Jan Klos

* 1941

  • „Jednoho dne říká: ‚Heleďte, pane Klos, vy jste prý celý život dělal tyhlety animovaný filmy?‘ A já na to: ‚No jo, to už je za mnou, už to je konec, nemluvme o tom.‘ A on říká: ‚Teda, já vám říkám, pane Klos, když to dávají v televizi, tak já to vypínám.‘ Za týden to korunoval a to je pro mě největší životní odměna. Říká: ‚Jo, tak vy jste ten animátor. Heleďte, a co paní, co paní?‘ A já říkám: ‚No, paní má talent a vystudovala jako sochařka.‘ – ‚Sochařka? To jako Lenin a tak?‘ – ‚Né Lenin, ona je malá sochařka, má malou pec a dělá takhle malý věci.‘ Říká: ‚Teda, pane Klos, animátor a sochařka. No jo, vy jste prožili život jako úplně zbytečný lidi.‘ To je krédo! To je tak dokonale formulované, že já jsem šťastný, že jsem se toho dožil.“

  • „Byl jsem dvakrát na lidovém soudu, kdy museli všichni žáci jít ze školy tři kilometry na kopec a tam nás postavili… Hlavatý se jmenoval, holič, předseda okresního národního výboru. Esenbáci přivedli takhle lanem obtažené živnostníky, zrádce a rozkradače socialistického majetku. A teď tam na ně řvali a soudili je. Před zraky lidu je odsuzovali k těm pracem… Mohli jsme mít čepice, a ti vězni si je museli sundat.“

  • „Hned začali rýt na zahradě a hned sháněli sadbu a hned vybírali senkrovnu sousedům a tím to hnojili. Oni měli za sebou tu trasu přes Sovětský svaz nebo kolem světa, tak věděli. Jestli oni dostali potravinové lístky, když to byli zaměstnanci, to nevím. V tom starém domě byla nějaká rodina. My jsme měli dvě místnosti, v patře byly dvě místnosti a tam bydleli ti legionáři jedna a druhá rodina. Načež, já nevím za jak dlouho, někdo v noci tloukl na vrata, a to byli dědeček s babičkou ze Slovenska. Prodali v roce 1947 svoji živnost a odstěhovali se k zeťákovi. Všechny prachy mu dali, takže on koupil lom na kámen Pitzberk, Hanišberg měl. Pitzberk, to je u Žiliny, za Zvolenem do krajiny. Postavil jim tam krásný dřevěný domek. Byl jsem tam na prázdninách… Najednou v noci za vraty stála babička, máma v noční košili, koukali jsme jako malí, jak říká: ‚Kazane, lehni!‘ To už jsme měli nového psa, kterého nám někdo dal. Babička říká: ‚Bělko, seš to ty?‘ – ‚Mámo, kde jste se tu vzali?‘ – ‚Oni nás tam vystěhovali v té Krupině. Mohli jsme si vzít aerovku, tu máme někde na nádraží.‘ Takovou tu drnc drnc cililink. ‚Byli na nás hodní, ale nemáme kam jít.‘ Tak máma otevřela, nastěhovala nás do své postele a tam si lehnul dědeček s babičkou. Ale za vraty stála ještě sestra matky se svým frajerem a dcerou.“

