Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Lesák (* 1920  †︎ 2009)

Nelituji ani dne, ani hodiny, přesto, jak vám budu vyprávět, to nebyl lehký život

  • narodil se roku 1920 v Červených Janovicích u Kutné Hory
  • přestěhování rodiny do Prahy, výchova k vlastenectví, Sokol
  • 1939 maturita na Československém mužském státním učitelském ústavu v Praze
  • účast na demonstraci studentů 1939 a pohřbu Jana Opletala
  • roku 1939 nastoupil jako pedagog, brzy poslán do Todtovy organizace v Pardubicích (1939–1945)
  • v květnu 1945 účast v Pražském povstání
  • květen 1946 vysoké funkce v organizacích mladých národních socialistů
  • organizoval 1. poválečný majáles v Praze
  • 1946 členem poslanecké sněmovny
  • vedl pochod na Pražský hrad (23. 2. 1948)
  • vyloučen z Vysoké školy politické a sociální
  • okresní soud v Pardubicích podal návrh na zbavení poslanecké imunity a vydání k trestnímu stíhání
  • pokus o únik za hranice
  • zatčení a výslech, smrt nejmladšího dítěte
  • 1948–1949 několik zatčení a výslechů, práce v dělnickém povolání
  • 8. 6. 1949–7. 6. 1952 tábor nucených prací v Kladně (důl Zápotocký)
  • postihy na rodině i rodičích Jana Lesáka
  • kmenový zaměstnanec dolu Zápotocký v Kladně
  • v roce 1968 členem K 231
  • 1970 výslechy u StB po zahraniční dovolené
  • polovina 70. let – schůzky zbylých představitelů Československé strany národně socialistické
  • 1988 ilegálně založen Klub Milady Horákové
  • 1990 opět poslancem (České národní rady)
  • zemřel 28.července 2009

Josef Lesák se narodil roku 1920 v Červených Janovicích u Kutné Hory. Tam žil až do roku 1930, kdy se rodina přestěhovala do Prahy. Otec Josefa Lesáka Antonín byl válečný invalida z 1. světové války a byl politicky činný. V roce založil Československou stranu národních socialistů v Červených Janovicích a v politické činnosti pokračoval i v Praze. Josef Lesák byl již od mládí veden k vlastenectví a navštěvoval Sokol. Když se stal plnoletým, přestoupil z dorostu do členstva Sokola. Mezi jeho vzpomínky patří například ta, kde vypráví o smrti a pohřbu prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka. „A moje babička šla se mnou se poklonit mrtvému panu prezidentovi vystavenému na Pražském hradě. Přišli jsme ráno jednoho dne a odcházeli jsme druhý den ráno, čili stáli jsme celou noc a celý den, nestáli, pomalu se šinuli, to bylo jako smyčky hada dlouhého, nekonečného po celém tom Hradčanském náměstí, a to se pomalu sunulo, aby mohli potom lidé projít kolem toho vystaveného, mrtvého prezidenta. To byl první hluboký zážitek.“

