Alexandra Garmazhapova Александра Гармажапова

„Motivy spočívaly původně v tom, že již od roku 2014, od samého začátku ruské intervence na Donbasu, se o Burjatech utvořil negativní obraz – takzvaných Putinových bojových Burjatů. Proč k tomu došlo? Rusko vtrhlo na Ukrajinu v roce 2014. Otevřeně ne, ale de facto ano. A ve snaze skrýt svou přítomnost tam posílalo vojáky z ruských regionů. Vezměme si například výsadkáře z Pskova, o kterých víme z vyšetřování Lva Šlosberga. Navenek se podobají obyvatelům Donbasu, jsou to Slované. A jak dokážete, že jsou to ruští vojáci, když nemají doklady a nášivky? Dá se říct, že jsou to místní milicionáři. Ale burjatské tankisty, které také posílali na Donbas v letech 2014–2015, lze na první pohled rozeznat, jsou to Asiaté. Právě jejich přítomnost učinila zřejmým fakt, že na území Ukrajiny bojují pravidelné ruské jednotky. V té době natočili prokremelští aktivisté provokativní video – 'Prohlášení Putinových bojových Burjatů k vyděšenému lidu Ukrajiny.' Později jsem mluvila s mladými lidmi, kteří se na něm podíleli. Přiznali, že jim zaplatili, že nechápali kontext, prostě jen přečetli poskytnutý text. Byly tam urážky jako: 'Vaše ekonomika letí do evropského rozkroku Conchity Wurst' – co nejhrubší věci. Toto video se stalo virálním, v Ukrajině si ho zapamatovali. A mem o 'Putinových bojových Buryatech' zůstal."

„To znamená, že hodně mluvíme o sebeuvědomění, hodnotě burjatského jazyka, a také upozorňujeme na imperiální, imperialistický charakter této války proti Ukrajině. To, co Putin říká, že ukrajinština není jazyk, že státnost vymyslel Lenin a že 'My jsme velcí', to vše je imperiální paradigma. V tomto ohledu je třeba hodně pracovat, mimo jiné s některými představiteli ruské opozice, kteří většinou uvažují imperiálně. Nevím, co s tím dělat – copak oni nechápou zjevné věci? Právě píšu studii pro jeden think tank – 'Co by se Rusko mohlo naučit od Japonska a Jižní Koreje' v případě příležitosti. Předtím jsem pro think tank Globsec Research paper psala 'Jak se Rusko může stát skutečnou federací' podle příkladu Německa a Spojených států amerických. Samostatně jsem se také zabývala municipálními reformami, které prováděla Ukrajina v oblasti vytváření sjednocených územních obcí, a tím, jak se Litevská republika zbavovala sovětského dědictví. Protože se domnívám, že skutečná rozumná země je připravena se učit – nezáleží od koho – pokud vidí, že dané postupy byly užitečné. A v Rusku se velmi často říká: Proč bychom se měli učit od nějaké Ukrajiny nebo nějaké Litvy? Kde jsme my a kde jsou oni? My jsme velcí. My jsme mocní.“