Antonín Mikšík

* 1960  

  • „Dělníci, co jezdili z práce, se tam stavovali na pivo, tak se tomu říkalo Čtverka, jako čtvrtá hala továrny. Jelikož to bylo bokem od města, odříznuté v parku, tak tam byl klid a nikdo si nestěžoval. Dělali jsme tam totiž různý muziky a podobně. V centru by to asi nešlo. Takže jsme se tam scházeli. Poté, co jsem přišel z vojny, tak jsem tam chodil skoro deset let. Nebylo to o tom, že jsme se tam opíjeli, ale spíš o tom, že jsme pokecali o muzice a o všem. Pak se tam vyměňovaly různý samizdaty a undergroundový nahrávky, nějaké podpisovky od VONSu, Několik vět a podobně. To tam všechno probíhalo.“

  • „V 83. roce jsem jel do Žabčic na muziku. První ročník v 82. kdy jsem byl ještě na vojně, v pohodě proběhl. 83. byl taky povolenej, ale dvě hodiny před koncertem ho zakázali. Přijely tam davy lidí a už to bylo obstoupený policajtama a obuškama nás nahnali zpět do vlaku. S kamarádama jsme dojeli do Brna a šli do hospody na Střelnici. Louka, sluníčko, na kytary se hrálo, prostě paráda. Najednou tam přijela hromada antonů, vyskákali policajti s obuškama a psama bez náhubků. Začali nás tam řezat. Mě tam taky pokousal policejní pes. Bylo to dost drsný. To byl můj první tvrdej náraz s realitou.“

  • „Organizoval to Janek (Jan Soldán – pozn. autora). Byla to už druhá akce. Předtím tam měl svou svatbu a ta proběhla v klidu. Na tu druhou přijely antony s policajtama a psama. Sbalil mě tam nějakej policajt, protože věděl, že mám foťák. Po kapsách jsem měl filmy, tak jsem si říkal, že je to v pytli. Chtěl, abych vytáhl film, tak jsem ho vymotal a osvítil. Tak hned, že půjdu do antonu. Zeptal jsem se, jestli se můžu vyčurat, nebo se v antonu počurám. Poslal mě k plotu. Viděl jsem, že mají problémy s dalšími lidmi, a zmizel jsem dírou v plotě a šel na nádraží. Hromada lidí tam čekala na vlak a za chvíli tam znovu přijeli se psama. S jedním kámošem, co hrál v kapele Povinná slepota, jsme utekli přes louku do lesa. Na zádech táhl baryton saxofon, ale nemohl s tím utíkat a strčil to do nějakého křoví. Viděli jsme, že za námi se psama utíkají. Bylo to jak z nějakýho blbýho ruského filmu. Utíkali jsme lesem přes kaluže, aby ztratili stopu. Když nad tím teď přemýšlím, tak mi to přijde srandovní. Nedostali nás, ale ten baryton saxofon asi objevili a zabavili, protože už jsme ho nikdy nenašli.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Šumperk, 07.11.2017

    (audio)
    délka: 02:16:34
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Šumperk, Eye Direct, 08.02.2018

    (audio)
    délka: 01:32:15
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

V undergroundu je upřímnost a touha po vnitřní svobodě

Antonín Mikšík v roce 1985
Antonín Mikšík v roce 1985
zdroj: archiv pamětníka

Antonín Mikšík se narodil 2. května 1960 ve Šternberku. Dětství a mládí prožil na panelovém sídlišti v Uničově. Už na škole se zařadil mezi takzvané máničky, které se ve městě scházely v dnes už legendární hospodě zvané Čtverka. V době normalizace se stala místním centrem druhé kultury. Mladí lidé si v ní vyměňovali samizdaty, podepisovali petice, promítali indexové filmy, pořádali různé hudební, sportovní akce a také výstavy. Antonín Mikšík undergroundové akce dokumentoval a dodnes z nich má mnoho unikátních fotografií. Zažil přitom nejeden zásah policejních složek a asi třikrát ho předvolali k výslechu na StB. Svou tvorbu pak prezentoval na neoficiálních výstavách v Uničově, na nichž se také organizačně podílel. Rok po pádu komunismu se oženil s Martou Košárkovou, s níž měl později syny Matěje a Antonína. V roce 1998 dokončil studium výtvarné fotografie na Slezské univerzitě. Svou fotografickou tvorbu již prezentoval asi na devadesáti výstavách, a to i v Polsku, Německu a Španělsku, a také natočil několik autorských filmů. V roce 2017 žil v obci Paseka.