Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

svobodník v. v. Jiří Mišura (* 1927  †︎ 2004)

Minomety – to byla nejhorší zbraň, kterou jsme neměli rádi.

  • narozen 11. ledna 1927 v české obci Mirotín na Volyni

  • po příchodu Sovětů nastoupil v dubnu 1944 do Rudé armády

  • výcvik ve Zdolbunově

  • v květnu 1944 k československé vojenské jednotce

  • působil jako radista, posléze u motorizovaného průzkumu

  • boje v Polsku, účast na osvobozování Československa

  • během bojů dvakrát zraněn

  • v roce 1946 demobilizován

  • získal zemědělskou usedlost, v roce 1948 se oženil

  • soukromě zemědělsky hospodařil do roku 1952, kdy byl nepřímo donucen ke vstupu do JZD

  • zde posléze pracoval až do odchodu do penze

Rodina

Jiří Mišura se narodil 11. ledna 1927 v české obci Mirotín na Volyni. Jeho otcem byl československý legionář z první světové války a jeho matka pracovala v zemědělství. Pan Mišura měl rovněž staršího bratra, jenž byl během druhé světové války nuceně nasazený na práci v Říši. „Dělal v továrně na cement a pak ho Němci odvezli někam do Rakouska. Dožil se konce války a přijel domů.“ Pamětník se na rodné Volyni učil krejčím.

Život na okupované Volyni a perzekuce Židů

Pod německou okupací strávil pan Mišura celé dva roky svého života. „Němci se k nám chovali slušně. Museli jsme totiž hlídat proti banderovcům.“ Ti během svého běsnění zavraždili i otce pana Mišury.

Jiří Mišura trávil německou okupaci nejen v rodném Mirotíně, ale i okolních volyňských obcích. „Tam v tom Lupaníně jsem byl svědkem, že Ukrajinci – ti dělali za Němců většinou policajty – si pozvali Židy. Velitel německé policie si pozval Žida, vyndal kulku a říkal: ,Naženeme mu strach!‘ Bydleli tam kousek od nás. Já jsem kamarádil s jejich klukama, tak jsem to viděl. Vyndali kulku, zalepili to papírem, a ten Žid, Rachmil, jak byl otočený, tak vzali pušku a střelili do něj. Kabát mu od prachu chytil a měl tam takovouhle díru. Ten mazal jako…“

V Rudé armádě

Po příchodu sovětských vojsk nastoupil pan Mišura do Rudé armády. Bylo to 18. dubna 1944. Po absolvování zdravotní prohlídky byl zařazen k vojenskému výcviku ve Zdolbunově. „Bylo nás asi šest z naší obce, co jsme tam měli nastoupit. Jenže kdo chtěl chodit do školy, tak se zapsal do školy a chodil na výcvik jen v sobotu a neděli. My jsme s nějakým Rosťou Zajíčkem v armádě zůstali sami dva.“

„Měli jsme tam pronajatou místnost a v ní jsme bydleli a chodili na výcvik. Bylo to do Zdolbunova asi šest kilometrů, tak abychom nemuseli každý den chodit. Byli jsme tam do soboty a v sobotu jsme mohli jít domů.“

K československé vojenské jednotce

„Tam jsem byl asi měsíc, v ruské armádě. Pak tam přijeli naši vojáci a přemluvili nás, abychom se dali do české armády, tak jsme přestoupili rovnou do ní.“ To bylo 18. května 1944. Odveden byl pan Mišura v Rovně. Pod Ludvíkem Svobodou bojoval pak až do konce války.

