Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Obročník (* 1947)

• narozen 25. srpna 1947 v Karlových Varech

• rodiče, Slováci Marie a Štefan Obročníkovi, přišli po válce do Čech

• v roce 1957 zemřel otec

• v roce 1965 odmaturoval na průmyslovce v Kladně

• o rok později nastoupil na vojnu, kde začal s horolezectvím

• v roce 1971 se stal členem horolezeckého reprezentačního týmu

• v roce 1974 se oženil s horolezkyní Jitkou Weberovou

• stal se členem expedice, která zdolala stěnu El Capitan

• v 70. letech pořádal tábory v duchu skautingu

• po sametové revoluci založil kožedělnou firmu Dobra

• v roce 1990 se podruhé oženil

• v 90. letech působil jako starosta Vyskeře

• v roce 2025 žil s manželkou Dobromilou ve Skalanech

„Hory jsou na světě, protože Země nemá ruce, aby je mohla sepnout k nebesům.“ Oblíbený verš z díla indického básníka Rabíndranátha Thákura je leitmotivem uznávaného horolezce Jaroslava Obročníka. Jeho rodiče přišli po válce ze Slovenska osidlovat české pohraničí. Když bylo Jaroslavovi deset let, otec zahynul v dole. Matka pracovala na třísměnný provoz. S o tři roky mladší sestrou Marií se proto o sebe často starali sami. Malému Jaroslavovi se otevřel velký prostor svobody. K tomu celé prázdniny trávili u prarodičů ve Slovenském rudohoří, kde panovaly i na tehdejší dobu nepředstavitelně primitivní a drsné přírodní podmínky.

Vyrostl v osobitého muže, který se nebál, byl přímočarý, neústupný. Přesně jako oblíbení filmoví hrdinové, ale naživo byl takový charakter pro leckoho příliš. Kamarádi mu začali říkat Klacek a přezdívka mu zůstala po celý život. Na vojně v roce 1966 propadl horolezectví, kterému se naplno věnoval deset let. Na začátku 70. let se stal členem československé horolezecké reprezentace. V roce 1974 se účastnil expedice, která zdolala jihozápadní cestu Salathé Wall, věhlasnou stěnu El Capitan v amerických Yosemitech. Přelez v lednu se dosud nikomu nepodařil, respektive se o něj nikdo další nepokusil. Termín určený těžce i vtipně získaným vízem v komunistickém Československu výpravě na výběr nedal.

Podobné podmínky se dnes dají najít někde v Himálajích

Narodil se 25. srpna 1947 v Karlových Varech manželům Marii a Štefanovi Obročníkovým. S odstupem považuje zážitky z prázdnin u prarodičů Terezie a Jana Habranových v Pápči u Rimavské Soboty jako zcela zásadní. „Babička s dědou dělali v JZD a brali asi 150 korun měsíčně, takže měli prase, kozu, slepice, aby se uživili. V domě měli ještě hliněnou podlahu, ale tam to bylo normální,“ vzpomíná pamětník. Všechny děti ze vsi celé dny pásly krávy a husy v údolí, chytaly do ruky ryby a raky, které si pekly na ohni. Hrály hry a sem tam se popraly. Dva měsíce v roce tak Jaroslav se sestrou Marií zažívali spojení s drsnou přírodou a nespoutanou svobodu. 

Během školního roku byl Jaroslav také dost svým pánem. Po smrti otce se už nestěhovali jako roky předtím, bydleli ve Stochově u Lán. Češtinářka v Jaroslavovi zažehla vášeň pro literaturu, četl i takové autory, jako byl např. Jean-Paul Sartre. „Když přišla maminka, svítil jsem si pod peřinou baterkou, neměla čtení ráda,“ usmívá se. Většinou ale doma nebyla. Ve dvanácti letech začal cvičit gymnastiku a to mu vydrželo až na střední školu. 

Ve studiu pokračoval na energetické průmyslovce v Kladně. Třídní učitel, tělocvikář, studenty nadchl pro sport. „Vyráběli jsme si ve škole pramice, pak jsme je naložili na nádraží do vlaku a jeli na vodu. V zimě jsme jezdili na týden na lyže,“ popisuje pamětník. V maturitním ročníku v roce 1965 pořádali majáles. V podvečer přejeli do Prahy. Allen Ginsberg se mu jako král pražského majálesu vryl do paměti. Nevázané veselí vystřídal ale povolávací rozkaz.

Kluci, jdeme rušit provoz

Základní vojenskou službu nastoupil v roce 1966. Přidělili ho ke spojařům, do praporu na úrovni divize, který zajišťoval spojení generálního štábu. Prvních deset měsíců strávil v Popradu, kde vznikl horolezecký kroužek. Lezení mu šlo, gymnastická průprava se hodila, trénovali každý víkend ve Vysokých Tatrách. „Lezli jsme v civilu, abychom neodírali uniformy,“ šibalsky podotýká Jaroslav Obročník. 

