Charta 77 unikla dírou v železné oponě do světového tisku

/ /
Podpisy prvních mluvčích Charty 77 Václava Havla, Jana Patočky a Jiřího Hájka.
Podpisy prvních mluvčích Charty 77 Václava Havla, Jana Patočky a Jiřího Hájka.

O Chartě 77 by se nikdo nemusel dozvědět. StB by s jejími signatáři a mluvčími rychle zatočila, kdyby se nepodařilo její prohlášení propašovat do zahraničí a tady je publikovat.

Ačkoli Státní bezpečnost zatkla 6. ledna 1977 organizátory Charty 77 Václava Havla a herce Pavla Landovského a znemožnila jim předat Prohlášení Charty 77 Federálnímu shromáždění ČSSR a dalším institucím, nezabránila zveřejnění Charty 77 o den později ve světovém tisku.

Dne 7. ledna 1977 informovalo o Chartě 77 několik významných západních deníků – americký The New York Times, francouzský Le Monde, německý Frankfurter Allgemeine Zeitung, britské The Times či italský Corriere della Sera.

Herec a disident Pavel Landovský popsal divokou automobilovou honičku se Státní bezpečností poté, co ráno 6. ledna 1977 vyzvedl v bytě spisovatele Pavla Kohouta kufřík s prohlášením, seznamem prvních 242 signatářů a více než dvěma stovkami obálek.

„Tak jsme jeli a já jsem zatočil zpátky jako do ulice majora Schramma a proti mně dvě auta a už mě tlačily. Tak jsem přehodil zpátky a řikám: ‚To ještě stihnu vycouvat a ujet,‘ couval jsem dozadu a auta v protisměru mě namáčkly. Tak jsem řikal: ‚Tak hovno.‘ Tak jsem zaklap ty dveře, a už začala bušenice. ‚Jménem republiky, jménem národního výboru‘ nebo ‚rolnicko-dělnické vlády otevřete!‘ Havel šahal, že to otevře. Řikám: ‚Vyser se na to! Vidíš ty rány? Až si votlučou klouby, tak to otevřem. Ale teďka to pude všecko do držky, podivej se, jak jsou nasraný‘.“

Když dveře otevřel, „viděl vod Havla jenom podrážky“. „Toho vytáhli jak koberec. A už ho cpali do nějakýho auta. A já jsem se zapřel, že nepudu, a řval jsem do toho nesmyslnou větu: ‚Znám svoje práva, znám práva řidiče motorového vozidla! Nejdřív zaparkuju.‘ Což je zarazilo, nevěděli, jestli nás maj zastřelit, nebo co.“

Vykřikujícího Landovského poznávali lidé a komentovali to větami: „Pan Landovský už zase filmuje!“ Zatčené odvezli do Bartolomějské.

„Začali nás vyslýchat, dokonce nás strašili. Dělal jsem ještě šaškárny a voni se začali smát, to nevydrželi – ty největší papaláši estébácký. Po půlnoci nás zase pustili, protože Kohout rozkecal všem cizím médiím, že jsme zatčený,“ popsal Pavel Landovský.

Charta 77 nazpaměť

K úspěchu pomohla Chartě 77 na samém počátku metoda běžně používaná tajnými agenty. Za železnou oponu text prohlášení dostala Ilona Drummová ve své paměti. 

Text Charty 77 v západním tisku
Text Charty 77 v západním tisku

Zásluhu na jejím dalším rozšíření měli spisovatel Pavel Kohout a německý diplomat Hans-Peter Riese, který byl v roce 1973 vyhoštěn z Československa kvůli tomu, že „umožňoval českým umělcům vystavovat v západním Německu a Švýcarsku a spisovatelům uveřejňovat různé hry a knihy“.

Právě na něj si vzpomněl Pavel Kohout na jedné z utajených schůzek zakladatelů Charty 77, když přemýšleli, jak Prohlášení Charty 77 publikovat v zahraničí. 

V Praze na konci roku 1976 pobývala na vánoční návštěvě Ilona Drummová, která byla provdaná do Bavorska. Kohout jí předložil text Charty 77, aby se ho naučila nazpaměť. Státní bezpečnost tak neměla šanci pašování dokumentu za hranice odhalit. 

V Německu se Drummová sešla s Riesem a text mu nadiktovala. On pak obvolal své známé novináře z evropských deníků, sešel se s nimi a prohlášení jim předal.

Dne 7. ledna 1977 tak vyšlo současně v listech New York Times, Le Monde, Corriere de la Serra, Frankfurter Allgemeine Zeitung a dalších. Západní svět se dozvěděl, že se totálně znormalizované Československo začíná občansky probouzet a usilovat o znovunabytí základních lidských a občanských práv.

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete i Vy. Více na Podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!