Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Petr Čech ,FEng. (* 1944)

• narozen 18. května 1944 v Praze do staré mlynářské rodiny sídlící na Berounce

• v roce 1859 pradědeček Jakub koupil mlýn, v roce 1897 se děda Václav přiženil do mlýna, kde dnes Petr Čech žije

• v roce 1911 děda podepsal smlouvu s Ing. Emilem Kolbenem o přebudování mlýna na elektrický pohon

• v roce 1956 byl mlýn znárodněn

• v letech 1961 a 1963 složil dvě maturitní zkoušky

• v roce 1969 promoval na ČVUT obor strojní inženýrství, v roce 1973 na pedagogické fakultě

• od roku 1972 do odchodu do důchodu 2005 pracoval ve společnosti Transgas

• po roce 1989 získal šlovickou vodní elektrárnu v restituci zpátky, postupně ji opravil, uvedl stroje do chodu a vybudoval v ní Elektroskanzen

• v roce 2009 byl Elektroskanzen prohlášen kulturní památkou ČR

• 26. listopadu 2025 byl Ing. Petr Čech přijat do Inženýrské akademie a byl mu udělen titul FEng.

Zadáme-li do vyhledávače heslo „kraj Oty Pavla“, objeví se panoramatická fotografie Berounky a okolních křivoklátských lesů spolu s doprovodným textem, jehož značná část je věnovaná Čechově mlýnu ve Šlovicích. Dočteme se, že je postavený na odlehlém, malebném místě a, což je především zajímavé, že je to první mlýn na elektrický pohon, který vznikl v Rakousku-Uhersku. Jeho význam je spjatý se jménem technika, vynálezce a podnikatele Ing. Emila Kolbena a s předky dnešního majitele Ing. Petra Čecha, kteří se zasloužili o elektrifikaci historického mlýna a jeho propojení se současností. 

Smlouva s Emilem Kolbenem

Petr Čech se narodil do staré mlynářské rodiny během druhé světové války, 18. května 1944 v Praze. „Už tři dny po tom, co jsem se narodil, mě rodiče převáželi na lodičce přes Berounku,“ píše pamětník ve své knize „A tak si tady žijeme“. Podle zápisů v zemských knihách stál mlýn ve Šlovicích na Rakovnicku již v 16. století, ale více je známo o pradědečkovi Jakubovi z Plzně, který v roce 1859 za 10 000 zlatých koupil mlýn v nedalekých Nezabudicích. Zanechal po sobě velkou rodinu, dvacet dětí, z nichž druhorozený Václav, dědeček Petra Čecha, se přiženil k vdově Loskotové do mlýna ve Šlovicích. Václav se nebál změn, rozhodl se mlýn modernizovat a dohodl se s „naším nejlepším podnikatelem v oblasti elektrotechniky Emilem Kolbenem.“ Smlouva na přestavbu mlýna a na výstavbu malé vodní elektrárny má datum 11. září 1911 a je v ní zachyceno všechno podstatné včetně strojů, ceny a pracovních výkazů.

Po dokončení prací se mlýn stal nejen prvním elektrifikovaným mlýnem na třífázový proud v celém okrese Rakovník a jedním z nejstarších v mocnářství, ale v krátké době byl schopen zásobovat elektřinou i osm okolních vesnic, dva mlýny a kamenolom. Éra mlýnů po staletí poháněných vodou nebo párou už začala být minulostí. Během sta let se svět změnil k nepoznání. Kde vzal dědeček Petra Čecha svou vizi a odvahu k tak radikální změně? „Krajánci, čili mlynářští pomocníci, chodili tenkrát na vandr na zkušenou po lepších, vytipovaných mlýnech. Byli vítáni a považováni za váženou návštěvu, přinášeli novinky ze světa a dědeček si na cestách všiml, že světem začala hýbat elektřina. Byla to pionýrská myšlenka,“ vysvětluje Petr Čech a dodává úsměvnou příhodu z historického okamžiku, z momentu, kdy bylo zavedeno první veřejné osvětlení ve Slabcích, vzdálených 12 kilometrů: „Okamžitě přijely tři sbory hasičů, protože si mysleli, že hoří. Taková to byla záře.“ 

Do školy přes řeku

Za války byl Petrův otec František Čech členem místní odbojové skupiny Obrana národa, kterou vedl František Toms. Mnohé odbojáře Němci zavřeli a popravili, nikdo z nich však nezradil ty ostatní. Po velkou část okupace schovával František Čech ve mlýně partyzány, někdy měl ukrytých i 40 Čechů či Rusů. Dával jim také svoje oblečení: „Jednu dobu neměl ani ponožky pro sebe. Čeští četníci spolupracovali, dávali echo.“ Rodina načerno mlela obilí ve mlýně ve Slabcích, otcův bratr mouku rozdával po okolí. Bylo to riziko, ale nikdo je neprozradil. 

