Prchali před Hitlerem a zahynuli u břehů Palestiny. Před 80 lety se potopila loď Patria

/ /
V době potopení bylo na palubě lodi Patria asi 1 800 židovských uprchlíků z Čech a Moravy, Gdaňsku (Danzig) a Vídně, které britské úřady chtěly deportovat na Mauricius, protože jim chyběla povolení ke vstupu. Zdroj: Image Naval History and Heritage Command
V době potopení bylo na palubě lodi Patria asi 1 800 židovských uprchlíků z Čech a Moravy, Gdaňsku (Danzig) a Vídně, které britské úřady chtěly deportovat na Mauricius, protože jim chyběla povolení ke vstupu. Zdroj: Image Naval History and Heritage Command

Zoufalý pokus podzemní židovské organizace Hagana dostat na pevninu z lodi Patria 1 800 židovských uprchlíků skončil smrtí 276 z nich. Nálož, která měla zastavit odplutí lodi z přístavu Haifa na Mauricius, ji zničila.

„Loď se velmi rychle natočila na bok. Paluba směřovala šikmo dolů. Pamatuju na ten hrozný křik… Jak lidi padali ze schodů do zaplaveného podpalubí a křičeli, to je něco, co mě ještě dneska pronásleduje ve snech. Ta hrůza nikdy nepoleví,“ popisuje nejdramatičtější okamžiky během potápění lodi Patria Hana Pavlů, která ho zažila jako devatenáctiletá dívka. Další z přeživších popisují děsivé momenty, kdy si lidé ve snaze dostat se ven maličkými kulatými lodními okénky strhali kůži nebo přišli o celé končetiny.

Ti, kteří přežili, se dostali na palestinský břeh jen s tím, co měli právě na sobě. Většina z nich jen ve spodním prádle. „A to byli ti nejšťastnější!“ upozorňuje Hanuš Bor, jehož otec Pavel Edelstein byl také na palubě Patrie, protože ti, kteří v Protektorátu zůstali, většinou zahynuli v nacistických koncentračních táborech.

Zůstat, nebo odejít?

Roku 1940 měli Židé v protektorátu poslední šanci zachránit se vystěhováním ze země. Rozhodování, zda zůstat, nebo odejít, ale vůbec nebylo jednoduché. Židé sice byli vystaveni dennodenním útokům a velké šikaně, ale genocidu, rozpoutanou v následujících letech, si zatím nikdo nedokázal představit.

Protektorátní úřady chrlily jedno protižidovské zařízení za druhým. Foto: Paměť národa
Protektorátní úřady chrlily jedno protižidovské zařízení za druhým. Foto: Paměť národa

Opustit domov, práci či staré rodiče, vydat se do neznáma, to vše se zdálo velmi riskantní. Ti, kteří se k tomu odhodlali, museli zažádat o pas na pražské Ústředně pro židovské vystěhovalectví, jejímž cílem samozřejmě bylo zmocnit se židovského majetku: vystěhovalecká daň činila čtvrtinu veškerého jmění, ve skutečnosti však lidé na cestě postupně přišli doslova o všechno. Oficiálně dostávali dokumenty na cestu do exotických zemí, například Panamy, ve skutečnosti však židovští uprchlíci mířili do Palestiny.

K emigraci se rozhodli i tři bratři Edelsteinovi, Ota, Hanuš a nejmladší dvacetiletý Pavel. Jejich otec už před lety zemřel a rodinná firma zkrachovala, doma je nic nedrželo. Maminka a sestra Františka ale zůstaly v Praze: „Nevěděli, co je čeká. Připadalo jim nezodpovědné brát je s sebou na tak nejistou cestu,” vysvětluje Pavlův syn Hanuš Bor. Obě zahynuly roku 1944 v rodinném táboře v Osvětimi…

Viděli Budapešť a Tróju, ale nesměli opustit loď

Spolu se stovkami dalších lidí nastoupili bratři Edelsteinovi začátkem září 1940 do speciálního vlaku do Vídně, který nezastavil na vídeňském nádraží: z přecpaných vagónů cestující vypustili teprve v přístavu u Dunaje. Zde přestoupili na říční parník Melk, mířící do rumunského přístavu Tulcea při ústí Dunaje do Černého moře. Po cestě obdivovali Budapešť, její pouliční osvětlení, zářící kavárny a divadla, a později stejně nasvícený Bělehrad – pohledu na světla velkoměsta cestující z Prahy dávno odvykli, protože v protektorátu bylo od začátku války nařízeno zatemňování.

Mezi pasažéry na Melku byla i Hana Pavlů se sestrou. Foto: Paměť národa
Mezi pasažéry na Melku byla i Hana Pavlů se sestrou. Foto: Paměť národa

V Tulcei přestoupili cestující z Melku a dalších lodí na větší námořní parník Milos. Celkem tu bylo 724 lidí, kteří museli spát na směny – tak málo bylo na lodi místa. Parník byl tak přetížený, že se neustále nakláněl na stranu a lidé ho museli vyvažovat: “Kapitán volal hromovým hlasem: ,To the left! To the right!’ a přesouval lidi z jednoho boku lodi na druhý,” popisuje vzpomínky svého otce Hanuš Bor.

