Vraždy v Babicích

/ /
Místo činu - babická škola
Místo činu - babická škola

2. července 1951 byli v Babicích na Třebíčsku zavražděni tři funkcionáři místního národního výboru.

Ačkoli se vraždy nepodařilo zcela objasnit, staly se pro komunistický režim záminkou pro diskreditaci a později likvidaci kněžích a také soukromých zemědělců v kraji, kde byl značný odpor proti kolektivizaci.

„Stalo se, že Malý postřílel lidi v Babicích, tři funkcionáře na schůzi. Moje bratry si postavil venku jako stráž a šel tam s panem Mityskou," vzpomínala Ludmila Vondráčková, rozená Plichtová, jejíž otec a poté i bratři Antonín a Stanislav se zapojili do protikomunistické odbojové skupiny Ladislava Malého.

„A když tam udělali masakr, přišli v noci do Cidliny za tatínkem a říkali mu, co se stalo. Skrze dveře jsem slyšela, jak tatínek říká: ,To se nemělo stát!‘ Asi mu už docházelo, že něco není v pořádku. Tatínek proti těm zastřeleným lidem nic neměl, naopak s řídícím Kuchtíkem se dobře znal. Potom odešli, že se musejí ukrýt. Malý vzal mé bratry a pana Mitysku a odvedl je k Bolíkovicím do žitného pole. Nevím, proč do obilí, to není žádný pořádný úkryt.“

Ludmila s bratry Antonínem a Stanislavem.
Ludmila s bratry Antonínem a Stanislavem.

Časně ráno 3. července 1951 začali po útočnících pátrat příslušníci SNB, armády a Lidových milicí, probíhaly domovní prohlídky.

„Už když se ráno rozednívalo, slyšela jsem, že něco přijelo. Podívala jsem se z okna, zastavil autobus, rozevřely se vepředu i vzadu dveře a vyskákalo strašně milicionářů. Obsadili barák, mne našli samozřejmě hned, když jsem byla v pokoji. Postavili mne ke stromu, jeden mne hlídal se samopalem, druzí prohledávali barák. Tátu hned nenašli, byl schovaný někde v seně, našli ho až odpoledne. Odvezli mě do Želetavy do školy, kde mne vyslýchali. Jenže já toho moc nevěděla, jen kam mne zavedli a co mi řekli. Vůbec jsem nevěděla, že táta dělal odboj proti komunistům, což byla pravda. Takže jsem nic nemohla prozradit.“

Nešťastné seznámení

Její otec Antonín Plichta se seznámil s Ladislavem Malým, když se po zahájení kolektivizace ukrýval před zatčením. Nechtěl vstoupit do Jednotného zemědělského družstva, chtěl dál hospodařit samostatně. „Komunisté dobře věděli, že táta má na lidi vliv, že je autorita, potřebovali se ho zbavit. Ve vesnici se nechali slyšet, že Plichtu musí zlikvidovat, i s panchartami. Rodina musí zmizet ze světa.“

Antonín Plichta starší, zdroj: ABS, N2/1, i. č. 16
Antonín Plichta starší, zdroj: ABS, N2/1, i. č. 16

Malý tvrdil, že je agent ze Západu, že bude převrat a musí se proti komunistům bojovat.  „Chtěl, aby mu tatínek pověděl všechny lidi v kraji, kteří jsou proti komunistům. Zřejmě byl nasazený, jak se o tom povídalo. Tatínek dostal vzkaz od své sestry a od faráře Podveského z Jaroměřic, že je to nasazený člověk, aby mu nevěřil. Jenomže tatínek mu věřil.“

Plichtovým Malý slíbil, že je dostane za hranice. Odešli z domova, ale Malý je do ciziny nedostal, místo toho se schovávali. Ludmila se ukrývala u Vorlíčků ve Vacenovicích, později u Stehlíků v Cidlině. „U Stehlíků byl i můj táta. Ale on se skrýval na půdě a já byla v pokoji.“ Takto byla v utajení asi čtrnáct dní. Podobně se ukrývala i její matka, bratři se připojili k Malému.

Čím agentem byl Malý?

