plukovník Bedřich Seliger

* 1920  †︎ 2012

  • „Já jsem měl opravdu nádherné dětství a vždycky rád na to vzpomínám. Dělal jsem spoustu sportů. Hrál jsem tenis, hrál jsem stolní tenis, chodil jsem bruslit, jezdil jsem na Drahanskou vysočinu lyžovat, o prázdninách jsme chodili buď na sokolský stadion na koupání nebo jsme zajížděli na kolech na tu Plumlovskou přehradu. Takže skutečně byly to nádherné časy. Taky jsem se už potom dokázal zamilovat. Měl jsem dobrého kamaráda, se kterým jsem sdílel několik roků stejnou lavici na gymnáziu. Byl to taky Žid. Jmenoval se Greif, Vítězslav Greif. A chodili jsme s jednou dívkou oba dva. A ona se nemohla nějak dlouho rozhodnout, komu z nás dvou dá přednost. Nakonec to vyřešila tak, že si namluvila někoho třetího. Jak se jmenovala? Ona se jmenovala, bože můj, víte, že si teď momentálně nemůžu ani vzpomenout. Ona se jmenovala příjmením Plačková. Rút Plačková! Ano. Byla to dcera zubaře. S tou jsme chodili oba dva.“

  • „A když jsem se vracel, a bylo to někdy zkraje, krátce po vypuknutí německo-polské války, tak jsem přišel domů, doma byla pouze maminka, hned za dveřmi jsem dostal pár kopanců a facek. Byli tam dva gestapáci v doprovodu českého kolaboranta, kterého jsem znal.“ (tazatel) Můžete mí říct jeho jméno? „To jméno mám někde napsaný, on si to jméno totiž přejmenoval (Průša a poté Pruscha, pozn. aut.). A prej, abych jim okamžitě vydal tu marxistickou literaturu, kterou přechovávám, což oni mají zjištěno. Já měl v naší kredenci takový svoje šuple, to bylo jenom pro mě. Měl jsem klíč od toho. Tam jsem měl různé dopisy od té svojí holky a tak dále. Já věděl, že žádnou literaturu nemám. Tak jsem to šuple otevřel, oni to prohrabali a v tom šupleti našli, tenkrát se tomu říkalo cibule, zlaté kapesní hodinky. Ty hodinky se v naší rodině pohybovaly několik generací, a když jsem udělal maturitu, otec mi tyto hodinky svěřil do opatrování. Tak oni ty hodinky vytáhli a povídají: ‚Kde jsi to ukradl?‘ Tak jsem dostal zase nějakej pohlavek a oni, že si ty hodinky nechají a zjistí, jestli někomu nechybí, jestli jsem je neukradl. Tak ukradli prostě ty hodinky. Doma byla pouze maminka. Když to všechno skončilo, literaturu nenašli, tak: ‚Jste zatčen‘. Dostal jsem pouta a měl jsem štěstí v tom, že jsme bydleli snad sto metrů od okresního soudu. Tak jsem došel k tomu soudu s těma poutama, moc lidí mě nevidělo, já se strašně styděl v těch devatenácti letech. Byl to poslední den, kdy jsem viděl svoje rodiče a svoje dvě sestry.“

  • „Než jsem se dostal z té ničemné armády, sloužil jsem v Olomouci na sborovém velitelství. Jednoho krásného dne mě pozval pan generál Beránek, to byl velitel sboru, k pohovoru za přítomnosti plukovníka generálního štábu Srpa. Tak se se mnou bavili o těch zkušenostech válečnejch, jak žiju, jestli něco nepotřebuju. Velmi slušně. Najednou ten generál Beránek říká: ‚Pane kapitáne, víte, spousta vašich spolubojovníků si počešťuje německy znějící příjmení. Neuvažujete taky o něčem takovém?‘ – ‚No já o tom budu jednou uvažovat.‘ – ‚No a kdy, kdy o tom budete uvažovat?‘ – ‚No to je jednoduchý, až si počeští jméno pánové Gottwald a Fierlinger.‘ Tak a teďko byl klid. V tu ránu byl totální klid. Oni se mnou ten rozhovor rychle skončili. Já jsem v tom byl dosti pohotovej v takovejhle věcech. Já jsem neměl nikdy velkej rešpekt před nějakejma funkcionářema. Nikdy ne.“

  • „Dělali jsme jako kluci různá alotria. Tak například jsme hráli fotbal a najednou někdo zjistil, že za tou stěnou, za tou zdí teda, vyčuhuje strom s velkými švestkami. Slovo dalo slovo, jeden se tam vyšplhal, zatřásl stromem, švestky padaly a my jsme je sbírali. Znenadání se objevil zřejmě majitel té zahrady, jednoho kluka chytl za límec a odvedl ho do nejbližší služebny policie. No a výsledek byl ten, že kluk samozřejmě vyklopil všechna jména těch ostatních fotbalistů a můj tatínek byl vyzván, aby se dostavil na radnici, kde byl seznámen s tím, co jeho synáček provádí, a dostal pokutu padesát korun. A to bylo tehdy poměrně dost peněz. A tak postupně byli zváni otcové nebo matky těch ostatních fotbalistů a každý zaplatil těch padesát korun na nějaké dobročinné účely.“

