svobodník v. v. Jiří Mišura

* 1927  †︎ 2004

  • „To jsme taky jednou brzy ráno vyrazili. Byl tam takový potůček a za tím potůčkem už byli Němci. Měli tam ty pušky položené na zákopech a chrápali. A teď jak jsme tam vtrhli, naházeli tam granáty do jejich zákopů, a než se ti Němci probudili, tak my už jsme tím potůčkem koukali mazat dolů.“

  • „To bylo nějak večer. Říkali, abychom se zakopali. Tam jsme vzali lopatky, co jsme měli, a začali kopat zákop. A najednou cítím, že mě něco tady škrtlo. Začalo mě to pálit. Byla tma, neviděl jsem. Ale ráno jsem viděl – měl jsem celý rukáv roztržený a tady jsem měl na ruce škrtnuto. Jen tak mě škrtla střepina a roztrhala celý rukáv.“ – „Předtím jste slyšel ránu?“ – „Neslyšel jsem vůbec nic.“ – „Prostě to jen odněkud přilétlo?“ – „Nevím, odněkud to muselo přilétnout.“

  • „Pak jsme byli nahlášeni na vlak a jeli jsme do Kamence Podolského. Tam byla ubytovaná celá naše armáda, Svobodova.“ – „To jste jeli daleko?“ – „Jeli jsme daleko! Jeli jsme dva dny, než jsme tam přijeli, protože na noc vlaky nesměly stát ve stanici. Musely vždycky vjet někam do polí, aby je letadla nemohla bombardovat. Teď nebylo uhlí, tak jsme museli zastavit někde u lesa a sehnat nějaké dříví, abychom se mohli do toho Kamence Podolského dostat.“

  • „Tam v tom Lupaníně jsem byl svědkem, že Ukrajinci – ti dělali za Němců většinou policajty – si pozvali Židy. Velitel německé policie si pozval Žida, vyndal kulku a říkal: ,Naženeme mu strach!‘ Bydleli tam kousek od nás. Já jsem kamarádil s jejich klukama, tak jsem to viděl. Vyndali kulku, zalepili to papírem, a ten Žid, Rachmil, jak byl otočený, tak vzali pušku a střelili do něj. Kabát mu od prachu chytil a měl tam takovouhle díru. Ten mazal jako…“

  • „To jsme nebyli ještě na Slovensku. Bylo to na polském území. Bylo to Krosno, už nevím, jak se to jmenovalo. Dukla byla obklíčená – nebyla zabraná, jen obklíčená. Říkali, že tam Němci stříleli. Byla tam nějaká ruská nemocnice a granáty k ní padaly, prostě pod okna atd. Tam je obklíčili, normálně to nechali a jeli dál.“ – „Do oblasti Krosna jste se dostal z přímo z Rumunska, Besarábie?“ – „Do Polska, Krosna, jsme se dostali z Besarábie. K Dukelskému průsmyku nás potom stáhli z polského úseku. To už bylo na Slovači. Tam nás stáhli a museli jsme projít tím Dukelským průsmykem.“ – „V oblasti Krosna jste tedy nebojoval? Tam jste byli jen ubytováni?“ – „Ne, to už jsme bojovali. To jsme byli normálně v boji. Už jsme měli úsek a chodili jako průzkumáci na výzvědy. Dělali jsme výzvědy se zbraněmi. Bylo nařízeno, jak se to má udělat.“

  • Celé nahrávky
  • 6

    Velemín, 18.06.2003

    (audio)
    délka: 01:20:15
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Minomety – to byla nejhorší zbraň, kterou jsme neměli rádi.

Jiří Mišura
Jiří Mišura
zdroj: Soukromý archiv pamětníka

Jiří Mišura se narodil 11. ledna 1927 v české obci Mirotín na Volyni, kde se vyučil krejčím. Do příchodu sovětských vojsk zde žil pod německou okupací relativně poklidným životem. V dubnu 1944 nastoupil do Rudé armády, s níž absolvoval vojenský výcvik ve Zdolbunově. V květnu téhož roku se přihlásil k československé vojenské jednotce, s níž bojoval až do konce války. Působil nejprve jako radista, kvůli problémům se sluchem byl však přeřazen k motorizovanému průzkumu. Bojoval na polském a slovenském území, účastnil se osvobozování Československa a byl dvakrát zraněn. Po válce, v roce 1946, byl demobilizován a od československé vlády získal nabídku obsadit zemědělskou usedlost po odsunutých německých obyvatelích, jíž využil. Usídlil se ve Velemíně na Litoměřicku, kde žije dodnes. V roce 1948 se oženil s volyňskou Češkou Emilií Slepičkovou, s níž se znal již z předválečných dob. Soukromě zemědělsky pracoval až do roku 1952, kdy byl nepřímo donucen ke vstupu do JZD. Zde posléze pracoval až do svého odchodu do penze.