Rodina prezidenta Edvarda Beneše má své kořeny ve Šlovicích. „Ve Šlovicích nebylo jiné jméno než Beneš. Obě babičky prezidenta Beneše byly z vesnic okolo a Vojta, bratr prezidenta, sem často jezdil s rodinou,“ vypráví Petr Čech o příbuzných.

Nejdřív zrní, pak dráty

Jeho rodiče – František a Jindřiška – měli ještě další dvě děti, dcery Ivu a Jindřišku, o sedm a osm let starší než Petr. Po válce začal Petr chodit do obecné školy ve Skryjích. Nejkratší cesta do školy byla přes řeku, jak Petr Čech vzpomíná na svoje dětství: „A když jsem brodil, to bylo jak koberec. Tam byly takový řasy vodní a musel jsem pomalu došlapovat, protože jakmile jste došlápla, tak tam rejdily rybičky. Nebo i větší parmy. To byl každý den styk s tou přírodou.“ Ve Skryjích byla jednotřídka s panem a paní řídící. Atmosféra domácká a laskavá, i když venku se odehrávala politicky nejkrutější 50. léta. Další tři roky se Petrova školní docházka odehrávala v poklidu ve Slabcích, ale po jejím dokončení nastaly problémy, kam a jak dál... 

Už na počátku 50. let se místní soudruzi tvrdě postavili proti tomu, že by dcery majitele mlýna měly studovat. Starší Iva byla sice přijata na rakovnickou střední školu, ale zakrátko úřady rozhodly, že je příliš pod vlivem rodičů, tak byla z Rakovníka dána na „převýchovu“ do Kouřimi, „ aby byla co nejdále od rodičů, kteří ji tím pádem nemohli učit imperialistické zvyky. Rodiče přece byli třídními nepřáteli. Vysokou školu si dělala dálkově při mateřské péči o syna. Tím, že se vdala, ji místní soudruzi už nechali, ale řádné studium na VŠ jí stejně zakázali,“ říká Petr Čech. Druhé sestře Jindřišce, ačkoli byla ve třídě nejlepší žákyní, nebylo umožněno ani studium na střední škole. Musela jít na dva roky pracovat do lesa, sázet stromky, dělat různou těžkou práci, „aby poznala dělnickou třídu, další dva roky pracovala ve Škodovce. Rodiče, i když měli málo peněz, jí platili soukromou výuku, aby neztratila kontakt a udržela si vědomosti ze školy,“ vypráví Petr Čech. Nakonec jí režim studovat umožnil, ale pouze dálkově. 

Když Petr, nejmladší z dětí, ukončil v roce 1958 základní školu, vyvstaly obavy, že se situace, kterou prožívaly jeho sestry, bude opakovat. Ale všechno bylo jinak: předsedou ONV byl člověk, který se znal s Petrovým tatínkem z odboje. („I ti soudruzi byli různí,“ říká dnes pamětník.) A tak se stalo, že byl přijat ke studiu na Střední všeobecně vzdělávací školu v Berouně. Po maturitě nastaly další podobné problémy – místní činitelé naléhali, aby pokračoval ve studiu na vysoké škole zemědělské. Ředitel školy sice oponoval tím, že je Petr nejlepší na elektrotechniku, ale soudruzi vytáhli silný argument: „Nejdřív bylo zrní a pak dráty.“ Neustoupili, ovšem Petr měl štěstí. Vyšel totiž zákon, že každý výpravčí musí mít maturitu, a tak se z Petra stal student dvouletého studia na SPŠ dopravní a majitel razítka v občanském průkazu. V roce 1963 získal svoji druhou maturitu a cesta k dalšímu studiu se zdála být snazší. Nastávala politicky uvolněnější doba. „Skvělý učitel, pan Šnajdr, mi řekl, že vyhodil to svinstvo v posudku.“ 

Na vysněnou elektro specializaci na ČVUT se sice Petr dostat nemohl, ale byl přijat na ČVUT obor strojní. Studium to nebylo nikterak snadné, dvěma třetinám studentů se ho nepodařilo ukončit. Během studia se Petr, vědom si těžké finanční situace v rodině, snažil vydělávat, jak to šlo. Vše zvládl, měl silnou motivaci a výborné studijní předpoklady. Navíc si studium rozšířil o pedagogickou kvalifikaci a na krátkou dobu i učil. Výsledkem byly dva diplomy z vysokých škol. 

