Za normálních okolností by František Lhotský vystudoval vysokou školu a převzal po svém otci prosperující továrnu na cukrovinky. Jenže přišel komunistický puč. Fabriku jim sebrali a nečekala ho podnikatelská dráha, ale pétépáci.
„Otec udělal zkušenost s tím, že tuneláři nejsou pojem poplyšový, ale že existoval již dávno předtím,“ začíná František Lhotský (1932 – 2016 ) vyprávění o svých předcích. Oním plyšem přitom míní sametovou revoluci. Jeho dědeček patřil, řečeno tehdejším jazykem, mezi pokrokové zemědělce. Vlastnil prosperující statek ve vsi Břežany u Budyně nad Ohří a stál i u zrodu tamní kampeličky. Ta ale měla „šikovného“ pokladníka – když se v záložně nashromáždilo větší množství peněz, vzal do zaječích i s celým obnosem.
„Tehdejší orgány ho nedohonily, a tak ti, kteří za kampeličku ručili svým majetkem, to museli zaplatit. Děda musel statek prodat... A zemřel. Tři synové se rozprchli do světa.“
Hašlerky, nebo Destinky?
Františkův otec František Lhotský starší toužil po elektrotechnické průmyslovce, ale na studia nezbylo, a tak se vyučil obchodním příručím. Praxi absolvoval třeba v prvotřídním lahůdkářství Lippert v Praze Na Příkopech. Nakonec se osamostatnil a otevřel si vlastní obchodní komisionářství a velkoobchod s potravinami. Po čase si pronajal vlastní cukrářskou dílnu a vyráběl bonbony.
„Jestli si tu historii pamatuji přesně, měly nejdřív název Caruso. To ale obecnému lidu nic neříkalo, a tak získal svolení Emy Destinnové, aby se bonbony jmenovaly Destinky,“ vypráví podnikatelův syn.
Ani s bonbony se jménem slavné operní pěvkyně však díru do světa neudělal, proto se František Lhotský starší vydal za populárním zpěvákem Karlem Hašlerem.
„V prosinci 1920, kdy Karel Hašler působil v kabaretu Lucerna, ho navštívil, nepochybně s krabicí těchto bonbónů, a požádal ho o souhlas, aby se ty bonbony mohly jmenovat hašlerky. Podle jedné verze byl Hašler tenkrát nachlazený, takže mu to v krku udělalo dobře – to ale nemůžu potvrdit.“ Každopádně se v rodinné pozůstalosti dochoval hlavičkový papír kabaretu Lucerna s dobrozdáním slavného zpěváka stvrzeným jeho podpisem.
„Takové ty drby o tom, co si za to Hašler řekl, jsou spíše z oblasti dohadů. Otec byl dobrý obchodník, ale Hašler taky.“ Továrníkův syn soudí, že populární umělec vyhodnotil situaci tak, že spojení jména s lahodným pamlskem bude výhodné i pro jeho kariéru. Ostatně jeho písničkám se dodnes také říká hašlerky. „Takže to bylo bez jakéhokoli finančního protiplnění a myslím, že oběma stranám se to rentovalo.“
Podniku „Fr. Lhotský, továrna na speciální cukrovinky“ se v letech první republiky dařilo. Na břehu potoka Botič v pražské Michli dodnes stojí elegantní tovární budova, v současnosti adaptovaná pro bytové účely. Jen nápis Hašlerky na štítě dnes nenajdeme. Vedle sladkostí firma proslula i inovativními způsoby propagace.
„Otec si dost dobře rozuměl s reklamou a byl kromě Bati jedním z prvních větších uživatelů velkoplošné reklamy.“
V polích u Vysočan na okraji Prahy nechal instalovat nápis LHOTSKÝ – HAŠLERKY PRAHA, který byl dobře vidět z vlaků projíždějících okolo. Vedle toho si nechal vyrobit železniční vagon se stejným nápisem. „Musel sice drahám uhradit to pomalování, ale pak už to jezdilo zadarmo.“ Dodnes se pak dochoval jeden exemplář automobilu Praga Piccolo z roku 1929 v originálním „válcovém“ designu inspirovaném právě balením oblíbených bonbonů.
Ozval se výstřel
Výroba sladkostí přežila i válečná léta. Zásadní zlom do života rodiny Lhotských přinesl až únorový komunistický převrat. Přišli nejen o továrnu, ale také o společenský status, dále museli žít s cejchem buržoazních vykořisťovatelů. Františkova sestra, která v dětství prodělala mozkovou obrnu, a byla částečně invalidní, vycestovala ještě před osudným únorem na léčení do sanatoria ve Švýcarsku. Do Československa se už nevrátila, vstoupila do řeholního řádu a až do smrti žila v německém Würzburgu.