Ladislav Malý si říkal Kapitán a na Vysočině měl celou síť spolupracovníků, navázal na původní odbojovou skupinu Gustava Smetany, která ale byla infiltrována a řízena Státní bezpečností pomocí agenta „majora Vaška“ (František Mareček). Dodnes se vedou spory, jestli byl i Ladislav Malý agentem Státní bezpečnosti. Nepodařilo se najít důkazy, které by tuto hypotézu potvrdily, ani vyvrátily.

Vyšetřovatel Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Adolf Rázek, který se případem Babice zabýval roku 2002, se přiklání k názoru, že sám Ladislav Malý nemusel být agentem StB, ale mohl mu být podsunut spolupracovník StB, který jeho činnost řídil. Každopádně jeho aktivity pomohly Státní bezpečnosti při násilné kolektivizaci, likvidaci soukromě hospodařících zemědělců, zničení protikomunistického odboje na Vysočině i v postupu proti katolické církvi.

Ladislav Malý, zdroj: ABS, N2/1, i. č. 16
Ladislav Malý, zdroj: ABS, N2/1, i. č. 16

Malý žil ve Stařči na Třebíčsku, za druhé světové války sloužil ve vládním vojsku. Roku 1949 byl trestně stíhán za výhrůžky předsedovi místní organizace KSČ v Dolní Lipové. Proto v dubnu 1949 utekl do Vídně, kde se přihlásil k americké tajné službě CIC ( Counter Intelligence Corps). Chtěl vstoupit do cizinecké legie, když ale zjistil podmínky, upustil od tohoto záměru a utekl do Bavorska, kde prošel uprchlickými tábory v Mnichově a Ludwigsburku. V srpnu se vrátil do Rakouska a dostal úkoly ve styku s československými uprchlíky. Měl rovněž vyplácet odměny lidem pracujícím pro CIC, peníze na odměny ale zpronevěřil. Protože mu v Rakousku hrozilo trestní stíhání, odešel ilegálně zpět do Československa.

V únoru 1951 se objevil na Třebíčsku, kde se snažil zapojit do protikomunistických akcí místní kněze, nejprve svého spolužáka P. Jana Bulu, administrátora farnosti v Rokytnici nad Rokytnou. Lhal mu, že je západní agent a že má speciální úkol unést arcibiskupa Berana a odvést ho do zahraničí. P. Bula mu nejprve pomáhal. V dubnu vznikla odbojová skupina, která provedla zastrašovací akci proti funkcionářům KSČ v Heralticích a kterou vedl Ladislav Malý. Jejími členy se stal i Antonín Plichta st. a později jeho synové.

Malého působení bylo ale již od jara podezřelé, řada osob, se kterými se stýkal, byla záhy zatčena Státní bezpečností. Často poté, co mu odmítli pomáhat a účastnit se jeho akcí (kněží Bula, Drbola, Pařil, Podveský).

Přestřelka v babické škole

Tragickým vrcholem Malého činnosti byly události v Babicích 2. července 1951. Toho dne večer zasedala v přízemí místní školy rada místního národního výboru ve složení: řídící učitel Tomáš Kuchtík (předseda místního národního výboru a předseda místní organizace KSČ), lesní dělník Josef Roupec (místopředseda MNV a člen KSČ), skladník družstva Jednota Bohumil Netolička (pokladník MNV a člen KSČ) a tesař František Bláha (předseda místního Akčního výboru Národní fronty). Pracovali na hospodářských výkazech.

Antonín Mityska, zdroj: ABS, N2/1, i. č. 16
Antonín Mityska, zdroj: ABS, N2/1, i. č. 16

Ve 22:30 vnikli do budovy ozbrojení muži, Ladislav Malý a Antonín Mityska. Před školou hlídali Antonín Plichta ml. a Stanislav Plichta. Malý s Mityskou se samopaly donutili funkcionáře vyjít na chodbu tváří ke schodům. Malý se zeptal, kdo je předseda KSČ, otočil se řídící Kuchtík. Poté Malý nebo Mityska vystřelil ze samopalu a tři muži byli zabiti, zraněný František Bláha utekl na schody a schoval se na podestě.

