Velkou většinu svého života prožila v Praze, narodila se v Jeruzalémě, kam se jejím rodičům na počátku války podařilo utéct před nacisty. Eva vzpomíná na šikanu soudruhů z uličního výboru v 50. letech i na tragicky zesnulého manžela Josefa Vavrouška.
Vilém a Růžena Mannhemerovi patřili k nemnoha židovským uprchlíkům z bývalého Československa, kterým se v prvních měsících války za dramatických okolností podařilo utéct před Hitlerem do tehdejší Palestiny. Z Bratislavy se plavili až k deltě Dunaje, tam přesedli na nákladní loď určenou k převážení uhlí. Pluli Černým mořem, pak přes úžiny Bospor a Dardanely a následně se kolem Řecka a přes východní Středomoří šťastně dostali do palestinské Haify. Nějaký čas přebývali v uprchlickém táboře, odkud se přesunuli do pronajatého bytu v Jeruzalémě. A právě v tomto městě v porodnici Hadasa přišla 13. září roku 1940 na svět dcera Eva Mannheimerová, dnes Vavroušková.
Otec bojoval ve válce, dcera vyrůstala v Palestině
Eva anabázi na lodi nezažila, podává o ní zprostředkované svědectví, tak jak se doma tradovalo: „Muži tam z dřevěných latí udělali takové kóje, takže jednotliví lidé, manželé i single, tam měli své místečko. Ale normálně to byla nákladní loď, v podpalubí tam vezli uhlí a trvalo to několik měsíců. Muži lezli dolů do podpalubí pro kýble horké vody a zařídili tam koupelničku nebo umývárnu, aby se ženy, do té doby zvyklé na každodenní hygienu, mohly umýt.“
Vlastenecky smýšlející otec Vilém Mannheimer však nezůstal s rodinou dlouho. Chtěl splatit vřelé přijetí do bezpečí Palestiny a přihlásil se do armády. Pod plukovníkem Karlem Klapálkem bojoval u severoafrického Tobruku a ke konci války u francouzského Dunkerque. Matce posílal do Jeruzaléma dopisy, které dnes archivuje Židovské muzeum v Praze. Dcera Eva do svých šesti let vyrůstala ve městě Kfar Ata (dnes známém jako Kiryat Ata) poblíž Haify v činžovním pavlačovém domě. Ten obývaly především manželky vojáků, s jejichž dětmi si Eva hodně hrála. Žily z matčiny výplaty z textilní továrny a také z otcova žoldu.
Po válce dostal Vilém Mannheimer nabídku britského občanství, on se ale chtěl vrátit do milovaného Československa. Do Prahy, kterou nikdy dosud nepoznala, se prý malé Evě nechtělo. Otec do rodné vlasti cestoval napřed, Eva s matkou do Prahy přijely vlakem 21. března 1946 na Smíchovské nádraží. Návrat kalila skutečnost, že nacisté během válečných let vyvraždili téměř celou jeho rodinu včetně rodičů Bedřicha a Bertholdine Mannheimerových.
Pod dohledem uličního výboru
Po komunistickém puči v únoru 1948 se otec rozhodl ve vlasti zůstat, od té doby se ale dle slov pamětnice musel živit „všelijak“. Jestliže těsně po konci války pracoval jako zástupce švédské farmaceutické firmy, od nynějška dělával noční inventury v podnicích. Matka nastoupila do pekárny. Komunistická strana se snažila rodinu zahraničního odbojáře všemožně rozvrátit. Například když se uliční výbor snažil lživě přesvědčit matku, že otec přešel ilegálně přes hranice. „Máma byla úžasná, říkala: ,Ne, to není pravda.' A nenechala se chytit. Pochopitelně to pravda nebyla.“ Dodejme, že uliční výbory byly místní organizace KSČ složené z občanů určité ulice, kteří v duchu komunistického režimu dohlíželi na své spoluobčany. Mohli je udávat a přímo ovlivnit jejich přijetí či nepřijetí ve škole či zaměstnání.
Eva díky rodičům vnímala a chápala politickou situaci. Zároveň nechtěla zůstat stranou většinové společnosti. Vzpomíná si, jak toužila po pionýrském šátku.
„Všichni ho měli, jen já ne. Tak jsem vstoupila do Pionýra, absolvovala jsem ten slib, dostala jsem ten kus červeného hadru a přišla jsem s tím domů.“
Jindy veselá a vždy přátelská maminka se prý tehdy rozzlobila a šátek pošlapala. Nakonec se ale domluvily, že tam Eva chodit může.
