Josef Mašín

„Šli jsme pěšky do Elsterwerdy. Tam jsme se pak o dva dny později dostali na ten vlak, dojeli jsme do Uckro. Tam už nás čekali, poněvadž ta ženská, jak jsme kupovali lístky, tak si nás všimla, poněvadž tehdy v Německu všichni měli takový, jak nosili horský myslivci, to byla jednotka ve wehrmachtu za druhý světový války, tak nosili takový typický německý čepice s kšiltem a klapky na stranách, všichni Němčouři to nosili. My jsme měli barety. My jsme měli naše oblečení. Bylo uplně jiný, poněvadž muži v Německu neměli nic na oblečení, nosili přebarvený německý uniformy, buď kalhoty nebo saka, tak jsme vypadali z rámce. A ona si toho všimla, tak to nahlásila a oni už nás čekali v tom Uckro. Volkspolizei. A při tý kontrole tam nás zastavili. My jsme měli naplánovaný všecko, jenomže jsme nepočítali, že jich tam bude tolik, kolik jich tam bylo. Oni se na nás vrhli, zavedli nás do slepý chodby, oni zatarasili jeden východ z tý slepý chodby a se zbraněma na nás. Radek a já jsme vytáhli pistole a my jsme to vyhráli tam. Tři z nich tam padli na zem, ale jenom jeden myslim tam zemřel. A tam jsme ztratili Zbyňka (Janatu). Protože v tom zmatku, to trvalo pár vteřin, Zbyněk vyběhl z toho nádraží jinym směrem, než my jsme vyběhli. Čtyři z nás mimo Zbyňka jsme se tam zase sešli pár set metrů od toho nádraží a sledovali jsme ẗrasu na východ. Podle sluchu, podle tý železnice.“

Vyprávění o pronásledování východoněmeckými ozbrojenými silami v lesích NDR.

Vylíčení okolností ukrývání trojice uprchlíků pod hromadou klestí na mýtině v lese v Německu.

„S tim pokladníkem to bylo v tý době, kdy jsme chtěli dostat Radka z vězení. My jsme měli několik takových akcí (zvažovaných). Například uranovej transport z Jáchymova jsme chtěli dostat. (Nebo) s tim Čepičkou. Já často čtu – měli jste dělat to a to. Jenomže dneska se to chytře vypovídá. To je těžký, běhat někde třeba před hotelem lázeňským se samopalem a čekat, až pan Čepička přijede. My jsme neměli takovou zpravodajskou organizaci. To stojí peníze a všechno. Já jsem byl, naše rodinný peníze, co jsme měli nebo co já jsem vydělal, já jsem pracoval tehdy jako šofér v Jeseníku, jsem vozil dřevo z lesa – já jsem vydělával dost peněz, tak jsem to financoval. Ale kvůli těmhle věcem jsem tam v práci dost chyběl a peníze nebyly taky. A tyhle věci se měly financovat. A pro ty lidi, když jsme odešli, tak například Vaškova žena, Švédova, Švédovi byli vyhozený ze svýho statku v Lošanech beze všeho. Nám se vyčítá, že Švéda si koupil gauč. Byli vyhozený ze svýho statku bez nábytku, beze všeho, v Pivíně, kde byla jeho rodina, museli spát na podlaze v malym domku, tak když Vašek odejde s námi, on měl dvě malé děti – kdo se bude starat o jeho ženu a kdo se bude starat o ty lidi, kteří tam zůstanou? Tak pro tydle věci měly ty peníze být. A my jsme znali taky lidi, který jsme chtěli v Jáchymově podplatit, abychom zjistili, kde Radek byl, abychom dostali ho odtamtaď. Tenkrát to byla věc skoro nemožná, jezdit vlakem. Když člověk jezdil vlakem, tak byl vystavenej prohlídkám. To byla docela běžná věc. A na silnici my jsme neměli taky žádný transport, tak jsme potřebovali se motorizovat, tak za ty peníze jsme taky koupili dva motocykly. To nebylo, abychom vyjížděli někam na víkend!“

Videoklip o přepadení vozu s výplatami podniku Kovolis a přestřelce s další obětí.