  • „Pak jsme dělali expozici do Bruselu. Mám životní zážitek, kdy jsem viděl Trnku na vlastní oči. Ačkoliv jsem v té době nesnášel jeho ilustrace, tak tu expozici navrhnul Trnka. Realizovala se v téhle škole, protože Fixl byl jeho spolužák. Vydělával jsem tam velké peníze. Od tří hodin do půlnoci jsem dělal a strašně mě to bavilo. Byla jedna oblast město, druhá vesnice, takové velké koláče, a kompozice, jak to vypadá, když se oře, a traktory a koně a to všechno… Měl jsem dobré výsledky ve zpracování materiálu a podobě. Vždycky jsem si udělal takovou kompozici, jak si to představuju. Ten návrh byly skici. Jednoho dne točím a slyším takové vrznutí dveří, typické, je to tam dodnes. A vešel dědek, měl takový blbý klobouk, a šel kolem té expozice. Najednou se zastavil, vrátil se a začal mi hrabat v kompozici. Přestrkal to. To jsem byl teda nasranej, s odpuštěním. Šel dozadu, tam mluvil s Fixlem, pak prošel, letmo prohlídl… Za týden přišel zase na konzultaci nebo vizitýrovat, už nevím, jak se tomu říkalo, a já už to měl zase přerovnané. On do toho praštil, shrnul to a narovnal, jak si to představoval on. Když odešel, tak jsem šel za Fixlem a říkám: ‚Pane profesore, tady chodí nějakej dědek a sere se mi do toho, jak to tam mám postavený.‘ A on říká: ‚Prosím tě, neblbni, to je Trnka, autor.‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha , 25.02.2016

    (audio)
    délka: 02:56:26
    nahrávka pořízena v rámci projektu Soutěž Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 07.12.2018

    (audio)
    délka: 01:48:30
    nahrávka pořízena v rámci projektu 10 pamětníků Prahy 10
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Zmizet beze stopy

Maturitní fotografie Jana Klose, rok 1960
Maturitní fotografie Jana Klose, rok 1960
zdroj: soutěž

Jan Klos se narodil 26. února 1941. Mládí prožil v Mělníku-Mlazicích. Nevlastní dědeček Václav Kryml provozoval v Mělníku autodopravu. Tatínek Josef Klos založil ve třicátých letech firmu Dadák a Klos. Zabýval se výrobou košíkářského zboží, nábytku, hraček, vybavení interiérů a výstavních prostor. V roce 1942 byl jeho společník popraven během perzekucí spojených s atentátem na Heydricha. Josef Klos nakonec vyvázl asi díky rodinným známostem a penězům. Firmu přejmenoval na Múza - Mělnické umělecké závody. V roce 1951 přišla rodina kvůli znárodnění o všechno a Jan Klos k tomu se smíchem uvádí, že teprve od té doby měl tatínka, který dosud neustále pracoval a nezbývalo mu mnoho času na rodinu. Přestěhovali se do toho posledního, co jim komunisté nechali - čtyřpokojové nedokončené přístavby starého hospodářství. Maminka Běla, rozená Štípková, z traumatu znárodnění a vystěhování předčasně porodila a do konce života si nesla psychické následky. Ve čtyřech místnostech a improvizovaném pokojíku na půdě se zabydlely dvě rodiny bývalých dědečkových zaměstnanců, Jan, dva sourozenci a rodiče, prarodiče z maminčiny strany a tříčlenná rodina maminčiny sestry. Jan dostal po absolvování osmé třídy umístěnku na učiliště, kde se měl vyučit tesařem. Díky tatínkovi a jeho bývalému spolupracovníkovi Viktoru Fixlovi se však přihlásil ke zkouškám na Střední průmyslovou školu bytové tvorby v Praze. Zkouškami úspěšně prošel a vystudoval v oddělení hraček a drobného uměleckého průmyslu. Škola se podílela na realizaci československé výstavy na Expo 58. Jan pracoval podle návrhů Jiřího Trnky, slušně si tak vydělával a práce ho navíc velmi bavila. Po škole nemohl kvůli svému kádrovému posudku sehnat zaměstnání. Nakonec díky intervenci Viktora Fixla získal pracovní místo ve vývojovém oddělení sportovních a technických potřeb, ze kterého později nastoupil na základní vojenskou službu. Zařadili ho k oddílům PTP, které záhy prošly reorganizací. V letech 1963-1973 působil jako loutkář v Divadle Spejbla a Hurvínka a poté se živil jako animátor. Oženil se se sochařkou Helenou Samohelovou.