Mnichov a okupace

Jako vlastenec samozřejmě vzpomíná na mnichovský diktát: „Poprvé v životě jsem viděl mého tátu plakat, když jsme se 29. září 1938 dověděli, že tato konference čtyř představitelů evropských velmocí rozhodla o tom, že máme odevzdat Německé říši Adolfa Hitlera celé československé pohraničí. Zpočátku to byly Čechy, Morava a Slezsko, a pak k tomu přišlo, po další dohodě a smlouvě, i celé jižní Slovensko, a byla to třetina celého území republiky asi se 4 000 000 obyvatel. Ovšem když se tohle stalo, tak 152 000 Čechů uprchlo s malinkým majetečkem z pohraničních oblastí předávaných Německé říši a hledali útulek v Čechách. Já jsem tehdy brečel s tátou. Ano, to byla tragédie. Já jsem tuhle republiku miloval.“ Podobně vnímá také nacistickou okupaci ČSR v březnu roku 1939 i události podzimu roku 1939. „To byl slavný 28. říjen, na rozích stáli lidé a prodávali trikolórky, červeno-modro-bílé, ty jsme si připínali. A byla to demonstrace, jakou jsem už nikdy předtím a nikdy potom neprožil – tichá. Neozval se jediný výkřik, neozvalo se jediné heslo, přitom Příkopy, Národní třída, Václavské náměstí a tady ty ulice boční, ty byly plné pochodujících, mlčících davů lidí.“ Jako student Vysoké školy politické a sociální znal studenta Lékařské fakulty Karlovy univerzity Jana Opletala. „A 15. listopadu roku 1939 se konal pohřeb Jana Opletala. To byla nezapomenutelná chvíle.“ Po škole v roce 1939, konkrétně 1. 9. 1939 začal učit češtinu a němčinu na základních školách. V roce 1944 byl poslán do Todtovy organizace v Pardubicích, kde měl odklízet trosky po soustavně bombardované rafinerii nafty. „Vypukla totální válka, s tím souvisel německý Totaleinsatz, a byli jsme posíláni, i kantoři, na všelijaké, různé práce. V roce 1944 to vyvrcholilo, když jsem byl zařazen do Todtovy organizace, a to do Pardubic, abych tam odklízel trosky po pravidelně bombardované rafinerii nafty, kde se měnila nafta na letecký benzin, který válečné Německo, už teď na ústupu, strašně potřebovalo. Tam jsem zažil i zabití několika svých kamarádů, svých přátel, ovšem jména za ty roky už vyprchala.“ Po zničení rafinerie byl převeden na letiště Ruzyně.

Květen roku 1945 strávil na barikádách na Hanspaulce. „My jsme totiž toho 5. května, když vypukla pražská revoluce, tak jsem se zúčastnil budování barikád v Praze, poněvadž jsme nechtěli umožnit ústup německým oddílům, které obsadily… Například na Hanspaulce byla celá škola obsazena silným oddílem nacistické armády. A ti se nám v těch květnových dnech vzdali, díky Vladimíru Krajinovi.“ Příchod Sovětské armády mezi lidmi nebyl očekáván. „Ovšem my jsme čekali, že nás přijdou osvobodit Američané, armáda generála Pattona, ta osvobodila Mariánky, osvobodila Plzeň, stála pár kilometrů od Rokycan, čili pro ně to byla hodina, hodina a půl do Prahy. A oni nesměli.“ K boji ovšem povstalci připraveni dobře nebyli. „No, byli jsme připraveni, měli jsme pušku, měli jsme ruční granáty asi dva a měli jsme ten můj ruční revolver, čili hodili bychom granáty a asi bychom utekli. My jsme nebyli žádní pohádkoví hrdinové. Naštěstí pršelo.“

Politická činnost v letech 1946–1948

V roce 1946 byl Josef Lesák na sjezdu mládeže zvolen předsedou v Praze a později předsedou organizační komise celostátního sjezdu národně socialistické mládeže a místopředsedou OMNS. „Pak se konal sjezd, nejdřív pražského kraje. Ten byl ve Smetanově síni Obecního domu, a tam jsem byl zvolen krajským předsedou mládeže národních socialistů.“ Josef Lesák také organizoval 1. poválečný majáles v Praze. „Já jsem uspořádal první poválečný studentský majáles, neumíte si představit, co to v tom 1946 roce znamenalo. Prahou pochodovali študáci, vysokoškoláci a středoškoláci v maskách, všelijaké reje. Praha zpívala, jásala s námi. ‚Červenobílí, to se nám líbí‘ atd. Prostě to vzbudilo ohlas.“ Ve volbách 1946 se ve 2. skrutiniu stal členem poslanecké sněmovny. Navrhl také rozpočet na rok 1948, který zaslal ministru práce a sociální péče Zdeňku Nejedlému a za který dostal děkovný dopis. Komunistická strana se připravovala k převzetí moci, což bylo vidět na čistkách v armádě, policii i falešných obviněních demokratů. Tyto skutečnosti také doprovázel vznik StB a Lidových milicí. Josef Lesák tyto změny předcházející únoru roku 1948 vnímal již jako činný politik. „Z Československé armády a z Československé policie jsou vyhazováni důstojníci, kteří nejsou členy komunistické strany, že jsou vylučováni i generálové i plukovníci, prostě ty nejvyšší hodnosti, zbavováni funkcí, degradováni a museli opustit armádu a museli opustit policii. A najednou jsme viděli, že už nestačily dvě ozbrojené složky, jako bylo zvykem v demokratických státech – armáda a policie. Byla zřizována vedle policie ještě Státní bezpečnost, a to byli jenom komunisté, a byly zřizovány ještě Lidové milice, a to byli zase jenom komunisté, a byly vyzbrojovány v těch kritických dnech února nejen zbraněmi, ale i ostrými náboji.“