  • „Já jsem měl tři nemoci najednou. Byla to ta úplavice, to bylo normální, kromě té úplavice jsem měl ještě z Uzbekistánu malárii, a ještě jsem měl něco třetího.“ (tazatel) Tady píšete tyfus. „Ano. Takže já jsem to schytal tak, že jsem z těch horeček, já měl tak jedenačtyřicet horečky, to vím, já jsem oslepl a několik dní jsem neviděl. Oni do mě cpali předchůdce toho dnešního všemocnýho léku. Oni tomu říkali sulfamidin, ale byla to látka na bázi penicilinu. Něco takovýho to bylo, nějaká ruská odrůda penicilinu. A to mě možná zachránilo. Protože postupně, jak ty horečky klesaly, tak jsem zase začal vidět.“

  • „To byl ten náš útok na Dukle, útok naší pěchoty. Ti kluci z toho byli skutečně ‚vyhulení‘. Oni místo aby mazali kupředu, většinou se jen plížili a zalehávali. Já jsem to pozoroval a říkám: ‚Tohle špatně dopadne‘. A taky to špatně dopadlo. Já jsem tam měl vykopaný zákop pro moje telefonisty, protože to spojení s palebným postavením bylo telefonický. Prostřednictvím těch telefonistů jsem dával povely do palebného postavení, té minometné rotě. Když tam ti naši útočníci neplnili ten úkol nějak vážně, protože místo aby mazali kupředu i s rizikem, tak tam někde zalezli a byli úplně bezbranní. Někteří utíkali zpět a tak dále. Tak Němci z těch svých minometů přenesli palbu tam, kde věděli, že můžou být naše pozorovatelny. A jedna ta mina, to musela být mina z těch šestihlavňových minometů, padla přímo do toho okopu, kde byli ti telefonisti. A já, jak jsem ležel, mě to pořádně štrejchlo na záda, u lopatky a tak dále. A věděl jsem, že tam mám střepiny, tak to jsem věděl.“

  • „My jsme chodili dál hrát ten kulečník. Tehdy měli ještě Židé možnost chodit do restaurace. Tak jsme hráli tam ten kulečník a nějakej kluk, kterýho jsem znal, ale už si nepamatuju na jeho jméno, se přišoural ke stolu, kde seděli dva nebo tři němečtí oficíři a popíjeli pivo. A říká jim: ‚Tamti dva, co hrajou kulečník, to jsou Židi‘. Ti oficíři ho odbyli, nějakým způsobem to nebrali na vědomí a řekli mu, ať je neobtěžuje. Takže byly i takové případy.“

  • „Tam jsem tehdy, já se k tomu klidně přiznám i do rozhlasu, mně je to jedno, tam jsem tedy zažil takový příhody, jak ty štáby dovedou pracovat, i ten náš. Tak my jsme byli vzdálení asi 50 nebo 60 metrů (od nepřítele). Když někdo pověsil na bajonet přilbu a vystrčil jí, tak se do toho hned z druhé strany pálilo. Každej večír přišel rozkaz vyslat průzkumnou hlídku, aby se zjistilo, kolik vojáků na té druhé straně je. Takováhle pitomost! To byla jistá smrt. Tak já jsem v životě tenhle rozkaz nesplnil. Vždycky následující ráno, když jsme se probudili v té zemljance prakticky plavající ve vodě, tam bylo strašný podnebí, to bylo tehdy jaro na Ukrajině, bláto, marast… Tak jsem vždycky na ten štáb hlásil, že úkol byl splněn a že počet vojáků na druhé straně se nezměnil. Takhle jsme to dělali. Přece nemůžu poslat kluka na smrt.“

  • „Já jsem pracoval v Olomouci a měl jsem tehdy doma spojku, toho pucáka. Františka se jmenovala. Já přijedu z toho Olomouce domů, do toho bytu a piano tam není! Povídám: ‚Prosím tě, co se tady stalo?‘ – ‚No přišli ruští oficíři, že prý mají příkaz všechny piana po Němcích zabavit a poslat do Ruska.‘ To byla akce. Tak já jsem se naštval, šel jsem na toho ‚vojenýho komandanta‘, to byl nějakej major, já byl tehdy už nadporučík, a začal jsem se strašně rozčilovat, jak je možné, že odvezli to piano, který já mám proto, že mi Němci zabavili piano. On si to vyslechl a nechal si říct a oni to piano skutečně přivezli nazpět.“ (tazatel) To samý? „Jistě, to samý piano. To bylo krásný křídlo. Teď ho dali pryč, až když jsme se stěhovali do toho moderního paneláku, kde to piano nebylo kam postavit.“ (tazatel) Co to bylo za značku? „Förster.“

  • „Tak bohužel oba moji rodiče i obě sestry, stejně jako celá řada minimálně takových osmnácti blízkých příbuzných zahynuli v roce 1942 ve vyhlazovacím táboře.“ (tazatel) A oni odjížděli všichni stejným transportem, vaše nejbližší rodina? „Ano, odjížděli všichni stejným transportem 6. července z Terezína.“ (zpřesnění: bylo to 28. července 1942, pozn. aut.)

