„Aby mě maminka ochránila před tím transportem, tak koupila papíry nějakého Němce, který byl majitelem obchodu s knihami ve Znojmě. Jeho syn byl vedoucím gestapákem v Řecku, a mezi jiným se pak z té Pečkárny jeho ptali, jestli je možné, že ten jeho tatínek měl mimomanželský styk s jeho babičkou a tím pádem, že zplodili moji matku. A on řekl, že to je možné, takže nepřímo pomohl mně, že jsem nemusel nosit tu hvězdu." - "To bylo ale obrovské štěstí, kdyby řekl, že ne, tak..." - "To kolikrát byly ty věci jen na štěstí nebo na náhodě. To se vůbec nenechá... kdyby někdo říkal, že by to měl řídit, tak to nikdy nedokážete. Po válce potom, v pětačtyřicátém roce, jela moje matka - protože nás vlastně zachránil - jela do toho Řecka, aby pro něj mluvila. A když tam přijela, tak akorát visel na nějaké lampě. Tak zase přijela domů.“
„Bylo nebezpečí, že odejdeme oba do transportu." - "A čím se to oddalovalo?" - "To se oddalovalo díky tomu pánovi na gestapu, který pořád nebyl rozhodnutý, jestli vypadáme jako Židi, nebo ne. To byl prostě kamarád toho Willyho, a tak nad námi držel ochrannou ruku. Jak dlouho to trvalo, to nevím, protože jsem to zase tak nesledoval." - "A vy jste na to gestapo chodil s ní?" - "Jo, jo." - "A jak si to vybavujete? Jaké to bylo?" - "Prakticky nás pořád měřili, nepřetržitě nás měřili. A pořád to vyhodnocovali a pořád se nedostávali k žádnému závěru." - "To bylo dost ponižující..." - "Já si to nepamatuju tak dobře, protože... Prostě matka byla hodně vynervovaná, takže se někdy stalo, že si na mně vybíjela vztek. Takže prakticky jsem byl bit jako žito a nevěděl jsem proč.“
„Když byl už mír, když už bylo po válce, tak v těch domech žili taky lidi, Němci. A to byli Němci, kteří nesouhlasili s Hitlerem. A hrozně se mě dotklo, když potom ta rabovací garda, ti lidi, kteří byli u Vlajky, kteří se chtěli rehabilitovat... tak tyhle Němce, kteří celou válku stáli proti tomu režimu, potom nechali čistit ulice kartáčky na zuby. To bylo hrozné, na to nerad vzpomínám. Konec války byl pro nás vůbec špatný tím, že zemřel Franta Bidlo. Skonal osmého. Takže nás se to hodně dotklo.“
„Přišel ten převrat a mě se to hluboce dotklo. Já jsem potom byl opravdu protikomunistický, prostě hrozný. Došlo to tak daleko, že jsem - tak jak jsem byl špatný žák - že jsem si odštudoval tu komunistickou filozofii a současně filozofii idealistů a prostě jsem strašně vyváděl v té škole, to je pravda. Proti těm komunistům jsem hrozně vyváděl. Takže mě potom vyhodili ze školy." - "A co konkrétně se dělo? Co vám nejvíc vadilo?" - "Mně pak vadilo všechno. Já jsem měl ve škole kamaráda, nějakého Tomáše Frejku, a jeho tatínek byl popravený se Slánským. A to jsem nějak vůbec nemohl přežít. Mě se to vůbec dotýkalo, mě se dotýkalo to s tou Horákovou stejně jako to s tím Slánským a s lidmi okolo Slánského. A to bylo dost hrozné.“
Walter Fischl se narodil 17. dubna 1932 v německém Düsseldorfu. Oba jeho rodiče ale pocházeli z Československa a do Německa odjeli za prací. V roce 1933 se rozvedli. Walterova matka Lucie Fischlová (rozená Fischerová) pocházela z německo-židovské podnikatelské rodiny. Po rozvodu se vrátila do Československa, získala práci v Praze a malého syna nechala v péči své matky ve Znojmě. Na podzim 1938 se rodina Fischerových přihlásila k české národnosti, přestože věděli, že tak přijdou o všechen majetek v obsazovaných Sudetech. O dům ve Znojmě přišla i Walterova babička, šestiletý Walter se proto přestěhoval k matce do Prahy. Té se podařilo zakoupit falešné doklady a částečně tak před úřady kamuflovat původ svůj i svého syna. Přesto se museli pravidelně hlásit na úřadovně pražského gestapa v Petschkově paláci a opakovaně podstupovat ponižující prověřování, zda splňují kritéria pro árijsou rasu. Walterova babička, její nejmladší syn a další dcera s manželem zahynuli v roce 1942 v koncentračních táborech. Během války se Lucie Fischlová v Praze stýkala s komunitou levicově zaměřených umělců. Většina z nich, včetně Lucie Fischlové, byli i stoupenci předválečné komunistické strany. Jejím nejbližším přítelem se stal tehdy velmi známý ilustrátor a karikaturista František Bidlo. V lednu 1945 byl zatčen gestapem, poté vězněn v Malé pevnosti Terezín a poslední den války zemřel. Lucie Fischlová v únoru 1948 z komunistické strany vystoupila a přišla pak o práci. Těsně před maturitou, pro ‚nesouhlas s lidově-demokratickým zřízením‘, byl z gymnázia vyloučen i Walter. Jako politicky nespolehlivý byl na vojně u Pomocných technických praporů. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 se s rodinou rozhodl pro emigraci a usadil se v Rakousku, kde až do odchodu do penze pracoval jako stavební investor na vídeňském magistrátu. V počátcích emigrace ho podporoval jeho blízký příbuzný a pozdější rakouský kancléř Bruno Kreisky. Kvůli němu i dalším příbuzným v zahraničí ho ještě před rokem 1968 po dva roky systematicky pronásledovala Státní bezpečnost. Byl vedený jako spolupracovník, ačkoli reálnou spolupráci s nimi odmítl. Do České republiky se vrátil v roce 1996, podruhé se oženil a se svou manželkou se přestěhoval do Plzně.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
