Koloman Gajan

* 1918  †︎ 2011

  • „Celá rodina Fleischerů byla zatčena Gestapem. Já jsem byl také zatčen a vězněn v Kounicových kolejích. Při výsleších to vypadalo nejdřív velice špatně, sebrali mi všechny materiály. Zjistili, že jsem v tom ‚Techelet Lavan‘. Vyšetřovatel mi tak říkal, že jsem velezrádce, ale potom při dalších výsleších ho vystřídal jiný. Ten mi říkal, že nemá čas se se mnou zabývat, že jsem slovenský občan a ať koukám a odejdu odsaď, tedy na Slovensko. Že on má dneska svatbu a že si se mnou nebude kazit náladu. To se odehrálo v roce 1940. Samozřejmě jsem neposlechl a neodešel jsem na Slovensko. V Brně ti Němci každý večer pochodovali po Brně, po některých ulicích, na místech, kde bydlelo více židů, já jsem bydlel na Ponávce. Tam provolávali různá hesla: ‚Juden raus‘ (nesrozumitelné - pozn. ed.) a podobná hesla… Já jsem odešel z Brna koncem čtyřicátého roku. Tehdy ještě existovala Hachšara, jestli víte, co to je. To je zemědělská příprava na vystěhování (do Palestiny). To bylo takové přeškolování a to bylo v Míčích nedaleko Křivoklátu, tak já jsem tam odjel na Hachšara.“

  • „Měli jsme bojovat? No, podívejte se, to je kardinální otázka, která zůstane nezodpovězena v tom smyslu, respektive tak, že jedna část bude toho názoru, že se mělo bojovat i za cenu porážky. Druhá část je přesvědčena, že to nešlo. Já jsem teď napsal stať a podle toho, co jsem přednášel, jsem dospěl po studiu všech pramenů a všech okolností, že ten Beneš chtěl jako málokdo bojovat. To nejsou jenom fráze, co říkal v mnichovských dnech, že byl připraven padnout a tak dále. Po tom zklamání od Chamberlaina po Berchtesgadenu. Dávali stále větší a větší požadavky, dali možnost, aby se Československo rozhodlo samo a mobilizovalo se. Konečně byla situace, kdy bude možnost se bránit, ať to dopadne, jak chce. (Beneš věřil), že přeci jen se změní i veřejné mínění v Anglii a ve Francii, na tom Západě, že přijdou i jiní politici. V to on stále doufal. Pak se ukázalo, že tomu tak není. Také část generality byla pro, aby se bojovalo. Pak přišla druhá fáze mnichovských dní, ta po 21. září.“

  • „Věděl jsem, že pod svícnem bývá tma. Jel jsem na hranice vlakem a vstoupil jsem do vagonu, kde byli němečtí důstojníci. U mne hrálo roli, že jsem nejen nechtěl do žádného tábora, do žádného Terezína. Nevypadal jsem také židovsky. Měl jsem tehdy ještě blond vlasy, zkrátka, mluvil jsem docela dobře německy - byl jsem v té rodině a také jsem se učil na gymnáziu. To všechno rozhodlo, že žádný transport nenastoupím. Byly tady potom záznamy Gestapa na židovské obci. Oni mi to oxeroxovali, když jsem se potom vrátil. Bylo tam, že jsem se nedostavil do transportu. Ale dokonce, protože měli jen tyhle seznamy, tak jsem uveden na zdi v (Pinkasově) synagoze, jak zjistil jeden Američan. To musím ještě nějak zařídit, co s tím, protože jsem uveden mezi těmi, co mají nastoupit do transportu a co se nevrátili.“

  • „No tak, abych se krátce představil. Narodil jsem se 7. listopadu 1918, shodou okolností byl to den, kdy v Rusku - podle toho našeho data - vypukla bolševická revoluce. A žiji tedy dosud. Narodil jsem se v takové malé zapadlé vesničce na východním Slovensku, jmenovalo se to Hamborek. V rodině chudého, velmi chudého malého obchodníka, který měl jenom obchod se smíšeným zbožím. No a bylo nás postupně devět sourozenců. Takže jsem vyrůstal za dost, za sociálně dost obtížných poměrů. Ta rodina... Narodil jsem se v ortodoxní židovské rodině, která dodržovala všechny předpisy a která... Vcelku v té malé vesničce, která neměla více než asi sto obyvatel, byly jenom dvě takové židovské rodiny.“