Okolnosti střelby jsou nejisté, neví se ani přesný důvod střílení. Je k dispozici jen výpověď Antonína Mitysky učiněná pod nátlakem. Přeživší Bláha o události nikdy více nemluvil se zdůvodněním, že se nesmí říci pravda. Je možné, že ke střelbě došlo náhodou. Bláha se po mnoha letech svěřil svému příteli Ludvíku Stehlíkovi, že by snad k vraždě nedošlo, jenže Netolička vytáhl z kapsy revolver. Malý zbraň uviděl a přikázal Mityskovi: Střílej! A ten střílel samopalem napříč... Po odchodu střelců vyběhla z bytu ve škole manželka Kuchtíka, která zavolala pomoc.

Pohled na zavražděné - vpředu Bohumír Netolička, u schodů Tomáš Kuchtík, vlevo Josef Roupec. Zdroj: ABS
Pohled na zavražděné - vpředu Bohumír Netolička, u schodů Tomáš Kuchtík, vlevo Josef Roupec. Zdroj: ABS

Útočníci se poté i s bratry Plichtovými vydali do Cidliny za Antonínem Plichtou st. Ten později při výslechu z obavy o život synů přiznal, že jsou ukrytí mezi obcemi Čáslavice a Bolíkovice. Odpoledne je s pomocí letadla našli v poli a došlo k přestřelce, při které byl zabit bratr pamětnice Antonín Plichta ml. i Malý. Stanislav Plichta byl těžce zraněn a zajat, následně ošetřován v nemocnici v Brně, kde ochrnul. V únoru 1953 byl souzen a 23. května 1953 popraven. Celou dobu o něm jeho matka a sestra neměly žádné zprávy. Jeho poslední slova byla: „Maminko, věšejí žebráka!“

Příliš mnoho otazníků

I odhalení skupiny a přestřelka je spojena s řadou nejasností a podezřelých okolností. Podle výpovědi Stanislava Plichty, učiněné také pod tlakem, mělo být důvodem střelby potrestání funkcionářů za udání faráře Drboly, který byl zatčen Státní bezpečností.  

Je možné, že celé vraždy i zatčení byly manipulací StB. Proč by jinak odvedl Malý své společníky do pole a nenašel vhodnější úkryt? Proč neutekli za hranice? Existuje také domněnka, že Malý střílel na letadlo, které je hledalo, aby prozradil polohu odbojářů. Stanislav Plichta sdělil v nemocnici svému spoluvězni, že po něm i po bratrovi střílel sám Malý, který byl později smrtelně zraněn příslušníky SNB a milicí.

Žitné pole u Bolíkovic, kde byl zabit bratr Antonín Plichta, zdroj: ABS, N2/1, i. č. 16
Žitné pole u Bolíkovic, kde byl zabit bratr Antonín Plichta, zdroj: ABS, N2/1, i. č. 16

Ani jeho smrt v poli však není zcela jistá. Příbuzný Plichtových Alois Plichta uvedl v knize Pravda o Babicích svědectví paní Vondráčkové: „Jednou v roce 1953 jsem se v Litoměřicích setkala s Ladislavem Malým, o němž se psalo, že byl zastřelen v poli u Bolíkovic, kde se s mými bratry skrýval po vraždách v Babicích. Znala jsem ho dobře. Viděla jsem ho mnohokrát. Měl svou typickou chůzi a víckrát jsem mu hleděla do očí. Byl to člověk střední postavy, měl oválný obličej, červené tváře, světlé vlasy a bradku. Věk bylo možno stěží odhadnout, mohl mít tak pětatřicet let. Koutek úst mu trochu cukal obličejem.“

„Zůstala jsem překvapením stát a nevěděla jsem, co mám honem dělat. Střetla jsem se s ním, on si mě také všiml, ale hned se obrátil a zmizel mezi lidmi. Nešla jsem za ním, protože jsem z něho dostala strach.“

Ludmila Vondráčková uvedla, že na něm nepozorovala žádnou změnu od doby, kdy ho naposledy uviděla u Vorlíčků ve Vacenovicích. Podle ní také nemohlo jít o náhodnout podobnost mužů, protože i on ji poznal a rychle se ztratil.

