Josef Prokůpek

„Z pravé strany byl ten kopec, o který se válčilo pořád. Rudá armáda tam byla dva týdny, a nic nedokázala, nevyhnala odtamtuď Němce. Tak ty naše skupiny, co jsme zůstali ještě živí, tak jsme se zorganizovali a útočili jsme na ně. No a potom jsme ty Němce vyhnali. Večer. Tak jsme je tamodtaď vyhnali, měli tam bunkry taky, tak jsem šel do toho bunkru německýho, koukám, tohleto, to je válka! Ne jako my, v blátě a pořád terčem kulometů a všelijakých tych minometů atd. Tak ty Němci tam měli palandy, měli tam plno vína, chlastu, v tych bunkrů, že jo, jídla. Zákopy byly takový, že jenom když na traverzu zabouchal, dal znamení, aby šli do zákopu do tý obrany. No a my, chudáci jsme na to koukali a byli šťastný, že máme akorát to, co oni udělali, máme pro nás a teďka to budeme mít proti nim. A z toho bunkru budeme na ně střílet. No ale ten bunkr měl kruhovou obranu, ale byl nasměrovanej proti nám, to bylo nejvíc. Tak když jsme chtěli něco proti, tak jsme museli z toho bunkru vystoupit a jít do zákopu, zákopy byly nadělaný, všecko ve skálách. A to byly zákopy!“

„Viděli jsme, jak to tam dělali. Tam jsme měli dílnu hospodářských strojů, jak jsem tam pracoval, museli jsme pracovat. Protože když Němci přišli, tak to všecko zabavili pod svoji správu a my jsme museli opravovat stroje všelijaký hospodářský, ty mlátičky a takový věci. To byly mlátičky, mlejnky, fukary a ty všelijaký stroje jsme museli dělat. Co byly sovchozy, ty státní statky, bolševický, ruský, socialistický, tak to Němci hnedka udělali Staatsgut – státní majetky. A měli tam mlátičky, všecky stroje, no a to jsme opravovali. Tak my jsme právě byli nuceni tohleto dělat, tyhlety opravy.“ Tazatel: „V souvislosti právě z židovskou komunitou, jestli jste něco na vlastní oči viděl…“ – „Viděl jsem. Já jsem tam měl kamarády z gymnázia, to bylo asi osm Židů i Židovek tam. Strašně jsme se kamarádili. S jednou si píšeme, nějaká Hanka Gorestein, je teďka v Tel Avivu a píše ke mně. A ta byla zázrakem zachráněna, protože tam, kde bydleli, to bylo starý město a byly tam pod těmi domy velký sklepy, takový ty jeskyně, pod tím starým městem. A ona se do jedný tý jeskyně nějak zatoulala a nenašli ji tam ti Němci, jak to vyháněli. Oni vyháněli, nakládali na nákladní vozy a vozili je za město v lese, tam byly nakopaný díry a tam to stříleli, ti hitlerovci, esesáci.“

„Večír nám potom Němci dali zas zabrat. Věděli, kde jsme, tak hodili pár těch min a já jsem byl raněnej. Sebralo mě to, dostal jsem do žeber, lopatku mi to protrhlo a na plíce to šlo a na srdce. Protože to šlo přes kosti, přes lopatku atd., tak to nemělo sílu, a tím pádem jsem zůstal naživu, jinak mi to přímo mířilo na srdce. No a tak večír potom hned mě vzali ty sanitáři, dali mě na ošetřovnu, byl to tzv. sanbat, byl tam Rus, kterej tam operoval. To bylo večer, bylo to asi 12 hodin v noci, no a já jsem tam měl jako holubí vejce díru, z plic, ze zad mi to krvácelo, no a odkašlával jsem krev. A on, že ‚budět operacija‘. Já nevěděl, co tam bude dělat, vyndavat střepinu, nebo ňákej… Tak on mě vzal, udělal mi dva řezy asi dvaceticentimetrové, no a nikam se nedostal. Ale byl už trochu pod alkoholem a potom už mě nechal. No tak ráno mě odvezli už zas na ošetřovnu, to byla ošetřovna praporní, to je sanbat – sanitarnaja batěrija, a potom mě odvezli do Jaslisek, tam byla naše nemocnice brigádní. A tam jsem byl, umíral jsem hnedle, 42 horečky, obklady mi dávali studený… No a odtamtuď potom za dva dni přišel tam… Měli jsme velitele, byl to generál Škvařil, tak byl tam jako dohled nad tou nemocnicí, tak tam přijel, viděl mě tam, tak povídá: ‚Hned na operaci.‘ Tak mě operoval, vyndal toho mísu hnedle, toho hnisu, krve všelijaký a to, co tam bylo, když to votevřel. Já jsem vostal v bolestech, to bylo strašný, ty bolesti, ale potom už to bylo trochu lepší.“

„Dne 6. října jsme byli první, kdo přecházeli tu hranici, náš prapor právě to přecházel… První vesnice byla Krajná Poĺana, potom to byl Nižný Komárnik. A tak jsme se dostali až na okraj toho Nižnýho Komárnika – byl dole, tam tekla říčka atd. No a v Nižnym Komárniku nějak hořelo. Tam asi útočili naši, s těma minama atd., tak zapálili, tak jsme se (tam) nemohli dostat, protože Němci byli v cestě. My jsme museli jít pod kopec do toho Komárnika. Nejdřív do toho Nižnýho a potom se šlo z kopce. Oni měli velkej průhled a začali po nás pálit z kulometu a minama, tak nás odehnali zpátky. A tak jsme se vrátili, potom jsme udělali zákopy a čekali na další rozkazy. No a za pár dní jsme zorganizovali, že na ně budem jako brzo z rána útočit. Na Němce, na ten Nižný Komárnik. A tak jsme tam na ně útočili potom, brzo ráno, byli jsme v křoví nahoře na kopci, dostali jsme se tam k nim. Ale oni tam měli strašně silný opevnění, my jsme útočili, oni začali na nás granátama střílet, strašně to… Tak jsme museli couvnout. To byl strašně velkej les, silný kmeny, takový ty půlmetrový hnedle průměr, tak ty nás zachránily, když jsme museli mezi nima couvat. Ale na mýho kulometčíka, jak jsem koukal, když jsme útočili, hodili granát a nohu mu to utrhlo a na strom! Tu nohu! No tak my jsme viděli, že tam nic nezdoláme s nima, oni mají přesilu a jsou pěkně zastřílený atd. Tak jsme couvali, no a vrátili jsme se zas zpátky. Potom zas každý druhý den byl útok. Tak pak už jsme to dělali tak, že dělostřelecká příprava tam nemohla bejt žádná, protože to byly lesy a nějaký děla nemohly střílet nebo to, tak akorát minama nám pomáhali někdy. Tak jsme se potom vždycky každej večer přiblížili, potom už jsme dělali takovou partyzánskou válku. Přiblížili jsme se vždycky k Němcům tak, že jsme slyšeli, jak mluvěj, a vždycky večer to muselo bejt, protože ve dne viděli, a to… Tak jsme slyšeli, jak Němci jedí z tych bandasek, ty večeře nebo co to tam měli, a mluvili. A pak my se tam vždycky zakopali, jak jsme tam byli, a ráno jsme je přepadávali. Někdy jsme měli štěstí, že jsme je odtamtud vytlačili, a někdy jsme museli zpátky se ztrátama jít. No a tak 20 dní jsem byl nepřetržitě v první linii. Bez žádných umytí, bez žádných koupelen. Protože nebyli důstojníci, nebylo nikoho, aby nás zastoupil.“