nadporučík v. v. Alexandr Všetečka

„Němci ho chytili, ale on se jim nějak z toho dostal a utekl. Holt ho také zbičovali a snažili se ho zničit. Jenže jak utíkal, tak šlápnul na protitankovou minu a utrhlo mu to jednu nohu dole a druhou poškodilo trochu o kousek výše. Čili byl úplný, úplný invalida. A byl takový – ještě měl s sebou prošívanou deku. Já jsem mu říkal: ,Člověče, na co to máš?‘ – ,Na co to mám? Abych se měl čím přikrýt.‘ Já jsem říkal: ,Člověče, v první řadě si koukej zachránit život, a ne nějaké deky.‘ On holt viděl v dece nějakou hodnotu a dopadl takhle špatně. Tak jsem ho potom viděl, že byl postižený na obě dolní končetiny.“

„To bylo jednoduché. Když některý vypadl, tak automaticky nastoupil [jiný] a jelo se. To se nerozepisovalo. My jsme byli kolektiv, tři čtyři. Tam byly i další věci, které jsme museli mít s sebou a dát na vědomí nadřízeným orgánům. Tam [jeden] musel třeba u toho sedět a my jsme korespondovali tak, jak dnes mluvíte do telefonu. Tak my jsme ne to [Alexandr Všetečka klepe o stůl pro označení Morseovy abecedy – pozn. autora]. Žádné morseovky nebyly. To by bylo daleko horší, protože lid nebyl tak uvědomělý, že věděl, co to je morseovka a co to jsou přímé hovory. Takže to každý neovládal.“

„A on, když jsem se mu [prezidentu Benešovi] hlásil, tak on říkal: ,Dobře, dobře, děkuji.‘ Odešel asi tak pět kroků, možná více, vrátil se, přišel zpátky a říká: ,Pane rotný, vy ale nejste zdejší Čech?‘ Já jsem mu odpověděl: ,Ne, pane prezidente, já jsem volyňský Čech.‘ Ono je to tady někde napsaný. A on mi řekl: ,Ti všichni se sem dostanou.‘ A je to pravda. To bylo asi šestého, to už si přesně datum v červnu nepamatuji, když jsem mu to říkal, a za nějakou dobu přišlo rozhodnutí, že se sem všichni [dostanou]. A všichni se sem nastěhovali.“

„Říkal: ,Hele, máš jít za šéfem na velitelství.‘ To bylo velitelství. My jsme měli velitelství, kde byla jedna bouda nebo něco, protože se to všechno nemohlo vystavovat. Létala naše i jejich letadla, takže to měli možnost ofotit. A potom radiostanice. Němci měli výhodu, že nás zaměřili, pak tím křížovým a hned nám to tam posílali. Takže velitel vždycky: ,Hele, buď raději kousek dál.‘ Já jsem říkal: ,Jo, to je jasný.‘“