Helga Hošková-Weissová

* 1929  

  • „Tehdy se řeklo, že Terezín už je plný a že někde se bude stavět nové ghetto. Že to bude stejné jako v Terezíně. Nejdříve jely dva mužské transporty, údajně někam do Německa, do Königsteinu nebo tam někam, připravit nové ghetto. Zase jsme se tomu snažili věřit. A do třetího transportu se už mohly dobrovolně hlásit i ženy. Skutečně se hlásily, za svými manžely a rodiči. Maminka tenkrát také chtěla. Tatínek ale říkal: ,Ne, prosím tě! Musíš tady zůstat, kvůli Helze.‘ Asi tomu taky tak úplně nevěřil. Těm mužům dokonce slíbili, že jejich rodiny budou chráněny. Že když oni pojedou, že jejich rodiny zůstanou. Takže tatínek odjel třetím transportem s vírou, že já s maminkou zůstaneme v Terezíně. Dva dny po jeho odjezdu jsme byly já s maminkou zařazeny do transportu. To už jely i ženy, ať chtěly nebo ne. Byly jsme prostě zařazeny. Tak jsme jely, ale stále jsme si ještě myslely, že jedeme někam do toho Königsteinu, do nového ghetta. Některé jsme se i těšily, že se tam s těmi muži sejdeme. Pamatuji si, že jsme na cestu fasovaly nějaký kousek paštiky nebo něco takového a kousek chleba. A že jsme to schovávaly, že tatínek třeba bude na nádraží a že mu to dáme. Takové jsme si představovaly naivní věci. Pak už jsme ale viděly, že jedeme hrozně dlouho. Jely jsme v zavřených dobytčácích, jen jsme se tak škvírami dívaly, kde to vlastně jsme. A už jsme viděly, že jsme někde v Polsku, když vlak najednou zastavil, otevřeli vagony… a to byl šok! Rozdíl mezi Terezínem a Auschwitzem je k nepopsání. My jsme vůbec nepochopily, kde jsme. Viděly jsme obrovské prostranství dřevěných baráků, ostnatý drát, lidi v nějakých pruhovaných šatech a vzadu nějaké kouřící komíny. Teď tam vtrhli ti esesáci, štěkali psi, řvali na nás: ,Los, los, schnell raus!‘, jako ,Rychle ven! Všechno tady nechte a ven!‘ Stavěli nás do takové dlouhé fronty. Tam vpředu stál nějaký esesák, pravděpodobně to byl Mengele, nevím. Asi ano, ale kdybych ho viděla, asi bych ho ani nepoznala, protože jsem ho nevnímala. Ti vězni, kteří při tom pomáhali, nám šeptem radili: ,Všichni jste zdraví! Všichni jste práce schopní! Nehlaste se, že patříte k sobě!‘ Že je nám, já nevím kolik… Viděli jsme, že tu řadu dělili na dvě skupiny. Že tam ten esesák takhle prstem ukazoval napravo, nalevo. A že na tu jednu stranu šli staří lidé a matky s malými dětmi. A na druhou ti práce schopní. Mně, když jsme tam přijeli, nebylo ještě patnáct. Tak jsem si říkala, to bude asi málo. Řeknu, že je mi víc. A mamince bylo třicet osm, ta zase řekne, že je jí míň. Aby nás vybrali na tu práci. Pamatuju si, že to byl snad jeden z nejstrašnějších momentů v mém životě. Honem jsem počítala, co když se mne nebude ptát, kolik mi je, ale kdy jsem se narodila. A teď, narodila jsem se v roce 1929 a je mi patnáct. A teď já chci říct, že je mi osmnáct. Tak jsem honem počítala, co řeknu. Maminka zase opačně, že si ubere. A tak jsme šly. Dokonce jsem se v té chvíli začala modlit, jen aby nás neroztrhli od sebe. Děti mladší patnácti let v podstatě neměly šanci, aby je vybrali na práci. Tak vlastně zdravé děti, které prošly touto selekcí, šly rovnou z té rampy do plynu. V Terezíně bylo asi patnáct tisíc dětí do patnácti let a všechny skončily v plynových komorách. Nás mladších patnácti let, kteří jsme prošli tou selekcí, je asi stovka. Byla to náhoda, osud, štěstí… Mamince ukázal napravo, potom ukázal na mne… Také napravo! Takže jsem měla to úžasné štěstí, že jsme se s maminkou dostaly na tu stranu. V tu chvíli to znamenalo stranu života. Protože ti druzí šli rovnou do plynu.“