V roce 1958 složila maturitní zkoušky na tehdejší jedenáctiletce (v té době ekvivalent gymnázia). Jako dcera „západního“ odbojáře nemohla tehdy pomýšlet na studium na humanitně zaměřené univerzitě. Přihlásila se tedy na Fakultu ekonomického inženýrství, která se později spojila s Fakultou strojní ČVUT. Přijímačky udělala, ale obdržela odpověď, že nevyhověla ostatním podmínkám školy a není přijata. Otec se tehdy naštval a pátral, proč dceru nepřijali. Zjistil, že je za tím opět uliční výbor, zašel na fakultu a na odvolání Evu vzali. V roce 1964 promovala jako strojní inženýrka v pražském Karolinu.
Ten pocit, když člověk vylezl nahoru a podali jsme si tam ruku
Na vysoké škole potkala Eva svého prvního manžela, Ladislava Mlčoucha. Chodili spolu po celou dobu studia a spolu začali i s horolezectvím. Ladislav patřil k československé horolezecké špičce, reprezentoval, a byl tak často mimo domov. Nově objevený koníček pro Evu hodně znamenal: „Měla jsem ráda přírodu a ten až fyzický vztah se skálou. Když někdo říká, že alpská žula – že je to přímo mystické, tak ono jo! Už jenom to složení toho šutru je úžasné. Když člověk vyleze nahoru a má rozhled kolem! A ten vztah lezce se spolulezcem, i to je úžasné.“ A doplňuje, že v horách nehledala samotu: „A takové to symbolické, když člověk vylezl nahoru a podali jsme si tam ruku, to bylo fajn. Jsme tady dva, nebo tři, nebo čtyři.“
V roce 1962 se mladému páru narodila dcera Kateřina. Ladislav jezdil často na reprezentační srazy. V roce 1968 se s kamarádem Petrem Jánošem vypravil do alpského Chamonix s cílem vylézt na Mont Blanc. Eva se měla později k horolezecké partě připojit, do Francie chtěli jet na motorkách. Před odjezdem ale měla havárii, a když se zotavila z otřesu mozku, vypadalo to, že do Francie dojede vlakem. „Byla jsem pak u kadeřnice, kde měli rozhlas po drátě. A tam jsem slyšela: ‚Už deset dní jsou ve francouzských Alpách nezvěstní dva horolezci,' a nic dál. A já jako bych úplně věděla, že jsou to tihle dva kluci.“ Pod Ladislavem a Petrem se v Alpách zřejmě utrhla lavina. Ve sněhové bouři neměli šanci. Po druhém dni, co se nevrátili, začalo pátrání helikoptérou, avšak neúspěšné. Jejich těla se nikdy nenašla. Horská tragédie připravila Evu o manžela a otce dcery Kateřiny. "Je to těžké, protože to je story bez konce. Když se dělají pohřby, kde zajede rakev, tak tím se něco uzavře, ale tady to byl takový pád do vzduchoprázdna a já jsem nevěděla co,“ popisuje jeden z nejtěžších momentů. „Vypořádání bylo pro mě těžké, neukončené.“
Nejtěžší bylo říct o rodinné tragédii malé dceři Kateřině, kterou zrovna čekal nástup do první třídy. Pamětnice dodává, že společensky se toho pro Kateřinu příliš nezměnilo. Matka s dcerou stále jezdila do hor, stále se stejnou partou kamarádů, kteří ji měli rádi. O rok později, v roce 1969, se s horolezeckou partou do Chamonix sama podívala: „Tam jsme vylezli na Aiguille du Midi, ze které jsme viděli do Mont Blancu.
Totální temno
Politické uvolnění, které přineslo pražské jaro, vnímala pamětnice skrze kulturu: knihy, tanec charleston a divadla Semafor a Na zábradlí. „Literaturu jsem vždycky sledovala, ale ty hory člověka spolkly.“ V té době pracovala v Tesle Holešovice jako technická kontrolorka. Patřila tak k prvním Češkám, které pracovaly s počítačem. Před rokem 1968 do podniku na místo ředitele nastoupil Stanislav Koštel, který přinesl svěží vítr ze stáže v USA.
„Byla to velká změna, protože z těch dělnických ředitelů tam najednou přišel pán, který měl oblek, nemluvil sprostě, mluvil hezky česky. A začal tam dělat reformy.“
Dramatické dny srpna 1968 prožila pamětnice v Milonicích u Vyškova, u Ladislavových rodičů. V šest ráno ji vzbudila tchyně, dojička krav v JZD, se slovy: „Obsadili nás Rusové!“ Eva chtěla jet do Prahy, za dcerou a rodiči, tchyně a tchán ji však ze strachu nechtěli pustit. Nakonec s ní přesun do Prahy absolvoval tchán, doprovodil Evu až domů, dal jí pusu a jel zase zpátky. O následujících měsících mluví jako o době „totálního temna“. I v Tesle udeřila normalizace. Reformně naladěný ředitel skončil, místo něj nastoupil dělnický kádr. Evin přímý nadřízený se ji snažil dostat do KSČ, ona to ale odmítla.