Ukradený mlýn

V roce 1956 komunisti znárodnili 90 % malých vodních elektráren u nás, včetně té ve Šlovicích. Staré stroje je nezajímaly, ty ponechali na místě, ani je kvůli špatné dostupnosti nebyli schopni odvézt do sběru. Zabavili původní mlýn, rodině ponechali obytný dům. „Asi od desátého roku jsem se jako kluk snažil dělat brigády i při studiu. Po hospodách jsem prodával Večerní Prahu, za jednu jsem měl 4,5 halíře, ale někdy i celou korunu, když bylo dýško,“ vzpomíná Petr Čech na to, jak živil rodinu. 

Režim nezajímalo, že rodiče usilovně celý život ve mlýně pracovali. Jako bývalí živnostníci neměli nárok na slušný důchod, museli i v pokročilém věku si takzvaně napracovat léta. Denně vstávali o půl třetí v noci, šli pěšky, často ve sněhu a blátě, na čtyři kilometry vzdálený autobus, přestoupili na jiný ve Skryjích a dojeli do Berouna. Vraceli se okolo 17. hodiny domů. Oba pracovali v Rozvodných elektrických závodech, matka ve skladu zastala práci dvou dělnic, otec jako poslední nádeník dělal příležitostné práce. „Byl po okolí vyhlášený tím, jak je šikovný, ale dostával tu nejnižší odměnu za nejhorší práci. Jsem na tátu hrdý. Ale pro komunisty to byli podlidi,“ říká Petr Čech a dodává: „Babička a máma to držely. Děda měl dřív i rybolov a honitby. Král pytláků strejda Prošek a pan Popper, otec Oty Pavla, si chodili k tátovi pro povolenky k chytání ryb. Tyto příklady mých předků vás zavazují.“ Otci, invalidovi, byl určen nepatrný důchod, ale časem se mu podařilo získat příplatek za odboj. Z bývalých partyzánů se někteří stali vlivnými komunistickými funkcionáři a byli ochotni dosvědčit, že vděčí otci za svůj život.

TBC a západní Německo

Nastal rok 1968. Hranice na vysněný Západ se otevřely, konečně bylo možné vyjet. Petr byl členem Vědeckého kroužku ČVUT a tři jeho členové mohli získat vízum a cestovní doložku, tedy možnost na rok vyjet do Hamburku. Cílem bylo získat zkušenosti a zvýšit si kvalifikaci. Petr byl jedním z těchto tří šťastlivců, nakonec ale všechno dopadlo jinak. 21. srpna 1968, v den napadení ČSSR vojsky Varšavské smlouvy, ho odvezla sanitka do rakovnické nemocnice s podezřením na TBC. „Ještě jsem cestou stačil vyběhnout ze sanitky a předat papír s mnoha a mnoha podpisy za neutralitu ČSSR. Později to radši schovali, abych neměl potíže,“ vzpomíná na tu vypjatou dobu dnes. Čtyři měsíce, které proležel v nemocnici na Kladně a sanatoriu ve Veleslavíně, využil ke studiu němčiny. Věděl, že chce vyjet, doložka platila rok, byl silně motivovaný. Na jaře 1969 odevzdal diplomovou práci a konečně odjel do Mnichova s rozhodnutím, že nebude emigrovat, ale chce se vrátit.