  • „Já s rodiči jsme byli zařazeni do jednoho z prvních transportů, v prosinci 1941. Nastoupit jsme museli 7. listopadu v Praze-Holešovicích, v takových těch halách, které patřily Radiopaláci. Ty byly použity na to soustředění. Každý transport nastoupil nejdřív tam a tam se ještě odevzdávaly různé věci, které jsme neodevzdali předtím. Peníze, které jsme ještě měli, klíče od bytu… To většinou trvalo ještě tak tři dny, tahle příprava, někdy trochu déle. My jsme tam byli tři dny. A potom jsme odjížděli do Terezína. Nám tehdy řekli, a my jsme tomu věřili nebo chtěli věřit, že tam Židé budou jen soustředěni, že tam budeme pracovat a žít, a všichni jsme samozřejmě věřili, že to tam nějak přežijeme. Nikdo si nepředstavoval, že by válka mohla trvat tak dlouho. Většinou, nebo vlastně snad vždycky, když byla rodina zařazena do transportu, dostala takové oficiální předvolání. Byl to takový proužek papíru s transportním číslem. Většinou to roznášel některý pracovník židovské obce a odehrávalo se to večer po osmé hodině. To už jsme nesměli ven, takže jsme seděli doma. A teď přišla zpráva: ,Dnes večer se bude roznášet.‘ Tak jsme večer seděli, nastražené uši, poslouchali jsme, jestli někdo nejde po schodech. Protože po osmé hodině už k nám ani nikdo nemohl přijít na návštěvu. A příště zase… Transporty byly označeny v abecedním pořadí. První byly ty pracovní a potom už to šlo podle abecedy. My jsme byli v transportu L. A každý jsme dostal přidělené transportní číslo. Tatínek měl transportní číslo L518, maminka L519 a já L520. V transportu bylo většinou tak tisíc lidí. Měli jsme většinou asi tak tři dny od doručení toho předvolání, abychom se připravili. Když trasporty začaly, všechny židovské rodiny už se připravovaly. Ale na ten nástup pak byly tak ty tři dny. Přidělená čísla jsme museli napsat nebo přišít nebo nějak připevnit na všechna naše zavazdadla. A pak jsme dostali takovou kartičku na provázku a tu, když jsme odcházeli, jsme měli na krku.“

  • „Tak jsem absolvovala dvě školy, střední grafickou a to gymnázium. A tehdy už jsem se rozhodla, že se malování budu věnovat profesionálně, a přihlásila jsem se na Vysokou uměleckoprůmyslovou školu. Tam se mimo jiné dělají talentové zkoušky a přikládají se nějaké domácí práce. Já, když jsem dokreslila ten lágr, už jsem s tím snad tenkrát chtěla skončit. Nikdy se tak ale nestalo. Tehdy jsem si ovšem myslela, že s tím už končím. Lákala mne nějak taková témata jako návštěva v nemocnici, někdo na invalidním vozíku a podobně. Nevím, proč jsem tehdy dělala takové náměty. A tyhle věci plus své dětské kresby jsem k těm zkouškám dala. A udělala jsem je. Dokonce jsem večer byla na listině přijatých, která ve škole visela, lidi už mi gratulovali… Ale tak jednoduché to nakonec nebylo. Protože po talentových zkouškách následoval ještě pohovor. A u těch tehdy sedávali svazáci. Seděl tam jeden v modré košili a měli jsme pohovor. Pamatuji, že tam přišel někdo s řetízkem a křížkem na krku. A říkají mu, proč má ten křížek, že… Takové věci mohly být důvodem, že vás na tu školu nevzali. A mně na základě těch mých prací předložených k talentovým zkouškám řekli, že mám příliš pesimistický názor na život, a doporučili mi, abych šla na rok do továrny mezi dělníky získat kladný vztah k životu a optimismus vůbec. V létě jsem potom náhodou potkala někoho z rektorátu. Asi mne znali, že jsem byla takový zvláštní případ, z lágru. Tak mi gratuloval k přijetí. Já mu ovšem řekla, že jsem se tam nedostala a proč. Řekl mi, že to tak nemohu nechat, ať napíšu odvolání. Tak jsem napsala, z čeho ten můj pesimismus pramení a že tímto pochybuji o tom, že nějaký optimismus nabydu. Na základě toho odvolání jsem se tam tedy nakonec dostala.“

