Milo Komínek

* 1926  †︎ 2010

  • „No tak, když mě v Ostravě odsoudili toho 6. října, tak 11. října jsem byl převezen na Bory do Plzně. Tam jsem viděl… víte, to byla pro mě hrůza. Chlapi zakovaní v řetězech… Zlodějíčků tam moc nebylo, my to plnili, všechno političtí vězni, no, tak se kriminály plnily, my jsme byli dokonce na malé cele, cela pro jednoho, tzv. samotka, a byli jsme tam tři, čtyři, pět nás tam bylo na té cele. Měl jsem štěstí to, že jsem byl přidělenej na společnou celu a na té cele byli: generál Pešek, generál Nosál, arciděkan z Domažlic, tak tam byli takové šarže všelijaké. Vojáci, kteří učili parašutisty v zahraničí v Londýně. Jo, nějaký Černý, toho potom popravili. Tam udělali tzv. vzpouru na Borech, která vůbec žádná vzpoura nebyla, to bylo kamuflované všechno, vymyšlené všechno. No, a při té vzpouře tenkrát popravili majora Černého, popravili Broje, plzeňského poslance Broje, pak tam byl Petelík, bachař to byl, strážmistr. No, tak ty popravili. Udělali z toho vzpouru, ovšem velitelství. To byl poslanec Broj, mám dojem, že on byl za lidovou stranu. A oni potřebovali ty lidi odrovnat, potřebovali toho Černého odrovnat, který cvičil ty parašutisty, protože to byli chytrý lidé a on byl major generálního štábu. Tak si vymysleli takovéto věci a pro tu výstrahu i toho Petelíka, aby jiní bachaři, jiní ti strážní tam, se něčeho takového nedopustili. No, tak udělali takovéhle prasečárny, že tam dovezli věci a pak je objevili, tak jako se to dělalo v klášterech.“

  • „Chtěl jsem dostat se ven, protože jsem měl už na Silvestra být ve Spojených státech, kde jsem měl natáčet dva letecké filmy. Bohužel, pas byl znehodnocený, na letiště jsem se dostat nemohl, protože veškeré letiště byly už tenkrát hlídané, takže mi nezbylo nic jiného než utéct prostě pěšky. Vydal jsem se se studentama na pochod pěší, a sice na Mariánské Lázně, a brali jsme to na západní Německo. Ale bohužel, myslím kilometr nebo dva od hranice to bylo, to se jmenovalo Drmoul, Tři sekery, Hamrníky, dostal jsem průstřel přes břicho no a zůstal jsem ležet. Študáci mě potom, když viděli, že přece jen ještě dýchám, tak mě odnesli do jedné selské usedlosti. Tam jsem se probudil de facto, to už asi byly dva dny za mnou. Jsem tam ležel ve stodole, na patře se tomu říká, kde je seno, sláma a podobně. No a tam jsem se probudil, přišel jsem tedy k sobě a nade mnou doktor a ten rolník, ten sedlák s manželkou. Když jsem viděl ten strach v jejích očích, protože už tehdy nemohli přechovávat, koho by chtěli. A za druhé bylo to pásmo, pohraniční pásmo, které bylo hlídané, a tam jste do toho pásma musela mít už potvrzení. Co jiného mi zbývalo, když jsem viděl tu hrůzu, tak jsem říkal: ,Tak doktore, tak jak to vlastně vypadá se mnou, budu schopen ještě?‘ A on říká: ,No, podívejte se, nic vám nemohu zaručit, ale vzhledem k tomu, že je to čistý průstřel krajiny břišní, když nenastanou komplikace, tak to může být dobré.‘ Já jsem se odhodlal, že z toho baráku uteču doslovně, nechtěl jsem, aby oni nesli za mě nějakou odpovědnost. Jenomže bohužel, tenkrát byla plískanice, sníh s deštěm, všelijak to bylo, a když jsem už byl na sto padesát, dvě stě metrů od té hranice, už jsem padal, už jsem nemohl dál, už jsem přecenil síly, dostal jsem bolesti velikánské, vlezl jsem do baráku a říkám si: ,Ať se děje vůle Páně, cokoliv se mnou, hlavně že jsem v teple.‘ Já jsem se plazil možná takových čtyři, pět hodin, co normální člověk by udělal třeba za půl hodiny, takže takhle dlouho mně to trvalo. No a tam mě zatkli, tam přišla smíšená hlídka, tehdy ještě to byla finanční stráž a esenbák. No a tam mě zatkli a odvezli mě potom na stanici pohraničního úseku. No a v tom pohraničním úseku, v té kanceláři, tam mě dotloukli, tam mě dobili.“