21. srpna 1968 byli na cvičení u Prahy. „Ruská letadla hučela, přišel důstojník a řekl: ‚Kluci, jdeme jim rušit provoz!‘ K večeru přelétly nad naším táborem delty se zavěšenými raketami a tím nám oznámily, že jestli nepřestaneme, tak nám to tam pustěj,“ popisuje konec vzdoru Jaroslav Obročník.

Po vojně se nastěhoval k mamince, žila v té době v Praze. Našel si horolezecký oddíl Pragovka, kde potkal Karla Schuberta, se kterým lezl nejčastěji. Horolezectví podřídil všechno. Pracoval u stavební firmy jako lešenář, aby získal dobrou fyzickou kondici, a měl vysoký plat. „Na začátku jsem stál dole u kladky a celý den tahal nahoru trubky. První dva měsíce jsem k svačině snědl tři obědy, přišel jsem domů, maminka mi dala další tři, šel jsem spát a ráno zase do práce,“ líčí své lešenářské začátky. Sílu nabral, a protože se nebál, záhy pracoval jen nahoře.

V horách jsem se cítil nejvíc spojený se světem

O víkendech lezli po skalách, o rok a půl později už jezdili v létě i do Vysokých Tater. „V roce 1971 mi zavolal Cigán (Stanislav Lukavský), že potřebuje někoho do reprezentace a že není na Galerii Ganku vylezený v zimě Lapinský komín, ať jedu s ním,“ ilustruje začátek své cesty do reprezentace Jaroslav Obročník. Následoval výlet do italských Alp, kde se setkali s horolezci, kteří emigrovali v roce 1968, Ivanem Exnarem, Ladislavem Langerem, Jiřím Šírem a Karlem Schubertem (poslední dva se pak vrátili do ČSSR). Styk s emigranty na výpravách nebyl problém, příslušníci Státní bezpečnosti s horolezci nejezdili. 

Jediným problémem byly peníze. Ty si museli vyměnit na černém trhu a skrýt před celníky. „Jen jednou jsem musel vybalit celý ruksak, ale doma jsem si odpáral jednu koženou část a peníze tam zašil. Nic nenašli,“ říká pamětník. Horolezci oficiálně jezdili na pozvání zahraničních spřátelených klubů, ale ve skutečnosti se o sebe museli starat sami. Vozili si jídlo, vybavení. „Když jsi byl reprezentant, bylo to zrovna tak, a kdyby u tebe peníze našli, z reprezentace by tě vyhodili, takhle trapně,“ kroutí hlavou Jaroslav Obročník, člen horolezecké reprezentace od roku 1971. 

Následující rok pak jel do Chamonix a v roce 1973 ho vyslali do Švýcarska, kde měl týden na zdolání řady cest. Jenže počasí jim nepřálo a do hor kvůli lavinám nikdo nesměl. Vedení svazu ho za neúspěch pokáralo, na což Jaroslav „Klacek“ Obročník reagoval odchodem z reprezentačního družstva. Vášeň pro hory ho ale neopustila, lezení vnímal jako esenci pro něj nejdůležitějších hodnot. „Soběstačnost, samostatnost a zodpovědnost k sobě a ostatním. Co chceš víc? Jdeš na maximum, ale zodpovědně víš, že to dáš. Není to hazard,“ vyznává se pamětník.

Expedice na El Capitan začala na ministerstvu vnitra

Kuriózní začátek předcházel úspěšné expedici na stěnu El Capitan, za kterou obdrželi cenu Výstup roku od Československého horolezeckého svazu. Jan Vadlejch, řečený Šaman, se dozvěděl, že komunističtí funkcionáři si promítají západní filmy na ministerstvu vnitra. Vylezl světlíkem do druhého patra, protáhl se okénkem u záchodu a vmísil se do davu. Když byl nahoře, považovali ho za jednoho z vyvolených. Dokonce si tam namluvil dceru jednoho z pohlavárů a za pár měsíců byla svatba. 

Tchán mu nabídl, že zařídí expedici do USA, po které Jan Vadlejch toužil. Na protekční soukromý zájezd přizval Jaroslava Obročníka, Leopolda Páleníčka, Karla Schuberta a Karla Procházku. Všichni se museli stát členy Svazu socialistické mládeže, naštěstí pouze fiktivní buňky. Na americké ambasádě předložili peníze, členství v horolezeckém svazu, což se neobešlo bez komplikací. Vízum dostali na leden, měsíc, kdy se nikdo o přelez vzhledem k podmínkám nikdy nepokusil. Výprava měla štěstí na počasí a s tehdejším vybavením za týden stanuli na vrcholu, všichni kromě Šamana. Dosáhli světového úspěchu. Jaroslav Obročník však odjížděl jako čerstvě ženatý muž. Manželka, horolezkyně Jitka Obročníková, rozená Weberová, čekala dítě.