  • „Školní vyučování bylo v Terezíně přísně zakázáno. Jediné, co děti směly, bylo kreslit a, myslím, dělat nějaké ruční práce. Nebyly žádné třídy, tabule, učebnice, žádný materiál, sešity, tužky, přesto se vyučovalo. Všechny předměty. Tajně. Byli tam, zase samozřejmě z řad vězňů, pedagogové. Ale nejen ti. Byli to i lidé, kteří měli vztah k dětem a kteří něco uměli a věděli. A ti chodili k dětem a existovala tam jakási škola. Samozřejmě ne škola, jakou znáte, s tabulí a sešity. Přicházeli k nám a my se tajně učili. Během takového vyučování stála vždy venku hlídka, aby varovala před příchodem nežádoucích hostů. V takovém případě přišel alarm: ,Jde návštěva!‘ To znělo, jako že nám to jen ohlašují, ale bylo to varování, abychom okamžitě ukryli nějaký ten kousek papíru nebo něco, co jsme měli, na čem by se dalo poznat, že se vyučuje. Tak to se okamžitě uklidilo a začali jsme si honem malovat nebo zpívat a předstírat, že se jen takhle nějak bavíme. Ale tihle pedagogové, říkalo se jim německy ,betreuerové‘, opatrovníci – my jsme jim dodnes nesmírně vděční. Tihle lidé neměli žádné výhody. Když byl třeba někdo zaměstnán v kuchyni nebo v zemědělství, tak přeci jen přišel k nějakému jídlu. Ale tihle lidé za to neměli žádnou výhodu, nic. Jejich služby byly čtyřiadvacetihodinové. Bydleli s námi v těch dětských domovech. Měli třeba zvláštní ubikaci, někteří dokonce spali s těmi dětmi na pokoji. A věnovali se nám dvacet čtyři hodin denně. Nejenže se s námi učili, ale starali se o nás, abychom se ráno umyli, abychom udržovali čistotu na pokoji… Byly mezi nám i nemocné děti. I o ty se museli starat. A mezitím nás učili. Takže to byli i opatrovníci, rodiče, ošetřovatelky. A učili nás nejen ty jednotlivé předměty. Tam třeba přišel nějaký spisovatel a vyprávěl nám... Protože Terezínem prošlo sto čtyřicet tisíc lidí. Všichni Židé z Čech, později i z dalších okupovaných zemí. Takže tam byli i z Německa, Rakouska, Holandska, Dánska, z Maďarska. A mezi nimi samozřejmě spousta osobností a umělců. Spisovatelé, hudebníci, malíři, filozofové, doktoři všech možných oborů. A oni ze sebe něco dávali. To je totiž zvláštní pro Terezín – na jedné straně ta hrozná bída, nemoce a úmrtnost a na druhé straně tak vysoký stupeň kultury. Přišel k nám ne nějaký profesor, třeba češtinář. Přišel nějaký spisovatel a něco nám vyprávěl. Nebo přišel nějaký hudebník a něco nám vyprávěl nebo zazpíval. My vždycky vzpomínáme třeba na paní profesorku Brumlíkovou, která nám vyprávěla, jak cestovala, o mořích… A to byl náš zeměpis. Takhle fungovalo vyučování.“

