Aféra “agenta Slepičky” dostala do vězení desítky sedláků. Jedním z nich byl Václav Kiršner

/ /
Zleva Václav Kiršner, Milada Kiršnerová, zaměstnanci řeznictví, děd Ludvík Beránek, vpředu zleva Jaroslav a Mirek Beránkové. Foto: Paměť národa
Zleva Václav Kiršner, Milada Kiršnerová, zaměstnanci řeznictví, děd Ludvík Beránek, vpředu zleva Jaroslav a Mirek Beránkové. Foto: Paměť národa

Vražda místního komunistického funkcionáře roku 1951 se stala záminkou k rozpoutání teroru proti středočeským sedlákům. Desítky lidí, kteří se setkali s údajným západním agentem Slepičkou, skončily v kriminálech.

„Ten Kiršner měl taky dostat provaz,” zaslechla Milada Kiršnerová pokřikovat své sousedy, když vycházela ze soudní síně. Právě si vyslechla rozsudek nad svým manželem Václavem Kiršnerem.  Byl odsouzen na doživotí, spolu s dalšími pětatřiceti lidmi z okolí Votic, kteří se stali oběťmi zinscenovaného soudního procesu v “aféře Slepička”.

Komunistické mašinérii se během krátké doby podařilo nejen zlikvidovat desítky sedláků, kteří se vzpírali vstoupit do JZD, ale také rozvrátit sousedské vztahy jejich rodin. Jedni skončili ve vězení nebo na popravišti, jiní se z toho nepokrytě radovali.

Někdy okouzloval, jindy vyhrožoval

Všechno začalo na jaře 1951, kdy se na Voticku objevil dvaadvacetiletý mladík František Slepička, syn sedláka z nedaleké Jankovské Lhoty. Utekl z vojny, dezertoval od Pomocných technických praporů, kam musel narukovat jako syn soukromého zemědělce.

František Slepička, vojenský zběh a údajný vrah komunisty Václava Burdy. Zdroj: Muzeum Policie ČR, převzato z publikace Kolektivizace na Voticku
František Slepička, vojenský zběh a údajný vrah komunisty Václava Burdy. Zdroj: Muzeum Policie ČR, převzato z publikace Kolektivizace na Voticku

Jako vojenský zběh byl závislý na podpoře místních lidí, kteří ho ukrývali a dávali mu jídlo. Často je přesvědčoval vymyšlenou historkou o tom, že je agentem západních služeb, stylizoval se do role protikomunistického odbojáře, někdy se chvástal svými údajnými dobrodružstvími, někdy dokonce vyhrožoval použitím zbraně.

Jedním z těch, kteří mu pomohli, byl i sedlák Václav Kiršner ze Zvěstova. „Přišel sem ke mně nějaký kluk a chtěl zabít berana. Tak jsem mu zabil berana. Berana si odvezl a kůži mi tady nechal,“ vyprávěl po letech svému synovi. Tato nevinná transakce z něj už zakrátko měla udělat člena “teroristické bandy”.

František Slepička totiž plánoval násilné zastrašovací akce proti místním komunistickým funkcionářům. Jeho prvním terčem se stal Václav Burda, bývalý příslušník zdejší chudiny, po roce 1948 komunista a nadšený zakladatel místního JZD. František Slepička ho přepadl a postřelil. Možná ani neměl v úmyslu ho zavraždit, nicméně Václav Burda o dva dny později zemřel v táborské nemocnici.

Vyšetřování se ujala Státní bezpečnost. Jenže teď už nepátrala po jednom zběhlém výrostkovi, nýbrž po celé síti spiklenců – pomstychtivých a krvežíznivých kulaků (jak je později líčil komunistický tisk). Celá akce se stala záminkou, jak se vypořádat s bohatšími sedláky z okolí, kteří odmítali vstoupit se svými majetky do družstva.

Takto situaci popisuje článek v Rudém právu z roku 1971, sepsaný k 20. výročí smrti Václava Burdy: „Teroristická banda velkostatkáře Jaroše otevřela 9. června 1951 svůj krvavý účet. Věděla dobře, koho si vybrala za svou první oběť. Předseda místního národního výboru, tesař Václav Burda, vlastnící něco přes hektar a obdělávající další dva hektary pronajaté, málo výnosné půdy, byl nejneúnavnějším propagátorem družstva."

Jeden zavražděný, šestatřicet potrestaných

František Slepička už v této verzi příběhu ustupuje do pozadí, jako vůdce “teroristické bandy” je jmenován bývalý velkostatkář Alois Jaroš. Šlo o záměr: Jarošův několikasethektarový statek byl totiž znárodněn už roku 1948 a bývalý majitel se mezi sedláky v okolí doposud těšil respektu jako dobrý hospodář. V síti “akce Slepička” ale uvízlo i mnoho dalších místních sedláků.

