Mám vlasy, takže mě čeká lopata. Máničky svým zjevem říkaly komunistům ne

/ /
Na dlouhovlasé muže se prý pokřikovalo „Máňo, kde máš prsa?“ a označení „mánička“ se ujalo. 70. léta. Zdroj: archiv Jana Tichého.jpg
Na dlouhovlasé muže se prý pokřikovalo „Máňo, kde máš prsa?“ a označení „mánička“ se ujalo. 70. léta
zdroj: archiv Jana Tichého

Muže s dlouhými vlasy v totalitním Československu mnohdy nepustili do tramvaje nebo do kina. „Vlasatci“ často nedostudovali, těžce sháněli práci, šikanovala je policie. Stačilo by se ostříhat. Zachování si vnitřní svobody jim ale za tyhle problémy stálo.

„Abych řekl pravdu, dlouhé vlasy se mi ani nijak zvlášť nelíbily. Ale prostě jsem nechápal, proč bych je nemohl mít, co je na tom špatného. Proto jsem si řekl: když se to nesmí, když to zakazují, tak já to naschvál budu mít,“ vysvětluje Jan Mesarč, proč si jako gymnazista nechal v době počínající normalizace narůst dlouhé vlasy. Ty se v totalitní zemi staly jasným politickým prohlášením. Na první pohled deklarovaly odpor proti komunistickému režimu.

Jsme rádi, že čtete naše články!

Móda dlouhých vlasů vtrhla do Československa v polovině 60. let spolu s oblibou západních kapel jako Beatles nebo Rolling Stones. Vedle bouřlivě se rozvíjející západní popkultury a rockové hudby, kterou Čechoslováci ladili na vlnách zahraničních rozhlasů – zejména Svobodné Evropy a Radia Luxembourg – sehrála svou roli i americká beatnická literatura. Když v roce 1965 přijel do Prahy básník Allen Ginsberg a byl zde zvolen králem Majálesu, množství mladých mužů s bujnou kšticí skokově narostlo.

Studenti zvolili v roce 1965 králem pražského Majálesu Allena Ginsberga. Zdroj: Engramma.it
Studenti zvolili v roce 1965 králem pražského Majálesu Allena Ginsberga. Zdroj: Engramma.it

Dostavte se ve věci „mánička“

„Rok 1966 už pro mě byl ve znamení beatníků,“ říká hudebník Jaroslav Hutka, který patřil mezi první pražské vlasatce. Delší vlasy si nechal narůst jako student malby na střední uměleckoprůmyslové škole, patřilo to prý ke „kumštu“. Ve třetím ročníku ze školy odešel a začal se, jak říká, „courat po vlasatejch“, kteří se roku 1966 po vzoru sanfranciských beatniků scházeli na schodech před Národním muzeem. Na prostranství s výhledem na Václavské náměstí tehdy mezi české bohémy chodilo i několik cizinců – dětí západních diplomatů působících v Praze. A jak Hutka připomíná, dlouhé vlasy tehdy spíš než antikomunismus symbolizovaly prostě generační vzpouru. Viditelný vzdor vůči konvencím rodičovské generace, znamenaly hledání vlastního svobodného vyjádření.

„Bylo to víceméně politické. Cítěné jako deklarace, že bigbítem půjdeme ani ne proti komunistovi, ale prostě proti měšťáctví. Bralo se to jako že my, mladí – a proti nám zbytek. Na ulici na nás řval kde kdo, že jsme vlasatí. Nelíbili jsme se nikomu.“ 

Jaroslav Hutka (vlevo) s kamarádem Vladimírem Veitem ve stylu amerického písničkáře Boba Dylana. Jeho desky se jim dostaly do rukou na schodech Národního muzea. Zdroj: archiv Vladimíra Veita
Jaroslav Hutka (vlevo) s kamarádem Vladimírem Veitem ve stylu amerického písničkáře Boba Dylana. Jeho desky se jim dostaly do rukou na schodech Národního muzea. Zdroj: archiv Vladimíra Veita

Komunistická strana však na „zvýšenou kritičnost mládeže“, doprovázenou „pronikáním nevkusu do účesové úpravy a oblékání“ rychle zareagovala. V srpnu roku 1966 strana přijala soubor opatření „proti osobám, které svým zevnějškem, oblečením, dlouhými vlasy a zejména chováním se podstatně liší od ostatních osob a vzbuzují odpor veřejnosti“. Během následující kampaně Veřejná bezpečnost pozatýkala 3976 mladých lidí, z nichž téměř polovině nebylo ani osmnáct let. Část ze zadržených byla násilím ostříhána, někteří vzati do vazby nebo nahlášeni národním výborům či zaměstnavatelům, dívky se musely podrobit ponižujícím prohlídkám zjišťujícím případné pohlavní choroby.