V osudných dnech února 1948 zaslal telegram prezidentu Edvardu Benešovi v tomto znění: „A toho 20. února já jsem odesílal ze zasedání svého krajského výboru mládeže národně socialistické v Praze telegram prezidentovi Benešovi na Pražský hrad tohoto znění, teď cituji: „Pane prezidente, žádáme Vás, abyste nedovolil, aby Vám někdo diktoval, koho máte pověřit funkcí ministrů. Máme k Vám důvěru, že využijete svého práva jmenovat ministry v duchu a liteře platné ústavy. Očekáváme, že se zasadíte o nápravu v bezpráví páchaného ve sboru Státní bezpečnosti.“ Podepsán za Státní jednotu mladých Josef Lesák.“

Z veřejného tábora lidu na náměstí Republiky vznikl neočekávaný pochod studentů na Pražský hrad, který Josef Lesák osobně vedl. „Když jsme se začali rozvíjet po celé šíři Hradčanského náměstí, proti nám vyběhl silný oddíl pohotovostního pluku SNB. Ten se rozvinul proti nám ve dvou řadách. A s namířenými a, jak jsme se dozvěděli, ostře nabitými samopaly. Stály proti sobě řada těch vysokoškoláků, proti nim řada těch esenbáků. Vystoupil z té řady ozbrojenců jejich velitel a začal hulákat: ‚Nařizuji vám, abyste se okamžitě rozešli, jsem zmocněn použít všech prostředků, abych vás rozehnal, nedopusťte to, abych je musel použít.‘“ K prezidentovi pak šlo pět vyvolených. Josef Lesák v úvodu svého oslovení prezidentu poděkoval jménem mladé generace ČSR za zásluhy v 1. odboji proti Rakousku-Uhersku po boku TGM a ve 2. odboji proti nacismu, jemuž stál v čele, a v závěru svého proslovu dodal: „Nám, pane prezidente, nejde o vítězství jedné a porážku druhé ze soupeřících stran. Prosím Vás však, udělejte všechno pro to, aby Československo zůstalo demokratickou, svobodnou a nezávislou republikou.“ Edvard Beneš na tato slova odpověděl: „Řekněte svým kolegům a všem: Mám situaci pevně v rukou. V Československu bude zachována demokracie v intencích Masarykových i mých. Se všemi stranami se dohodneme.“ 25. února 1948 mířil na Hrad další studentský průvod. Ten již k prezidentovi nedorazil, ozvaly se i výstřely. „Na Nerudově třídě došlo k výstřelu. Proti nim se rozvinul zase oddíl esenbáků se samopaly. Došlo k výstřelu. Do kotníku pravé nohy byl zasažen Pepík Řehounek, náš kolega, vysokoškolák, a do smrti chodil o holi a kulhal.“