„My jsme měli zbraně. Některý ty zbraně jsme měli ještě z pozůstalosti našeho otce a z druhý světový války, co jsme ještě měli po Němcích. Ale my jsme pro naše akce zbraně potřebovali, poněvadž my jsme plánovali akce... my jsme chtěli Čepičku tehdá odstranit, my jsme chtěli přepadnout autobus, poněvadž estébáci měli školu tenkrát, která jezdila z Kolína do Milovic. Jezdili určitej den v týdnu na střelnici. Tak ten autobus jsme tam chtěli přepadnout. Ale s těma zbraněma – my jsme měli některý samopaly, to byl ten Schmeiser německý z druhý světový války, to nebylo moc, a my jsme potřebovali... Tenkrát byla SNB vybavená novýma zbraněma a my jsme potřebovali něco novýho. Náš cíl bylo - poněvadž všechny stanice byly vyzbrojeny novýma automatickýma zbraněma – tak náš cíl bylo to v Chlumci udělat. Jenomže jak jsme to měli naplánovaný, náš cíl nebyl toho policajta zabít. Můj bratr ho měl klepnout do hlavy, jenomže když si vemete někoho klepnout do hlavy železem, tak to ho neuspíte. Na to je lepší vzít nějakou olejovou trubku nebo punčochu naplněnou pískem, to líp působí než něco tvrdýho. To jsme si tam na vlastní kůži zjistili.“ Tazatel: „To jste si tam zkoušeli?“ J. M.: „Nezkoušeli, jenomže on měl smůlu. V tom momentě, že viděl, že po něm chceme jít, proto asi ho Radek neklep dost silně, tak začal vytahovat pistoli a v tom momentě - poněvadž my jsme mysleli, že nahoře v prvnim poschodí v Chlumci jsou ještě další policisti, esenbáci, bylo to v noci, a my jsme měli obavu, že nás tam přepadnou - tak já jsem dvakrát na něj vystřelil, na toho esenbáka, a zastřelil jsem ho. A odešli jsme odtamtud beze zbraní.“

„Když jsme z tý vesnice utíkali, tak to už ta policie jela za náma. Jela za náma autem a motocyklama, stříleli po nás a my stříleli taky po nich. Překročili jsme jednu silnici a překročili jsme jedno pole, tam jezdily autobusy, nákladní auta naplněný policajtama. Tam nás obklíčili, to bylo u vesnice Waldow, obklíčili nás v malym lesíku, tam bylo dvanáct set těch policistů, to byl lesík asi tak dva hektary velkej a dvanáct set policajtů kolem takovýho lesíka, to bylo dost hustý. Tam postřelili Vaška Švédu. Voni stříleli po nás, přestože oni nevěděli, kde my jsme byli. Oni stříleli naslepo a při tom střílení naslepo postřelili Vaška. Prostřelili mu ruku, vyšlo mu to vzadu, on nemoh jít, on krvácel těžce, tak tam ležel asi dvě hodiny bez pomoci. V tý době oni tam poslali psy taky, ten jejich kordon... Muj bratr měl štěstí, že trefil tam dva policajty, zastřelil dva policajty a ty ani nevěděli, odkud to přišlo. Tam ty volkspolicisti, to bylo vzpoura, oni tam dostávali povely, aby šli dál, posílali tam psy a stříleli jak o Božim těle. A když viděli ty dva padlý policajty, tak odmítli poslouchat. Oni řekli: ,Polib nám prdel.‘ On jim řikal ten důstojník: ,Pokračujte tam dopředu.‘ A oni mu řekli: ,Dělej to sám.‘ To byla vzpoura, tak oni je stáhli a to nás zachránilo.“

„A Radka měl tyč, část pásu z ruského tanku T 34, měla správnou délku. Vešla se do rukávu. Praštil ho, ale on nebyl omráčen, otáčel se doprava a přitom šel po pistoli, kterou měl v pouzdře na pravé straně. A vytáhl tu pistoli a měl ji napůl vytaženou, když já jsem ho střelil." - "Kam jste ho střelil?" - "Střelil jsem ho do oblasti žeber, do hrudi, přesně si nepamatuju, ale do jeho těla asi tak ve výši srdce." - "Dvakrát tedy?" - "Dvakrát, to je způsob, jak se to má dělat, dvakrát střelit. Poprvé jít najisto, aby to mělo účinek." - "Vy jste říkal, že jste ještě začali prohledávat služebnu?" - "Na to jsme potom, co vyšly dva výstřely, neměli čas. Všechno jsme měli připravené, všechny možnosti jsme měli prodiskutované, jak jednat. Počítali jsme s tím, že někdo může být nahoře, v tom domě, a potom, jak vyšly výstřely, a kdyby tam někdo spal, byl by probuzen, bylo by to nebezpečné. Museli jsme odejít co nejrychleji." - "Takže jste se chtěli vyhnout tomu konfliktu. Jak dlouho to celé trvalo?" - "Trvalo to několik vteřin, celý případ minutu, dvě maximálně." - "To se odehrálo odpoledne?" - "Odehrálo se to večer, byla tma." - "Přemýšlel jste někdy nad tím panem Kašíkem? Co to bylo za chlapa?" - "Ne, mě tyhlety věci netrápí, nepřemýšlel jsem o Kašíkovi. Tehdy všichni, kdo byli u StB nebo SNB, museli být členy komunistické strany, to byly ozbrojené složky komunistické strany. To byli naši protivníci, všichni, kdo byli u SNB nebo StB, museli být v komunistické straně. Všichni, kdo byli námi zastřeleni nebo zabiti, byli ozbrojeni a byli členy komunistické strany." - "To byl první moment, kdy jste někoho zastřelil v životě?" - "To byl ten první moment." - "Myslíte si, že vás to nějak změnilo?" - "Ne, jsem takový, jako jsem byl vždycky.“

