Деніза Глезіна Deniza Glezina

„A byla to vůbec velmi podivná zkušenost, žít odděleně od všech ostatních. Tahle metafora mého přestěhování jako smrti pokračovala, protože jsem se cítila jako nějaká nebeská síla. Tam někde pod nohama se odehrává Charkov, ale mě se to netýká, nemůžu se ho dotknout. Mohu je slyšet, oni mi mohou zavolat, tím to ale končí. Nemohu jim nic říct, nemohu jim nic předat. Prostě nad tím vším bezhmotně existuji. Když jsem pak začala přijíždět, začala jsem si to město trochu prohlížet poté, co jsem ho takto opustila. A přišla chvíle, kdy jsem pochopila, že návrat je nutný. Je to trochu patetický moment. Šli jsme s Vladem na procházku, něco koupit do obchodu. Obchod jsme měli hned vedle, vyšli jsme ven, a už jsme tam byli. Slyšela jsem nějaký zvuk. Uvědomila jsem si, že je to pták a že jsem ten zvuk neslyšela možná víc než rok. Rozplakala jsem se, protože to opravdu byl nějaký zvuk ptáka, který jsem znala, který jsem slyšela od dětství, slyšela celý svůj život, a tady jsem ho neslyšela několik let, když jsem žila v Německu. Pro mě to byla taková nespravedlnost – žít v zemi, kde nemůžeš slyšet tohohle ptáka. Bylo pro mě prostě absurdní, že to nemůžu udělat!“

„Velmi jsem se ponořila do filmů a právě 22. [února], v noci před 22., jsem se dívala na nějaký film o válce s McEvoyem. A předtím jsem napsala báseň o válce v ruštině, protože jsem se podívala na film o… Z nějakého důvodu byly tehdy skoro všechny filmy, které mi přicházely do cesty, o válce. Některé o rytířích a jejich válce, o jejich nadšení; a já jsem napsala o práci jít a umírat; v ruštině. A když začala totální [invaze], my jsme zjevně zaspali, protože jsme byli v jiné zemi. Ale když jsem se probudila, probudila jsem se jako poslední. Probudila jsem se v domě, kde všichni sedí u svých gadgetů, ťukají do klávesnic, telefonují, píšou, něco posílají, snaží se něco dělat. Probudila jsem se, najedla se a také si sedla, a začali jsme hledat informace, hledat, koho jak vyvézt, šířit informace, prostě něco dělat. Protože jsme na to měli čas a prostředky. Protože tady lidé – tehdy se tím nemohli zabývat. Můj kanál se na nějakou dobu stal místem, kam jsem umísťovala spoustu užitečných informací pro ostatní, které já sama nevyužiji, protože pro mě nejsou relevantní. O explozích, jak je klasifikovat, o tom, co dělat v určitých situacích, jak se dostat do určitých měst, jaké jsou evakuační vlaky… Pro mě bylo těžké zveřejňovat něco o sobě, a vůbec mluvit s lidmi, protože jsem nevěděla, jak je podpořit, když jsem byla tak daleko, s úplně jinou zkušeností. A přímo jsem viděla, jak nás tato zkušenost rozděluje, a nevěděla jsem, jak o tom mluvit.“

„[Anticafé] „Cyferblat“ („Cifernik“) – to bylo takové… A celé město, jak jsem ho tehdy viděla, bylo pro mě tak nové… Bylo to – teď si to připomínám, jak jsem to tehdy viděla: všichni mi říkali, že by mi velmi vyhovoval Petrohrad. A já jsem si to tak zapamatovala, že tam musím jet, a určitě i do Altajského kraje, že jsem Charkov vnímala jako malý Petrohrad. A dokonce moje vzpomínky na něj teď jsou takové, jak jsem si tehdy představovala Petrohrad, a ne takové, jak teď znám Charkov. To znamená, že je jiný. Já jsem nikdy nebyla v Rusku a nikdy jsem nebyla v Petrohradě ani na Altaji, to je jasné. Ale to všechno bylo takové pokračování města. Město jako by se táhlo ne na západ, ale na východ; na východ a nahoru. Jako něco mého – je to tam dál. To bylo patrné i na naší vysoké škole, kde až do vydání jistého dekretu někdy v roce [20]19 byli všichni ruskojazyční. Všichni mluvili rusky, všichni uváděli hry v ruštině a ruské. Dali nám za úkol podívat se na seznam her, přesněji řečeno na seznam inscenací, a většina představení byla z ruských divadel. To znamená, že tam bylo méně zahraničních představení než ruských. Ano, možná dobrá představení. Ale bylo to dominantní prostředí, kam se jezdilo studovat, odkud k nám jezdili studovat. Takže tam byl neustálý tok. Pokud dobře studuješ, tak buď jedeš do Kyjeva, nebo jedeš rovnou do Petrohradu, do Moskvy. To v mých představách nebylo… Já jsem byla v Kyjevě či ve Lvově spíš jako turistka. Ale především, u nás v Charkově existuje určitá konkurence s jinými městy. To je „první metropole“, ten imperiální narativ [Charkov byl v letech 1919–1934 prvním hlavním městem sovětské Ukrajiny, odtud název „první hlavní město“]. Ale Charkov byl vždycky jako městský stát.“