Zatčení a výslechy

Josef Lesák byl brzy akčním výborem nově ustavené Československé strany socialistické vyloučen s dalšími 29 poslanci z poslaneckého klubu ČSNS a byla mu přidělena ostraha StB. Z Vysoké školy politické a sociální (z 5. semestru) jej vyloučili také. Okresní soud v Pardubicích podal návrh na zbavení poslanecké imunity a vydání k trestnímu stíhání. Následovaly represe pro něho i jeho rodinu. S celou rodinou (ženou a třemi malými dětmi) se pokusil utéci za hranice, ale byli chyceni. Z Klatov je převezli na ministerstvo vnitra v Praze k veliteli StB Jindřichu Veselému, potom do Bartolomějské ulice na tzv. čtyřku. Matku oddělili od dětí a odvedli ji k výslechu, nejmladší dítě se domáhalo jídla a na následky křičení (břišní kýlu) zemřelo. Josef Lesák se ani nemohl zúčastnit pohřbu. Následně byl propuštěn a marně sháněl zaměstnání, neustále byl podrobován domovním prohlídkám a výslechům u StB. Ta se také snažila přimět Josefa Lesáka ke spolupráci. „‚Ale my od vás něco potřebujeme. Maličkost. Já tady mám auto, tak si teď hned do něj spolu sedneme a pojedeme na hlavní Vinohradskou třídu a do Radiopaláce a vy tam do rádia, oni si to natočí, vysvětlíte občanům, jak Krajina, Zenkl, Drtina, Stránský a Ripka připravovali puč proti Komunistické straně Československa. A to je všechno, to bude jedna dvě věty a pojedete rovnou domů, já vás odvezu rovnou do bytu.‘ Ale já jsem se na něj zadíval a říkal: ‚Ale já tohle nemůžu udělat.‘“ Přestože Josef Lesák odmítnul, propustili ho dne 24. června 1948 z vazby domů. O tři dny později (27. června 1948) byl propuštěn ze zaměstnání s trvalým zákazem jakéhokoliv zaměstnání ve školství. Nastoupil tedy do dělnické profese. 1. července ho v noci čekala domovní prohlídka. Následovalo okamžité zatčení a odvezení do Bartolomějské ulice do vazby. Obvinění se změnilo a Josef Lesák se stal „ideovým původcem vraždy majora Schramma“. Následovaly výslechy ve dne i v noci.

Rok 1949 probíhal pro Josefa Lesáka ve stejném duchu. Na Pankráci se také pan Lesák setkal se známým estébákem V. Peškem, jenž ho přivítal slovy: „Pěkně vás vítám, pane Lesáku. Dostanete-li se někdy na svobodu, slavte své narozeniny nejen 21. října, ale i 23. února. Poslouchal jsem v noci vaše sdělení o audienci u prezidenta Beneše vašim spřežencům z protějších oken našich kasáren na náměstí Republiky. Ale než jsem doběhl dolů pro pušku a nasadil na ni tlumič a vrátil se zpět, vy už jste skončil. Byl bych vás sestřelil jako zajíce.“ Druhý den následovalo převezení do soudní vazby do oddělení C pankrácké věznice a panu Lesákovi začaly soudní výslechy a po nich 30. a 31. března 1949 státní soud. „Obžalováno nás bylo patnáct. Některé z obžalovaných jsem neznal. Obžalován byl i můj dobrý přítel, po Emilu Ransdorfovi předseda Svazu vysokoškolského studentstva Antonín Navrátil. Ten vedl druhou vysokoškolskou demonstraci na Hrad 25. února 1948. Souzeni byli podle zákona č.50/23 Sb. – tedy zákona na ochranu Masarykovy ČSR, jelikož zákon č. 231 z roku 1948 v době našeho zatčení neexistoval.“

Po propuštění dne 12. května Josef Lesák 15. května nastoupil do dělnického povolání a pracoval v podniku svého příbuzného Uhra. Dne 22. května 1949 ovšem opět následovala domovní prohlídka. Po ní další zatčení a opětovné převezení na pražskou čtyřku. Z Prahy ho převezli do Zemské donucovací pracovny v Pardubicích. „Předtucha byla hrozná, jeli jsme přes Kolín, Poděbrady, říkali jsme si není to ‚Sojuz‘? Nebylo nám nikomu do smíchu.“

