Komunistům nevěřili, sympatizovali s národními socialisty. Během únorového puče protestovali. Za účast v manifestačních průvodech studenti zaplatili vězením nebo vyloučením ze škol.
„Z armády a z policie vyhazovali důstojníky, kteří nebyli členy komunistické strany. Vylučovali generály i plukovníky, prostě ty nejvyšší hodnosti. A najednou jsme viděli, že už nestačí dvě ozbrojené složky, jak bylo zvykem v demokratických státech – armáda a policie. Vedle policie zřídili ještě Státní bezpečnost, a to byli jenom komunisté. Zřídili Lidové milice – zase jenom komunisté – a ty v těch kritických dnech února vyzbrojovali ostrými náboji.“
Těmito slovy Josef Lesák popsal změny předcházející komunistickému puči v roce 1948. Sledoval je jako student pražské Vysoké školy politické a sociální, ale také již jako činný politik. Od roku 1946 byl krajským předsedou mládežnické organizace Československé strany národně socialistické a v parlamentních volbách téhož roku byl za tuto stranu zvolen vůbec nejmladším poslancem Ústavodárného Národního shromáždění.
Z voleb roku 1946 vyšli, jak známo, vítězně komunisté. Národní socialisté, v jejichž čele stály osobnosti jako předseda strany Petr Zenkl nebo ministr spravedlnosti Prokop Drtina, skončili druzí. V následujícím období tak strana, jež měla velký počet stoupenců právě i mezi vysokoškolskými studenty, představovala nejvážnějšího politického protivníka komunistů.
Zachovat demokracii v intencích Masarykových
20. února 1948 dvanáct nekomunistických ministrů – včetně čtyř národně sociálních – podalo demisi. Stupňovala se tím vnitropolitická krize způsobená komunistickými čistkami v bezpečnostních složkách. Ministři doufali, že prezident Edvard Beneš demise nepřijme a krizi vyřeší vypsáním nových parlamentních voleb. Výše zmíněný Josef Lesák, jehož vzpomínky jsme pro Paměť národa zaznamenali rok před jeho smrtí v roce 2009, si uvědomoval vážnost situace:
„Toho 20. února jsem odeslal ze zasedání krajského výboru mládeže národně socialistické v Praze telegram prezidentu Benešovi na Pražský hrad. Cituji: ‚Pane prezidente, žádáme vás, abyste nedovolil, aby vám někdo diktoval, koho máte pověřit funkcí ministrů. Máme k vám důvěru, že využijete svého práva jmenovat ministry v duchu a liteře platné ústavy. Očekáváme, že se zasadíte o nápravu bezpráví páchaného ve sboru Státní bezpečnosti.‘ Podepsán za Státní jednotu mladých Josef Lesák.“
Beneš, v něhož nekomunističtí studenti vkládali své poslední naděje, se však ocital pod silným tlakem komunistů. Večer 23. února se proto studenti z řad národních socialistů i další nekomunisté rozhodli Beneše podpořit manifestačním průvodem na Pražský hrad. Dav, vedený Josefem Lesákem, se shromáždil na Náměstí Republiky, kde měli národní socialisté sídlo. Vydal se ulicí Na Příkopě, pokračoval po Národní třídě, přes Karlův most a Nerudovou ulicí vystoupal k Pražskému hradu.
„Když jsme se začali rozvíjet po celé šíři Hradčanského náměstí, proti nám vyběhl silný oddíl pohotovostního pluku SNB. Ten se rozvinul proti nám ve dvou řadách. A s namířenými a, jak jsme se dozvěděli, ostře nabitými samopaly. Řada vysokoškoláků a řada esenbáků stály proti sobě. Jejich velitel vystoupil a začal hulákat: ‚Nařizuji vám, abyste se okamžitě rozešli. Jsem zmocněn použít všech prostředků, abych vás rozehnal. Nedopusťte, abych je musel použít,‘ popsal dění Josef Lesák. Ten pak stanul v čele pětičlenné delegace, které bylo umožněno, aby tlumočila hlas studentů prezidentovi.
