Železná Ruda se stala symbolem rozděleného světa. V horském středisku na česko-bavorské hranici končila železniční trať; nádražní budova, kterou prochází státní hranice, byla legendou, o níž se mluvilo, ale dostal se sem jen málokdo.
Dnes se na nádraží Železná Ruda – Alžbětín dostanete snadno. Nejsnáz pochopitelně vlakem. Okolními lesy vede řada značených turistických tras, cyklostezek i stezek naučných. Když se po nich vydáte, půjdete místy, která vám budou vyprávět příběhy o soužití i nenávisti Čechů a Němců, o neprodyšnosti železné opony, o touze utéct za svobodou i o sveřeposti střežení hranice mezi východem a západem Evropy.
Dva národy, jeden úděl
Před druhou světovou válkou byla většina obyvatel Železné Rudy německé národnosti. Jen v několika málo vilách žili Češi, většinou státní úředníci nebo podnikatelé a umělci z Prahy. I sedláci na samotách okolo byli Němci. V Železné Rudě byly před válkou dvojí úřady, české pro Čechy a německé pro Němce. Soužití Čechů a Němců bez velkých potíží fungovalo. Ale s nástupem Adolfa Hitlera na místo německého kancléře přišla změna.
„Když to tu v roce 1938 zabíral Hitler, tak nás poslali do Německa, že se tu bude střílet, že se Češi nevzdávají a bude se válčit,“ vzpomínala Marie Antošová, které tehdy bylo šest let. „Poslali nás, celé rodiny, do Bavorské Rudy a odtud nás odváželi do Německa. Já s maminkou, babičkou a bratrem jsme se dostali až k Baltskému moři. Pak jednoho dne přišli a řekli, že už se můžeme vrátit, že se Češi vzdali, že nebojovali a naše území je čistý. Češi museli odejít a všechny jejich majetky zabral Hitler.“
Když začala válka, většina německých mužů odešla na frontu. Ve městě zůstaly jen ženy a děti, hotely se proměnily ve vojenské lazarety, kam přijížděli na rekonvalescenci zranění němečtí vojáci. V dubnu 1945 dorazili na Šumavu Američané. Z východu prchající němečtí vojáci u nich hledali spásu, ale nedočkali se, naopak. A tak jediné, co jim zbývalo, bylo bojovat do poslední chvíle. Na Gerlově Huti jednu ze skupinek německých vojáků, prý příslušníků SS, Američané postříleli. Jejich mrtvá těla tam ležela několik dní.
„Američani německý děti zrovna v lásce neměli. Byli jsme chudáci, hladoví, čekali jsme na kousek čokolády, ale než by to měli dát německým dětem, tak to raději hodili do rybníka nebo to i pálili na ohni a děti to pak vyhrabávaly, jestli tam nezůstalo něco, co by se dalo jíst,“ rozkrývá Marie Antošová další smutné vzpomínky z května 1945 v Železné Rudě.
Když Američané odešli, vrátili se Češi. Nejdřív ti, které Němci v osmatřicátém vyhnali. Vrátila se finanční stráž a železnorudští letci z Anglie. Mezi nimi také třeba Jiří Mucha, syn slavného malíře. Pak přišli národní správci. Někteří byli slušní, jiní ne. A přišli také mstitelé a vojáci, kteří měli střežit hranice.
„Chytli jsme dvě německý holky a kolega se ptal, co s nimi uděláme. Řekl jsem mu, že je necháme, že jsou to ještě mladý děvčata, a ať si vezmou ruksak a jdou. Tenkrát jsme ještě měli morálku, ale morálka se v osmačtyřicátým změnila,“ vypráví Pravoslav Špoula, který byl v roce 1946 zástupcem velitele Pohraniční stráže v Železné Rudě. O tři roky později se sám pokusil přes Železnou Rudu emigrovat.
Tehdy už u Pohraniční stráže nesloužil. Šel s kamarádem Jaroslavem Kočvarou, ale hlídka je zadržela za nepovolený vstup do pohraničního pásma ještě ve vlaku. Pravoslavu Špoulovi nepomohla ani jeho stará legitimace SNB.
