Mgr. Helena Klímová

* 1937

  • „Pak tedy, když povstání skončilo, válka skončila, tatínek odjel do Terezína pro moji mámu. Máma mezitím těžce onemocněla, protože do Terezína ke konci války jezdily transporty, kterými se dopravovali vězňové z těch opravdu těžkých likvidačních táborů. Obyvatelé Terezína, když přijel takový vlak, k němu běželi a hledali své příbuzné. Ty vlaky přijely, to mi pak vyprávěla maminka, otevřely, ony to byly většinou dobytčáky, tak se otevřela vrata vagonů, načež vypadli lidé na násep. Někteří byli živí, někteří mrtví, ale stejně se nehýbali a leželi tam, protože ti živí byli na pokraji záhuby. Ti obyvatelé Terezína, sami vězni, tam chodili hledat své blízké a moje máma už nenašla babičku, ta byla zavražděná v Treblince, ale našla svoji sestru, naší tetu Andulku. Ta tam ležela úplně vysílená, pod čtyřicet kilogramů a měla tyfus. Moje máma si tu svoji sestru naložila na záda a odnesla ji do nemocnice. Tam se o ni starala a samozřejmě dostala také tyfus. Takže Andulka se uzdravila, postupně se zotavovala a pak docela šťastně žila mnoho let. Máma tyfus překonala, ale současně dostala zánět středního ucha. Tehdy nebyla antibiotika, to byla těžká nemoc. Tak mámě dělali trepanaci lebky. Od té doby špatně slyšela a byla dost postižená do konce života. Měla následky na nervové soustavě a celkové imunitě.“

  • „To ano, měli jsme nějaké odposlechy, my jsme se s tím naučili do určité míry žít. Jednak jsme nikdy do telefonu neříkali žádná sdělení týkající se času, prostoru a osob a to vlastně dodneška tak zachovávám více méně, spíše ze zvyku. Kromě toho, když jsme chtěli něco dojednat s kamarády, tak jsme se sebrali a chodili jsme venku. Tak to dělalo mnoho lidí. Občas se stávaly takové věci, třeba když u nás bývalo to čtení, tak najednou jsme zjistili, že ten dům, kde jsme bydleli, byl vyfotografovaný a vyšlo to v Rudém právu nebo kde. A bylo u toho napsáno, že se u nás scházejí všelijací živlové. To bylo docela nepříjemné.“

  • „Rozuměla jsem tomu, protože maminka nosila hvězdu a ona byla citlivá, až přecitlivělá a velice se tím trápila. Měla pocit viny, žže kvůli ní naše rodina strádá, protože jsme kupříkladu měly (dcery s matkou – pozn. ed.) nižší příděly. Nebo ona nesměla chodit ven, jen v určitou denní dobu. Takže já jsem odmalička zařizovala různé věci, chodila jsem nakupovat, na poštu, byla jsem zvyklá, žže jednám. Když jsme byly s maminkou venku, tak maminka buďtoš šla kousek před námi či za námi, abychom nebyly kvůli ní ostrakizovány, nebo si zkoušela zakrývat tu hvězdu kabelkou, jenže to se nesmělo. Vzpomínám si, že jednou jsme šly na Smíchově, kde jsme bydlely. Pod Petřínem bylo kluziště a já tam šla se sestrou. Já už pak byla dost samostatná a všude jsem ji vodila. Přivázala jsem sobě i sestře brusle, které byly na kličku, a zkoušely jsme bruslit. Pak jsem si všimla, že maminka je za plotem. Čekala na nás, měla o nás strach, abychom už šly domů. Najednou přišel hlídač a vyhodil nás, že tam Židi nesmějí na to kluziště. My jako malinké přitom hvězdy nenosily, takže to ten hlídač udělal z vlastní iniciativy, protože tam za plotem viděl maminku.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 28.10.2015

    (audio)
    délka: 02:07:42
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 2

    Praha, 04.12.2015

    (audio)
    délka: 01:24:55
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Rodiče skončili v lágrech, já v sirotčinci

Klimová Helena
Klimová Helena
zdroj: archiv pamětnice

Helena Klímová se narodila 3. února 1937 do rodiny Josefa Malého, inženýra továrny Ringhoffer Tatra. Protože se za okupace odmítl rozvést se svou ženou židovského původu, byl odvezen do pracovního tábora. S mladší sestrou Hanou skončily v sirotčinci poté, co byla jejich matka transportována do Terezína. Rodiče se z lágrů vrátili, matka však měla celý život zdravotní následky. Helena vystudovala český jazyk a literaturu na Karlově univerzitě. Od roku 1962 pracovala jako redaktorka Literárních novin. Vdala se za spisovatele Ivana Klímu. Kvůli svému nesouhlasu s komunistickým režimem a kontakty s disidenty měla za socialismu opakovaně problém najít zaměstnání a byla vyslýchána Státní bezpečností. V roce 1978 podepsala Chartu 77. Psala texty na podporu lidí stíhaných komunistickým režimem, které byly tištěny v zahraničí. Nakonec získala práci v manželské poradně v Mělníku. Od 70. let se věnuje psychoanalýze a psychoterapii.