V lednu v Divadle Paměti národa vrcholí přípravy na už pátý ročník projektu Paměť jsme my. Každé představení mělo své jedinečné téma a způsob vyprávění. Připomínáme tak osudy lidí, kterým se po tragédii holokaustu podařilo začít žít znovu.
Mladí lidé, kteří celé představení vytvářejí, vyprávějí o těch, kteří se stali nevinnými oběťmi nacistické propagandy, a o osobní statečnosti jednotlivců. Premiéra představení na Mezinárodní den památky obětí holokaustu se bude v České republice letos konat popáté. Příběhy za tu dobu připomnělo 64 mladých lidí, kteří sepsali vlastní scénáře na základě vyprávění celkem 24 pamětníků. Spojuje je režisérka MgA. Tamara Pomoriški, umělecká vedoucí Divadla Paměti národa. Připravili jsme malou retrospektivu těchto výjimečných událostí.
Paměť jsme my 2023: Silnice č. 19
Letošní premiéra připomíná romský holokaust a představení je věnováno Čeňkovi Růžičkovi. V době, kdy se skupina čtrnácti tanečnic začala s režisérkou scházet při tvorbě představení, uběhlo přesně 80 let od vydání prováděcího nařízení o deportacích romského obyvatelstva do židovského a cikánského tábora Auschwitz II Birkenau. Vystoupení, jehož uměleckým jazykem je letos tanec a pohyb, „vystaví“ pro veřejnost v Galerii hl. města Prahy v Domě U Kamenného zvonu čtrnáct tanečnic maturitního ročníku konzervatoře.
Choreografie se ujala jedna z tanečnic Nela Štarková. Téma samo – bez jakýchkoliv rekvizit – doprovodí zpěvem Ridina Ahmedová. Scénář, na kterém pracovala Ruth Františka Blažková a Adéla Maria Bidelnice, vznikl na základě vyprávění tří pamětníků: Rudolfa Murky a Antonína Lagrina, přeživších v druhé generaci, a Františka Němce, který jako desetiletý chlapec přihlížel dění v táboře Hodonín u Kunštátu.
„Byla tu kůlna, kde je hned všechny ostříhali dohola. Z okna jsem pozoroval, jak četníci vedli ženy seřazené v trojstupech ke Štěpánovu, kde tloukly paličkama kamení a po dvanácti hodinách šly zase zpátky. Muži bez bot, jen v onucích a dřevácích, krumpáčema a lopatama kopali silnici. Jídlo pak bylo mizerné.”
Vrcholem společné práce na divadelním představení je vždy setkání mladých lidí s pamětníky. Probíhá v klidné atmosféře, kdy na sebe obě strany mají navzájem čas, a obě si ze setkání odnášejí silný zážitek vzájemného pochopení. Letos poprvé však nebylo možné mluvit přímo s přeživšími, Romů se z koncentračních táborů vrátila pouze hrstka. Mluví se o šesti stovkách lidí.
Paměť jsme my 2022: Heydrichiáda
Také loňské téma připomnělo 80. výročí, a tím byla heydrichiáda. Dvanáct mladých lidí předvedlo divadelní zpracování čtyř příběhů pamětníků přímo v prostorách chrámu sv. Cyrila a Metoděje, posledním úkrytu parašutistů předtím, než kryptu 18. června dobyly oddíly SS Prag. Byly to příběhy Jaroslavy Skleničkové z Lidic, perzekuovaného pravoslavného duchovního otce prof. ThDr. Pavla Aleše, pomocnice zahradníka na zámku v Panenských Břežanech Heleny Vovsové a Vratislava Ebra, syna sestry výsadkáře Josefa Valčíka, po válce adoptovaného manželi Ebrovými.
„Pravoslavný chrám sv. Cyrila a Metoděje dodával představení až magickou atmosféru. Přítmí kostela nutilo diváky, kteří seděli okolo čtyř účastníků přímo v lodi kostela, aby se pozorně dívali a naslouchali. Představení se totiž neodehrávalo pouze v chrámové lodi, ale i na kůru, ze kterého bylo slyšet další aktéry. Ti čtveřici doplňovali o vnitřní úvahy parašutistů, a snažili se tak podtrhnout atmosféru a historii místa,“ přibližuje jedna z protagonistek, jednadvacetiletá Natálie Nováková.
„Slovo ‚Lidice‘ jako takové ve mně vyvolává nesmírný smutek a úzkost. Z dnešního vyprávění ale zněl obrovský nadhled a paní Skleničková většinu času vyplnila vtipnými příhodami. Je to asi i tím, že byly s maminkou a se sestrou jedněmi z mála rodin, ze kterých se téměř všechny vrátily domů. I když ztráta otce, vesnice a mnoha známých je úplně nepředstavitelná. Přes tyto prožité tragédie z paní Skleničkové sálá energie, vděčnost a nadhled,” komentovala návštěvu v Lidicích devatenáctiletá Kateřina.