Tím ale „Akce Vlasatci“ nekončila. Provozovatelé restaurací, kin, hudebních klubů nebo třeba i řidiči veřejné dopravy obdrželi skrze stranické výbory pokyny k vylučování tzv. „mániček“ z veřejného života. Ředitelé škol měli nakázáno zakročovat proti vlasatým žákům, pohraničníci je nesměli pouštět přes hranice. Totalitní moc mohla diskriminaci dlouhovlasých vymáhat okamžitě a napříč celou společností. Své instrukce, jak působit proti dlouhým vlasům, dostala média i zdravotníci.

Jaroslav Hutka s kamarádem Vladimírem Veitem v té době raději před pronásledováním utekli z Prahy do Olomouce. „Ale i v Olomouci Veit musel do práce a tramvaják ho nechtěl pustit do tramvaje, že má dlouhé vlasy.“ Sám Hutka byl pokutován za „znečišťování“ veřejných prostor, když přišel rodičům na nádraží pomoci s kufry. A v Olomouci tehdy dostal také své první předvolání na policejní služebnu.

„Na předvolání stálo: ‚Dostavte se na Obvodní oddělení Veřejné bezpečnosti Olomouc ve věci mánička.‘ Tak jsem šel ve věci ‚mánička‘,“ říká s tím, že příslušníci ho prý tehdy přemlouvali, ať „neblbne“ a že mu to nesluší. „Doma jsme se tomu pak zasmáli a olomoucký policajti už nikdy neotravovali. Ale v Praze to byl opravdu mazec.“

Začinalo to vzpourou na základní škole

Jak si všímají Filip Pospíšil a Petr Blažek, autoři tematické studie Vraťte nám vlasy, kampaň proti vlasatcům lze interpretovat také jako snahu komunistické strany zajistit si vzýváním hodnot maloměšťácké společnosti podporu starší generace. A to se straně do značné míry podařilo. „Ohlas obyvatelstva na opatření byl vcelku příznivý. Pokud se vyskytly kritické připomínky, vyznívaly asi v tom smyslu, že by snad nebylo třeba zvláštní akce, kdyby různé výstřelky mládeže byly důsledně potlačovány už v zárodku,“ píše se v interní zprávě ministerstva vnitra o akci Vlasatci ze 26. října 1966.

Jaroslav Hutka (stojící) a Vlasta Třešňák parodují dobové klišé o „zahmyzených“ vlasatcích, 1968. Zdroj: archiv Jaroslava Hutky
Jaroslav Hutka (stojící) a Vlasta Třešňák parodují dobové klišé o „zahmyzených“ vlasatcích, 1968. Zdroj: archiv Jaroslava Hutky

Beatnickou komunitu kolem Národního muzea se tehdy komunistické moci podařilo téměř úplně rozprášit. Jenže obliba západní hudby a popkultury neklesala, naopak během pražského jara v roce 1968, kdy se stavidla cenzury načas uvolnila, si nové kulturní proudy nacházely cestu k ještě širšímu publiku. Amerikou se valila vlna hippies a i v dalekém Československu si většinová společnost pomalu zvykala na nevšední účesy. Když pak počátkem 70. let po dočasné oblevě znovu přituhlo, dlouhé vlasy tu žily dál jako mocný symbol alternativního životního postoje.

Zatímco na Západě se módní trendy rychle měnily, v komunistickém Československu se vlasy právě díky mocenskému tažení proti nim – v 70. letech pod heslem „kdo máš dlouhý vlas, nechoď mezi nás“ – staly ještě výrazněji politizovaným znakem odporu k normalizačnímu režimu.

„Začínalo to dlouhými vlasy a vzpourou už na základní škole, kde vás nutili mít vlasy dva centimetry nad límec. To jsme prostě odmítli respektovat, a tam proto začaly první problémy,” říká Lumír Sokol, který se v 70. letech učil strojním zámečníkem v Pardubicích a zajímal se o literaturu a rockovou muziku. Na učilišti prý tehdy dlouhovlasí mladíci dokonce dostávali peníze, aby se šli ostříhat. Což samozřejmě odmítli – a peníze raději propili.

„Tím, že jsme nosili vlasy, jsme se vyčleňovali z té šedivé společnosti. A ona opravdu šedivá byla, nebylo moc možností.“

Ne každý ale měl tak jako on sílu vzdorovat. Nonkonformní mladí lidé se na školách vedených normalizačními řediteli ocitali pod silným tlakem. Těžkou volbu vlasatců mezi vlastní důstojností a studiem někdy pomohla vyřešit krátkovlasá paruka – v ní maturoval v roce 1973 třeba František Stárek. Jindy už mladým lidem nezbylo než se nátlaku podvolit.