„Pak jsme byli nahlášeni na vlak a jeli jsme do Kamence Podolského. Tam byla ubytovaná celá naše armáda, Svobodova.“ – „To jste jeli daleko?“ – „Jeli jsme daleko! Jeli jsme dva dny, než jsme tam přijeli, protože na noc vlaky nesměly stát ve stanici. Musely vždycky vjet někam do polí, aby je letadla nemohla bombardovat. Teď nebylo uhlí, tak jsme museli zastavit někde u lesa a sehnat nějaké dříví, abychom se mohli do toho Kamence Podolského dostat.“

V Kamenci Podolském

„Tam jsme byli ubytovaní. Ale nevím, jak dlouho jsme tam byli. Chodili jsme tam na pořadovém výcviku ve dne. Tam nás cvičili. Většinou to byli zakarpatští Ukrajinci, kteří přeběhli do Ruska. Ti už prodělali válku v Rusku, bojovali u Kyjeva atd., už měli nějaké ty frčky.“

Po výcviku byl pan Mišura zařazen k radistům. „Tak jsem se musel učit morseovku, posunky praporkama…“ Kvůli problémům se sluchem, jež ho trápily již od dětství, si podal žádost o převelení. „Chtěl jsem do autoroty. Jenže jsem nebyl plnoletý. Tak říkali: ,Půjdeš k průzkumákům. Je to motorizovaný průzkum, tak jako bys byl v autorotě.‘ “ Jednotka, k níž byl pan Mišura přeřazen, byla následně přesunuta do Rumunska – ovšem stále bez aut. „Teprve až jsme odcházeli na frontu, dostali jsme asi šest motorek.“ Zde pamětník působil jako druhý kulometčík – umístěn byl za řidičem motocyklu. První kulometčík seděl v postranním vozíku.

První setkání s nepřítelem

„To jsme nebyli ještě na Slovensku. Bylo to na polském území. Bylo to Krosno, už nevím, jak se to jmenovalo. Dukla byla obklíčená – nebyla zabraná, jen obklíčená. Říkali, že tam Němci stříleli. Byla tam nějaká ruská nemocnice a granáty k ní padaly, prostě pod okna atd. Tam je obklíčili, normálně to nechali a jeli dál.“ – „Do oblasti Krosna jste se dostal přímo z Rumunska, Besarábie?“ – „Do Polska, Krosna, jsme se dostali z Besarábie. K Dukelskému průsmyku nás potom stáhli z polského úseku. To už bylo na Slovači. Tam nás stáhli a museli jsme projít tím Dukelským průsmykem.“ – „V oblasti Krosna jste tedy nebojoval? Tam jste byli jen ubytováni?“ – „Ne, to už jsme bojovali. To jsme byli normálně v boji. Už jsme měli úsek a chodili jako průzkumáci na výzvědy. Dělali jsme výzvědy se zbraněmi. Bylo nařízeno, jak se to má udělat.“

Další boje na polském území

„To jsme taky jednou brzy ráno vyrazili. Byl tam takový potůček a za tím potůčkem už byli Němci. Měli tam ty pušky položené na zákopech a chrápali. A teď jak jsme tam vtrhli, naházeli tam granáty do jejich zákopů, a než se ti Němci probudili, tak my už jsme tím potůčkem koukali mazat dolů.“

Pan Mišura si nejvíce vzpomíná na nevýslovné ztráty u průzkumných jednotek a na boje o kótu 535. Zde se Čechoslováci dostali pod těžkou německou palbu. „To jsme dostali zrovna nového velitele, ten přijel z Velké Británie. Přišel tam, byl tam první den a hned zahynul. Říkali, že ho našli a měl tady (na prsou) vyřízlou nějakou hvězdu. Takže byl Němci asi zajat a mučen.“

První zranění

„To bylo nějak večer. Říkali, abychom se zakopali. Tam jsme vzali lopatky, co jsme měli, a začali kopat zákop. A najednou cítím, že mě něco tady škrtlo. Začalo mě to pálit. Byla tma, neviděl jsem. Ale ráno jsem viděl – měl jsem celý rukáv roztržený a tady jsem měl na ruce škrtnuto... Jen tak mě škrtla střepina a roztrhala celý rukáv.“ – „Předtím jste slyšel ránu?“ – „Neslyšel jsem vůbec nic.“ – „Prostě to jen odněkud přilétlo?“ – „Nevím, odněkud to muselo přilétnout.“

Po Dukle

Dukelským průsmykem procházela jednotka pana Mišury až po ukončení bojů. Vzpomíná si nejintenzivněji, že největší hrozbou byly v této době stále ukryté miny.