„Já jsem otevřel ty dveře a oni stáli za mnou s nabitými samopaly a čekali na to, bude-li tam někdo, že otevřou střelbu, když tam někdo bude. Nikdo tam ale nebyl, a tak vzali kufr a běželi po schodech nahoru. Pouze já a strýc jsme zůstali tam. Strýc řekl: 'Já jim jdu otevřít.' Když kopali do dveří, chtěli, aby se otevřelo. Zapnuli jsme světlo na chodbě a strýc jim šel dolů otevřít. Přihnali se velice rychle po schodech, vyběhli nahoru rychle. Já jsem stál ve dveřích a byl jsem neozbrojen. Myslel jsem, že všechny zbraně jsou nahoře pod střechou s kluky. A byli jsme dohodnutí, půjdou-li oni nahoru, že otevřou palbu, budou se bránit a pokusí se nás osvobodit přesilou. Oni ale nešli nahoru. Řekli mně, abych dal ruce nahoru, tak jsem dal ruce nahoru. Mě a strýce s rukama nahoru hnali před sebou naším bytem do všech místností. Než otevřeli dveře, tak tam strčili mě před nimi, stáli za mnou s pistolí. Když prošli všechny místnosti a všechno prošli, tak byt zavřeli. Nasadili mně želízka. Strýcovi nasadili pouta taky a vedli nás na SNB stanici, která byla v Poděbradech u Riegrova náměstí. To byla ulice paralelní s Riegrovým náměstím, která vedla k poště.“

„Dneska Amerika není Amerikou, jakou byla v padesátých letech a dřív. Dneska nevím, jestli by Amerika byla takovou oporou, o kterou by se člověk mohl opřít. Taková situace, která byla v padesátých letech, už nenastane, to je všechno velice hypotetické. Ale kdyby byla situace jako v padesátých letech a já byl v té samé situaci, jaká byla, tak bych udělal to samé jako tehdy." - "Takže když bychom pominuli tu hloupou otázku, zdali jste hrdina, nebo vrah, co jste byl tenkrát? Byl jste kluk, který chtěl bojovat proti komunistické totalitě, nebo by se to dalo definovat jinak?" - "Tehdy naše jediná pohnutka byla bojovat proti komunistické totalitě. Totalita byla, někteří lidé to tehdy tak nepřijímali, poněvadž většina lidí žila jako živočichové - papat, a jsou tři takové věci, nechci to říci teď, co člověk k životu potřebuje. Ale to byli oni. Mysleli jsme si až do roku 1989, že bylo víc takových, kteří skutečně bojovali, chtěli bojovat. Protože tak to bylo komunisty dáno, že jsou odbojové skupiny, a bojovaly, a diverzanti a tak dále. Když to dneska vidím, tak vidím, že tam nebyl nikdo, že tam bylo pár lidí a dali by se spočítat na několika prstech. Většina těch lidí - ukrást si cihlu do aktovky, postavit si chatu a blbě kecat v hospodě. To tak bylo většinou, naneštěstí. Bylo pár dobrých jako byl Rajchl, Ota Rambousek. Pár jich bylo dobrých, ale moc jich nebylo.“

„Ihned po příjezdu Němců do Prahy, po obsazení Československa, k nám začalo chodit gestapo. Snažilo se vyslýchat i nás děti, pokaždé, když přišli, tak si s sebou něco vzali. Náš byt úplně vyrabovali, co jsme tam měli, zásoby jídla. Sebrali nám auto, vyhostili nás z důstojnického domu a přestěhovali jsme se do Poděbrad. Mamince se podařilo s pomocí našich známých sehnat bydlení v Poděbradech Na Chmelnici, domek. Někdy přišli v uniformách SS. Jednou, když bylo největší rabování, přijeli s dodávkou řízenou uniformovanými esesáky v černých uniformách. Gestapáci samotní byli v civilu. Samozřejmě při domovní prohlídce sebrali všechno, co bylo k jídlu a tak. Tenkrát už v Německu měli nedostatek, tak kradli, co mohli. Vím, že jich bylo několik v civilu. Mluvili hlavně s naší maminkou a s naší hospodyní Máňou. Naše maminka mluvila plynně německy a Máňa samozřejmě mluvila německy taky. Máňa, pamatuji si, jak se jednou s nimi pokoušela mluvit česky. Vysvětlovala jim, že je Češka, a ne Němka. Neřekl bych, že jsme se jich báli, byli to pro nás nepřátelé, ale obavy si nepamatuji, že bych cítil. Naše maminka nikdy nedělala dojem, že by se klepala strachem, ona nebyla taková.“

