rotný Jaroslav Balák

* 1927  †︎ 2006

  • Když slyšíte první výstřel, tak to není snadné. Ale pak si na to zvyknete, takže vám ani nepřipadá, že jste v boji, v ohni. To si člověk na to nějak zvykne. Slovy se to nedá vyjádřit. Když jste měl cíl a věděl jste, proč tam jdete... tak potom nemáte před sebou žádné překážky. V Krosně jsem strach měl. Pak už ne. To pominulo.

  • V létě 1945 se konalo v Ruzyni vojenské soustředění, kde vystoupil generál Svoboda. Řekl asi toto: Že jsme osvobodili svoji vlast, a ať vyčkáme svých rodičů, blízkých, že přijedou do Československa. Nemluvil sice o odsunu Němců, ale říkal, že bude třeba znovu osídlit prázdná místa. A tak se na výzvu československé vlády začali volyňští Češi vracet do Československa.

  • Když se nestřílelo, bylo volno. Od rána do večera se nebojovalo, byly pauzy. Ale nebylo takové volno, že byste mohl jít na procházku, projít se lesem, na houby… To jste měl svůj post, který jste musel hlídat. Co kdyby náhodou… Člověk musel být vždy v pohotovosti.

  • V prvních poválečných dnech člověk neregistroval, jak je nakládáno s vojáky, kteří bojovali na Západě. Začali jsme si toho všímat až po roce 1948, a to víte, že nám to nebylo jedno. Naprosto ne. Oni bojovali se stejným cílem jako my. I oni chtěli v první řadě porazit fašismus, a že my jsme byli tam a oni tam, to tak prostě bylo. Myslím, že i zápaďáci se na nás dívají stejně. A proto nám nebylo jedno, co se s nimi po válce děje.

  • Teď se přiblížíme už k třicátým letům. Mohu vám říct, že nejen já, ale i všichni moji kamarádi jsme ztratili ve dvanácti letech mládí. Začala válka. Zavřeli nám českou školu. Když mi bylo sedmnáct, přišel v únoru 1944 k nám do Rovna československý armádní sbor generála Svobody. V březnu všichni moji kamarádi houfně vstupovali do armády, já však vstoupit nemohl, byl jsem ještě pořád neplnoletý. I tak se ale zdařilo a do armády mě vzali. Šli jsme sami, dobrovolně. Ne za dobrodružstvím, zlatokopectvím, naprosto ne. My jsme byli odhodlaní jít do boje a osvobodit naši vlast.

  • Se stravováním to nebylo jednoduché. Vždycky se vyfasovala suchá strava na dva týdny, během dvou dnů jsme to ale měli pryč. Co jiného zbývalo než shánět nějaké to živobytí? Slušně jsme chodili od domu k domu, kdo byl hodný, dal nám něco, někdo nedal vůbec nic. Takhle se také trávil čas.

  • Když jsem končil poddůstojnickou školu, měl jsem hodnost svobodníka. Sadagura byla daleko za frontou, dostal jsem rozkaz s mapou najít můj útvar. A když jsem ho konečně našel, tak jsem se zděsil. Mně bylo sedmnáct let, těm, kterým jsem měl velet, přes čtyřicet padesát let. Byli to moji tátové... Ještěže se mi nesmáli, když jsem hlásil, že je budu vést. Vedl jsem je, byl jsem velitel družstva spojovacích vojsk. Natahoval jsem linky mezi frontou a štábem. Telefon, to byl tehdy nerv fronty, jak se říkalo. Když nerv selže, tak i fronta selže.

  • Nikdy jsem nebyl ve styku se žádnou jinou armádou. Mé první a poslední setkání s vojákem jiné armády bylo až na Moravě, tam jsem viděl, jak Rumuni kosí rostoucí žito. To jsem je tenkrát málem postřílel, to se totiž nehodí. Žito roste, a oni ho sekají pro koně.

  • Celé nahrávky
  • 9

    Karlovy Vary, 29.08.2008

    (audio)
    délka: 32:45
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když jsem slyšel první výstřel, nebylo to snadné. Ale pak si na to zvyknete

Pan Jaroslav Balák pochází z rodiny Čechů žijících na Volyni. Rodina si svou českou identitu uchovala, Jaroslav chodil do české školy, a když v roce 1944 přišla možnost vstoupit v Rovně do československé armády, udělal to. Nejprve byl poslán na výcvik do Besarábie, v srpnu byl poprvé nasazen u Krosna. Stal se velitelem spojařů. Dále se zúčastnil bojů na Dukle, bojů u Liptovského Mikuláše a prošel s armádou až na Moravu, kde se dočkal konce války. Po válce nechtěl pokračovat ve vojenské kariéře, místo toho vystudoval obchodní školu a nastoupil do hotelu Imperial v Karlových Varech, kde měl na starost administrativu. Žije se svou rodinou v Karlových Varech. Jaroslav Balák zemřel 10. ledna 2006.