Na Slovensku a druhé zranění

Po příchodu na slovenské území byl se dvěma dalšími spolubojovníky poslán k úkrytu do lesa. Zde byl ovšem zanedlouho zraněn střelou z minometu do nohy. „To byla nejhorší zbraň, kterou jsme neměli rádi. To se trhalo – jak se ta střela něčeho dotkla, tak se trhala a tyto střepiny nadělaly nejvíc paseky.“

„Potom jsem vylezl z toho bunkru, ovázal jsem si to. Vzal jsem klacek a šel pomalu dozadu. Pušky jsme nechali tam.“

Posléze se pan Mišura dostal do sovětské nemocnice v Krosně. Zde mu doktoři diagnostikovali – vedle poraněné nohy – rovněž spálu. Vzhledem k její nakažlivosti byl umístěn v karanténě. „Svítilo podzimní slunce, tak jsem si sedl na stůl a koukal jsem z okna. (…) Noha se mi hojila špatně. V ráně byla infekce. Za čtrnáct dní jsem šel na převaz. Páchlo to, bylo to hrozné. Jak to rozvázali, museli vyřezat maso, které narostlo – bylo to tzv. vlčí maso, takové červené, a muselo se vyřezat.“

Přes Polsko opět na Slovensko

V nemocnici strávil pan Mišura čtyři nebo pět měsíců. Celá nemocnice se následně na jaře 1945 přestěhovala do Krakova.

Po svém uzdravení odcestoval k náhradnímu pluku do Turčianského Svätého Martina. „Byl zrovna nábor do autoroty.“ Zranění pana Mišury však bylo shledáno nedoléčeným, a tak bylo jeho přijetí k jednotce zamítnuto. Byla mu ale nabídnuta práce na zdejší ošetřovně. „Tak jsem zůstal u těch saniťáků.“

Osvobozování Československa

Během postupu při osvobozování vlasti byl pan Mišura zaskočen střelbou v Brně. Německé vojáky však nenašel – místo nich sovětské vojáky slavící konec války. „To bylo osmého (května). Přijeli jsme osmého do Brna, k večeru. Tam nás vítali, že jsme jednotka československé armády. Šli jsme a říkali nám, že už je konec války.“ Zde byl svědkem zajímání německých vojáků.

Následovala cesta do Prahy, kam se vojáci dostali 11. května 1945. „Když jsem přijel do Prahy, tak jsem žádné barikády neviděl. Jestli už to bylo uklizené nebo co…“ Vojáci byli ubytováni do pohořeleckých kasáren. „Byl jsem v Praze poprvé.“

„Zastavili nás na náměstí a Pražáci přinesli nějaké flašky a taková malá štamprlátka. Tak jsme si museli připít, že jo. Tak se mi tam líbilo. Potom jsme ale odjeli do kasáren a tam už začal vojenský život.“ Zde působil pan Mišura jako ošetřovatel, dokud nebyl s dalšími volyňskými Čechy převelen do Žatce.

Zde byl 11. ledna 1946 demobilizován. Následně tu působil jako noční hlídač.

Od československé vlády dostal nabídku získat usedlost po odsunutých německých obyvatelích, jistých cukrářích Červenkových. Usídlil se tedy ve Velemíně na Litoměřicku, kde žije dodnes. „Jako vojáci jsme měli přednostní právo.“

Zemědělsky hospodařil až do roku 1952, kdy byl nepřímo – na základě nesplnitelných vysokých odvodů – donucen ke vstupu do JZD, kde byl až do penze zaměstnán.

V únoru 1948 se oženil s volyňskou Češkou Emilií Slepičkovou, s níž se znal již z předválečných dob. Strávili spolu 52 let – až do její smrti.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Jan Čížek)