných cel, každá pro jednoho vězně. Cca padesáticentimetrový kavalec s podobně širokou uličkou a světlem padajícím dovnitř okénkem z chodby si vyzkoušel např. předseda protektorátní vlády generál Alois Eliáš. Kromě vysoce i níže postavených členů odboje se v Pečkárně ocitli také Karel Hašler, Alfons Mucha, Vlasta Burian, Vladislav Vančura, Julius Fučík a další. Uvádí se, že zdejšími vyšetřovnami nedobrovolně prošlo za dobu okupace přes 35 000 osob. Mezi nimi je třeba uvést i příslušníka československé armády, člena paraskupiny Out Distance Karla Čurdu, který však do 16. června 1942 do Pečkárny vcházel hlavním vchodem.
Čekání na výslech v „biografu“
Pečkárna je někdy omylem označována za vězení, vězni sem však byli dopravováni z věznice na Pankráci. V tzv. „Biografu“ celé hodiny seděli zadržení v řadách za sebou na dřevěných lavicích a hleděli na prázdnou bílou zeď. Při čekání na výslech u vyšetřujícího úředníka dohlíželi dozorci, vybavení často obuškem či karabáčem, na jejich vzorné chování. Vězni měli zakázáno hovořit a museli sedět zpříma s rukama na kolenou. Každé porušení bylo tvrdě trestáno, jak se dnešní návštěvník Památníku může dočíst na zdi na dobové cedulce v českém i německém jazyce: „Vězňové, kteří se v této místnosti budou bez dovolení baviti, budou potrestáni 3denním půstem a stáním.“ V této místnosti rovněž zasedaly stanné soudy.
Gestapo (Geheime Staatspolizei, tajná státní policie) s úkolem „boje proti nepříteli uvnitř i za hranicemi“ vzniklo přeměnou pruské tajné policie již v květnu 1933. Za jeho zakladatele je považován Hermann Göring, později se dostalo pod vedení SS a od roku 1939 pod Hlavní říšský bezpečnostní úřad (RSHA) Heinricha Himmlera.
Gestapo nebylo jednolitým blokem, ale skládalo se z několika organizačních jednotek označených písmeny A až F. „A“ mělo na starosti protinacistický odpor s atentáty, pod „B“ spadala oblast náboženská s „židovskou otázkou“, např. vyhledávání tzv. potápek, tedy osob ukrývajících se před deportacemi. Další písmena zahrnovala kontrarozvědku, administrativu aj. Úřadovny se dělily do oddělení, přičemž nejobávanější byla „čtyřka“ s nepřetržitým provozem pro příjem zatýkaných osob a informací od konfidentů, která prováděla prohlídky a zásahy. Také konfidenti byli svědomitě rozděleni: G-Personen neboli Gewährspersonen se věnovali špionážní činnosti, V-Personen (Vertrauenspersonen) byli důvěrnící s pravidelnou měsíční mzdou, W-Personen (Weber) verbovali další informátory atd.
Svázali vás do kozelce a po výslechu vás tam nechali uležet
Výslechy v Pečkárně probíhaly v kancelářích jednotlivých pater, kam dozorci přiváděli zatčené osoby. Doprovázelo je fyzické násilí – vězni byli mláceni pěstmi, obuškem i důtkami, zavíráni na samotku s několika centimetry vody na podlaze, týrání bylo rovněž psychického rázu. Na celu nazývanou „vlhká kobka“ vzpomíná skaut, odbojář a politický vězeň Vladimír Lorenz (1925–2010), přivážený k výslechům v Pečkárně zhruba půl roku: „Hrubé zdivo a po něm tekla voda. Svázali vás do kozelce a po výslechu vás tam nechali uležet. Když vás pak hodili na celu, když jste měl štěstí, přišel jste k sobě, pokud ne, pošel jste. Metody, který Němci používali, byly skutečně drastické.“
Pečkárnou prošel i skaut Ing. František Wretzl (1919–2013): „Snažil se (vyslýchající, pozn. red.) zřejmě brnkat mi na nervy. Chvíli se na mě díval a zeptal se: ,Máš děvče?‘ – ,Nemám,‘ odpověděl jsem a on řekl: ,Matku ale máš,‘ a já přisvědčil. Namířil na mě revolver a s takovým tiše výhrůžným hlasem řekl: ,Tak tu už neuvidíš.‘ To mě trochu rozhodilo – prostě hra na nervy, ale ustál jsem to, vždyť to ani jinak nešlo.“ Nakonec skončil František Wretzl ve věznici gestapa v terezínské Malé pevnosti.
