Chtěli jsme si jen žít svůj život. A poslouchat hudbu, která se nám líbí

Dokument Československé televize vznikl v reakci na vlnu domácí i mezinárodní kritiky, která se vzedmula po politickém procesu s lidmi kolem hudebních skupin The Plastic People of the Universe a DG 307. Nonkonformních hudebníků souzených za „výtržnictví“ se tehdy zastali disidenti a pod hlavičkou Charty 77 se spojila do té doby roztříštěná opozice. Světová média psala o pronásledování nezávislého umění v Československu a o potlačování lidských práv.

Nepěkný obraz se režim snažil vylepšit právě i propagandistickým snímkem Atentát na kulturu, v němž diskreditovali jak známé disidentské intelektuály, tak především zmíněné hudební kapely. Nejde prý o svobodomyslné umělce, ale o výtržníky, opilce a vyvrhele ze slušné společnosti – to se snímek pokusil sdělit i pomocí autentických záběrů třeba z legendárního vystoupení kapel v Postupicích v roce 1976. Koncert tehdy natáčel asistent režie v Československé televizi Josef Dlouhý, který si načerno vypůjčil profesionální kamery i film, a Státní bezpečnost později jeho záběry použila pro televizní dokument.

Jiří Suchan tak mohl přímo ze svého obýváku sledovat mladé lidi extaticky tančící v sále postupické hospody. Hudba Plastiků a DG 307 ho fascinovala a bylo mu jasné, že právě k tomuto světu chce patřit. Začal se rozhlížet po Šumperku a hledat „máničky“, jak se tehdy lidem z undergroundu říkalo.

Vypili okupantům víno

Vyrůstal s maminkou a otčímem Josefem Suchanem, kterého dlouho považoval za svého biologického otce. Ten byl vojákem z povolání, proto se rodina v roce 1962 stěhovala do Šumperku za tamní vojenskou posádkou. „Bylo mi sedm let, když tam přijely okupační tanky. Obklíčily kasárna a nám nikdo nic neřekl. Jen nás varovali, ať nechodíme ven. Tak jsme byli dva dny zavření, protože jsme bydleli hned u kasáren,“ vybavuje si Jiří Suchan.

V září téhož roku 1968 nastoupil na šumperskou základní školu. Každodenní cesta vedla okolo kasáren: „Příjemný to nebylo, bylo to vždycky takový napínavý. Někdy jsme kolem těch kasáren i trošku běželi, když se tam pohybovali. Když třeba měli otevřený vrata…“

Klukovský svět se dělil na přátele a nepřátele. Když konkurenční parta ze sídliště koupila okupantům víno, Jiří s dalšími kamarády si na ně počkali a alkohol zabavili s tím, že jej sami vypijí u potoka. Vojáci se to dozvěděli, přelezli plot kasáren a začala honička. „Tenkrát jsme měli skutečný strach,“ líčí Jiří Suchan, jehož tehdejší partě se však podařilo utéct. 

V roce 1975 jej přijali na šumperskou Střední školu ekonomickou. Postupně přicházely potíže. Jiří s dalšími dvěma spolužáky nejprve odmítl vstoupit do mládežnické organizace SSM. Přestože další roky museli čelit neustálému tlaku, ani jeden z nich svůj postoj nezměnil. Problémy byly i s učitelkou ruštiny, která žáky na začátku každé hodiny nutila zpívat sovětskou hymnu. To Jiří odmítl, a v důsledku toho propadl. Přes tlak rodičů i vedení školy se rozhodl, že studia ve třetím ročníku opustí.

Mezi svými

Pod vlivem komunistického propagandistického snímku Atentát na kulturu pak začal pátrat po místním undergroundu. Hledal svůj kmen a také jej našel: „Máničky chodily Na Koupaliště, to byla taková odlehlá hospoda,“ popisuje Jiří Suchan.

Jak bylo v těchto kruzích obvyklé, pokusil se vyhnout vojně. Demonstrativně si podřezal žíly. Skončil v psychiatrické léčebně, kde jeho odpor k armádě léčili Neuleptilem. Nakonec stejně narukoval a vojna mu vzala dva roky života.

Po návratu do civilu v roce 1982 se ale Jiří vrátil mezi dlouhovlasé přátele. V Šumperku jich prý tehdy bylo asi osm, podobně orientované kamarády však našel i v Uničově nebo v Libině. V kopcích nad Libinou společně pořádali fotbalové akce, kde se občas podařilo zahrát nějaké „závadové“ kapele, která tehdy nesměla oficiálně vystupovat. V Uničově nebo Sovinci, kde žil fotograf Jindřich Štreit, probíhaly neoficiální výstavy. Akce ale často rozehnali příslušníci ozbrojených složek.