Lesák podle svých slov Benešovi nejprve poděkoval za jeho zásluhy v prvním i druhém odboji, poté zdůraznil, že studentům nejde o vítězství jedné a porážku druhé ze soupeřících stran, ale o zachování ústavního řádu.
„Prosím vás však, udělejte všechno pro to, aby Československo zůstalo demokratickou, svobodnou a nezávislou republikou.“
Benešova údajná odpověď je známá: „Řekněte svým kolegům a všem: ‚Mám situaci pevně v rukou. V Československu bude zachována demokracie v intencích Masarykových i mých. Se všemi stranami se dohodneme.‘“
Jak se mělo již brzy ukázat, situaci měl pevně v rukou nikoliv Beneš, ale spíše komunistický předseda vlády Klement Gottwald.
Svobodné slovo se odmlčelo
Prvního z protestních studentských průvodu 23. února se účastnil i Jiří Ješ, další ze studentských vůdců z řad mladých národních socialistů. V roce 1948 studoval Vysokou školu obchodní, zastával funkce v Klubu národně socialistických akademiků i ve Svazu vysokoškolského studentstva v Praze. Kromě toho se věnoval také žurnalistice: přispíval do Peroutkových Svobodných novin a týdeníku Dnešek a pracoval také v redakci národně socialistického deníku Svobodné slovo.
Účastí ve studentském průvodu podle svých slov splácel dluh za své „selhání“ během pražského povstání v květnu 1945, kdy prý utekl z přestřelky u Československého rozhlasu. „Tehdy jsem si říkal: ‚Má smysl, abych tady utratil svůj devatenáctiletý život? Tady platný nebudu, zbraň nemám,‘ a utekl jsem domů. Dlouho jsem si vyčítal, že jsem zbabělec, a kompenzoval jsem si to tím, že o tři roky později jsem šel v čele pochodu na pražský Hrad.“
„Stál jsem v první řadě a říkal jsem si: ‚Teď stojí za to obětovat život.‘“
Cestou z Hradu, kde Beneš studenty ujistil, že demokracie v Československu zůstane zachována, Ješ zamířil do redakce Svobodného slova, sídlící v Melantrichu na Václavském náměstí.
„Byl tam jen jeden noční redaktor – Vladimír Zizius. Přemýšlel jsem, jak je to možné, v takovéhle krizi, že tam není nikdo další? Ale byl tam opravdu sám,“ vzpomínal Jiří Ješ, který se pak pustil do sepisování zprávy o dění na Hradčanském náměstí. „Vtom zazvonil telefon a na druhém konci byl Prokop Drtina, to byl jeden z těch odvolaných ministrů, trochu jsme se spolu znali. Říká: ,Víte tam v redakci Svobodného slova, že byla ta manifestace na Pražském hradě? Jsem doma, kdyby se něco dělo, tak mi zavolejte, tady máte číslo.‘ Potom přišel noční redaktor a hlásil, že zítra už nevyjdeme, že jsou tam esenbáci a říkali, že nám to už nedovolí. Okamžitě jsem volal zpátky Prokopa Drtinu. On odvětil: ,Přepoj mě na sazárnu.‘“
Ať to bylo Drtinovou zásluhou či ne, Svobodné slovo další den ještě vyšlo. Odmlčelo se až 25. února, kdy Beneš přes původní proklamace přijal demise nekomunistických ministrů a nahradil je Gottwaldem vybranými komunisty. Za další dva dny se sice vydávání Svobodného slova obnovilo – již ale s novým šéfredaktorem a pod kontrolou komunistů.
