generál v. v. Jaroslav Procházka

* 1921  

  • „Já jsem katolík. Moje maminka byla věřící a já také věřil v Boha. Věřil jsem, že to dobře dopadne. Když jsme byli v kriminále, dělali jsme z chleba takové kuličky a vyráběli buď šachové figurky, anebo je navlékali na nit jako růženec. Tak jsme se modlili.“

  • „Buzuluk, to je poduralská nížina, kde panuje kontinentální podnebí – v létě ve dne tam bylo až pětačtyřicet stupňů a v noci zase zima. My jsme ta horka špatně snášeli, proto podplukovník Svoboda nařídil změnu ve cvičení. Vstávali jsme brzy ráno, asi ve čtyři hodiny, cvičení probíhalo do desíti a pak jsme měli povinně spát, ovšem v tom horku nikdo nespal. Další výcvik byl od šesti večer. Snášel jsem to dosti těžko, protože jsem byl pobytem v koncentráku značně vysílen, ale mladý organismus ledacos snese…“

  • „Výslech se pochopitelně neobešel bez facek. Bylo na mně pácháno velké násilí. Měl jsem ovšem štěstí, že tomu, co mě vyslýchal, se mě asi nějak zželelo, takže jsme potom při výslechu řešili různé matematické úkoly. Pak mi dali podepsat nějaký protokol. Všiml jsem si ovšem, že při výsleších na stole ležela hromádka špendlíků, z čehož jsem usuzoval, že to byl nástroj na vynucování doznání. Ovšem naštěstí mě to nepotkalo.“

  • „Ve Voroněži jsme museli vystoupit, protože Němci zničili trať před námi. Používali lokomotivy táhnoucí za sebou háky, které trhaly kolejnice. Šli jsme tedy pěšky až do Charkova, 350 kilometrů. Museli jsme to zvládnout za čtrnáct dnů. Ve dne jsme byli rozmístěni v domech ve vesnici, aby nás neobjevil nepřítel, a v noci jsme ve vysokém sněhu pochodovali. To byly mrazy minus 25 až minus 35 stupňů.“

  • „Naším hlavním spojencem byl v té době Sovětský svaz a ten vztah byl strašně složitý, protože na jedné straně my jsme se vrátili z koncentráku a ti vojáci, kteří měli na čepici rudou hvězdu, byli synonymem toho, co jsme prožívali. Ovšem my jsme to vyřešili tím způsobem, že jsme si řekli, že ti vojáčkové za nic nemůžou. Nenesou přece žádnou vinu na tom, že jsme byli někde zavření. Viděli jsme, jak hrdinně bojovali, a k nám se chovali skutečně velmi dobře.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 11.09.2002

    (audio)
    délka: 01:35:43
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

„Mým přáním je, a za to jsme také bojovali, aby další války nebyly.“

Jaroslav Procházka (Luck 1944)
Jaroslav Procházka (Luck 1944)
zdroj: Soukromý archiv Jaroslava Procházky

Jaroslav Procházka se narodil 17. prosince 1921 v Praze. Mládí prožil v polském městě Śniatyń blízko Lvova. Po okupaci vojvodství lvovského Sovětským svazem byl internován v gulagu a následně odsouzen k deseti letům vězení. Po německém napadení Sovětského svazu v roce 1941 byl však přemístěn do tábora v Buzuluku, kde absolvoval základní vojenský výcvik jako spojař. V roce 1943 se zúčastnil bitvy u Sokolova a po dobu formování 1. československého armádního sboru byl pobočníkem gen. Ludvíka Svobody. Na podzim roku 1944 bojoval u Dukly. Po válce zahájil studia na VŠ elektrotechnické, jež ovšem kvůli péči o rodinu nedokončil. Po únoru 1948 byl pronásledován režimem, neboť odmítal členství v KSČ. Od roku 1946 byl členem Československé obce legionářské, během pražského jara pak jejím oblastním předsedou v Plzni. Během normalizace byl však ze všech pozic odstraněn. Do aktivní občanské činnosti se opět zapojil až po roce 1989.