  • „Začalo to tím, že ten Petelík přinášel na celu, to byl tzv Kreml, to bylo speciální oddělení, kde byli důstojníci, generálové… Začalo to tak, že ten Petelík, protože byl to príma člověk, i když byl tam jako hlídač, strážný, cigarety jim donášel atd. No a tím to začalo. A zas druzí říkali: ,Tam něco mají.‘ To víte, nějací udavači, kteří to viděli. Ze závisti, byli už nacvičení na to, aby prostě udávali. Říkali: ,Jo, Petelík, tam nosí cigarety…‘ A z těch pitomých cigaret, že tam byl velmi často u těch dveří, tak tam dali pak tu vzpouru dohromady.“

  • „Tak jsem čekal tam na tom náměstí a najednou jsem uviděl dva známé obličeje, jeden byl můj zaměstnanec a druhej byl, s kterým jsem se stýkal, to byl oficír, voják to byl. Sedl jsem s nima do auta a tam mi řekli rovnou: ,Večer tě budou stejně honit, Bezpečnost tím rozhlasem, jenom jsou tady dvě šance: buďto znovu za hranice, může to vyjít, nemusí to vyjít, anebo půjdeš do hor, protože ty tam ty hory znáš atd.‘ Tak jsem se rozhodl do těch hor. Domů jsem ani nepřišel, byl jsem u babičky, maminčiny matky.“

  • „Já jsem ho znal, znal jsem ho Broje velice dobře jako vězně a já si ho ještě pamatuju i ze schůzí předvolebních, takže byl to príma chlap, skutečně fajnovej chlap, takovej, dalo by se říci, pravej Chod, však jsme mu taky říkali: ,Kozina, víš, Kozino…‘ Brojovi. No tak prima člověk a nakonec musel skončit na popravišti.“

  • „Já jsem stále věřil, že ten režim komunistický se povalí, že to padne, ale bohužel, nepadlo to. Všude byla zrada, zrada, zrada. Bylo to 6. srpna 48. roku, v mojí skupině byl taky zrádce. Tam nás bylo šest přímo při útoku na nás, tak nás bylo šest pohromadě. Teď najednou začal rachot, přišli tam… jeden esenbák přišel se psem… Totiž, to bylo tak: já jsem měl v tom táboře speciálku, mapu, a mě nenapadlo, že tam budu mít zradu, tak jsem měl poznačené místo na té speciálce, to je 1:50 000, měl jsem označené místo, kde právě jsme. A ten dotyčný, ten udavač, tak ten ukradl, sebral tu mapu a donesl jí na Státní bezpečnost a na to už měli psa. No a tak ten pes je dovedl přesně na to místo a tam začla palba proti mně no a dostal jsem průstřel do nohy, tak jsem se tam taky složil. To bylo 6. srpna, 6. října jsem měl soud a u soudu vyřkli dvacet let těžkého žaláře a tím moje sláva skončila. Ta obžaloba byla, že jsem byl jako velitel skupiny, která chtěla násilnou formou svrhnout socialistickou vládu za pomoci zbraní a za pomoci nepřítele. Tak to bylo. Ještě jsem měl veliké štěstí, že jsem byl souzený 6. října a že ten skutek se stal ještě v srpnu, protože po mně, v listopadu, už byl novej zákon tzv. 231 a to už byly šibenice, na každou blbost byla šibenice, takže to jsem měl to štěstí, že jsem dostal těch dvacet roků, že jsem to přežil.“