Začátky nebyly snadné, s kamarádem Slávkem se pokoušeli všelijak uchytit. Měli smělé plány: smažit a prodávat bramboráky, prodávat noviny, dělat plavčíka na mnichovské plovárně. Mezitím navštěvoval rychlokurz němčiny na Ludwig-Maximilians-Universität München. V Mnichově na plovárně se seznámil s paní Hannou Kiefer, nejdůležitějším člověkem, který mu pomohl v době, kdy se v neznámém prostředí cítil poněkud ztracený a bez přátel. Byla zaměstnaná v šatně a jako jediná ze spolupracovníků ho pozvala k sobě domů. Spřátelil se i s jejím mužem a synem, představovali pro něj jakousi náhradní rodinu. Krásnými slovy na paní Hannu Petr Čech vzpomíná v úvodu své knihy: „Říká se, že duše dobrého člověka se promění v anděla. Hanna andělem byla už tady na zemi.“ 

Zpátky v Praze 

Po promoci v roce 1969 byl na rok přijat jako odborný asistent na fakultě strojírenství. Byl podnikavý a pracovitý. Německy už uměl tak dobře, že se na čas stal tlumočníkem a průvodcem Němců z vyšších vrstev, kteří přijížděli do Československa si zalovit. Akce pořádala organizace INTERLOV a Petr je provázel po Praze, tříbil si svoji němčinu a společenské chování. „Byla to velká zkušenost,“ říká. 

Dlouhých 33 let pracoval v jediném podniku, v Transgasu, který dopravoval sovětský plyn přes Československo do Evropy. Hledali dispečery a on se přes inzerát přihlásil, byl přijat. „Teprve po čase zjistili, z jaké rodiny jsem. Nebyl jsem doporučen pro styk se státním tajemstvím a vyhodili mě.“ Zastal se ho soudruh Garzanov, vedoucí osoba podniku, kterému tlumočil z němčiny do ruštiny. Odmítl obvinění, že by Petr Čech byl špion, naopak na něj napsal kladné hodnocení a mohl zůstat. Nejprve musel projít tříměsíčním školením v SSSR. Stal se vedoucím dispečerského centra, ačkoli se vědělo, že má kontakty se západním Německem. Cesty do zahraničí už sice nebyly v normalizační době možné, ale zato se zúčastnil mnoha pracovních školení na krásných místech v Tatrách, na Šumavě a jinde po republice.

Elektroskanzen

V roce 1973 se Petr oženil s Vlastou Tomsovou, roku 1974 se manželům narodila dvojčata Petr a Pavel, po roce 1989 byl rodině v restituci vrácen mlýn ve Šlovicích. Byl ve zdevastovaném stavu, peníze na obnovu jezdil Petr vydělávat na brigády do Německa. Opravy trvaly několik let, opuštěný a chátrající mlýn se však podařilo zachránit tak, že využili vše, co po znárodnění zůstalo netknuté: zachovaly se staré stroje a původní turbíny, které dnes slouží jako vzácná památka na první léta elektrifikace vodních mlýnů. Petr Čech se ujal myšlenky, jak využít stroje, které dokumentují počátky a historii elektrifikace u nás. Postupně se mu podařilo vytvořit v prostorách původního mlýna unikátní Elektroskanzen, který byl v roce 2009 zařazen mezi kulturní památky ČR. Návštěvníci z domova i ciziny, děti na školních exkurzích, ale i odborníci obdivují informační panely, první Kolbenův elektromotor, výstavu o životě a práci Emila Kolbena a jeho rodiny. 

V roce 2012, na oslavy 150. narozenin Emila Kolbena, přijel z Mnichova i jeho vnuk Jindřich, letecký inženýr, se ženou Andrée. Petr Čech je rovněž členem Spolku Kolbenova vila, který si klade za cíl oživit odkaz Emila Kolbena a význam jeho práce i zachování vily na památku rodiny. Dodnes funkční elektrárna je technickou památkou. „Na Západě se inovovalo, tady se to zachovalo. Na původním místě, v původní budově. Byl bych rád, kdyby se to udrželo.“ Petr Čech je nadšencem i povolaným znalcem v jedné osobě. Kdo bude pokračovat v rodinné tradici? Zdá se, že dnes desetiletý vnuk Petr. Už teď návštěvníky s nadšením provází a zapojuje se do dědova výkladu. 

Asociace strojních inženýrů v roce 2015 udělila Petru Čechovi Cenu Leonarda da Vinciho a v roce 2025 byl v Betlémské kapli slavnostně přijat do Inženýrské akademie České republiky (IA ČR) a smí používat prestižní profesní titul FEng. V roce 2023 Obec spisovatelů ČR zařadila jeho prvotinu, knížku vzpomínek „A tak si tady žijeme“, mezi pět nejlepších knih popularizujících kraj Oty Pavla.

Příbuzní Petra Čecha jsou rozeseti po celém kraji v okolí Berounky. Jejich rodiny mají tradičně hodně dětí a hlavně – nikam neodcházejí.