Absence soukromí, nedostatek jídla i vody, nemožnost hygieny, trýznivá mořská nemoc, nejistota budoucnosti, to všechno bylo nesmírně náročné na psychiku. Vznikaly rozbroje, ale i nové vztahy a hned několik párů se na palubě nechalo oddat a prožily tam i svatební noc.

Když Milos proplul skrze Bospor a Dardanely do Středozemního moře, začalo docházet uhlí. Do kotle parníku se přikládalo dřevo, získané z rozštípaného zařízení lodi. „Z paluby viděli Troju, přístav Pireus, Krétu i Kypr, ale nikde nesměli vystoupit na pevninu, zastavovalo se jenom na doplnění zásob,” říká Hanuš Bor. Aby mohli nakoupit uhlí, potraviny a vodu, cestující se skládali z toho mála, co jim zbylo, darovali poslední peníze či osobní šperky.

Momentka z lodi Atlantic zachycující její demontáž kvůli nedostatku paliva. Foto: Paměť národa/archív Aniny Koranti
Momentka z lodi Atlantic zachycující její demontáž kvůli nedostatku paliva. Foto: Paměť národa/archív Aniny Koranti

Podobně zoufalá situace vládla i na palubě dalšího uprchlického parníku Atlantic, který se do Palestiny plavil současně s Milosem. Jedna z cestujících, Anina Korati, si poznamenala do svého deníku: „Uhlí nedostačuje a je špatné. Čím se dají nasytit kotle? Začíná demolování, vše, co je ze dřeva, se strhuje, podlahy, zdi, kabiny, židle, zábradlí, můstky, sloupy, všechny stožáry se kácí, všude stojí řetězy lidí a podávají z ruky do ruky prkna do topírny.”

Čekali, že je Britové uvítají. Opak byl pravdou

Jedenáctého listopadu 1940 Milos konečně dorazil do palestinských vod poblíž přístavu Haifa. Zde ale čekalo na cestující překvapení. Britské úřady, které měly Palestinu pod svou správou, jim totiž nedovolily přistát. Zejména pro mladé muže na palubě to bylo velké zklamání, protože očekávali, že se okamžitě budou moci připojit k československé jednotce v rámci britské armády a bojovat proti nacistům. Na palubě Milosu dokonce složili vojenskou přísahu do rukou kapitána Emila Grégra, otce ministra průmyslu a obchodu Miroslava Grégra z vlády Miloše Zemana.

Otakar Braun s bratrem Leošem nakonec v československé jednotce na Středním východě bojovali. Na snímku v roce 1942 v Tel Avivu. Foto: Paměť národa
Otakar Braun s bratrem Leošem nakonec v československé jednotce na Středním východě bojovali. Na snímku v roce 1942 v Tel Avivu. Foto: Paměť národa

„Čekali jsme, že nás Britové uvítají. Opak byl pravdou. Nepustili nás ani na břeh,” uvedl Otakar Braun, jeden z mladíků odhodlaných bojovat v zahraniční armádě. Součástí britské politiky v té době totiž bylo omezování židovské imigrace do Palestiny. Britové usuzovali, že popudit si proti sobě Židy je méně riskantní než vyvolat povstání místních Arabů.

Cestující z lodí Milos a Pacific dostali příkaz přestoupit na palubu velké zaoceánské lodi Patria, která kotvila u břehů Haify. Zde strávili několik dní. Čekalo se, až dorazí třetí parník Atlantic. Mezi uprchlíky se šířily informace o tom, jaký jim britská správa chystá osud, až nakonec 20. listopadu vysoký komisař pro Palestinu Harold MacMichael rozhodl o jejich deportaci na ostrov Mauricius v Indickém oceánu. Téměř dva tisíce uprchlíků se pokusilo protestovat formou hladovky, to ale britské úřady nezajímalo. Mezitím připlul také Atlantic a začal transport jeho cestujících na Patrii. Emoce na palubě Patrie připomínaly tlakový hrnec těsně před výbuchem.

Loď se potopila za 16 minut

K výbuchu skutečně došlo. Doslova. Stalo se to 25. listopadu po deváté hodině ranní. „Můj táta v té chvíli ještě ležel v podpalubí. Zaznamenal otřes, ale na ty byl už zvyklý. Zneklidnilo ho teprve to, když mu na hlavu spadl veliký buben. Na té lodi bylo totiž tolik lidí, že tam bylo i muzikantů na tři kapely,” vypráví Hanuš Bor. „Po nějakých rourách vyšplhal na palubu a tam uviděl ten zmatek, tu hysterii…”

Potápějící se loď Patria. Foto: Wikimedia Commons
Potápějící se loď Patria. Foto: Wikimedia Commons

Většina uprchlíků na palubě Patrie v tu chvíli netušila, co se děje. Ti, co přežili, se teprve po několika dnech dozvěděli pravdu. Šlo o zoufalý pokus podzemní židovské organizace Hagana. Všechny země totiž podle mezinárodních dohod musely na své území přijmout trosečníky ze ztroskotaných lodí. Počítali s tím, že když Patrii poškodí, Britové budou muset její cestující přijmout do Palestiny. A tak propašovali na palubu výbušninu, ukrytou v nákladu uhlí. Jenže výbuch byl mnohem silnější, než předpokládali. Stará a zchátralá loď se začala rychle potápět.