Tehdejší gymnazista František Lhotský se 25. února účastnil i studentského pochodu na Pražský hrad, který měl podpořit prezidenta Beneše čelícího nátlaku ze strany KSČ. „Tam to šlo v takovém neuspořádaném stavu a začalo to v podstatě až na Malé Straně, kde lidi mávali a pokřikovali ‚ahoj…‘“
„Šlo se nahoru do Nerudovky. Byli jsme kluci zvědaví a šli jsme asi dvacet metrů za čelem, které se zarazilo o řady pohotovostního pluku SNB.“
Dál k Pražskému hradu už se průvod nedostal. „Pak už neměli kam pochodovat. Někdo začal vykřikovat, aby se rozešli, jelikož ale my jsme byli o dvacet metrů níž, tak nebylo pořádně slyšet. Došlo tam ke strkanici a pak se vtom ozval výstřel.“ Jak se později ukázalo, rána vyšla ze zbraně jednoho z policistů a zranila studenta Josefa Řehounka. Ten si pak nesl celoživotní následky.
Lidé na čele průvodu začali couvat zpět, jenže jiní se zespodu tlačili nahoru. „Skutečně tam byl šílený pres. Nějaká děvčata se chtěla jít schovat do kostela, ale ten byl zamčený. Postupně jsme se z toho presu dostávali a šli jsme zpátky.“ V té době se už rozšířila zpráva, že se prezident Beneš podvolil Gottwaldovu nátlaku. František vzpomíná, jak na Karlově mostě potkával lidi, kteří se vraceli z jiné, prokomunistické demonstrace na Václavském náměstí. „Tam jsme na sebe pokřikovali. My jsme byli plní vzteku a oni se nám vysmívali. Byli v dobré náladě.“
Ztráta firmy otce zlomila
Když se reportér Paměti národa Ondřej Bratinka ptal Františka Lhotského, jestli si už onoho 25. února uvědomoval, že se jedná o osudový přelom, anebo ho mezi demonstranty přivedla spíš touha po dobrodružství, Lhotský připustil, že nejspíš obojí. Dění následujících dní každopádně ukázalo, že změna poměrů bude rychlá a radikální.
Už ve středu 25. února se v továrně v Michli ustavil akční výbor. „V sobotu přišla za otcem závodní rada a řekla: ,Pane šéf, v pondělí už nechoďte.‘“ K 8. březnu pak František Lhotský starší obdržel sdělení akčního výboru, v němž se mu strohým jazykem sděluje, že nemá v továrně již žádná práva, ale musí být akčnímu výboru na vyzvání plně k dispozici.
Na firmu byl napsán veškerý rodinný majetek, Lhotští tak přišli nejen o auto, ale třeba i o psací stroj. „Otec to nesl těžce, ranila ho mrtvice,“ vyprávěl František Lhotský.
Sám v roce 1950 ještě odmaturoval na libeňském gymnáziu, ale na vysokou školu mohl zapomenout. Na podzim roku 1952 narukoval na vojnu. Po pár měsících ho převeleli k 52. PTP neboli Pomocnému technickému praporu. Putoval do Svaté Dobrotivé na severozápadní hranici brdského prostoru. Kolektiv u PTP byl pestrý: kněží, bohoslovci, „reakcionáři“ a různí reprezentanti buržoazie jako živnostníci a sedláci, často i pokročilejšího věku.
„Měli jsme vtip, že máme nejdražší armádu na světě. Protože má olověné nohy, zlaté zuby a stříbrné vlasy.“
Poměry u jednotek PTP charakterizuje pamětníkova vzpomínka na velitele Ťoupalíka, který prý na podřízené vojáky vždycky řval: „Vašima lebkama vydláždím cestu od Buzuluku do Prahy, vy lupiči brdskejch lesů!“
František Lhotský starší zemřel už v době, kdy jeho syn sloužil na vojně. Ztráta roky budované firmy ho zlomila, navíc krátce před smrtí dostal příkaz od národního výboru, že musí z důvodu „bytové nouze“ vyklidit byt ve Vysočanech a přiděluje se mu nové bydliště v chalupě v Habarticích na Frýdlantsku. Tam už ale nikdy neodjel.
Jeho syn po návratu z vojny nakonec mohl dodatečně vystudovat průmyslovku i vysokou školu. Továrna rodiny Lhotských nepřežila „Vítězný únor“ a nebyla obnovena ani po roce 1989. Bonbony hašlerky se ale vyrábějí dodnes.