Alois Jaroš odsouzený v případu "Slepička" k trestu smrti, foceno před popravou. Zdroj: ABS, převzato z publikace Kolektivizace na Voticku
Alois Jaroš odsouzený v případu "Slepička" k trestu smrti, foceno před popravou. Zdroj: ABS, převzato z publikace Kolektivizace na Voticku

„Jarošova tlupa měla dalekosáhlé plány, jak dokazuje podrobný seznam jejich dalších vyhlédnutých obětí. Teroristé z řad kulaků a jejich pomahačů šli ve své nenávisti tak daleko, že chtěli v průběhu pohřbu V. Burdy vyhodit do povětří i jeho hrob. Co by jim záleželo na dalších obětech? Tento i další ,plány' už však nestačili uskutečnit. Stihla je zasloužená odplata,” píše Rudé právo z roku 1971.

Ta “zasloužená odplata”, tedy teror rozpoutaný Státní bezpečností, na sebe nenechala dlouho čekat. První obětí zběsilého vyšetřování se stal rolník Josef Hons z Křekovic, kterého StB označila za Slepičkovu “spojku”. Po několika dnech výslechů ve votické vazební věznici zemřel, policie jako příčinu jeho smrti uvedla infarkt.

Na přelomu června a července 1951 byly pozatýkány i desítky dalších sedláků z okolí, včetně Václava Kiršnera ze Zvěstova, který se se Slepičkou setkal jen jednou, aniž by vůbec tušil, o koho jde.

V inscenovaném procesu bylo odsouzeno celkem šestatřicet lidí: František Slepička a Alois Jaroš k trestu smrti, Václav Kiršner na doživotí, další místní zemědělci k mnohaletým trestům.

Alois Jaroš byl popraven v květnu 1952. Hlavní aktér celého případu, jediný, kdo se skutečně dopustil kriminálního činu, tedy František Slepička, byl ale stále na útěku. Odsoudili ho v nepřítomnosti, stále se mu dařilo ukrývat se v chalupách a stodolách na Voticku a Sedlčansku.

Jedním z těch, kteří mu na několik týdnů poskytli příštřeší, byl i František Baloun ze Ždáru u Sedlčan. František Slepička se u něj schovával na podzim 1951. Úkryt ve stodole nějaký čas sdílel s legendárním politickým vězněm Lubošem Jednorožcem, jemuž se podařilo uprchnout z lágru v Horním Slavkově a snažil se dostat za hranice. Také František Baloun by později jedním ze sedláků uvězněných za napomáhání Slepičkovi. 

Táto, kde máš zuby?

“Aféra Slepička” tím tedy neskončila – a neskončila ani pomsta komunistů na jejích obětech. Milada Kiršnerová, manželka sedláka odsouzeného na doživotí, zůstala sama s pěti dětmi. Rok po jeho uvěznění směla svého muže navštívit ve Valdicích.

Otec Václav Kiršner před válkou. Věznění ho změnilo k nepoznání. Foto: Paměť národa
Otec Václav Kiršner před válkou. Věznění ho změnilo k nepoznání. Foto: Paměť národa

Jeho syn Václav Kiršner mladší, kterému tehdy bylo devět let, vzpomíná, jak ho šokovalo tatínkovo vzezření: „Táta byl za sklem dohola ostříhaný. A pak maminka povídá: ,Kde máš zuby?’ A táta ukázal, že dostal do držky. To oni museli každýho zbušit, takže neměl ani jeden zub. Maminka plakala a já s ní taky, když jsme šli na nádraží.”

Trest propadnutí majetku se paní Kiršnerové naštěstí netýkal, protože statek papírově patřil jí, nikoli jejímu manželovi. V roce 1952 jí nezbylo nic jiného než vstoupit do družstva, kde pracovala jako skupinářka. Doma jí zůstala jediná kráva a takzvaný záhumenek.

Tvrdá dřina, jíž se snažila své děti uživit, se na ní podepsala: po roce vážně onemocněla, plivala krev a lékaři jí objevili otvor v plicích. Musela podstoupit náročné dlouhodobé léčení v sanatoriu v Prosečnici. Čtyři děti ve věku od sedmi do sedmnácti let zůstaly doma samy.

„Jednalo se o tom, že půjdeme do dětského domova. Ale tety si nás naštěstí vzaly na starost, pravidelně k nám docházely,” vzpomíná Václav Kiršner mladší.

Nejstarší bratr, již plnoletý Mirek, ale nedokázal své sourozence uživit a od státu dostávali jen 310 korun měsíčně. Zvěstovské JZD se o ně “postaralo” tím způsobem, že dětem dalo do péče rozmnožování prasat: chlapci čistili kotce, připouštěli prasata, vařili jim klíčky z brambor, asistovali rodícím sviním.