Řezník a další gestapáci unikli spravedlnosti
K nejbrutálnějším náležel Oskar Fleischer (1892–?), kriminální inspektor III. oddělení, referátu III.A pražského gestapa. Přezdívka „Řezník“ podle příjmení bohužel vyjadřovala i jeho charakter. Kromě bití drtil vyslýchaným prsty, vrážel jehly pod nehty či trhal vlasy, před očima vězněných mučil členy jejich rodin ve snaze donutit je k přiznání. V noci na 17. června 1942 vedl Fleischer zásah gestapa v bytě manželů Moravcových v žižkovské Biskupcově ulici. Šlo o kontaktní místo atentátníků Jana Kubiše a Jozefa Gabčíka. Bohužel se zde nějaký čas skrýval i Karel Čurda, který mimo prozrazení členů operace Anhropoid udal také Marii Moravcovou. Než aby riskovala mučení a prozrazení, spáchala třiačtyřicetiletá „teta Marie“ raději sebevraždu. Její syn, vylákaný gestapem fingovaným telegramem o nemocné matce, byl po příjezdu domů okamžitě zatčen a následně krutě mučen, aby prozradil úkryt parašutistů. To se údajně stalo, až když mu ukázali uříznutou hlavu jeho mrtvé matky. Spolu s otcem byl Vlastimil „Áťa“ Moravec popraven v říjnu 1942 v Mautthausenu.
Oskar Fleischer se rovněž zasloužil o dopadení tzv. Tří králů, z nichž Václav Morávek jej zesměšnil svým husarským kouskem s cigaretou, kterou si nechal zapálit od nic netušícího „Řezníka“. Nadřízený Hans Ulrich Geschke pak obdržel dopis tohoto znění: „Oskare, ty bídáku! Vsadil jsem se s Mašínem a Balabánem, že si od Tvého doutníku zapálím cigaretu. Vsadil jsem se o tisíc korun a oznamuji Ti, že jsem sázku vyhrál. Zanech týrání českých lidí, nebo Ti to přijde draho! Víme o Tobě a pomstě neujdeš! Na to nezapomeň.“ Oskara Fleischera bohužel nikdy nedopadli. Po válce úspěšně uprchl do Německa, kde se jeho stopa ztrácí, prý žil ještě v 60. letech minulého století.
Ani šéf pražského gestapa Hans Ulrich Geschke (1907–?), nastoupivší jako šéf pražské řídící úřadovny gestapa už v červnu 1939, se nedočkal potrestání. Mezi jeho mnohé zločiny patří odpovědnost za exekuce českých vysokoškoláků i proces s generálem Aloisem Eliášem. Geschke se osobně účastnil vypálení Lidic, na jejichž likvidaci měl spolu s Horstem Böhmem hlavní podíl, a rovněž velel gestapu 18. června 1942 při zásahu v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. V Pečkárně předsedal stanným soudům, které spolu s generály Hugo Vojtou a Josefem Bílým odsoudily k smrti další členy Obrany národa, rodiny a spolupracovníky parašutistů i pravoslavné kněze z kostela sv. Cyrila a Metoděje.
V říjnu 1942 byl Geschke převelen do Drážďan a posléze přijal v Budapešti funkci vrchního velitele bezpečnostní policie a zpravodajské SD (Sicherheitsdienst). Rovněž on unikl nepotrestán, spekuluje se o jeho smrti v bitvě o Budapešť, pravděpodobně si však změnil identitu. Na konci války byl naposledy spatřen ve vlaku z Drážďan do Saské Kamenice. Za mrtvého jej prohlásili roku 1959.
Spravedlnosti unikl také SS-Obersturmbannführer Ernst Gerke (1909–1982), Geschkeho následovník v pražské funkci, mj. strůjce popravy okolo tří set pomocníků a příbuzných českých parašutistů v lágru Mautthausen. Zůstal nepotrestán přes opakované žádosti o jeho vydání.
Poslední členové gestapa opustili Petschkův palác v ranních hodinách 9. května 1945. Někdejší budova hrůzy dnes slouží Ministerstvu průmyslu a obchodu. Suterénní expozice Památníku Pečkárna, spravovaného Českým svazem bojovníků za svobodu, vznikla krátce po sametové revoluci a navazovala na předchozí expozice českého odboje, z nichž první vybudovali hned po válce bývalí vězni. V suterénu se rovněž nachází kopie někdejší mučírny – původní místnost v prvním patře je dnes kancelářským prostorem. Prohlídka Památníku je zdarma, je ovšem nutno objednat se předem.