„Tu noc předtím byla velká zima, než jsme se pod ty hromady zahrabali. A já jsem - což byla situace, která se mi nestala za celou cestu mnohokrát, protože jsme stejně neměli co jíst - tak jsem musel na velkou stranu. Ulehčil jsem si ve školce mezi stromy a použil jsem svoji autobusovou jízdenku, kterou jsem měl ještě z Jeseníku, abych se očistil. Pak jsem to zahrabal do písku. Když jsme byli pod těmi haldami, měli tam také psy. Jeden z nich to zřejmě odhalil. To jsme neviděli, bylo to pod stromky. Tohle to odhalení jsme slyšeli, jak volali, že tam něco našli. Věděli jsme hned, co našli. Slyšel jsem jak říkají: 'Junge, Junge… Chlapče, ty už tím autobusem nikdy nepojedeš.' Poněvadž viděli tu moji autobusovou jízdenku a ten, kdo asi uměl česky, jim to přeložil, že to byla autobusová jízdenka. Tenhle nález je odvolal od úmyslu zdvihnout tu hromadu klestí. Chtěl bych ještě říct, že předtím tu noc, než se to odehrálo, byla taková zima, že jak jsme dýchali, tak pára od našeho dechu zamrzala před naším obličejem na větvičkách suchého klestí. Byl to bílý led, usazený na těch větvičkách, které ráno, když šlo pomalu slunce, tak na tom slunci to roztávalo a kapalo nám to na obličej. Neměli jsme ani možnost se pohnout a kapky si setřít z obličeje. Bylo to jak čínské mučení.“

„Říkali: 'Du blöde Tscheche, komm raus! Ty blbej Čechu, pojď ven! Dostaneš facka!' To byl asi Sudeťák, který trochu mluvil česky. Myslel si, že říká něco vtipného. Ptali se velitelů, co mají dělat, zda mají střílet na haldy roští. Velitel řekl: 'Ne, nestřílet, jdeme k tomu roští, prohledáme roští!' Mezi námi, my jsme všechno slyšeli, všechny jejich debaty, rozkazy, co mají za plány a byla otázka, co máme dělat. Měli jsme jen pistole a proti StG 44 není srovnání, střílet na takovou dálku bylo velice nebezpečné. Radka v té chvíli chtěl střílet, otevřít na ně střelbu. Taky když se přibližovali k haldám, byla mezi námi velice vzrušená tichá diskuse, jak se k tomu chovat. Byl jsem pro to, aby se tam nestřílelo až do okamžiku, než nás odhalí. Když přišli k haldám roští, velitel jim nařídil, aby haldy roští zvedli. Vzdálenost od nás byla takových jeden a půl metru od nich. My jsme byli pod roštím, viděli jsme pod tím roštím jejich osoby, uniformy. Několik si jich stouplo kolem těch různých hald. Když přišli k naší haldě, tak ji zdvihali. Zdvihli ji do určité výšky, asi patnáct dvacet centimetrů od země. Tím prostorem jsme viděli jejich boty, tak jeden a půl metru vzdálené od našich hlav, od našich očí. To se jim zdálo být moc těžké, tak to nechali zase spadnout na nás, to roští, dolů. Velitel jim nařídil, ať vyskočí na hromady roští a ať na tom skáčou. Jeden nebo dva na to roští vyskočili, skákali nad našimi hlavami. Viděli jsme jejich podrážky několik centimetrů od nás. Když na to dneska myslím, tak si říkám: 'To není možné, to se nemohlo stát.' Ale tak to bylo, tak se to stalo.“

„Na tom peróně to věděli, taky počítali s tím, že jsme možná civilisti, kteří si zkracují cestu, že jsme vyskočili z posledních dveří na vagóně. Ale přesto na nás volali, abychom zastavili. Nezastavili jsme a šli jsme dál. Oni říkali, abychom dali ruce vzhůru a zahájili střelbu po nás. Samozřejmě krátce před tím, než zahájili střelbu na nás, jsme začali utíkat. Před námi, tam v Mahlowě, bylo seřaďovací nádraží, kde bylo čtyři nebo pět paralelních kolejí. U nejvzdálenější koleje od vlaku byl nakládací prostor, kde nákladní auta mohla zastavovat a mohlo se do nich vykládat přímo z vagónů. Na druhé straně byla širší silnice, která byla vydlážděná. Byly tam dřevěné baráky, jaké stavěli Němci za druhé světové války, narychlo postavená kasárna, předem postavené z dřevěných složek dřevěné budovy. To byla ruská kasárna. Tam byl drátěný plot zarostlý plazivými kytkami. Byla tam brána, v bráně stál ruský voják s chlupatou čepicí a se samopalem AK 47. Měl holínky a samopal držel před prsama, a přestože tam byla střelba a běželi za námi vojáci, kteří po nás stříleli, tak neřekl vůbec nic. Stál tam v pozoru, bez jediného pohybu. Byla tam dvě nákladní auta, americké Studebakery. Rusáci neměli dostatek aut, tak je Američani dodávali za války Rudé armádě. Rusáci je ještě v té době používali a vojáci v rubáškách vykládali vidlemi brambory z vagónů do nákladních aut. Těch Rusáků tam mohlo být takových šest, kteří stáli na nákladních železničních vozech a vykládali brambory. Taky si nás vůbec nevšímali, pracovali stále dál, stejně jako ten kluk v bráně. Běželi jsme jeden a půl metru dva metry vzdáleni od vojáka, který stál u brány, dál na sever podle plotu kasáren. Když jsme doběhli u plotu pár desítek metrů, Milanovi jsem pomohl. Podržel jsem ruce pohromadě k sobě, aby si na ně mohl Milan stoupnout, přehodil jsem ho přes drátěný plot do kasáren. Proběhli jsme kasárnami vedle dřevěných baráků až na druhou stranu toho objektu, kde jsme zrovna takovým způsobem překročili tu - ne zeď, německy se říká Zaun, ne zeď. Překročili jsme drátěný plot, běželi jsme dál na sever.“