  • „Pak byla ta vzpoura v Leopoldově, tzv. hladovka se tomu říkalo. Tak to byla ta vzpoura, já jsem vlítl taky do toho. Bylo to organizovaný vždycky z velitelství, víte. Velitelství přes ty zrádné politické vězně, nebo prostě přes ty zrádné vězně, kteří pracovali pro nich. No tak řeklo se třeba, protože to bylo po celé republice, celorepublikové, my jsme nevěděli, že je to celorepublikové, my jsme mysleli, že je to jenom tady u nás, že jo, že je nedostatečná strava. To byla pravda atd., tak se nenastoupilo do práce. No a tím to oni zlikvidovali, tvrdě, násilně, hrozně násilně, no ty kluky jednoho po druhém mlátili, to bylo škaredé. No, a protože to bylo celorepublikové, tak teď jsme se to dozvěděli zpožděně o čtrnáct dní, měsíc, co se všechno dělo, protože někteří šli k soudu za tu vzpouru, tak zvanou vzpouru. Pokaždé se to jmenovalo nějak jinak. Někde tomu říkali Nudeltag, jako německy, protože tenkrát měli zrovna nudle, tak to bylo na těch lágrách, myslím, že to bylo zrovna na Příbrami. Všecko bylo naťuknuté, víte. A to víte, horké hlavy, druzí se k tomu přidali, protože to nepostřehli, že to je všecko nahrané a vemkli se do toho a druzí drží jednotu, basu, ti poctiví myslím, političtí vězni, drží basu, to znamená dohromady drží, aniž si uvědomí, že to je nahrané všecko, že to je fingované.“

  • Celé nahrávky
  • 8

    Frýdek-Místek, 01.09.2006

    (audio)
    délka: 03:08:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

„Je tohle možné odpustit? Je tohle možné zapomenout?“

Fotografie z československého pasu, rok 1947
Fotografie z československého pasu, rok 1947
zdroj: archiv pamětníka

Miloslav „Milo“ Komínek se narodil 20. června 1926 v rodině hutního mistra Josefa Komínka, zaměstnaného ve válcovnách ve Frýdku-Místku, a jeho ženy Marie. Vyučil se strojním zámečníkem a kinooperatérem (promítačem filmů). V době nacistické okupace se zapojil do podzemní činnosti, v níž již byla angažována řada jeho příbuzných. Pomáhal hlavně s výrobou výbušnin. Odmala se zajímal o politiku, ihned po válce se začal politicky angažovat v Československé straně lidové. Po válce také absolvoval výcvik letce a parašutisty a stal se leteckým akrobatem. V letech 1945-1948 reprezentoval Československo na řadě leteckých dnů po celém světě. V březnu 1948 se pokusil odejít za hranice, ale byl chycen a krátce vězněn. Po propuštění v létě 1948 se stal členem odbojové skupiny Portáš-Jánošík, která operovala v Moravskoslezských Beskydech. Skupina byla brzy prozrazena, její členové byli zatčeni a odsouzeni k vysokým trestům. Milo Komínek a jeho pět kamarádů, všichni ve věku 17-21 let, byli dohromady odsouzeni k 53 letům odnětí svobody... Pan Komínek byl vězněn na Borech, na Jáchymovsku (šachta Rovnost), v Leopoldově a ve Valdicích. Propuštěn byl v roce 1965. V roce 1968 emigroval přes Rakousko a Švýcarsko do Kanady. V Torontu vydával noviny, časopisy a knihy. V této činnosti pokračovali po návratu do vlasti. Mioslav „Milo“ Komínek zemřel dne 25. května 2010 ve věku nedožitých čtyřiaosmdesáti let.