Ludmila Czerneková

* 1936

  • „Seděly jsme tam na lavičce na nádraží (Krakov), každá z jedné strany hlavu na maminčině klíně. Přišlo gestapo, sebrali nás, zavřeli. Než se ty dokumenty nějak vyřídily, tak nás pustili a jely jsme na Slovensko. Byl tam mezi těma Němcema dobrý voják ze Slovenska a ten mamince nějak pomohl papíry vyřídit, abychom se z té Ukrajiny dostaly a ze Slovenska odjely do Zlína. Pěšky jsme pak šly ze Zlína do Březnice. Maminka měla válenky, takové teplé boty. My jsme šly ve střevíčkách, tak nám v nich vždycky chviličku zahřívala nohy, až jsme došly těch šest kilometrů přes les k babičce. Dodnes tu babičku vidím, jak nám přišla na práh naproti, spráskla ruce a říká: ‚Bože, dcérko, co tu děláš?‘ Tak jsme tam zůstaly.“

  • „To jsem se dozvěděla až od maminky potom po válce, že byl náčelníkem NKVD. Slučoval kolchozy a hodně jezdil na služební cesty. Vím, že jednou měl hrozný strach, že čekal nějakou spojku a že když ten člověk nepřijde, že ho zastřelí, a už se loučil s maminkou. Ten člověk přišel, ale stejně potom narukoval a už o něm nic nevíme.“

  • „Když tam Němci přišli, tak tatínkovu rodinu vyvedli na dvůr a všechny je postříleli. My jsme zrovna s maminkou nebyly doma, byly jsme venku. Lidi, co nás potkali při cestě domů, říkali: ‚Proboha, nechoďte domů, tam je pogrom.‘ A tak nás schovali. A tak jsme se schovaly, než jsme se dostaly do toho vlaku s krávama a odjely sem k babičce.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Horní Benešov, 10.03.2022

    (audio)
    délka: 01:10:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Horní Benešov, 23.03.2022

    (audio)
    délka: 38:29
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Člověk si tam užíval akorát svrab, vši a hlad

Ludmila Czerneková (Kozmíková), pol. 50 let
Ludmila Czerneková (Kozmíková), pol. 50 let
zdroj: archiv pamětnice

Ludmila Czerneková, za svobodna Kozmíková, se narodila v Ašchabadu – hlavním městě Turkmenské svazové republiky SSSR. Až mnohem později určili orientačně její datum narození na 14. února 1936. Její prarodiče totiž za první republiky odjeli s družstvem Interhelpo do Kyrgyzstánu, kde vytvořili komunu. Po několika letech se sice Kozmíkovi vrátili do Československa, ale matka pamětnice Vlasta zůstala v Sovětském svazu. V Žitomiru se totiž seznámila s otcem pamětnice Ivanem Petrovičem Špilkovským. Otec byl ukrajinský Žid a podle tvrzení Ludmily Czernekové v Žitomiru velel NKVD. Po napadení Sovětského svazu Německem nacisté postříleli členy jeho rodiny. Matka pak s pětiletou Ludmilou a její sedmiletou sestrou Alenou z Ukrajiny uprchla. Po několikaměsíční dramatické cestě dorazily do Březnice na Zlínsku, kde zůstaly do konce války. Dědeček pamětnice František Kozmík se za války zapojil do komunistického odboje. Po rozsáhlé vlně zatýkání gestapem – z obavy o rodinu a také aby během mučení nikoho neprozradil – se v polovině ledna 1943 oběsil na lesním hřbitově ve Zlíně. Hned po osvobození v květnu 1945 se matka rozhodla, že vezme své dvě dcery a vrátí se hledat jejich otce do Žitomiru. V poválečném chaosu, kdy utečenci ve statisících křižovali celou Evropou, strávily opět několik měsíců v dobytčích vagónech a různých táborech. V Žitomiru ale Ivana Petroviče Špilkovského nenašli, a tak se opět v dobytčích vagónech v roce 1947 v rámci reemigrace vrátily do Československa. Ludmila hned po základní škole nastoupila do Moravolenu v Horním Benešově, v němž pak pracovala třicet let do odchodu do invalidního důchodu. V roce 1955 se provdala za Miroslava Czerneka, s nímž pak měla dcery Evu a Ludmilu. V roce 2022 bydlela se svým mužem v Horním Benešově.