Marie Malá

* 1939  

  • „To už bylo ke konci války, procházely tam zástupy válečných zajatců. Táhli je nahoru, někam k Bučině. Tam údajně byl nějaký zajatecký pracovní tábor. Byli to ruští vojáci, ale i dalších národností. Na návsi bylo takové koryto s vodou. A babička jednou vyšla, nabrala do kbelíku vodu, a protože také přišla ve válce o dva syny, tak jim chtěla dát napít. Ale bohužel byla sražena k zemi i s tou vodou. Byly to kruté a smutné chvíle, protože těch chudáků vojáků, ať už byli jakékoli národnosti... spousta zemřela po cestě vysílením a některé i zastřelili.“

  • „Procesí na Svátek těla a krve páně je katolický zvyk asi od dvanáctého století. Slaví se většinou ve čtvrtek a termín bývá podle toho, kdy jsou daný rok Velikonoce. Pohybuje se to mezi 21. květnem a 24. červnem. Já si na to pamatuji z Rejštejna. Pod tamní farnost jsme patřili. To se prostě lidé z různých koutů v okolí seřadili a procesím šli k farnímu kostelu. Děvčátka měla bílé šatičky, věnečky na hlavách, jako když se šlo k prvnímu přijímání. A v košíčku nesly okvětní lístky a těmi sypaly cestu do kostela před kněžíma. Syn Zephyrina Zettla, takového šumavského básníka, který se narodil na Stodůlkách, Waltr, byl v roce 1945, těsně po válce, přítomen tomu poslednímu procesí od kapličky na Předních Paštích do Rejštejna. V Rejštejně už tehdy byli Američané. A když to procesí došlo z Paští do Rejštejna, bylo na náměstí zastaveno a nesmělo dál. Chtěli alespoň někde schovat tu sošku Panny Marie, ti Američané na ně nebyli zrovna vlídní… Byl to takový karambol po prohrané válce. Takže se to neuskutečnilo. Ale my tu teď máme takového správného pátera, který rád obnovuje staré šumavské zvyky. A on hledal někoho, kdo by o tom něco věděl. Tak jsme se dohodli, že když oni to tehdy nedokončili, takže my po osmašedesáti letech z toho místa, kde oni zůstali stát, to dokončíme. Na to, že to bylo poprvé, se tam sešlo dost lidí. Už v autobuse ze Sušice bylo asi dvacet poutníků. Pršelo. Přistupovali další a další a když jsem tam viděla lidi až od Klatov a z dalších míst, kde jsem byla na besedě o mých knížkách, tak jsem měla takovou radost, to se nedá ani říct.“

  • „Právě ti Haasovi dostali obsílku, že se mají dostavit do Dlouhé Vsi. Tak oni tam jeli. Mohli ještě použít svůj koňský potah. To byli velkostatkáři. Ale když tam dojeli, tak je vrátili zpátky, že tábor je přeplněn. A to je dálka, Babylon a Dlouhá Ves. Asi za dva měsíce tam jeli podruhé. Tentokrát vrátili dva syny zpátky, že na Babylonu zůstal dobytek a že ho nemá kdo nakrmit. Tak oni se museli zase vrátit. Ráno vstali, nakrmili dobytek, vyklidili hnůj ze stáje, na každou kravičku si sáhli, koně pohladili po hřívách. Potom se ještě otáčeli zpátky, a když se podívali po krajině, byla už úplně vylidněná. Všechny statky už byly prázdné. Byli poslední, kdo opouštěl ten kraj. A potom už, napotřetí, zrovna na martinské posvícení, odjížděli transportem neznámo kam.“

  • „Ta válka, pokud vím, tam postihla snad každou rodinu. Já jsem se dostala k takovým dokumentům, kde jsou vypsaní ti padlí. A myslím, že z každé chalupy jeden, ale také třeba dva i tři. Těch dětí bývalo hodně. Nejhorší ale bylo, když padli dva synové a k tomu i táta, jako se stalo právě na Paštích. To víte, že tu válku nenáviděli. To byli úplně obyčejní lidé. Já myslím, že kdyby mohli toho Hitlera zabít, tak by to udělali. Nebylo to všude stejné, to je pochopitelné. Ale tam na těch kopcích opravdu znali jen tu dřinu. Takže ti, kdyby mohli tohle všechno zlikvidovat, určitě by to udělali.“