Sourozenci Kiršnerovi v roce 1962, zleva: Václav, Jiří, Milada, Mirek, Jaroslav. Foto: Paměť národa
Sourozenci Kiršnerovi v roce 1962, zleva: Václav, Jiří, Milada, Mirek, Jaroslav. Foto: Paměť národa

Těžkou prací, o kterou nikdo jiný nestál, si tak děti mohly pár korun přivydělat. O jejich budoucnosti už bylo rozhodnuto: když chtěl Václav Kiršner o pár let později jít studovat, aby se mohl stát veterinářem, dovolili mu pouze vyučit se na tesaře.

Chtěli vystoupit z družstva, skončili ve vězení

Družstevní drama ve Zvěstově pokračovalo roku 1954. Družstvo po dvou letech hospodaření špatně prosperovalo a několik sedláků chtělo z družstva vystoupit, dostat zpátky pozemky, které tam vložili. Svůj požadavek předali tehdejšímu předsedovi JZD Josefu Mackovi. Ten jim slíbil pozemky vydat v září, po sklizni.

František Pohan utýraný ve věznici v Leopoldově. Zdroj: Archiv rodiny Beránkovy, převzato z publikace Kolektivizace na Voticku
František Pohan utýraný ve věznici v Leopoldově. Zdroj: Archiv rodiny Beránkovy, převzato z publikace Kolektivizace na Voticku

Prvního září Macek na pokyn svých nadřízených z ONV pozemky nevydal. Sedláci za ním přišli po několika dnech a zopakovali své nároky. Zároveň dopoledne symbolicky stávkovali, odpoledne pak pokračovali v práci.

Mezitím se ale ve vsi - zřejmě na podnět z votického ONV - objevila ve vsi Státní bezpečnost a začalo zatýkání stávkujících sedláků. Proces se týkal celkem jedenácti zemědělců. Byli obžalováni z velezrady, sdružování proti republice a sabotáže. Od soudu odešli s nepodmíněnými tresty v rozmezí čtyř měsíců až jedenácti let.

Mezi potrestanými sedláky byl i František Pohan, s jehož dcerou se Václav Kiršner mladší později oženil. Jeho tchán ve vězení po dvou letech zemřel. Až po mnoha letech rodina získala úmrtní list, v němž je jako příčina smrti uveden zlomený vaz.

Čtyři roky na útěku

František Slepička za sebou nechal jednoho mrtvého komunistu, dva sedláky zavražděné komunistickou mašinérií, desítky uvězněných (mezi nimi i vlastního otce) a jejich rodiny odsouzené k živoření – on sám ale stále zůstával na svobodě. Policii se mu dařilo unikat celé čtyři roky, přičemž se stále zdržoval v kraji v okolí Votic a Sedlčan.

Václav Kiršner při natáčení pro Paměť národa v roce 2019. Foto: Post Bellum
Václav Kiršner při natáčení pro Paměť národa v roce 2019. Foto: Post Bellum

Vyšetřovatelé postupně připsali na jeho konto různé drobnější kriminální činy jako například přepadení soukromého zemědělce, loupež v Jednotě nebo krádež dalekohledu. Zřejmě se často ukrýval u svých četných milenek, navázal také kontakt s místní odbojářskou skupinou Černý lev 777.

Možná nejpodivnější na celé věci je fakt, že jeho jméno na celý rok záhadně zmizelo ze seznamu hledaných osob: "Přezkoušením v nové knize pátrání ze dne 1. 5. 1953 bylo zjištěno, že pátrání po jmenovaném není v ní uveřejněno. Nutno dohodnouti, kde se pátrání obnoví a doporučuje se uveřejnění fotografie,” uvádí se v protokolu.

Václav Kiršner mladší, syn sedláka uvězněného v kauze Slepička na doživotí, oficiální verzi událostí nikdy neuvěřil. Domníval se, že Státní bezpečnost Slepičku do kraje nastrčila záměrně a možná dokonce iniciovala zavraždění Václava Burdy, aby mohla rozpoutat teror proti soukromým zemědělcům.

Slepičkova dráha dobrodruha skončila v květnu 1955, kdy zahynul v přestřelce s dalším komunistickým funkcionářem ve vesnici Dubno u Příbrami. Celý jeho příběh už nejspíš najevo nevyjde, jisté však je, že za ním zůstaly desítky tragických osudů.

Vzpomínky Václava Kiršnera pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum jen díky podpoře soukromých dárců. Budeme rádi, pokud se ji rozhodnete podpořit i Vy třeba drobnou částkou nebo vstupem do Klubu Paměti národa na https://podporte.pametnaroda.cz. Za případnou podporu děkujeme!