„Tu sekyrku jsme měli už u sebe, protože v té době nebylo čím topit. Děti chodily k trati, tam, kde byl semafor. Během náletů byl na červenou a vlaky byly zastavené. Čeští topiči na lokomotivách měli velké kusy hnědého uhlí, které museli před vhozením do kotle rozmlátit. Pod nimi čekalo dvacet nebo třicet dětí s kýbly na to, až bude nějaké uhlí vyházené, aby si měli doma čím zatopit. My jsme proto s sebou také nosili malé a skladné sekyrky, které jsme používali k rozbíjení uhlí. Když někdy místo toho vlaku zastavil vojenský transport, tak jsme na něj s Radkou skočili. Bylo to naprosto samozřejmé rozhodnutí. Naskákali jsme na vagóny a rozmlátili tam, co se dalo. Když stály odstavené lokomotivy na nádraží, tak jsme tam také chodili a rozbíjeli je. Nejjednodušší bylo přesekat měděné trubky, které vedly k pístům. Bylo to určitě pracné napravit a my to dělali jaksi automaticky.“

„Poprvé jsem se začal cítit skutečně dobře, protože jsem zjistil, že nevědí nic. Řekli mi: 'Vypovídej a pověz nám všechno, co víš! My víme všechno, ale chceme to slyšet od tebe.' Pak tam byl jeden good cop a bad cop. Jsou na tebe hodní i velice špatní a mění se podle toho, jak jsou unavení. Jednou na mě udeřili: 'Je otázka, jestli dostaneš pět, nebo patnáct let!' Ve chvíli, kdy jsem to uslyšel, tak mi došlo: 'Bezva, nevědí vůbec nic.' A já jsem náhle zjistil, že s nimi můžu hrát tu jejich hru také. Když pak donesli obrázky ručních granátů a padákových šňůr, které jsme použili ke svázání Šulce, tak jsem jim řekl: 'S tím nemám nic společného.' Ukazovali mi to stále dokola u následujících výslechů a já jim opakoval, že jestli to našli, tak si to tam strčili oni sami. Nakonec tomu, že to tam nastrčili, asi uvěřili sami, protože to byl zřejmě jejich modus operandi. Radka jim nezávisle na mně řekl to samé. Bylo to velké štěstí. Při jednom z výslechů byl přítomen jeden estébák, který tvrdil, že znal našeho otce a kdysi sloužil u prvního dělostřeleckého pluku a hrál si na dobrého policajta.“

„Rozhodně v Československu a později v Čechách jsme se k dokumentům dostali až o léta později, poněvadž náš případ byl veden jako aktivní ještě léta po roce 1989. Jak je známo, naši spolupracovníci nejenže byli popraveni, ale po roce 1989 dostali ještě zbytkové tresty v takzvaném svobodném Československu. Myslím, že i Radka ten zbytkový trest dodnes má, protože mám dojem, že každý, kdo chtěl, aby mu byl zbytkový trest odpuštěn, musel požádat o jeho zrušení. V Čechách byl státní zástupce, nevím přesně, co je to za funkci, ale má co dělat s obžalobami v Praze. Jmenoval se Kretba a ještě v roce 2000 se vyjádřil o tom, že když přijdeme do Česka, zavře nás, až budeme černí." - "Co to pro vás znamenalo, když se nový systém, který vznikl po roce 1989, takhle zachoval?" - "Stalo se tam a dělo se to, co jsem očekával, poněvadž to nebyl v roce 1989 žádný převrat. Neštěstí je, že komunismus napadl na válečném poli, nikdo nebyl potrestán, nikdo nešel k soudu. Vašek Havel udělal kšeft s komunisty, udělali ho prezidentem a ty zákony se rozhodli ponechat. Zákony, které byly vytvořeny za komunistů a my jsme se podle nich provinili a tehdy v té době bychom bývali mohli být trestáni, jak se k tomu pan Kretba, tehdy asi správně, vyjádřil." - "Takže vy jste se bál přijet do Československa nebo tady déle zůstat?" - "O to, jestli bych se bál jet do Československa nebo do Čech, to není pro mě žádná otázka. Ty důvody, proč jsme sem já i Radka nechtěli jít, byly jinde. Jsou to morální důvody a naše přesvědčení. Československo, jak jsem si ho představoval, dneska neexistuje. V České republice je kontinuita zákonů a tak dále. To není země, kam bych se chtěl vrátit." - "Takže jste nad tím ani jednou nepřemýšlel po roce 1989?" - "Možná jsem se vyjádřil nesprávně, rád bych se vrátil, ale Česká republika by se musela podstatně změnit."

