Marie Antošová

* 1932  

  • „Všude dráty... když jste utíkala tady nahoru, tak už jste byla v drátech... vylítla červená raketa a vojáci už věděli, že tam někdo je. Taky se stalo, že honili srnu... místo člověka tam byla srna. Kolikrát tam byl zabitej i mladej voják... dostal ránu do hlavy. To bylo, když chtěl někdo mermomocí utéct a měl zbraň, tak se bránili a stříleli... já jsem to sama viděla... když k útvaru PS přijelo auto a vynášeli ho, byl přikrytej dekou, byl mrtvej... byl to voják. Já jsem stála naproti s kočárkem u řeznictví a viděla jsem, jak ho nesou, přikrytýho. To bylo každou chvíli... přišli o život. Protože se bránili, chtěli utéct, a když to nešlo, tak prostě vystřelili... byli to banditi, ti naši lidi... bránili se... no... byla to velmi, velmi... hrozná doba. Němci museli odsud ven, a ti, co chtěli odejít, tak nemohli. Tak se snažili odejít načerno.“

  • „Přišli za mámou, že prý jsem podvyživená, to mi bylo devět let, a že pojedu do ozdravovny, dostanu tam jídlo a že nás tam budou léčit. A že tam budeme šest neděl. A pak nás pustí domů. Na cestu nás oblečou, dostaly jsme modrý šaty, hezký, vlněný. Dlouhý rukáv, bílý límeček, vyšívání. Dostaly jsme boty, punčochy a nějakou tašku se školníma věcma. Děti, který pocházely od Nýrska po Alžbětín a byly z početných rodin, tak si vybírali německý typy. Já jsem měla copy, světlý vlasy... tak nás posbírali a poslali nás vlakem do Německa. A ve vlaku nás upozornili, že ozdravovna nemůže přijmout tolik dětí, a že tedy budeme bydlet v rodinách. To už měli vytipovaný, kdo který dítě bude chtít, a bezdětný rodiny si měly děti rozdělit. A proč? Protože... třeba u mě... táta byl Čech a máma byla samoživitelka a měla dvě děti. Tak oni mě sebrali, protože jsem byla vhodný typ pro německou rodinu. Protože jsem měla ten pohled... německej.“

  • „Učitel odešel, zvonilo a on řekl: ‚Ta německá svině se tu roztahuje, a když člověk potřebuje pomoct, tak nepomůže.‘ On byl hrozně blbej... a co čert nechtěl, já už jsem toho měla dost. Jak řekl ‚německá svině‘, tak jsem si pomyslela... nejdřív jsme byli Bémáci, a teď jsme německý svině? Tak mě to naštvalo, popadla jsem dřevěný penál a na něj... a on utekl na chlapeckej záchod... a já ho tam zmydlila... hlavu jsem mu dala do pisoáru a tloukla jsem ho. A najednou mě někdo vytáhl za límec a odvedl mě ven... a on to byl ředitel školy... Ale nedostala jsem ani dvojku z chování, protože on mi řekl, že jsem německá svině. To si přece nenechám líbit. Za války jsme byli Bémáci, teď jsme německý svině... už mi to bylo líto... brečela jsem... tak jsem ho zmydlila. A od tý doby už měli ke mně úctu, věděli, že si se mnou není radno zahrávat.“

  • „Nejdřív jsem byla nespolehlivá... jak se ten svět obrátí... tak jsem si to odseděla... takovej byl můj život. Bylo mi patnáct a půl, a dostala jsem čtyři měsíce za to, že jsem ho neprozradila. Kdo by prozradil souseda, který mým rodičům pomáhal? A já jsem nechtěla utéct, já jsem ani nemohla... moji rodiče byli bez peněz, musela jsem chodit vydělávat a já jsem ani neměla zájem. Nechtěla jsem... tak holt jsem si to odseděla. Byla jsem v Klatovech, první tři týdny jsem měla samovazbu, to ke mně nikdo nesměl, a pak už jsem byla v kolektivu, musela jsem pracovat. Pak jsem brečela, že mám hlad, a dozorkyně se nade mnou slitovala, chovali se ke mně slušně, všichni tam na mě byli hodní. Až na ty vyšetřující, ti byli sprostí. Pak mě dali do kuchyně a tam byly dvě trestankyně SS... dvě Němky... a já mezi nima... Když Bruckdorfera chytli a zavřeli ho v Klatovech do kriminálu, tak mě honem převezli do Plzně. Jednak jsem tam měla jako mladistvá soud a taky nechtěli, abych se dozvěděla, že je zavřenej. A pak bylo další vyšetřování a další soudy v Praze. Poškodila jsem Československou republiku... to všechno mám za sebou a jsem tady.“

  • Celé nahrávky
  • 5

    Železná Ruda, 07.08.2018

    (audio)
    délka: 04:04:34
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Po válce Hitlera všichni nenáviděli, ale to už bylo pozdě

Dobová fotografie pamětnice
Dobová fotografie pamětnice
zdroj: archiv pamětnice

Marie Antošová, roz. Heiny, se narodila 29. prosince 1932 v Železné Rudě (německy Eisenstein). Matka byla Němka, otec Čech, rodiče nebyli sezdaní. V září 1938 museli na příkaz německých úřadů načas opustit svůj domov a byli spolu s dalšími německými obyvateli pohraničí odvezeni do Německa. Hitler očekával, že dojde v oblasti českého pohraničí k bojům. V roce 1941 ji spolu s dalšími dětmi ze Sudet odvezl německý Červený kříž do říše na převýchovu. Odmítla však zůstat a vrátila se ke své rodině. Její matka byla donucena ke sterilizaci, aby již nemohla mít další dítě s Čechem. Pamětnice zažila osvobozování Železné Rudy americkou armádou a lokální boje v okolí. Po skončení války zakusila projevy nenávisti a pohrdání ze strany vracejících se Čechů i amerických vojáků. V létě 1948 byla během dramatické přestřelky jako patnáctiletá zatčena za napomáhání při nelegálním přechodu hranic a vyšetřována StB s podezřením na spolupráci s americkou vojenskou výzvědnou službou CIC. Jako mladistvá byla odsouzena ke čtyřem měsícům do výkonu trestu. O rok později se vdala za hudebníka Vladimíra Antoše, měli spolu tři syny. V padesátých letech se Železná Ruda stala součástí uzavřeného hraničního pásma. Rodina zůstala v Železné Rudě i v této době, se všemi důsledky, které život za železnou oponou přinášel. Marie Antošová je vdova, žije v Železné Rudě a aktivně se účastní veřejného života.