Sedm trestů smrti

Po zatčení v žitě se naplno rozběhl stroj Státní bezpečnosti a komunistické justice. I když případy vražd v Babicích ani úmrtí v poli nebyly řádně kriminalisticky vyšetřeny (Antonín Rázek zmiňuje, že nebyla provedena ani balistická expertiza, aby bylo jasné, kdo vlastně v Babicích střílel), brzy začaly monstrprocesy. První proces s Antonínem Mityskou a spol. začal již 12. července 1951 v Jihlavě.

Celkem bylo souzeno 14 lidí, z toho bylo uděleno sedm trestů smrti, dva tresty odnětí svobody na doživotí a pět trestů nad dvacet let vězení. K trestu smrti byl odsouzen Antonín Mityska, kněží Václav Drbola, František Pařil a otec paní Vondráčkové Antonín Plichta st., přestože se o vraždách dozvěděl až po činu a neschvaloval je. Byl odsouzen za trestné činy velezrady, sabotáže a napomáhání vraždě.

Odsouzení k trestu smrti se odvolali k Nejvyššímu soudu, který však 1. srpna 1951 jejich odvolání zamítl. Žádali také o udělení milosti prezidenta republiky, i ta byla zamítnuta. Poprava byla vykonána 3. srpna 1951 v Krajské soudní věznici v Jihlavě. Následovaly další procesy, celkem bylo za akci Babice odsouzeno 100 osob.

Sousto pro propagandu

Komunistický režim babické události využila k zásahu proti zemědělcům odmítajícím kolektivizaci i proti katolické církvi - odsouzení kněží byli prezentováni jako „agenti Vatikánu a nástroje imperialismu“. Celý případ byl silně propagandisticky zneužit. O průběhu soudu s Mityskou informoval tisk, rozhlas i filmové týdeníky.

K soudu přicházely rezoluce z podniků, družstev a škol žádající pro obviněné trest smrti. Vyšla také brožura Babice. Babické vraždy se staly důležitým argumentem v rámci komunistické ideologie a obrazu nebezpečného nepřítele imperialistů. Např. jimi bylo argumentováno v parlamentu při schvalování zákona o ochraně státních hranic 11. července 1951:

„Dosavadním šetřením bylo zjištěno, že v čele teroristické bandy byl agent západních imperialistů, který byl vycvičen v Bavorsku a nedávno dopraven na naše území, aby v žoldu nepřátel republiky vraždami a teroristickými akty rozvracel pokojnou práci našeho venkovského lidu a usiloval o návrat velkostatkářů, fabrikantů a bankéřů.“

Babický případ byl komunistickou mocí propagandisticky využíván i v pozdějším období. Věnovaly se mu např. dva díly propagandistického seriálu ze 70. let Třicet případů majora Zemana, který účelově zkresloval fakta, aby vyhovovala komunistickému výkladu události (10. Vrah se skrývá v poli, 25. Štvanice).

Deportace příbuzných

Perzekuce neskončila soudními procesy, popravami a tresty dlouholetých žalářů. Komunistická moc zavedla ještě tzv. mimosoudní opatření: rodiny odsouzených byly deportovány z rodného kraje do severních Čech, byl jim zakázán pobyt v jejich obcích. Součástí všech soudních trestů bylo propadnutí jmění státu, který často zkonfiskoval i podíly neodsouzených manželek a příbuzných.

Maminka Ludmila Plichtová
Maminka Ludmila Plichtová

Zvláště v případě rodiny Plichtovy nebyla postižena jen užší rodina Antonína Plichty st. Vězněni byli také jeho bratři Stanislav Plichta a František Plichta (odsouzen na 25 let), synovec Stanislav Plichta ml. (odsouzen na 10 let), bratranci Antonín Plichta (5 let), Jaroslav Plichta (10 let) a Jan Pelikán (6 let), synovec Jindřich Nahodil (odsouzen na 23 let vězení), švagr paní Plichtové František Kříž (25 let). Byli vězněni v různých věznicích a táborech na Jáchymovsku a Příbrami, někteří byli propuštěni na svobodu až kolem roku 1968.