„Poprvé jsme se s Václavem rozloučili při obklíčení u hájovny, kdy byl zasažen náhodnou střelou. Bylo mu prostřeleno předloktí a kule vyšla v oblasti lopatky. Než jsme se k němu mohli přiblížit, tak tam ležel asi jeden a půl nebo dvě hodiny a silně krvácel. Dostali jsme se k němu blíž, až když se setmělo. Ruku jsem mu obvázal svojí kravatou. V tu chvíli byl okraj lesa pročesáván světlomety a tlampače namontované na nákladních autech nás vybízely k tomu, abychom se vzdali. Mezitím jsme přemýšleli nad tím, co bude naše další akce. Věděli jsme, co nás čeká v případě, že bychom se vzdali. Radka řekl: 'Já jsem se zrovna vrátil z Jáchymova a jsem si vědom toho, jak to tam vypadá. Do vězení znovu nejdu.' Já jsem si přisadil: 'To samé platí pro mě. V Čechách se pro nás chystá oprátka.' Pak Radka navrhnul, abychom se z toho okruhu prostříleli. Museli jsme zjistit, kde Volkspolizei stojí. Viděli jsme kdy a kudy chodí, kde kouří a jak jim je roznášeno jídlo. To nás velmi vzrušovalo, protože jsme cítili všechno, co jedí. Po nějaké době jsme si udělali přesný obrázek toho, kde jsou. Rozdělili jsme si úseky, kterými se pokusíme kordonem proběhnout. Otázkou však bylo, co udělat s Václavem Švédou. Po té ztrátě krve byl tak sláb, že když chtěl jít na malou stranu, tak se o sebe neuměl postarat. Milan a já jsme jej u toho museli podpírat. Vašek tedy ležel mezi námi na zemi a rozhodnul se, že tam zůstane. Všem bylo jasné, že s námi dál jít nemůže. Prosil nás, abychom se postarali o jeho rodinu, dostaneme-li se do Berlína. Ptali jsme se ho, zda chce, abychom jej zastřelili, nebo zda to udělá sám. Bylo to poprvé, co odmítnul a později to udělal znovu. Nakonec jsme se s ním rozloučili. Bylo to dost smutné. Pak jsme zaujali pozice na okraji lesa, které jsme si před tím určili. Počkali jsme, až přejde kužel světlometu přes naše postavení. Radka řekl: 'Teď!' A to byl ten moment, kdy jsme vyrazili.“

„Milan ze začátku nevěděl, že je raněn. Teprve po několika minutách, když jsme běželi podél železnice, jsme se jej ptali, jestli náhodou není postřelen a on říkal, že si myslí, že ano. Radek se ho ptal kde a on na to odpověděl, že cítil něco jako úder do břicha, nikoliv průstřel. Radka mu břicho prohmatal, našel díru a dokonce do ní strčil prst. Milan začal myslet na to nejhorší a řekl: 'Já vím, že jsem teď na řadě' a nechtěl jít dál. Dokonce tvrdil, že nemůže dál utíkat. Když se nakonec přece jen rozběhl, tak bylo slyšet šplouchání krve v břiše. Na druhé straně tratě byly skleníky a Milan říkal, že už dál nejde. Jeho plán byl zalézt do nich a počkat do druhého dne. My jsme jej přemlouvali a nadávali mu. Snažili jsme se jej povzbudit jakýmkoliv způsobem, aby si nechal říct. Zjistili jsme, že každou čtvrt hodinu jezdí motorový vlak směrem do Berlína. Věděli jsme, že to je S Bahn a domluvili se, že si lehneme na brzdové tyče nebo nasedneme na nárazníky a pojedeme směrem na sever. V té chvíli jsme už na obou stranách viděli kolony vojenských automobilů, které se pohybovaly paralelně směrem s naším postupem a všude střílely rakety.“