Paměť jsme my 2021: Po válce
Tématem třetího představení Paměť jsme my bylo období těsně po konci války. Co bylo dál? Jak se lidé s válečnou zkušeností opět zařadili do běžného života? A co jejich potomci a mezigenerační přenos prožitých hrůz? Kromě přímých pamětníků tak mladí tvůrci poprvé hovořili i s psychoterapeutkami narozenými až po válce.
Hlavní linkou byl vztah k domovu, zkoušelo se ve sklepních prostorách obytného domu. Z důvodu vládních opatření muselo představení nakonec „doma” i zůstat a jako jediné se nehrálo živě před diváky. Společná práce jedenácti mladých lidí a divadelních profesionálů, scénografa a pedagoga DAMU Tomáše Žižky a choreografky Ley Švejdové, však byla po celou dobu zaznamenávána kamerou, a tak se na Mezinárodní den památky obětí holokaustu odehrála online premiéra dokumentu Zdeňka Chaloupky o vzniku představení. Ten je stejně jako řada dalších záznamů na YouTube kanále Divadlo Paměti národa.
Scénář vznikl na základě vyprávění akademické malířky Helgy Hoškové-Weissové, novinářky Heleny Klímové, psychoterapeutky pražské Židovské obce Zuzany Peterové a Věry Roubalové, rovněž psychoterapeutky. A posledního pamětníka Jiřího Pitína, ten coby sedmitýdenní kojenec přežil vyhlazení obce Lidice.
„Mluvila jsem s pamětnicí Helgou Weissovou, která po návratu z koncentračního tábora zůstala se svou maminkou na ulici a bylo to pro ni velmi těžké. Potom se sice vrátila do svého bytu, ve kterém žije dodnes, ale říkala, že návrat do bytu, který měla spojený s příjemným dětstvím, také nebyl jednoduchý. Všude tam na ni vyskakovaly vzpomínky,” reflektuje setkání jedna z hereček Tereza Straková.
Paměť jsme my 2020: Ticho
K výběru tématu pro rok 2020 režisérku inspiroval mj. příběh Holanďana Carla Wiemerse. Pro něj je traumatem silná vzpomínka na moment, kdy mu Němci za druhé světové války doslova vyrvali z náruče židovského kamaráda Hanse. Celou jeho rodinu následně poslali do vyhlazovacího tábora Sobibor. O Hansovi později Wiemers, povoláním novinář, napsal knihu „Chased by Death“.
Tak vznikl nápad uspořádat premiéru představení v Národní knihovně a projít společně příběhy zapsané i nezapsané. Ty známé, ale i ty, jejichž protagonisty zná jen malý okruh lidí, a široká veřejnost je dosud neobjevila.
Na společnou tvorbu, o jejíž zvukovou stránku se postarala Ridina Ahmedová, dnes vzpomíná jeden z dvanácti mladých tvůrců, tehdy patnáctiletý Josef Švejda. „Vzpomínám velmi pozitivně. Získal jsem mnoho divadelních zkušeností a zahrál si se super lidmi. Setkat se s Eduardem Markem pro mně byl obrovský zážitek.“
„Slyšet vyprávět stoletého pamětníka byl úplně jiný pocit, než přečíst si několik vět ve scénáři.“
O své příběhy se kromě stodvouletého skauta Eduarda Marka podělili ještě obyvatelé Domova sociální péče Hagibor Mikuláš Bröder, Zdena Freundová a Dora Pešková. Roční Alici Grusovou zanechali rodiče v parku na lavičce a Jan Volavka zase zažil jako desetiletý tři týdny nacistického vězení. Zážitek jej ovlivnil natolik, že se později jako profesor psychiatrie v USA věnoval neurobiologii násilí. Lednový večer v běžně veřejnosti málo přístupných prostorách Národní knihovny s výhledem na noční Prahu dodal představení jedinečnou poetiku.
Paměť jsme my 2019: Cesty
V lednu 2019 se ve vlacích mezi cestujícími vyprávělo o divadelním představení, které se hrálo přímo v budově Masarykova nádraží. Byl to první rok projektu Paměť jsme my. Vyprávělo o lidech, kteří se v době války ocitli na nádraží, odkud pak putovali od svých rodin do neznáma – do cizích zemí, k cizím rodinám, do koncentračních táborů.
Hrálo v něm patnáct dětí ve stejném věku, v jakém byli sami pamětníci, když do jejich života krutě zasáhla druhá světová válka. Asaf Auerbach byl jedenáctiletý, Zuzaně Marešové bylo sedm let, Marii Vítovcové třináct, Rudolfu Roubíčkovi šestnáct, Evě Benešové tři roky, Jiřímu Pavlu Kafkovi patnáct let. Poprvé (a zatím naposledy) v něm hrála i profesionální herečka Nataša Gáčová. Od té doby příběhy holokaustu už ale vyprávějí pouze mladí lidé, většinou středoškoláci.