Rodina, děti a indiáni

Syn David se narodil v roce 1974, o rok později ho následovala dcera Tereza a v roce 1976 zemřel na hoře Makalu nejbližší pamětníkův parťák ve skalách Karel Schubert. Jaroslav Obročník cítil odpovědnost za rodinu a nechtěl tolik riskovat. Odstěhovali se s rodinou do Jičína do domku strýce manželky, starého mládence, ale soužití neklapalo. Jaroslav pracoval jako elektrikář ve státním statku, kde ho oslovil neznámý muž a lákal ke vstupu do Komunistické strany Československa. „Chvíli jsem na něj koukal a pak jsem mu řekl: ‚Hele, já do strany nikdy nevstoupím! Stačí ti to?‘ ‚Stačí,‘ řekl,“ ilustruje svou přímočarost pamětník. Předseda JZD mu dohodil pozemek v Kacanovech, kde si Obročníkovi našli i provizorní bydlení. Pamětník přesedlal do JZD Všeň, pracoval na bagru a stavěl dům. V roce 1978 se narodil nejmladší syn Jan.

V roce 1980 měl už Jaroslav Obročník oficiální trenérské zkoušky pro děti, založil Sokol Kacanovy a potkal se s Vojtěchem Markem. Ten měl koně a vedl děti v duchu skautingu v Turnově. Společně začali organizovat celoroční hry a letní tábory pro svoje děti a děti kamarádů. „Vždycky jsme se dohodli s hajným, udělali jsme mu brigádu. On nám dal bidla, postavili jsme kuchyň. Každé teepee byl jeden kmen, ten měl svůj totem,“ vykresluje detaily. Témata vymýšleli pokaždé jiná, děti plnily Orlí pera a další zkoušky v duchu knihy Dva divoši E. T. Setona. Tábory pořádali až do sametové revoluce.

Nebál se a měl svou vlastní hlavu

Jaroslav Obročník si se svými blízkými vytvořili sociální bublinu, kde byli svobodní totalitnímu režimu navzdory. „Když jsi byl dělník, tak ti nemohli udělat nic,“ komentuje. Jaroslav Obročník si ale díky své odhodlanosti, sebevědomí, šikovnosti a píli prosadil své nápady i v zaměstnání. Nápad šít koňské postroje dostal, když tahal s koněm v lese. Přes postroje na tahání, chomouty i různé organizační peripetie se dostal až k šití sedel. 

Učil se u starého mistra sedláře pana Novotného v Humburkách za Hradcem Králové. „V pět ráno jsem jel do Turnova, tam jsem byl v deset, dělal jsem do večera a poslední jedenáctkou jsem přijel domů. Za měsíc jsme s tím sedlářem sedlo spolu ušili,“ říká Jaroslav Obročník. Ukázalo se pak, že problém jsou kostry do sedel. Kdekdo tvrdil, že je nelze sehnat. „Nikdo mi je nechtěl udělat. JZD mělo přidruženou výrobu. Udělal jsem si takový vehement na hever a lisoval jsem je z leteckých překližek. V kovárně mi udělali kovové části. Nakonec jsme se dvěma pomocníky šili přes sto sedel ročně,“ popisuje Jaroslav Obročník.

Firma Dobra a třicet tisíc policejních pásků

17. listopad 1989, začátek sametové revoluce, strávil pár ulic od Národní třídy, kde se domlouval zájezd řemeslníků do Spojených států amerických, kam Jaroslava Obročníka vybrali. V té době byl rozvedený a se svou budoucí ženou Dobromilou Fišerovou prodávali své kožedělné výrobky na trzích. „Hned v tom týdnu jsme založili soukromou firmu Dobra, odjel jsem do Ameriky, Dobromila byla těhotná,“ směje se Jaroslav Obročník. S Dobrou se vzali v roce 1990, ve stejném roce se jim narodila dcera Jana. Dobromila měla z prvního manželství dvě dcery – Doubravku a Barboru. 

Krátce po revoluci zanechal pamětník výroby sedel a v roce 1992 získal zakázku na výrobu pásků k novým policejním uniformám. Během pěti let jich ušili třicet tisíc. Z vydělaných peněz si Obročníkovi postavili dům s dílnou ve Skalanech. Vyráběli koženou galanterii pro denní nošení a středověké výrobky. Své zboží prodávali na trzích po celé Evropě. V roce 2015 převzala dílnu dcera Jana, která ji díky svému studiu archeologie na univerzitě rozšířila o konzervování archeologických usní.

Ještě starosta, herec a lukostřelec 

V druhé polovině 90. let Jaroslav Obročník zastával funkci starosty v nedaleké vsi Vyskeř, kde s místními kluky sáňkoval, vyráběl luky a učil je střílet. Znovu tam oživil masopustní průvody, hrál divadlo v olešnickém ochotnickém divadle. Ve Skalanech Obročníkovi vytvořili jeden z prvních lukostřeleckých parkurů v Čechách, založili oddíl LK Ostrostřelci Skalany, kde pořádali soutěže ještě v roce 2025.

Svoje vyprávění Jaroslav „Klacek“ Obročník, muž, který si nikdy nezapomněl hrát, uzavírá větou: „Máš rodinu, děti, super! Spolužiješ s nimi, dospějí, jsou bezva, tak co bys chtěl?“