Zabili nám kamaráda
25. února, v rozhodující den komunistického převzetí moci, se v odpoledních hodinách uskutečnil druhý a známější ze dvou protestních studentských průvodů. V jeho průběhu se studenti dozvěděli, že prezident ministerské demise přijal – Gottwald to kolem páté hodiny odpolední oznámil na masové pro-komunistické demonstraci na Václavském náměstí. Průvod proto měl zádumčivou atmosféru, mladí muži smekli klobouky a na znamení smutku je nesli v ruce. V tichém procesí tehdy šla i národní socialistka a studentka jazyků Oluša Bláhová:
„Bylo to svoláno na Karlovo náměstí, kde bylo Vysoké učení technické, odtamtud se vyšlo Resslovou ulicí na Hrad. Musela to být tichá demonstrace, byl zákaz vůbec promluvit, aby nebyl důvod nás rozhánět. Ovšem když jsme se blížili na Malostranské náměstí, přijely tam plné autobusy milicionářů – a šli do nás. Honili nás, my jsme utíkali, někteří na Hrad, někteří pod Petřín.“ Část studentů se pak vydala oklikou přes petřínské zahrady, jádro průvodu pokračovalo na Malostranské náměstí a potom se vydalo strmě stoupající Nerudovou ulicí směrem k Pražskému hradu.
V Nerudově ulici vyšel ze samopalu jednoho ze strážníků zřejmě jediný výstřel celého komunistického převratu – pravděpodobně spíš nedopatřením. Jak popsal Josef Lesák:
„Do kotníku pravé nohy byl zasažen Pepík Řehounek, náš kolega, vysokoškolák – a do smrti pak chodil o holi a kulhal.“
Výstřel způsobil paniku, rozšířila se fáma o „zastřeleném studentovi“. „Nikdy nezapomenu,“ vzpomínala Oluša Bláhová, „jak seshora utíkal kluk až na Malostranské náměstí – tam jsem ho potkala – nesl prapor přes ruku a říkal: ‚Zabili nám kamaráda, střílejí do nás, nechoďte tam!‘“
Také na Hradčanském náměstí, kam část studentů pronikla, vypukla vřava. Demonstranty tam násilím rozháněli, často údery pažbou, tekla krev, řada lidí si ze zákroku odnesla zranění. Více než 70 účastníků bylo pozatýkáno, zadržení dostali tresty v řádu dnů. Studentská delegace se nakonec dostala do pracoven Pražského hradu, prezident už je ale nepřijal. Bylo rozhodnuto: únor se pro komunistickou stranu stal definitivně vítězným.
Zkuste si stát dvě hodiny s rukama před sebou
Jiří Ješ se druhého průvodu již neúčastnil. Pomáhal chystat útěk dalšímu studentskému předákovi národních socialistů, Emilu Ransdorfovi, na něhož byl vydán zatykač. Razie mezi nekomunistickými studenty totiž začaly bezprostředně po prvním pochodu. Už 25. února pak moc na vysokých školách převzaly akční výbory národní fronty tvořené komunistickými studenty. Ti okamžitě začali s vylučováním nejhlasitějších odpůrců komunistů mezi svými kolegy.
Jiřího Ješe tak vyloučení z Vysoké školy obchodní potkalo hned v této první vlně, následně sledoval, jak se demokratické zásady jedna po druhé hroutí. Začátkem března šel spolu s otcem navštívit bývalého ministra Prokopa Drtinu, který ležel v nemocnici na Bulovce.
„Přežil svůj dvojitý pokus o sebevraždu, když mu nevystřelila pistole a při skoku z okna si zpřerážel nohy a zranil se na hlavě.“
Bývalý ministr však prý byl při smyslech a návštěva mu zřejmě udělala radost. „Kromě nejbližší rodiny se toho odvážila jen Milada Horáková,“ přiblížil Ješ atmosféru poúnorových dní.
Ješ sám se od konce května musel skrývat a později se pokusil využít únikovou cestu do Německa, kterou před ním úspěšně prošel Emil Ransdorf – ale padl do rukou Státní bezpečnosti. Zatkli ho 22. června 1948 a z cely vyšel přesně po roce. Za další rok, v červnu 1950, byl však v nepřítomnosti znovu odsouzen. Tou dobou se již opět skrýval a znovu plánoval útěk za hranice. Pokusil se o něj nakonec v červenci 1951, byl ale znovu dopaden. V kriminále strávil tentokrát čtyři roky a musel snášet i velmi tvrdé zacházení.
