Šlo jim o to, zlikvidovat dobré hospodáře

/ /
Václav Dašek se svou setrou Marií, která se o něj starala, když soud poslal oba rodiče do vězení.
Václav Dašek se svou setrou Marií, která se o něj starala, když soud poslal oba rodiče do vězení.

Začátkem roku 1950 policie pozatýkala tři desítky sedláků v okolí Dobrušky. Václavu Daškovi v následném procesu s „velezrádci” odsoudili oba rodiče. Malý chlapec zůstal na opuštěném statku sám se starší sestrou.

Na začátku prosince 1949 bylo v polích okolo východočeské Dobrušky ticho a klid. V chalupách ale vládlo napětí. Od statku ke statku chodily kontroly, které zjišťovaly, proč místní sedláci často neplní předepsané dodávky státu. Kontrol se obvykle účastnil příslušník SNB, člen místního národního výboru a jeden dělník.

Vstupovali do stavení, nahlíželi do stodol, stájí a sýpek. Místní obyvatelé to vnímali jako další zbytečnou šikanu ze strany nově nastoleného režimu, takže kontroly často provázelo srocení lidí, zlost a emoce.

Dobruška v roce 1960.
Dobruška v roce 1960.

„My se tady dřeme na pár darebáků!” vykřikla Marie Dašková, manželka sedláka Ladislava Daška ve Slavětíně nad Metují, když kontrola dorazila do jejich statku. Už tehdy si tím patrně podepsala budoucí rozsudek. Její sousedka, komunistka Citová, která byla také členkou komise, si ten výrok totiž dobře zapamatovala.

Mariinu synovi Václavu Daškovi bylo v té době teprve pár měsíců, události následujících dnů však dobře zná z rodinného vyprávění.

Devátého prosince se asi třicet nespokojených sedláků z vesnic v okolí Dobrušky vydalo průvodem před místní národní výbor. Postupně se přidávali další, až nakonec do města dorazil asi dvousetčlenný zástup. Jeden z nich v čele nesl československou vlajku.

Tříčlenná delegace vešla do budovy mětského národního výboru (MNV), aby vyjednala nové podmínky státních dodávek. Současné normy byly totiž pro místní zemědělce mnohdy nesplnitelné, vyvolávaly existenční obavy. Srocení se rozpustilo poté, co dorazil František Tomek, všemi respektovaný statkář z obce Hroška, a přiměl obyvatele k poklidnému rozchodu.

Je podezřelý, protože vyzývá ke klidu

Františku Tomkovi se jeho mírumilovná iniciativa nevyplatila. Přítomný spolupracovník StB totiž právě jeho ve své zprávě označil za organizátora celého shromáždění:

„Velmi zajímavé bylo to, jak přítomní, kteří byli rozbouřeni, se ihned uklidnili, když je k tomu vyzval jistý inženýr Tomek, bytem Hroška. Postup, jakým reagovali přítomní na vyzvání Tomka ku klidu, jeví se velmi podezřelý a vzniká možnost, že jmenovaný byl jedním z iniciátorů celého srocení.“

Statek Dašků v roce 1910.
Statek Dašků v roce 1910.

Hned následujícího dne byl zatčen spolu s dalšími, které StB považovala za původce akce. Ze zprávy StB také vyplývá, že neplnění dodávek bylo spíše záminkou. Státním orgánům mnohem více vadila soudržnost malých a velkých sedláků v okolí Dobrušky. V kraji vládla velká solidarita, movitější sedláci například půjčovali svým sousedům zemědělské stroje. Nespokojenost těch chudších se neobracela proti bohatším, nýbrž proti státu, což hlasatelům třídního boje nehrálo do karet.

„Celý případ jeví se tak, že několik vesnických boháčů využilo důvěřivosti malých zemědělců k uvedené provokaci a za žádost propuštění zatčených osob zakrývají svoje hlubší zájmy, a to rozbít svazek dělníků a rolníků a poštvat vesnici proti nové zemědělské politice,” uvádí se ve zprávě.

To byl také důvod, proč se původně drobná lokální manifestace stala spouštěčem monstrprocesu, jehož důsledky dopadly na stovky lidí.

Čekalo se, že je pustí s pokutou

Zatýkání pokračovalo i po Novém roce. Nešlo už o to, kdo se jak angažoval při demonstraci, zatýkali především zemědělce s větší hektarovou výměrou pozemků.