"A když tam přišli, mířili na nás samopaly. A ten Grumini, jejich šéf, měl vytaženou pistoli, křičeli na nás, abychom dali ruce vzhůru. Někteří se smáli, mysleli si, že tam bude velká sranda. Viděl jsem, že Radka má ruku v kapse, věděl jsem, že tam má pistoli P38, a ta je těžká. Celou cestu z Čech až do Berlína musel tu P38 držet v kapse, poněvadž byla těžká a dost velká, aby mu nestáhla kalhoty nebo mu neudělala díru v kapse. Věděl jsem, že Radka drží pistoli a já jsem měl svou v levé náprsní kapse. Viděl jsem, že Radka vytáhne pistoli, dával jsem ruce nahoru. Už když jsem otvíral dveře, tak jsem odjistil. Měl jsem nabitou svou pistoli v kapse. Dělal jsem, že dávám ruce nahoru, přitom jsem rychle na poloviční cestě vytáhl pistoli a střelil jednoho volkspolicistu, který byl nejblíž ke mně. Ten se jmenoval Strempel, jejich jména jsme zjistili až později. Ten Strempel byl velitel přepadové skupiny, která tam přijela a očekávala nás. Ten Grumini byl lokální policejní šéf v Uckru a zavolal přepadovou skupinu, která na nás měla čekat. Radka vytáhl též pistoli a chtěl střelit Gruminiho, ale jeho pistole, Radkova, selhala. Jak říkám, byli jsme několik dní na cestě, pistole byla asi nečistá. Radka ji musel znovu nabít, ale když Radkovi rána nevyšla, Radku srazil Grumini na zem. Radka ležel po mé pravé straně, Grumini na něm klečel. Radka ji musel nabít, snažil se dostat svou pistoli ven. Tak jsem vystřelil dvakrát na Strempela. Všechno se odehrálo jen za několik vteřin, tam byly rány, byl kouř, ze střelného prachu. Člověk viděl, jak kulky narážejí do zdi, jak prach ze sádry lítal, jak kulky narážejí do zdi, bylo to dost zajímavé. Tam se odehrála ta přestřelka. Mezitím zbytek volkspolicistů utekl, nevíme dodnes, jestli oni stříleli, nebo ne, poněvadž nakonec podle zpráv a zápisů Volkspolizei, když dělali vyšetřování, tak Strempel měl v sobě šest průstřelů. Ale Radka a já jsme vystřelili jenom pět ran. Na zemi tam ležel Grumini, Strempel a ještě jeden. A ten se jmenoval Witkowski, myslím. Tři leželi na zemi a zbytek utekl. Vystřelil jsem ještě jednu ránu, potom, když jsem probíhal dveřmi, Radka se potýkal s Gruminim na zemi. Vystřelil jsem dvě rány na Strempela, jednou na Gruminiho, když klečel na Radkovi.”

„Poněvadž jsme jim stále připomínali [lidem ze CIC], že chceme jít pro Vaška. Jenomže to už v té době nebylo jisté, jestli tam [v nemocnici v Chotěbuzi] Vašek bude. Ale to bylo pokaždé, když nás tam navštívili, tak to byla jedna z našich prvních otázek. Co jako je, kde je Vašek? A jestli mají nové zprávy. Mysleli jsme si tehdy, že jsou vševědoucí, že oni tyhle všechny zprávy mají, a chtěli jsme, ať nám zjistí, kde Vašek je a my se tam pro něj pokusíme dojít." - "Z toho, co mi říkáte, mám z toho pocit, že CIC byla k tomu trochu apatická, že to bylo Američanům jedno. Nebo ne jedno, že se k tomu moc neměli, aby vám v tomhle nějak pomohli?" - "Oni nevěděli. Když jsme o něco takového usilovali a něco takového chtěli, oni si mysleli, dneska si to myslím taky tak, že s námi něco není v pořádku. Poněvadž něco takového po takové anabázi, že jsme chtěli ještě něco takového dělat, to si nemysleli, že to je normální. Tak to bylo, to si člověk musí představit. Všichni ti kluci tady jsou někde z Nebrasky. Co je v Nebrasce? A teď jsou postaveni ve studené válce takové situaci. To, co se kvůli nám odehrávalo ve východním Německu, bylo dost neobyčejné i na tehdejší poměry. Oni měli úkol zjistit, co my máme, co my víme a čím jim můžeme poradit. O tom, jestli bude válka, oni nerozhodujou. Pan generál Eisenhower až v roce 1956, kdy Rusové táhli do Maďarska, rozhodl, že válka nebude. Tak to bylo.“

„Pro nás, my nevěděli, co budeme dělat. Potom, jak je stáhli, slyšíme Vaška, jak říká, že on byl zraněn. Nemohli jsme tam k němu jít, protože byli ještě tak blízko, že každý pohyb z mýtiny, kde sbírali ty své mrtvé, by mohli vidět. Nemohli jsme jít k Vaškovi a ležel tam až do té doby, než se setmělo a on krvácel. Měl prostřelenou pravou ruku od předloktí až po rameno, měl několik průstřelů. Měl jsem v té době ještě kravatu, měl jsem kravatu a sako, tak jsem vzal kravatu a Milan přitáhl Vaška ke mně. Zavázali jsme mu kravatou ruku, podvázali jsme mu ruku, ale Vašek už ztratil v té době tolik krve, že nebyl mobilní. Nedokázal stát, když chtěl jít na malou stranu, nebyl schopen se udržet stát. Vašek ležel na zemi, pro nás to byla těžká situace, poněvadž jsme viděli, jak se oni stahují. Přicházelo další mužstvo, přijížděly autobusy a nákladní auta. Viděli jsme, jak stahují nákladní auta Opel Blitz, která tehdy používali. Stáhli je a postavili je napříč přes otevřený prostor mezi těmi dvěma lesy. Ten prostor je sto metrů široký. V polovině toho prostoru postavili řetěz z aut, a když se začalo stmívat, zapnuli světla, že jedno auto osvětlovalo to auto před ním. Kordon světel byl celý kolem lesíka. Mezitím přitáhli kulomety a namontovali je na třech nohách, jako se staví protiletadlové kulomety, tak namontovali ty kulomety na nákladních plochách aut. Měli tam pohybující se reflektory a přivezli tlampače. Za tou řadou nákladních aut namontovali spojovací rádia, stáli tam, slyšeli jsme, jak se baví na rádiích. Bylo všechno velice dobře slyšet ten večer, všechno, slyšení hodně záleží na počasí, jak rozšiřuje zvuk. Bylo slyšet, jak komunikují na rádiích, později jsme viděli, jak přijela polní kuchyň, která stála na silnici mezi hájovnou a tou vesnicí. Vím, že se jmenuje Waldow, to jsme tenkrát nevěděli. Tak tam stála polní kuchyně, rozváželi kafe, cítili jsme, věděli, co jedí, dobře to vonělo a my jsme tam byli hladoví.“

„První výslech jsem měl po několika dnech potom, co jsem tam přišel. Člověk si musí uvědomit situaci v Bartolomějské ulici. Několik dnů jsem nevěděl, kde jsem. Mým jménem mě nikdo nejmenoval, myslím, že mi dali jen nějaké číslo. Každou noc člověk slyšel, jak vyslýchali lidi, jak lidi řvou hrůzou, když je týrají. To byla naše hudba každou noc. Člověk slyšel celou tu dobu, co jsem byl v Bartolomějské ulici, na chodbě člověk slyšel, jak otevřou a chodba, kde byly cely, byla oddělená od dalšího traktu vězení mřížemi. A tam byly dveře a člověk slyšel, jak dveře otevřou. Všichni estébáci a bachaři nosili jen bačkory, aby je člověk neslyšel, když jdou po chodbě, když přijdou a kouknou se do cely kukátkem nebo ne. Měli jen pantofle, když otevřeli celu, slyšel člověk, jak otevřeli celu, jak někoho vedou ven. Dva dny se ten člověk nevrátí. A když se vrátí, on nejde. Slyšíš, jak ho vlečou zpátky po podlaze, vlečou ho a hodí do kobky zpět, hodí ho utýraného do kobky zpět. Člověk si dovede představit, v jakém stavu je, tak to psychologicky na člověka působí, když je tam sám na cele. A oni říkají: 'My víme všechno.' Říkáš: 'Co víš?' Jen ty sám víš, co všechno víš. Představuješ si to a říkáš si: 'Tady je konec, dál už to nejde.' Když je člověk sám a když je tam člověk několik dní a slyší řev, týrání, to působí psychologicky. A ty víš - tohle se odehrálo a vědí-li všechno, jediná odpověď na to, že vědí všechno, je oprátka! To je jasné. Se vším jsem se osobně seznámil. A nikdy jsem se necítil tak volně a svobodně jako v té době. Počítal jsem na sto procent, že odtamtud už nikdy neodejdu. Věděl jsem, že je to můj konec.“

„Tak to byla práce té hospodyně - ještě tam byla mladší žena -, že přišly ráno a krmily krávy a prasata. Šly do slamníku napřed a pak po žebříku seníku. Nešly až nahoru do seníku, hráběmi hrábly zespoda pro seno na okraji seníku a nechaly ho spadnout dál k těm kravám a prasatům. Asi pět nebo šest dní jsme tam byli. Každý den se to přibližovalo a sena bylo míň a míň. Museli jsme pořád ustupovat v seně dozadu. Byli jsme tak chabí a chtělo se nám stále spát slabostí. Rozdělili jsme si službu, hlídky, abychom nebyli překvapeni. Jednoho rána zase přišly. My s Radkou ráno spali, Milan byl na hlídce, ale usnul. A jak šly ženské hráběmi pro seno, odtáhly seno a za senem byl Milan. Začaly křičet a utíkaly po žebříku dolů. Byli jsme připravení na to, co budeme dělat, Radka a já. Milan zůstal ve stáji, Radka a já jsme běželi. Radka do obytného domu a já do pracovny. Celá rodina byla v pracovně, křičeli celí vyděšení. Přišel jsem do pracovny, měl jsem vytaženou pistoli. Řekl jsem: 'My jsme ti lidi a víte, jakou máme pověst. Jestli někdo z vás nás šel ohlásit policii, tak je to to poslední, co jste udělali. Budeme bezohlední, zapálíme, postřílíme vás všechny, barák zapálíme. Začali se zapřísahat, že nikdo ještě na policii nešel, a abychom odešli co nejrychleji, že může každý moment přijít policie. Každé ráno tam jezdili na motocyklech a ptali se, jestli někoho neviděli. Tomu jsme porozuměli. Ten šéf domu, starší pán, později jsme zjistili, že dědeček, šéf klanu, řekl: 'Běžte zpátky do stodoly, my nic neřekneme.' Přišel i Radka, tak jsme se rozhodli, že vezmeme s sebou do stodoly starší paní a mladší ženu a ještě malé dítě jako rukojmí, tři a půl roku nebo tři roky starého kluka. Teď jsme s ním nejlepší přátelé. Každý týden si spolu telefonujeme. Byl u nás ve Svaté Barbaře několikrát na návštěvě a kdykoliv jsem v Berlíně, navštívím je v tom samém domě. Tam, kde býval seník, ten dům je přestavěný dneska, mají ložnici. Vyprázdní ji a já musím spát na tom samém místě, jako jsem spal tenkrát. