Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Špaček (* 1943)

• narodil se 1. června 1943 v Praze, život prožil v Čelákovicích

• v roce 1949 znárodnili papírnictví jeho rodičů Václava a Marie Špačkových

• v roce 1963 nastoupil do Archeologického ústavu

• od roku 1967 pracoval v Národním muzeu, vedl archeologické výzkumy

• v roce 1972 se stal ředitelem Městského muzea Čelákovice a zahájil jeho rekonstrukci

• v roce 1989 založil Občanské fórum v Čelákovicích

• zasloužil se o odhalení desky legionáře Václava Záruby a sochy TGM

• v roce 2013 odešel na odpočinek

• v roce 2025 žil v Čelákovicích a psal historické publikace

V roce 1970 uspořádal v čelákovickém muzeu výstavu o letech do vesmíru. Oslovil sovětské i americké velvyslanectví, ale zatímco  Američané ho zaplavili materiálem, z Moskvy přišlo několik pomačkaných plakátů a omluvný dopis. Přestože sovětskou vitrínu vyplnil velkým rudým praporem, výstavu po jednom dni uzavřeli a pamětníkovi zakázali vstup do muzea.

Místo studia historie doly, hutě nebo zemědělství 

Do rodiny Václava a Marie Špačkových se 1. června 1943 narodil druhorozený syn Jaroslav. Na svět sice přišel v pražské porodnici, ale celý život prožil v Čelákovicích, kde jeho rodiče od třiatřicátého roku do znárodnění v roce 1949 provozovali malé papírnictví. Jedna z prvních pamětníkových vzpomínek je, jak dva neznámí pánové přišli sepsat jejich majetek. „Maminka se rozplakala,“ začíná vyprávět Jaroslav Špaček. V papírnictví pak oba rodiče za pár korun pracovali dále jako zaměstnanci. Při měnové reformě navíc přišli o vázané vklady, kde měli skoro milion korun. Marie Špačková vedla obchod až do důchodu do poloviny šedesátých let, zatímco Václava Špačka tři roky po znárodnění nasadili na těžkou práci do Kovohutí, kde se mu projevila Parkinsonova choroba, pravděpodobný důsledek španělské chřipky, prodělané za první světové války v Chorvatsku, a tak záhy odešel do invalidního důchodu.

Ve stejném roce, kdy rodičům znárodnili živnost, nastoupil malý Jaroslav do první třídy. V pionýru nebyl, jen ke konci sedmé třídy museli všichni vstoupit do ČSM, jinak by je nepřipustili k závěrečným zkouškám. Od dětských let chodil s tatínkem do muzea, stal se členem muzejního kroužku a toužil se věnovat historii, ale kvůli „buržoaznímu“ původu dostal nabídku do hutí, dolů nebo zemědělství. Nakonec se přes tatínkovy známosti podařilo zapsat mladého Jaroslava do učení na soustružníka při TOS Čelákovice. Ale jeho to táhlo k archeologii a numismatice, a tak při první příležitosti po vojně – jak sám říká – zběhl. Do TOSu se za něj podařilo najít náhradu, a tak v roce 1963 nastoupil do Archeologického ústavu jako laborant a později jako asistent antropologického oddělení. Po čtyřech letech dostal nabídku do Národního muzea v Praze, kde se zakládalo antropologické oddělení, ale pořád ho to táhlo k archeologii, přešel tedy po roce do Historicko-archeologického oddělení, kde začal provádět i záchranné archeologické výzkumy.

V Národním muzeu ubytovali jednotky SNB

21. srpna 1968 spal Jaroslav Špaček na verandě jejich domku nedaleko železnice, když ho nad ránem probudil hukot letadel. Nejdřív si myslel, že míří na letiště v Milovicích, v pět ráno ho však rozhlas vyvedl z omylu. Ihned volal do muzea, ale tam mu jeho nadřízený řekl, že na muzeum se střílelo, ať raději zatím nejezdí. Pamětník si vybavuje, jak v pátek ráno došel od Těšnova cestou lemovanou obrněnými transportéry a tanky k zavřenému muzeu na Václavském náměstí. Ve zdech budovy zvenku i uvnitř zely díry po střelbě, okna rozbitá, uvnitř posbíral několik střel ze samopalů, které pak věnoval čelákovickému muzeu. 

V srpnu roku 1969 v Národním muzeu ubytovali jednotku pohotovostního pluku SNB z Frýdku-Místku. Muzeum bylo opět zavřené a esenbáci vycházeli ven držet hlídky. Jaroslav Špaček vzpomíná, jak na náměstí pár staříčků nelítostně hodili do antonu jen za trikoloru na klopě nebo jak na demonstranty nasadili vodní děla. Přicházela i odveta, třeba když jeden mladík příslušníkovi narazil na hlavu odpadkový koš. Také dělníci na stavbě budovy Federálního shromáždění si nedali okupaci líbit. Na výročí 21. srpna spustili ze střechy pásy asfaltové izolace jako smuteční prapory a zabarikádovali se v budově. Jelikož se esenbáci nemohli dostat dovnitř, stříleli na ně slzné granáty, ale dělníci je nahoře sbírali a házeli zpátky dolů. „Nakonec je odvedli v poutech,“ popisuje události pamětník.

Kvůli výstavě o kosmonautice mu zakázali vstup do muzea

Jaroslava Špačka fascinovaly lety do vesmíru, a tak se s ředitelem muzea dohodl, že na dané téma v Čelákovicích uspořádají výstavu Fantasie a Skutečnost. Problém ovšem byl získat dostatek podkladů. Technické muzeum zapůjčilo modely odpalovací rampy na Apollo a Sputnik, oslovil sovětské i americké velvyslanectví, a zatímco Američani ho dle vlastních slov zahltili fotografickým materiálem a dodali i model měsíčního modulu, z moskevského planetária a astronomického ústavu přišly tři pomačkané plakáty, tři publikace, série barevných rozmazaných pohlednic kosmonautů a omluvný dopis, že to je vše, co mají. Co tedy dát do sovětské vitríny? Vyřešil to velkou vlajkou Sovětského svazu, pod ni umístil pár exponátů, které dostal, a v americké vystavil maličkou vlajku USA a vše, co mu z velvyslanectví dodali. Expozici doplnil množstvím výstřižků z novin a v sobotu 27. června 1970 výstavu slavnostně zahájili. Pozval také amerického i sovětského velvyslance, přičemž z americké ambasády přišel omluvný telegram, že o víkendu nemohou přijet, ale že se konzul zastaví v týdnu.

V sobotu odpoledne se promítaly filmy s vesmírnou tématikou[1], když se na projekci náhle objevili dva pánové v oblecích. Chvíli se dívali a pak odešli. Někdo si ještě všiml, že před muzeem stála Volha CD. V pondělí ráno, přestože měli povolení národního výboru, byla výstava s okamžitou platností ukončena s vysvětlením, že je proamerická a protisovětská. Pamětník vzpomíná, jak ho odvezli na americké velvyslanectví s dopisem, že výstava je z technických důvodů uzavřená, tudíž ji nemohou navštívit a na kopii dopisu mu musí písemně potvrdit, že opravdu nepřijedou. Dopis předával přímo americkému kulturnímu atašé. Ten jen pokýval hlavou, podepsal se, ale ve čtvrtek stejně do Čelákovic přijel, na výstavu ho ředitel Dr. Zdeněk Šolle tajně pustil a atašé výstavu velmi ocenil.

Celá akce měla ještě dohru. Na Generální ředitelství Národního muzea přišel dopis, v němž se Městský výbor KSČ v Čelákovicích dožadoval, aby s pamětníkem a jeho spolupracovníkem Dr. Jaroslavem Švenkem ukončili pracovní poměr, protože se dopustili těžkého přestupku a výstavu zorganizovali bez povolení. Jejich nadřízený však před nimi dopis zmačkal a hodil do koše se slovy: „Mně žádný městský výbor nebude říkat, co budu dělat a co ne,“ a dopis záměrně nenechal zapsat do došlé pošty. Zato vedení města v Čelákovicích zakázalo Jaroslavu Špačkovi vstup do muzea a nově jmenovaný ředitel, komunista, se rozhodl celé muzeum zaměřit na dělnické hnutí. Funkci si však dlouho neužil. Pořádal v muzeu divoké večírky, ztratilo se několik exponátů a došlo to tak daleko, že skončil v psychiatrické léčebně a město s ním rozvázalo pracovní poměr.

Čelákovickou tvrz opravoval jedenáct let

V roce 1971 pamětník vyhrál nový konkurz na ředitele, ačkoli vedoucí kulturní komise údajně prohlásila: „Jen přes mou mrtvolu!“ Ostatní členové byli pro, a tak se Jaroslav Špaček dohodl v Národním muzeu, že ho pustí, a v březnu 1972 nastoupil jako ředitel Městského muzea v Čelákovicích. Hned po nástupu se pokoušel získat zpět ztracené exponáty. Po tři měsíce se dvěma kriminalisty navštěvovali každý týden pražská starožitnictví, ale nic nenašli. Na poslední schůzce se ho jeden z policistů zeptal: „Jardo, nepodepsal bys to?“ Odmítl. „Ale byl z toho smutný, protože měl možná nějakou určenou kvótu,“ říká Jaroslav Špaček.

Objekt tvrze, v němž muzeum sídlilo, byl v dezolátním stavu, a tak pamětník už koncem roku národnímu výboru oznámil, že se s tím musí něco udělat. Výbor souhlasil, ale také mu řekli, že když si to vymyslel, ať si rekonstrukci dozoruje sám. Nastalo složité skoro jedenáctileté období, kdy Jaroslav Špaček sháněl stavební materiál a zároveň prováděl i archeologický a stavebně-historický výzkum. Generální dodavatel neexistoval. Muzeum slavnostně otevřeli 21. června 1983. Pamětník vzpomíná, jak tenkrát místopředsedkyně ONV Praha-východ poděkovala řediteli okresního muzea, jak to v Čelákovicích pěkně udělali, a Jaroslava Špačka ani nezmínila. Po devíti dnech přišel příkaz shora, který je jako Městské muzeum zrušil. „Předseda národního výboru sice prosadil, že bronzové desky Městské muzeum na budově zůstanou, ale ve dvorním objektu otevřeli celookresní expozici dělnického hnutí a budování socialismu,“ říká pamětník, který se v důsledku změn stal vedoucím čelákovické pobočky Okresního muzea Praha-východ v Brandýse nad Labem.

Ve stejné době, kdy se rekonstruovala tvrz, ale i v době pobočky, vedl pamětník archeologické výzkumy v Mochově, Toušeni na Hradištku, Staré Boleslavi a další, jež přinesly ohromné množství nálezů. Mezi nimi například zlatou záušnici – nejstarší zlatý artefakt na území Československa nebo českými granáty a perličkami zdobenou dětskou čelenku ze 16. století.[2] Od otevření muzea až do sametové revoluce pořádal Jaroslav Špaček pravidelně výtvarné i historické výstavy (mezinárodní účast měly například Victor Vasarely, 1987 nebo Výstava krajek, 2004)[3].

Znovuodhalení sochy TGM a desky legionáře

Hned v listopadu 1989 se pamětník zapojil do revolučního dění. Sice si ho ředitelka pobočky Čelákovice a Říčany pozvala do kanceláře, kde seděla i soudružka z okresu, a chtěly po něm, aby podepsal petici, že nesouhlasí se studenty, na to jí však dle vlastních slov odpověděl: „Dášo, že se nestydíš,“ a odešel. Množili a psali letáky a rozváželi je po městě, jezdil do Prahy na Václavské náměstí, s rodinou i na Letnou. Koncem listopadu založil Jaroslav Špaček Občanské fórum, obvolal ostatní fóra ve všech závodech a organizacích a svolal jejich zástupce do muzea, kde vzniklo koordinační centrum, jehož mluvčím se stal. Ve městě to vřelo, začaly se objevovat i falešné provokační letáky, a tak zařídili, že materiály OF musí vždy podepsat mluvčí nebo výbor[4]. Jaroslav Špaček také vzpomíná, jak na ulici potkal jednoho komunistu: „Až se to obrátí, budeš viset na první lampě,“ vmetl mu soudruh do tváře. „Pak šel do privátu a měl hospodu,“ vypráví pamětník.

Z původní měšťanky na náměstí se po rozsáhlé přístavbě stala od roku 1976 Krajská politická škola Jana Švermy. Té se komunisté nechtěli za žádnou cenu vzdát, ale nová vláda nakonec rozhodla, že v budově bude manažerská škola CMC, kde učili i zahraniční profesoři. Na budově měšťanky visela až do přístavby politické školy pamětní deska Václavu Zárubovi, který bojoval ve francouzských legiích a padl u Arrasu. Pamětník věděl, že se značně poškozená deska nachází ve skladu Technických služeb, nechal ji opravit a za účasti prezidenta Václava Havla a tehdejšího francouzského velvyslance ji už rok po sametu slavnostně odhalili[5]. O pětadvacet let později nechal Jaroslav Špaček odhalit druhou desku na rodném domě Václava Záruby.

Od známého ze Středočeské galerie pamětník věděl, že v Nelahozevsi v bývalé kočárovně zámku se pod vrstvou uhlí a pneumatik ukrývá socha T. G. Masaryka od Břetislava Bendy. Jelikož by si zásluhy za případné znovuodhalení rády připsaly mnohé strany i organizace, které však nevěděly, kde se socha nachází a zda vůbec ještě existuje, převzal pamětník iniciativu sám: zašel rovnou na Národní výbor v Brandýse n. L., sehnal restaurátory, kteří ji zrestaurovali bez nároku na honorář a s památkáři domluvil, že ji instalují na původní místo před budovou bývalého soudu. Tím zřejmě mnohým šlápl na kuří oko: „Ani mě ani restaurátory na odhalení nepozvali,“ krčí rameny Jaroslav Špaček.

Pamětník pracoval v muzeu až do důchodu v roce 2013, po odvolání v roce 2009 už jen jako historik a archeolog. Zadostiučinění se mu dostalo, když jej v roce 2001 Ministerstvo kultury jmenovalo členem rady pro centrální evidenci sbírek a o dva roky později mu udělilo medaili Artis Bohemiae Amicis[6]. Přestože je Jaroslav Špaček na zaslouženém odpočinku, nezahálí. V roce 2025 žil v Čelákovicích, psal o historii města a svého okolí a pracoval na projektu pro internetové stránky o dějinách Čelákovic ve fotografiích, kterých se mu pro kroniky města a od pamětníků podařilo soustředit na šest set.

[1] Viz Dodatečné materiály – Fantasie a skutečnost

[2] Viz Dodatečné materiály – Fotografie

[3] Viz Dodatečné materiály – Vasarely a Výstava krajek

[4] Viz Dodatečné materiály – Mluvčí OF

[5] Viz Dodatečné materiály – odhalení desky a znovuodhalení pomníku TGM

[6] Viz Dodatečné materiály – Artis Bohemiae Amicis a Jmenování ministra kultury