Číst knihy, které nás zajímají

V roce 1984 si Jiří Suchan pořídil psací stroj a zapojil se do šíření samizdatu. „S kamarádem, co taky rád četl, jsme se začali zajímat, co vlastně číst. Nedalo se nic pořádného koupit, v knihovně taky nebylo nic zajímavého. Začali jsme pátrat po nějaký literatuře, co byla tzv. zakázaná nebo u nás nevycházela,“ vzpomíná, jak se dostal k přepisování všemožných textů, které získával z různých zdrojů. „Od beletrie přes poezii, texty o hudbě a pak i politický věci samozřejmě. Přepisoval Orwella, Bondyho, Vaculíka, Havla i samotný text Charty 77, jehož kopie pak s přáteli rozesílali. Poté co se seznámil s gottwaldovským disentem a jeho prostřednictvím s ručním cyklostylem, přepisoval na blány celé výtisky Lidových novin.

„Ze začátku jsme to nebrali jako boj proti komunistům. Chtěli jsme si jenom žít svůj život a chtěli jsme si dělat svoje věci, poslouchat hudbu, která se nám líbila, číst knihy, které nás zajímaly,“ říká ke svému čím dál jasněji protirežimnímu postoji.

Jak přibývalo jeho občanských aktivit, přirozeně se dostal do hledáčku Státní bezpečnosti. Prvním podnětem zřejmě bylo roku 1987 jeho zapojení do činnosti Společnosti přátel USA a Nezávislého mírového sdružení. Ve druhé polovině osmdesátých let také připojil svůj podpis pod petice za propuštění politických vězňů – Pavla Vonky, Ivana Martina Jirouse a dalších. Účastnil se řetězových hladovek.

Předvolání k výslechům pak na sebe nenechala dlouho čekat: „Výborná věc byla, že v Chartě vymysleli návod, jak se chovat u výslechu. To byla dobrá příručka, bylo tam popsané, jak se člověk může cítit a jak se má chovat.“ On sám se podle svých slov příručky držel a u výslechů odmítal mluvit s odkazem na své právo nevypovídat proti sobě samému. „Mlčel jsem, je to teda samozřejmě štvalo. Nechali mě tam chvilku sedět, ale nebylo to jako v Praze, že někoho zavřeli na 48 hodin.“

Fotil protirežimní demonstrace

V roce 1988, kdy začal pracovat jako jevištní technik v šumperském divadle, se zúčastnil dvou důležitých protirežimních demonstrací a obě se mu podařilo nafotit. První se konala 21. srpna 1988 v Praze k dvacetiletému výročí okupace. „V srpnu jsem tam jel, protože to pořádalo Nezávislé mírové sdružení, myslím, že to byly tři nebo čtyři iniciativy, co to svolaly. Na fotkách je vidět, jak tam četla prohlášení Hana Marvanová,“ říká k manifestaci, proti které silové složky nakonec kupodivu nezasáhly.

Druhá demonstrace se konala 28. října 1988 k 70. výročí vzniku republiky. Ta už poklidně proběhnout nesměla. Při zásahu proti demonstrantům byla použita vodní děla, obušky a obrněné vozy.

V roce 1989 přišel Jiří Suchan kvůli pašování tiskovin ze zahraničí o cestovní pas. V červnu toho roku podepsal prohlášení Několik vět a na podzim stačil ještě být obviněn a souzen kvůli distribuci zakázaných Lidových novin v Šumperku. „Když jsme dělali Lidové noviny, normálně jsem je rozdával. Už mě to bylo jedno, šel jsem do hospody a rozdával, co mi zůstalo,“ vysvětluje. Jeden z mužů, kterému v šumperské hospodě Na růžku noviny předal, byl ale voják z povolání a ten ho udal s tím, že jej obsah novin pohoršuje.

Výslech Jiří Suchan absolvoval v srpnu 1989, v říjnu se odehrálo první stání. Mezitím si našel advokáta JUDr. Josefa Sedláčka, který se podobným případům nebránil. Na první stání se nedostavil hlavní svědek, svou nepřítomnost omluvil tím, že je na vojenském cvičení. Soud byl odročen, odsoudit Jiřího Suchana už režim ale nestihl. Přišel listopad 1989.

Jiří Suchan se poté podílel na založení šumperského Občanského fóra, kde zpočátku vystupoval jako jeden z pěti mluvčích. Během devadesátých let se s manželkou Lucií odstěhoval do Prahy, kde v době natáčení rozhovoru žil.