Jiří Pitín

* 1942  

  • „Bylo to mimo mě. Naštěstí. Já jsme tomu strašně vděčný, že mám tu mizernou paměť, možná že je to sebezáchovný zásah, protože mě například udržel v duševní integritě. takže osobně jsem tomu rád.“

  • „Maminka skončila svůj život na Vánoce 1944. To mám tady, to vám ukážu ty úmrtní záležitosti. Mám prozatím dvě informace, jak skončila. Jedna informace je, že se v podstatě zbláznila, že běhala pořád na bránu, chtěla... volala děti... a že prý viděla tátu, protože tam byl komín, jak leze po komíně. To byla asi asociace přes ty cihly... [na jeho zaměstnání]. Druhá, že skončila v drátech, tak já nevím. Každopádně už to nevydržela, protože byla moc senzitivní.“

  • „Měla se mnou očistec... a je v nebi. Jestli ji to naplnilo? Asi ano, když i na smrtelné posteli volala moje jméno. Takže asi přesto, že jsem byl zlobidlo, tak ji to nějakým způsobem naplnilo. Každopádně ve mně měla to dítě, které sama neměla. A každopádně jí vděčím za to, že je to můj nejbližší rodinný příslušník, a určitě to bylo lepší, než kdybych byl někde u cizích lidí.“

  • „Když se tatínek ráno dozvěděl od těch ostatních, co se děje a že jsou Lidice obklíčené, tak se nevrátil do Lidic a schovával se. Nejdřív šel do Hostouně. To jsem se dozvěděl asi teprve před dvěma roky od mé sestřenice, která tam žije. Ta je zhruba ve věku mé sestry. Takhle by asi vypadala moje sestra, kdyby se dožila. Protože my jsme byli všichni podobní, to vidíte. A ona bydlela v Hostouni u svých příbuzných nebo u někoho, už si přesně nevzpomínám, jak to formulovala, a ten můj táta tam u nich měl být údajně asi dva dny. Ale právě ta paní nebo teta od té sestřenice říkala: ,Hele, Franto, tady nemůžeš být, víš, co se děje.‘ Tak on odešel a prý se potom schovával ještě chvilku tam někde v lomu, jak se jde ke Hřebči. Tam je mezi Hostouní a Hřebčí cesta a nějaký lom, tak tam se schovával. A potom se schovával v lesích u Unhoště. A tam právě... už neměl jídlo, tak chtěl vyměnit potravinové lístky za chleba. A narazil na toho hajného nebo adjutanta Černého a ten ho udal. Takže byl potom odvezen přes Kladno do Prahy a byl popraven s dělníky noční směny a s rodinou Horákových a Stříbrných na kobyliské střelnici.“

  • „My jsme právě byli s maminkou u mé tetičky na návštěvě z toho důvodu, že v prvním patře toho domu byl dětský lékař MUDr. Frič. A tetička ještě říkala, aby tam maminka se mnou přespala, že pojedeme druhý den ráno, a ne takhle navečer. Ale maminka říkala, že ne, že tatínek přijde z noční směny. On dělal takzvaného bílého zedníka, na Poldovce na hutích vyzdíval pece. Opravoval je, když byly vypálené. Takže jsme se ještě ten večer 9. června vrátili domů, že musí tatínkovi uvařit a tak dál.“

  • Celé nahrávky
  • 6

    Praha, Tuchlovice, 28.12.2011

    (audio)
    délka: 01:55:38
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vyhrává ten, kdo přežije

S tetičkou v kojeneckém ústavu v Krči 1942-1943
S tetičkou v kojeneckém ústavu v Krči 1942-1943
zdroj: VF

Jiří Pitín se narodil 23. dubna 1942 v Lidicích a v době lidické tragédie mu bylo teprve šest týdnů. Nejprve vyl převezen do Terezína a potom byl spolu s některými dalšími dětmi z Lidic internován v kojeneckém ústavu v Praze-Krči. Otec František se několik dnů skrýval a po dopadení byl zastřelen v Kobylisích. Matka si v koncentračním táboře Ravensbrück vzala život. Starší sestra Marie zemřela s dalšími lidickými dětmi v Chelmnu. Po válce se Jiřího Pitína ujala matčina starší sestra Marie Kvasničková. Vystudoval elektrotechniku, později několik semestrů studoval i historii na FF UK a řadu let pracoval jako prodavač zvukové techniky. Dnes je v penzi a pracuje ve vedení místní organizace Svazu bojovníků za svobodu v Praze-Nuslích