„Dávali nám jídlo přepychové chuti, ale tři sousta a pak pět nebo deset hodin nic. Nemožnost si sednout. Postel v mrazech, zavřená do zdi – když ji otevřeli, byla vlhká. V noci spát s rukama na břiše, a když jste si lehl na bok, okamžitě probuzení, takže člověk byl stále nevyspalý. Když mi byla zima a chtěl jsem si dát cíp límce do knoflíkové dírky, musel jsem dvě hodiny stát s rukama před sebou, což není maličkost, zkuste si to, dvě hodiny s rukama před sebou.“
Oznámili mu smrt dítěte
Komunistický akční výbor vyloučil bezprostředně po únorovém puči z vysoké školy také Josefa Lesáka, dosavadní poslanec byl „vyakčněn“ i z poslaneckého klubu národních socialistů. Okresní soud v Pardubicích podal návrh na zbavení poslanecké imunity a vydání k trestnímu stíhání. Lesák měl v té době již ženu a tři malé děti. Celá rodina se pokusila o emigraci, ani jim se však útěk nezdařil.
Vyslýchali je v pražské služebně v Bartolomějské, matku přitom oddělili od dětí, než ji posléze propustili. Josef Lesák zůstal ve vazbě, po několika týdnech mu tam v noci oznámili smrt jeho nejmladšího dítěte.
„Po odpykání trestu moje první cesta vedla k ošetřující lékařce dítěte, která mi sdělila, že dítě zemřelo na komplikovanou břišní kýlu, kterou si někde vykřičelo."
Na svobodu se dostal 24. června 1948 poté, co se ho Státní bezpečnost neúspěšně snažila získat ke spolupráci. Už 1. července ho ale zatkli znovu, propuštěn byl v květnu 1949. Na svobodě si pobyl opět jen týden, poté po dalším zatčení putoval na rok do tábora nucených prací v Kladně při dolu Zápotocký.
Vyhazoval mě spolužák, jistý Jiří Pelikán
Poúnorová „očista“ vysokých škol však neskončila první vlnou vyhazovů, během níž komunistické akční výbory vyloučily mezi únorem a květnem 1948 stovky čelních představitelů spolků a mládežnických organizací politických stran, mezi nimi i Josefa Lesáka a Jiřího Ješe. Počátkem roku 1949 na ni navázaly tzv. „studijní prověrky“, které již byly centrálně připravené a dotkly se daleko většího počtu studentů.
Jak dosvědčuje Oluša Bláhová, která jako řadová národní socialistka byla z vysoké školy vyloučena až v této druhé vlně:
„Říkalo se jim studijní prověrky, ale byly politické.“
Studenti tehdy obdrželi rozsáhlý dotazník, který zjišťoval majetkové poměry mladých lidí i jejich rodičů, politickou příslušnost nebo třeba počet odpracovaných hodin na poválečných brigádách.
Už předem přitom komunisté stanovili „kvóty“ pro jednotlivé fakulty. Nejvíce se vyhazovalo na právnických fakultách, silně postižené byly také hospodářské vědy či fakulta zemědělská a lesnická. Celkem tehdy komise vyloučily kolem devíti tisíc studentů, tedy asi 18 procent všech studujících. Oluša Bláhová neměla kvůli členství v národně sociální straně šanci projít: zatímco komunistům byl promíjen i špatný prospěch, ona patřila mezi „reakčníky“, vylučované bez ohledu na studijní výsledky.
„Vyhazoval mě dokonce můj spolužák, jistý Jiří Pelikán, který na fakultě řádil jako černá ruka,“ vzpomínala na mladíka, se kterým dříve kamarádila. Jiří Pelikán, pozdější představitel pražského jara a vydavatel exilového časopisu Listy, tehdy stanul v čele Ústředního akčního výboru národní fronty na vysokých školách, a byl tak hlavním vykonavatelem čistky. Ta spolu se ztrátami z první vlny vylučování – a připočteme-li také studenty, kteří emigrovali – připravila československé vysoké školy až o čtvrtinu jejich studentů.