Ludmilu odvezli z vyšetřovací vazby na práci na státní statek do Ploskovic u Litoměřic. „Na statek jsem byla přivezena úplně bez ničeho, bez peněz. Neměla jsem vůbec nic, jen naboso opánky a šaty na sobě. Takto jsem začala pracovat na státním statku, na jídlo jsem chodila do závodní kuchyně na dluh. Když jsem dostala první výplatu, zaplatila jsem dopředu i dozadu. Byly žně, tak jsem chodila i na dvě směny, abych si vydělala víc peněz. Koncem srpna za mnou přišla maminka, také bez ničeho. Už jsem měla nějakou korunu vydělanou, tak jsem jí koupila gumačky a pár věcí, aby mohla začít chodit do práce, do stáje k dobytku. Takto jsme začínaly.“

V Ploskovicích skončily i další ženy a děti zatčených mužů. Podmínky byly krušné, nejprve bydlelo šest rodin v jedné místnosti. „Byly tam železné postele a deky jako pro brigádníky. V postelích byl hmyz, byly jsme dost poštípané. Paní Stehlíková s dcerou měly pár věcí z domova, tak mi půjčily třeba umyvadlo a ručník, abych se mohla umýt. Já neměla vůbec nic.“

Po čase byly babické ženy přesunuty na jiný státní statek do Trnovan u Litoměřic. Zde Ludmila pracovala na poli, jezdila s traktorem, v zimě pracovala v chlévě u dobytka. S matkou se musely hodně otáčet, aby se uživily.

S cejchem „Babická“

Rodná obec Šebkovice zakázala Ludmile vstup do vesnice. Až později jí povolili vzít si z domu několik kusů nábytku. Lidé na Třebíčsku se jí báli, vyhýbali se jí, ani kamarádky nebo někteří příbuzní se k ní nehlásili.

Ludmila Vondráčková
Ludmila Vondráčková

Když byla v Trnovanech asi čtyři roky, seznámila se se svým budoucím manželem, který pracoval na statcích jako zahradník. V roce 1955 se vzali. „Měl s tím velké potíže, protože dělal vedoucího zahradnictví v Libochovanech. Byl povolaný na ředitelství a tam se do něj pustili, jak si to představuje brát si ženskou z takové rodiny. Silně se s nimi pohádal a řekl jim, že si vezme, koho on bude chtít, a ne koho mu oni budou dávat. Potom tam měl dost špatné podmínky.“

V lednu 1956 se proto odstěhovali manželé i s maminkou Plichtovou do Klatov, kde sehnal manžel práci zahradníka na školním statku. Ludmila Plichtová st. žila u manželů Vondráčkových až do své smrti roku 1986.

Ani na novém místě nebyl život jednoduchý, slíbený byt manželé nedostali, několikrát se stěhovali. Pamětnice pracovala nejprve v drůbežárně, poté s manželem v zahradnictví. Práce v zemědělství byla náročná, kvůli zdravotním potížím ji musela opustit a našla si práci v Klatovech v mlékárně.

Po návratu z mateřské dovolené měla  problémy, okresní funkcionáři rozhodli, že nesmí pracovat v administrativě, protože je „babická“, má vykonávat jen nejhorší práci. Kvůli špatnému zdravotnímu stavu ji však nemohli zaměstnat ve vlhkém provozu, proto byla zařazena do laboratoře.  Po osmi letech jí bylo dovoleno vystudovat večerní ekonomickou školu a dostala místo fakturantky, na této pozici zůstala až do odchodu do důchodu v listopadu 1989.

Po roce 1989 zažádala o rehabilitaci otce a bratrů, která probíhala na několikrát. V restitucích jí byl také navrácen statek v Šebkovicích, který však byl velmi poničen, raději jej prodala, i když za nižší cenu. Pamětnice je členkou Konfederace politických vězňů v Klatovech.

V článku byly využity informace z publice RÁZEK, A. StB + justice nástroje třídního boje v akci Babice. Sešity Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu č. 6. Praha 2002. Dále RŮŽIČKA, D. Babický případ na stránkách Totalita.cz, Archiv bezpečnostních složek, fond V-1584 Br. Osobní spis státněbezpečnostního vyšetřování proti Stanislavu Plichtovi. Protokol o výpovědi obviněného. PLICHTA, A. Pravda o Babicích. Brno 2001.