Tábor nucených prací

A 8. června 1949 byl zařazen podle zák. č. 247/48 Sb. na jeden rok do tábora nucených prací v Kladně na důl Zápotocký. „Bylo to trošku podivné přivítání, ale šli jsme na pracoviště. Byl jsem přidělen k dvěma havířům jako tzv. odbíhač, to znamená, odtlačoval jsem plný vůz a přitlačil jsem jim prázdný vůz, aby mohli znovu nakládat.“ Nabízí se otázka, jak Josefa Lesáka vnímali jeho kolegové. Jinak hodnotili život nahoře na zemi a jinak dole pod zemí. Podle jeho slov panovala mezi horníky vzájemná soudržnost. „To pod tou zemí jsme opravdu byli kamarádi a oni mi to řekli předem. Nahoře si dělej, co chceš, ale tady když budeš zavalenej, tak my tě vykopeme vlastníma rukama, a když budeme zavaleni my, tak aniž by ti to někdo řek, tak ty budeš vyhrabávat nás.“ Komunistický režim se dotkl i komunistů. „Když jsem se potom později dostal jako nesvobodný člověk do tábora nucených prací a byl jsem poslán do kladenských dolů a tam jsem s těmi Kladeňáky rozmlouval, říkali, Pepíku, my jsme vstoupili do KSČ v třicátým roce, to bylo v době, kdy mi doma brečely čtyři děti, měly hlad a já neměl korunu, abych jim koupil chleba nebo housku. A komunisté nám slibovali modré z nebe, tak jsme k nim vstoupili. Ale já říkám, vy jste tam pořád. Pepíku, ty když řekneš slovo proti komunistické straně, tak jsi nepřítel a půjdeš do basy, já když řeknu větu proti komunistické straně, tak jsem zrádce, poněvadž jsem jejím členem, a to už nebude jenom kriminál, to už bude špagát.“

Další osudy

V roce 1950 mu bylo zařazení do TNP ukončeno, ovšem nenalezl jiné zaměstnání. Bytová komise pro Prahu 6 mu také zrušila za války přidělený dekret na byt v Praze 6 na Hanspaulce. S rodinou se měl přestěhovat do Příchovic u Tanvaldu. (Jeho rodiče již bydleli v Ustalči u Zavlekova v Pošumaví, kam byli vystěhováni z Prahy). Ředitel dolu Zápotocký panu Lesákovi záhy nabídnul byt v Kladně, pokud se uvolí stát kmenovým zaměstnancem dolu. Tam také Josef Lesák pracoval, fáral pod zem ve třísměnném provozu a prošel všemi dělnickými profesemi. Po mozkové příhodě koncem šedesátých let byl jmenován vedením dolu těžmistrem, ovšem pouze s dělnickým platem. StB se jej snažila zlákat ke spolupráci i v 70. letech. Jako záminku využila zahraniční cesty Josefa Lesáka a jeho ženy po Rakousku a Itálii. Po návratu byl znovu pozván k veliteli StB na Kladně. „Za 14 dní přišlo další pozvání. Tentokrát přímo k řediteli StB. No tak jsem tam vstoupil, on mi znovu podává ruku, tak jsem ji přijal. Říká: ‚Posaďte se, omluvte důstojníka našeho. A víte, co by to bylo, kdybyste býval kývl? To byl pro něj postup jako hrom. My vás potřebujeme.‘“

V 70. letech se začali scházet zpočátku jednotlivě, později ve skupinách se zbylými představiteli Československé strany národně socialistické. Scházeli se JUDr. Prokop Drtina, prof. Jiří Doležal, JUDr. Vladimír Šolc, před únorem 1948 1. náměstek pražského primátora, JUDr. Josef Nestával, odsouzený v procesu s Miladou Horákovou na doživotí, bývalí poslanci ČSNS v ÚNS František Přeučil a Josef Lesák, kazatel evangelické církve František Kopecký, Josef Podsedník, Oldřich Řezníček, sedlák Josef Ulrich, Ladislav Tykal a Jan Skácel. Zpočátku se scházeli v bytě JUDr. Vladimíra Tvrze, později u Josefa Šmejkala, potom v kabinetě střední školy Jiřího Doležala, ale i v jeho bytě v Hradci Králové, i v bytě syna bývalého brněnského primátora Josefa Podsedníka a nakonec každou druhou středu v měsíci v kavárně v hotelu Kriváň na náměstí I. P. Pavlova v Praze.

Roku 1988 ilegálně založili Klub Milady Horákové. V roce 1990 se stal podruhé v životě poslancem.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století