Začal zoufalý a chaotický boj o život. Mnoho lidí skočilo z paluby, z výšky dvanácti metrů do moře a plavali ke břehu. Jiní uvízli v kajutách a marně se snažili prodrat ven malými kulatými okénky, zatímco zevnitř na ně tlačili další a mnozí v okénkách zoufale uvízli, strhali si kůži a zlámali končetiny. Někteří z těch, kterým se podařilo doplavat ke břehu, se vraceli a zachraňovali další. „Vrátila jsem se do lodní nemocnice, tam ležela moje velká láska tenkrát. Vytáhla jsem ho, byl v bězvedomí, dotáhla jsem ho k molu a plavala pro další lidi,” vzpomíná Hana Pavlů.

„Kdo se zachránil a kdo zahynul – to byla naprostá náhoda. Mnozí dobří plavci se utopili a neplavci naopak zachránili,” říká Hanuš Bor. V kabinách v podpalubí však utonulo  mnoho žen a dětí, které toto ubytování dostaly přednostně. „Angličané nepomohli, nesundali jediný záchranný člun,” konstatuje Erich Brodavka, který se na cestu vydal jako patnáctiletý se svou matkou.

Loď Patria se potopila za pouhých šestnáct minut a zahynulo přitom 267 lidí.

Zachránili se jen ve spodním prádle

„Mámu jsem našel až večer. Ležela v přístavu ve skladu, kde ošetřoval Červený kříž. Leželam tam úplně nahá, v pase sedřená z kůže, jak ji tahali ven z lodního okénka,” popisuje Erich Brodavka. Jeden australský ošetřovatel jí daroval zelený svetr, který byl po několik měsíců jejím jediným oblečením.

I další trosečníci z Patrie zachránili jen holý život. “Na břehu jsem zůstala jen v prádle, které jsem měla na sobě,” říká Hana Pavlů. “Od Britů dostal každý jednu vojenskou deku, kterou používal v noci jako přikrývku a ve dne ji nosil kolem těla.”

Nyní již Britové nemohli odmítnout ztroskotancům palestinský azyl, a tak byli převezeni do bývalého vojenského tábora Atlith kousek od Haify. Tam už uprchlíci žili ve výrazně lepších podmínkách, dostali erarání úbory, prádlo, čepice i boty. Bydleli sice v halách z vlnitého plechu, v táboře propukaly epidemie a každý den se museli přepočítávat, ale zároveň se mohli věnovat sportu a upínali své naděje ke vstupu do československých jednotek.

Osud cestujících z parníku Atlantic, který do Haify připlul teprve den před potopením Patrie, byl ale jiný. Ti, kteří nestihli přestoupit na palubu Patrie, se nestali trosečníky, a proto skutečně museli odplout na ostrov Mauricius. „Tam všechno kvete a plodí. Čistě tropické klima. Podél silnice stáli lidé všech barev a křičeli a vítali nás: ‚Bienvenue, vítejte.‘ Házeli na nás květiny. Byli jsme z toho úplně opilí. Až autobus zastavil před takovou železnou bránou, kde bylo napsáno: Her Majesty´s Prison – Vězení Jejího veličenstva. Tak jsme tam byli,” popisuje Anina Korati. Na Mauriciu zůstala internována až do konce války, poté přesídlila do Izraele.

Většina mladých mužů, kteří se zachránili z paluby Patrie, vstoupila v Palestině do československé jednotky v rámci britské armády a po vojenském výcviku se pod velením plukovníka Karla Klapálka zúčastnili bojů u Tobruku i El Alameinu. Hana Pavlů a dalších asi 30 žen z Československa působilo v jednotkách ATS – Auxiliary Territorial Service. Jako tvz. ejtyesky poskytovaly pomocný servis pozemnímu vojsku.

Oběti potopení Patrie připomíná na Novém židovském hřbitově v Praze pamětní deska.

Zdroj: Paměť národa
Zdroj: Paměť národa
Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Pokud považujete uchování vzpomínek za důležité, vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo podpořte Paměť národa jinak na podporte.pametnaroda.cz. Snadný způsob, jak přispět, je poslat trvalou dárcovskou SMS na číslo 87 777 ve tvaru DMS TRV PAMET 30 nebo DMS TRV PAMET 60 nebo DMS TRV PAMET 90. Cena DMS je 30, 60 nebo 90 Kč, svoji trvalou podporu můžete kdykoliv dle svého uvážení bezplatně odvolat zasláním SMS ve tvaru STOP PAMET na 87 777.