  • „Na jedné straně to byli ti dospělí malíři a na druhé děti, které v rámci terezínského vyučování hodně kreslily. To bylo jediné, co bylo povolené. Většina těch kreseb vznikla pod vedením malířky původem z Rakouska, která po anšlusu Rakouska utekla do Čech - Friedl Dicker. Tady se provdala za pana Brandeise, tedy Friedl Dicker-Brandeisová. V Terezíně se velmi věnovala dětem a vyučovala je kreslení. Ty kresby ukládala, ani jsme nevěděli kam. A po válce, když se likvidovalo ghetto, se našly na půdě jednoho dětského domova asi dva kufry a v nich asi pět tisíc kreseb. Dnes jsou v majetku židovského muzea a ve světě jsou známy pod názvem Motýli tady nežijí. To je podle básně, kterou v Terezíně napsal jeden chlapec a která končí: ,Motýla jsem tu neviděl. Motýli tady nežijí, v ghettu.‘ Já jsem přišla do Terezína jako dvanáctiletá. A hned na začátku, když jsme si mohli s tatínkem jen posílat ta psaníčka, jsem mu poslala takovou naivní dětskou kresbičku sněhuláka. A tatínek mi tenkrát odpověděl: ,Maluj, co vidíš.‘ Tak jsem začala malovat každodenní život v Terezíně. Byla jsem tam téměř tři roky a nakreslila více než sto kreseb. A zachytila jsem tam opravdu ten kažodenní život v Terezíně. Ty kresby jsou dnes velmi vzácné, protože je to jeden z mála obrazových dokumentů z Terezína. Navíc, že jsem to kreslila jako dítě a je to velice srozumitelné a čitelné. V Německu vyšly vytištěné a jmenuje se to právě podle té věty, kterou mi tehdy řekl tatínek: ,Maluj, co vidíš.´“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 11.12.2009

    (audio)
    délka: 02:36:45
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 19.03.2014

    (audio)
    délka: 02:01:20
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Važte si života svého i druhých, respektujte se a nikdy v sobě neztraťte lidství

Hoskova_pred_transportem_do_Terezina2.jpg (historic)
Helga Hošková-Weissová
zdroj: archiv Helgy Hoškové-Weissové

Akademická malířka Helga Hošková-Weissová, Dr.h.c., se narodila 10. listopadu 1929 v Praze-Libni v asimilované židovské rodině. Po okupaci Československa se stali Weissovi obětí řady nacistických perzekucí a nakonec byli v prosinci 1941 deportováni do terezínského ghetta. Tam strávili téměř tři roky, během nichž Helga namalovala více než stovku kreseb zachycujících každodenní život v Terezíně. Cyklus obrazů, známý pod názvem Maluj, co vidíš, je významným dílem a mimořádným historickým svědectvím. Začátkem října 1944 byla rodina Weissova transportována do Osvětimi. Zatímco tatínek zemřel v plynové komoře, Helga s maminkou byly posléze vybrány na práci do továrny na letadla v německém Freibergu. Odtud nastoupily v dubnu 1945 pochod smrti směřující do koncentračního tábora Mauthausen. Tam se dočkaly 5. května osvobození. Po válce Helga souběžně vystudovala střední grafickou školu a gymnázium a v roce 1950 nastoupila na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, kde studovala v ateliéru profesora Emila Filly. V roce 1965 absolvovala studijní cestu do Izraele, ze které vytěžila projasnění životního pocitu i malířské palety a cyklus obrazů, který na jaře 1968 vystavila v Praze pod názvem Obrázky z putování po Svaté zemi. Úspěch výstavy jí otevřel dveře do uměleckého světa, záhy jí je však opět přibouchla srpnová invaze „bratrských armád“. Na několik let přestala malovat a věnovala se vyučování na lidové škole umění. K malování se postupně vracela - stejně jako k motivům války, holocaustu a obecně zkázy a zmaru. Svým dílem se snaží předat poselství mladé generaci, aby už nikdy nedopustila nic podobného tomu, co potkalo ji. V roce 2009 dostala medaili Za zásluhy I. stupně, za zásluhy o stát v oblasti kultury, umění a výchovy, a Medaili Josefa Hlávky.