„Ředitel nám pak dal už opravdu natvrdo vybrat: buď vyloučení ze školy – protože tady je řád – anebo se dáte ostříhat,“ vzpomíná na studia na stavební průmyslovce ve Vysokém Mýtě Jiří Razskazov. „Snad poprvé v životě jsem tehdy vyměkl a strašně jsem se za to styděl, za sebe. Byl jsem hrozně lidsky uražený a strašně jsem ho za to nenáviděl a nikdy mu to neodpustím. To totiž bylo to znásilňování, o kterém se bavíme – že člověka úplně ponížili.“

Symbolika vlasů je předmětem mnoha antropologických studií. Dlouhé či nespoutané vlasy jsou odpradávna spojovány se sexualitou, potencí a svobodou. Jejich ostříhání nebo změna účesu bývá součástí přechodových rituálů. Také zhanobení či pokoření ostříháním je univerzální fenomén. Ve 20. století byli proti své vůli holeni vězni koncentračních táborů, ženy podezřelé z kolaborace s nepřítelem i „nepřizpůsobiví“ občané totalitních států. Symbolikou Samsona počínaje a stříháním ve věznicích konče krátké vlasy asociují podvolení se, konformitu, společenský dohled, disciplínu, armádu – vše, co kontrastuje se svobodou. Vlasy dlouhé, to je atribut nekontrolovaného jedince, nonkonformní osobnosti a rebela. Zdroj: Vlasy jako text

Poznávací znamení undergroundu

Ponížit se, anebo se dobrovolně vyčlenit na okraj společnosti bez nároku na budoucnost? Dlouhé vlasy symbolizovaly normalizační dilema v kostce. Rostislav Zapletal, který v 70. letech patřil mezi první máničky v Šumperku, si zvolil nepřizpůsobivost a svobodu – ta ale nebyla snadná a často ústila ve frustraci.

„Opravdu jsme si říkali: co jiného dělat, když nás nic nečeká? Prostě se upijeme k smrti.“

Před okolním světem se Zapletal podle svých slov uzavíral do hospod, kde s podobně založenými přáteli zapíjel frustraci z komunistické šedi. „Někteří, když to tak řeknu, to vzali narychlo a spáchali sebevraždu. Většina lidí si ale řekla, že se uchlastá. Co mě čeká? Nic. Mám dlouhé vlasy, takže lopata. Nikdy se nikam nedostanu, tak se uchlastám.“

Dlouhé vlasy představovaly jasné stigma. Jejich nositelé čelili neustálé šikaně, mnohdy nedostudovali, těžce sháněli práci nebo byt. Ani podniků, kde vlasatcům bez problémů „nalili“, nebylo neomezené množství. A tak se ve vyhlášených máničkovských hospodách, třeba v pražské restauraci U Betlémské kaple, tvořily různé party. Sdílený osud a sdílený odpor vůči režimu, viditelně symbolizovaný právě dlouhými vlasy, vyděděnce ze společnosti také navzájem spojoval. Ve druhé polovině 70. let se tak vlasy staly poznávacím znamením vznikajícího undergroundu.

Co mě čeká? Mám dlouhé vlasy, takže lopata. Ale možná i větší svoboda. Zdroj: archiv Ivo Mludka
Co mě čeká? Mám dlouhé vlasy, takže lopata. Ale možná i větší svoboda. Zdroj: archiv Ivo Mludka

V roce 1976 Státní bezpečnost pozatýkala na pětadvacet vlasatců z okruhu hudební skupiny The Plastic People of the Universe. Karel Havelka zvaný Kocour, souzený v tzv. plzeňské větvi známého „procesu s Plastiky“, později popsal, že během čekání na soud měl tehdy ve vazební věznici zakázáno se holit a stříhat – zřejmě na důkaz zhýralého životního stylu obžalovaných. U soudu pak dostal dva a půl roku odnětí svobody za organizaci koncertů, jež podle soudu vyjadřovaly „neúctu vystupujících ke společnosti a pohrdání jejími morálními zásadami“. Trest mu později snížili na polovinu – a také v ostatních případech soud nakonec vynesl nižší rozsudky, než se původně čekalo.

Stalo se totiž něco, s čím Státní bezpečnost nepočítala. Za vlasatce se postavily významné osobnosti jako básník Jaroslav Seifert, filozofové Jan Patočka a Jiří Němec, spisovatelé Václav Havel, Ivan Klíma a Pavel Kohout. V otevřeném dopise žádali německého spisovatele Heinricha Bölla, aby se zastal mladých lidí postavených před soud „v podstatě za to, že si chtěli uchovat svou osobní a tvůrčí integritu“. Dopis vyšel 28. srpna 1976 v deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung a souzené pravděpodobně zachránil před mnohaletými tresty odnětí svobody.

Deset let po Akci Vlasatci, kdy komunistická moc rozprášila komunitu beatníků víceméně za přitakání většiny společnosti, byla už situace jiná. Máničkám se tentokrát dostalo podpory intelektuálů, proces stmelil opoziční síly a vedl ke vzniku Charty 77, kterou podepsalo i mnoho dlouhovlasých. V undergroundu pak máničky nacházely přirozený přístav. Až do sametové revoluce v roce 1989, po níž mocná symbolika vlasů zvolna vyprchala.

Členové kapely Plastic People of the Universe v zahradě Břevnovského kláštera. Konec 60. let. Zdroj: archiv Jana Ságla
Členové kapely Plastic People of the Universe v zahradě Břevnovského kláštera. Konec 60. let. Zdroj: archiv Jana Ságla