„Zatýkali lidi, kteří ovlivňovali ostatní, a dobré hospodáře. Většinou to byli lidi ze statků nad 25 hektarů,” říká Václav Dašek, jehož otce policie odvedla 8. února 1950. Vládlo všeobecné přesvědčení, že sedláci budou brzo propuštěni, maximálně zaplatí pokutu.

Svatební foto Ladislava a Marie Daškových. V době kolektivizace šli do vězení oba.
Svatební foto Ladislava a Marie Daškových. V době kolektivizace šli do vězení oba.

„V březnu se měl konat veřejný proces v Dobrušce, ten se ale na poslední chvíli zrušil. Nic se nedělo,” popisuje Václav Dašek. Místní obyvatelé tehdy ještě netušili, že celá akce nabývá daleko větších rozměrů, že proces se sedláky má být odstrašujícím příkladem pro celé východní Čechy.

„Až potom, až v srpnu 1950, se konal velký monstrproces v sokolovně v Hradci Králové,” dodává Václav Dašek. Už nešlo o neplnění dodávek, sedláci byli obviněni z nedovoleného ozbrojování, protistátní činnosti a spolčování s nepřátelskými živly ze zahraničí.

Soudu předsedal později nechvalně proslulý Vojtěch Rudý, který v následujících letech figuroval i v mnoha jiných politických procesech. Jako publikum byli přizváni dělníci ze Závodů Vítězného února v Hradci Králové a komunisté z okolních vesnic.

Padly vysoké tresty: statkář Tomek dostal osmnáct let za velezradu, přičemž v jeho spisu bylo poznamenáno „návrat nežádoucí”. Ladislav Dašek a několik dalších statkářů dostalo dvacet let a trest propadnutí majetku.

„Celkem bylo pozavíráno osmnáct lidí, větších sedláků, každý z jiné vesnice, což bylo takto vybráno záměrně,” vysvětluje Václav Dašek.

František Tomek ve vězení zemřel, většina ostatní se vrátila domů po deseti letech na amnestii v květnu roku 1960.

My už si ho vychováme po svém!

Trestu neunikla ani maminka Václava Daška, která se kromě přítomnosti na demonstraci provinila oním výrokem: „My se tady dřeme na pár darebáků.” Soudce se jí během procesu zeptal, zda těmi darebáky myslela místní funkcionáře KSČ anebo vládu.

“Maminka byla prostá ženská a u toho soudu byla dost vystresovaná. Všichni ti funkcionáři tam seděli, takže se bála říct, že měla na mysli je. Tak řekla vládu. A dostala osm měsíců.”

„Kdybys řekla, že jsi myslela tu Citovou, dostala bys pokutu padesát korun a šla bys domů,” vytýkal jí tehdy otec.

Jako matka ročního dítěte nemusela do vězení nastoupit hned, dostala několik měsíců odklad. Díky tomu ještě stihla se svým majetkem, tedy polovinou statku, vstoupit do družstva.

„Udělala to, aby nás zachránila před vystěhováním,” vysvětluje Václav Dašek. „Už jsme byli napsaní na nějakém seznamu, ale zachránil nás předpis, že členové JZD se nesmějí vystěhovávat.”

Václav Dašek při natáčení pro Paměť národa v roce 2019.
Václav Dašek při natáčení pro Paměť národa v roce 2019.

Paní Dašková nastoupila svůj trest ve věznici v Hradci Králové 1. května 1951. Václavovi byl rok a tři čtvrtě. Starala se o něj tehdy šestnáctiletá sestra Majka, která s ním na opuštěném statku zůstala sama.

„To je skutečná hrdinka celého příběhu,” říká Václav Dašek s vděčností. „Holka, která měla ve svém věku chodit po tancovačkách, mi dělala náhradní mámu. Nikdy jí to nezapomenu.” 

Jednou, když Majka vezla malého Václava po vesnici, komunistka Citová prý nahlédla do kočárku a řekla: „Toho my už si vychováme po svém. Ten nebude jako ti ostatní Daškovi.”

Její předpověď se nesplnila. Václav Dašek začal s drobným zemědělským podnikáním už před rokem 1989 a dnes je jeho statek U Daškům jedním z nejlépe prosperujících hospodářství v kraji.

Osud rodiny Dašků můžete sledovat v dílu Sedláci televizních Příbězích 20. století na webu České televize.

Statek u Dašků v roce 2009.
Statek u Dašků v roce 2009.
Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum. Podpořit ji můžete i vy. Více na podporte.pametnaroda.cz.