Z upálení Jana Palacha cítila podle svých slov hlubokou lítost: „Ne že by si to řešil pro sebe, on to řešil taky pro nás. A to bylo bolavé. Zřejmě všichni vrstevníci, i ti o fous starší, měli pocit možná i viny, že jsme neudělali něco, že jsme si tak žili a lezli po horách.“
Láska jako hrom
V roce 1973 se podruhé vdala, vzala si kamaráda horolezce, Josefa Vavrouška. Studoval stejnou vysokou školu jako Eva, poznali se ale až na skalách. „Ten vztah tak nějak košatěl a pak z toho byla láska jako hrom.“ Svatbu musela odsouhlasit dcera Kateřina, ta měla Josefa moc ráda a kromě svatby dala svolení i k novému sourozenci. V roce 1974 se manželům narodila dcera Petra. Novomanželé se dohodli, že se Eva bude věnovat víc miminku a Josef Katce, aby neměla starší dcera pocit, že je na vedlejší koleji. S Josefem hodně lezli po skalách, vyráželi na západ do Alp i na Kavkaz do tehdejšího Sovětského svazu.
Kvůli přátelství se signatářem Charty 77 Jiřím Müllerem se o ně zajímala Státní bezpečnost. „Byla domluva, že Pepa (Vavroušek) Chartu nepodepíše, ale že bude sbírat materiály, údaje a pracovat, dodávat informace,“ vzpomíná na tuhou normalizaci pamětnice. Josefovou doménou byla kybernetika a životní prostředí, uvědomoval si hrozící ekologickou katastrofu, před kterou komunistický režim zavíral oči.
Josef byl připravený
Eva i s dcerami chodila na první protirežimní demonstrace na sklonku 80. let včetně takzvaného Palachova týdne v lednu roku 1989. Když se pak po 17. listopadu 1989 ustanovilo Občanské fórum, Josef Vavroušek se v něm od počátku angažoval. Eva Vavroušková uvádí, že její muž Josef byl na změnu dobře připraven: „Celou dobu do osmdesátého devátého vymýšlel, studoval a měl těm chartistům maličko za zlé, že neměli nějaký přípravný plán. Vplul do toho jak ryba do vody,“ vzpomíná pamětnice a přitom popisuje fotografii, na které její manžel a budoucí československý prezident Václav Havel sepisují program Občanského fóra.
„Bylo to únavné, protože to nemělo konce, kraje. Málo spali, mohutně se diskutovalo v Činoherním klubu, Laterně Magice. Věděla jsem, že Pepa jel nadoraz,“ vzpomíná Eva na hektické dny konce roku 1989. Josef Vavroušek se po volbách v červnu roku 1990 stal ministrem s agendou životního prostředí. Krom jiného navrhoval i reformu OSN, často se přel s premiérem Václavem Klausem. V roce 1992 stál u zrodu Společnosti pro trvale udržitelný život, jež funguje dodnes.
Josef s Petrou se v březnu 1995 vypravili do Západních Tater, nevrátili se ale ve smluvený čas a Eva začala propadat panice. Rozjela se obrovská záchranná akce, ve které se angažovalo velké množství dobrovolníků, kamarádů a horolezců, zachránit Josefa s Petrou se však nepodařilo. I druhého manžela Evě vzaly hory, nadto přišla o dceru. Čekaly ji další dva pohřby. Od té doby se v Parichvostu koná každý rok Memorial Josefa a Petry Vavrouškových.
Návrat do rodného města
Ve svobodných časech se Eva Vavroušková poprvé po mnoha letech podívala do rodného Jeruzaléma. Od kamarádky, se kterou cestovala, tehdy dostala radu: „Vezmi si tmavé brýle, jakmile vylezeš z letadla, tam je úplná záře!“ „Když jsem vylezla z letadla, měla jsem pocit, že tam kleknu jako Jan Pavel II. a políbím zem. To byl návrat domů. Po padesáti čtyřech letech,“ popisuje Eva a vzápětí dodává: „Byl to úžasný zážitek.“
Eva reportérům Paměti národa vyprávěla o svém vztahu k židovství: „Nechodím do synagogy, nemodlím se. Ale říkám tomu sounáležitost s ohroženým druhem. Je to ve mně. I když jsem měla maminku původně křesťanku, která konvertovala. Ty židovské kořeny jsou ve mně hlouběji.“ Na dotaz ohledně vzkazu pro budoucí generace Eva Vavroušková odpovídá:
„Život je jeden, musí se žít dobře a slušně. Překonat se dá všecko, pokud má člověk nějakou naději do budoucna, že další generace budou žít lépe než my.“