  • „Ten Vilhelmskij mně povídá na té večeři: ‚My víme, že v Čechách se dělá nejlepší pivo. Ty seš Čech, dostaneš ten pohár piva, ten bakal, to byl asi litr, a ukážeš, jestli jsi opravdu Čech. Musíš to vypít.‘ Já nebyl vůbec zvyklý na alkohol. No tak to ten číšník přinesl. Byl to takovej ten litrovej tuplák. Já jsem zavřel oči, nadechl jsem se a vypil jsem to na ex. Během deseti minut jsem byl v bezvědomí.“ (tazatel) Jak je to možné? Oni tam mají nějaké silnější pivo? „Tam byl půllitr vodky a půllitr piva. To dělal každému novému zaměstnanci a nikdo to nesměl prozradit. Tak jsem prožil tři dny v otravě alkoholem. To byl blbej vtip. On se alespoň mohl zeptat, jestli jsem zvyklý pít pivo. Já pivo nepil, do dneška na pivo nějak nejsem.“ (tazatel) Takže tím, jak jste to pivo neznal, tak jste neodhalil, že tam je něco v nepořádku. „Já jsem, říkám, zavřel oči, zhluboka se nadechl... Chtěl jsem dokázat, že jsem Čech, že to vypiju. Copak já mohl tušit něco takovýho.“

  • „Krátce po válce se ty ženy, který s těma našima oficírama trávily intimní okamžiky, nějak daly dohromady a dohodly se, že pojedou nějakým autobusem do Československa a budou chtít, aby si je ti čeští důstojníci, se kterými čekají dítě, vzali. To byl celý autobus těchhle bab. On se to tehdy dozvěděl generál Svoboda a dal přísný rozkaz, aby ten autobus nepouštěli přes hranice. Tak se musely vrátit. To jsou šílený věci...“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Teplice, 11.11.2006

    (audio)
    délka: 03:32:44
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Dnešním mladým lidem bych chtěl říct, že způsob života, který vedou, nevede k ničemu dobrému. Hrozně mě překvapuje ten alkoholismus, drogy, výtržnictví, hanobení hřbitovů...

seliger_1945_1.jpg (historic)
plukovník Bedřich Seliger
zdroj: foto: Lukáš Krákora

Bedřich Seliger se narodil 19. června 1920 v Prostějově na Moravě v židovské rodině. Po německé okupaci se rodiče snažili Bedřicha dostat za každou cenu ven z protektorátu. V létě 1939 proto na jejich přání navštěvoval rychlokurz angličtiny. Brzy byl ale zatčen gestapem za účast v ilegální buňce a poslán do koncentračního tábora. Do lágru v polském Nisku nad Sanem dorazil Bedřich Seliger okolo 10. listopadu 1939. Provizorní tábor nebyl ohrazen a vězně střežili vojáci wehrmachtu. Ovšem pouze ve dne. Útěk z tábora byl proto relativně snadný. Po překročení hranic SSSR a získání pracovního povolení si Bedřich Seliger našel práci v pekárně v Bolechově na Ukrajině. Po německé invazi do SSSR se evakuoval do Uzbekistánu, kde pracoval v sovchoze. Odtud se přes československý zastupitelský úřad v Kujbyševu dostal jako jeden z prvních do Buzuluku. Bedřich Seliger prošel všemi boji naší jednotky v SSSR. Velel postupně minometnému družstvu a četě u Sokolova, Kyjeva, Rudé a na jiných místech v SSSR i během osvobozování Československa. V bojích o Dukelský průsmyk velel minometné rotě. Během těžkých bojů byl třikrát zraněn. Po návratu do rodného Prostějova se Bedřichu Seligerovi potvrdilo hrozné tušení. Jeho rodiče a obě sestry již nežili, byli zavražděni po transportu do běloruského Baranoviči. Po válce byl Bedřich Seliger až do roku 1947 zaměstnán na sborovém velitelství v Olomouci. Bedřich Seliger je držitel tří Československých válečných křížů, Rudé hvězdy ČSSR a Rudé hvězdy SSSR. V červnu 1945 se poprvé oženil s Jitkou Lamplotovou. První syn Jiří se jim narodil v roce 1948, druhý syn Vladimír v roce 1950. Po odchodu z armády v roce 1947 působil Bedřich Seliger ve vedoucích funkcích v krajkářské a textilní výrobě a ve sklárnách. V roce 1956 se podruhé oženil s Jarmilou Bínovou, magistrou farmacie, se kterou již neměl další děti. V důchodu se intenzivně věnoval hře šachu. Účastnil se šachových turnajů a vykonával různé funkce v tělovýchově. Absolvoval také trenérský i rozhodcovský kurz. Rád a často cestoval. Bedřich Seliger zemřel 27. listopadu 2012.