  • „Procházel tudy i pochod smrti. To byly židovské ženy, které už unikly plynovým komorám, ale fašisté se potřebovali zbavit svědků, tak je za hrozných podmínek vláčeli zemí, namířeno měli zřejmě do Volar. Tam mají na hřbitově hroby. Někde jsou jen pomníčky, jako třeba pod Hartmanicemi, na židovském hřbitově nebo v Rejštejně, asi kilometr za hřbitovem. Tam zemřelo jedenáct žen, není ale známo, kde přesně jsou pochované. Mají tam ten pomníček. Bylo to v dubnu 1945. Svojšemi také procházely, zřejmě právě do Volar. Byly ubytované v hasičské zbrojnici. Pamatuji, jak tam ty ženy plakaly. Ale nikdo k nim nemohl, byly zamčené. Babička jim tam chtěla nést nějaké jídlo, ale bohužel… To mám úplně v živé paměti, jak tam naříkaly. To jsou ošklivé vzpomínky.“

  • „To asi nebyla práce dole na Předních Paštích, tak maminka s babičkou šly něco dělat nahoru na ten Krankbauerhof. To je směrem na Babylon. Zrály právě třešně. Maminka byla nahoře na třešni a házela mi je dolů. A to vidím skutečně, jako kdyby to bylo včera, že jde listonoš v takové té černé pláštěnce a že volá na maminku, že nese nějaký důležitý dopis babičce. Maminka slezla, podívala se… A on to totiž byl telegram, že babičce padl ve válce syn. A pamatuji si ještě ten obrázek, když vyndali fotku, kde je hromadný hrob. Bylo to někde na východní frontě. Hrob na takovém poli, možná dvě stě dřevěných křížů se jmény těch padlých.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Sušice, 11.05.2010

    (audio)
    délka: 02:20:31
    nahrávka pořízena v rámci projektu 1945 - konec války. Návraty domů, odchody z domova.
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Noví obyvatelé často hospodařili tak, že v jedné chalupě bydleli a tou sousední topili

Mala_portret_dob.jpg (historic)
Marie Malá
zdroj: archiv paní Malé

Marie Malá se narodila 18. března 1939 v německé rodině v podružním domku na Předních Paštích, v jedné z dnes již zaniklých osad kolem vrchu Křemelná nedaleko Rejštejna na Šumavě. Otec ještě před jejím narozením odešel na vojnu a na Šumavu už se nikdy nevrátil. Krátce se s ním setkala až v dospělosti. Ve válce umřeli oba Mariini strýcové. Toto neštěstí postihlo snad každou chalupu v kraji. Marie vyrůstala s maminkou a jejími rodiči. Všichni pracovali především u sedláků na okolních statcích. Na jaře 1943 se rodina přestěhovala k zámožnému sedlákovi do Svojší na protějším kopci, kde maminka našla nového muže a spolu přivedli na svět sedm dalších dětí. V roce 1947 se přestěhovali do statku v nedalekém Jelenově. Marie byla svědkem válečného utrpení, když na vlastní oči viděla pochod smrti - židovské ženy, které nocovaly na Svojších v hasičské zbrojnici nebo zbědované válečné zajatce procházející vesnicí. Na konci války zažila i příjezd amerických vojáků. Především však byla svědkem poválečného odsunu německého obyvatelstva, s ním spojených dramatických událostí a pohnutých osudů starých šumavských rodin, příchodu nových osídlenců z východu a totální devastace regionu včetně kompletní likvidace celých vesnic. Její rodina byla šťastnou náhodou odsunu ušetřena, a Marie tak na Šumavě prožila velmi tvrdé, ale šťastné dětství a mládí. Později se usadila v Sušici, kde žije dodnes. Svým rodným krajem se často toulá, pátrá po památkách po někdejším domově a píše o něm zajímavé knihy.