  • „Chodila tam jednou týdně nebo jednou za tři, čtyři dny esesácká zdravotní komise, která odvážela jednak mrtvoly, jednak i těžce nemocné a likvidovali je. Byl jsem u východu (baráku), dokonce jsem cítil, že nějaký „dobrý“ člověk mi v noci sundává boty. Měl jsem boty i po výměnách docela obstojné. Někteří neznámí mne tedy už odepsali. Když tam přišla ta komise, tak bylo zapotřebí, aby každý, kdo je schopný, zahlásil své číslo a „melde gehorsam.“ a „gesund“. Prostě, že je v pořádku, ale hlavně se postavit do pozoru. Solidarita mezi vězni tam byla. Já jsem viděl, jak ti kamarádi koukají, jestli vstanu nebo nevstanu, a úplně, skoro bych řekl, mne hypnotizovali, abych vstal a hlásil se. Jak se to stalo, to do dnešního dne nemůžu říct, ale vstal jsem. Řekl jsem číslo, melde gehorsam, gesund. Neměli čas se nikým dlouho zabývat, tak šli dál. Hned poté jsem upadl. Kamarádi mne odvezli za barák, bylo to v březnu, zrovna svítilo sluníčko. Bylo to nějaké místo, které nebylo moc hlídáno, tak zřejmě to březnové sluníčko mne uzdravilo, dávali mne tam každou chvíli, kdy to bylo možné. Nosili mi tam vodu a nějaký kousek chleba. Nějak zázrakem jsem se z toho dostal.“

  • „Co jste si myslel jako dvacetiletý kluk?“ „Jako kluk? To jsme měli heslo, než žít na kolenou, že je lepší bojovat. Můj starší bratr, který poté odjel do Palestiny, ten byl v armádě. Vrátil se celý nešťastný. Byl mobilizován. Na druhé straně jsem tehdy Benešovi věřil, musím říct. Abych patřil k takovým těm bojovným, tak to jsem nebyl.“

  • Celé nahrávky
  • 7

    Praha - Dejvice, 27.08.2008

    (audio)
    délka: 03:05:25
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Měl jsem blond vlasy, navíc jsem docela dobře mluvil německy

Koloman Gajan v roce 1938
Koloman Gajan v roce 1938
zdroj: archiv pamětníka

Historik Koloman Gajan se narodil v roce 1918 jako Koloman Edelmann, sedmý z devíti dětí v ortodoxní židovské rodině v Hamborku, malé vesničce v Šariši na východním Slovensku. Maturoval na Židovském reformním reálném gymnáziu v Brně ve školním roce 1939/1940. V roce 1940 byl krátce zatčen Gestapem, naštěstí ho propustili a odešel z Brna na přípravný tábor sionistické mládeže pro vystěhování do Palestiny na Křivoklátsku. Do března 1942 pobýval v českých zemích. Když začalo hrozit, že bude povolán do transportu, ilegálně odešel na Slovensko. Zprvu přežíval u své sestry, později si opatřil falešné dokumenty na jméno Jan Gajan. Zapojil se do domácího odboje, v prosinci 1944 byl na udání zatčen. Mezi lednem a květnem 1945 prošel šesti koncentračními tábory v Sachsenhausenu, Bergen-Belsenu, Kauferingu, Landsbergu, Lauingenu a Allachu. Po roce 1945 se usadil v Praze a vystudoval historii na Filosofické fakultě UK (V roce 1952 získal titul PhDr.). Profesionálně se věnoval historii dělnického hnutí, později mezinárodním vztahům ve 20. století, do roku 1969 vyučoval na FF UK. V letech 1945 - 1969 byl členem KSČ. Po roce 1969 mu byla zakázána publikační a pedagogická činnost v oboru, působil jako lektor jazyků v Parku kultury. Po roce 1990 několik let znovu přednášel na FF UK. Koloman Gajan zemřel 27. prosince roku 2011.