Železná Ruda a zmizelé vesnice
Původní osada tu vznikla v první polovině 16. století při říčce Řezná na důležité obchodní stezce z Čech do Bavorska, při nalezištích železné rudy. Až do poloviny 18. století tu byla hranice mezi Čechami a Bavorskem spíše tušená než jasně stanovená. Konec sporům a nejasnostem učinila až roku 1756 Marie Terezie. Tehdy vyznačená hranice platí dodnes a existuje i několik původních hraničních kamenů z té doby. Koncem 19. století nabylo město na významu vybudováním železniční tratě z Plzně do Bavorska s nejdelším tunelem v tehdejším Rakousko – Uhersku.
Ačkoli léta existence železné opony Železnou Rudu poznamenala, přeci jen měla v porovnání s okolními vesnicemi a samotami štěstí: nezmizela z mapy.
O prázdninách 1948 proběhla akce Pomoc skautů Šumavě, v rámci níž bylo po Šumavě na dvě stě skautských táborů. Dopoledne pracovali v lese, odpoledne patřilo skautským aktivitám. Emil Kintzl byl jedním ze skautů v táboře na Vysokých Lávkách u Scherlova mlýna.
„Když jsme drželi hlídky, tak jsme za rána viděli, jak někteří Němci chodí s ranci do těch chalup, které museli opustit. Co tam ještě měli schovaného, nosili přes hranice. Běhal tam opuštěný dobytek, poněvadž soudruzi si mysleli, že se ty krávy o sebe postarají samy. Ony se na těch loukách napásly, ale nikdo je nedojil. Takže byly nevydojené a bučely bolestí,“ vzpomíná Emil Kintzl na zážitky, které malým skautům ztěžovaly zkoušku na tři orlí pera.
Když Němci odešli a noví osadníci jejich chalupy spíš vybydleli než obydleli, zůstaly vesnice prázdné. „Často v jedné chalupě bydleli a tou sousední topili. Vztah ke svým novým domovům neměli žádný. Obvykle pobyli tak dva roky, šli dál,“ popisuje Marie Malá, která tehdy žila na Svojších u Rejštejna.
V roce 1952 vznikl v okolí Dobré Vody vojenský újezd. Do Stodůlek se nastěhovali dělostřelci, do Prášil tankisté a v Pasekách bylo pěší vojsko. Opuštěné vesnice jim posloužily jako střelnice. Cílem byly nejen domy, ale i škola a ve Stodůlkách také kostel.
„Bourali to proto, aby se neměli kde schovávat diverzanti. Protože ty baráky byly roztroušené až ke státním hranicím, samoty, kapličky… všechno likvidovali,“ vzpomíná hořce Hubert Babor, který tu dobu zažil jako kluk.
Stodůlky, jednu z největších šumavských vesnic, v roce 1952 srovnali se zemí. V Prášilech zůstala jen hrstka obyvatel, kteří prakticky žili uprostřed tankové střelnice.
Hranice mezi svobodou a smrtí
Se začátkem roku 1951 začala podél státní hranice Československa výstavba drátěných zátarasů. První stěna byla vysoká zhruba dva metry a byla z neprostupného ostnatého drátu. Následovala střední stěna, která byla v letech 1952 až 1965 napájena smrtícím napětím 3 až 6 tisíc voltů. Poslední stěna pak sloužila jako zábrana pro zvěř.
Systém byl na některých místech až do roku 1957 doplněn minovými poli. Na konci roku 1965 bylo rozhodnuto o ukončení elektrifikace zátarasů a byl vybudován systém jednořadových signálních stěn, které probíhaly hlouběji ve vnitrozemí. Přesto to všechno se lidé pokoušeli přes hranici na Západ dostat. Nejvíc hned po nástupu komunistů k moci.
„Tragické bylo, když šly rodiny s malými dětmi,“ vzpomíná Emil Kintzl. „Když to bylo v zimě, tak ženy někdy nebyly na takovou zimu připraveny. Bořily se metr ve sněhu a někdy to vzdaly. Někdy jeden člen rodiny za hranice došel a žena s dítětem tady zůstaly. Dráty byly často několik kilometrů před hranicí, podle situace v terénu, a to často vedlo k tragickým omylům, kdy se prchající domnívali, že jsou v Bavorsku, chovali se podle toho a byli nakonec zatčeni.“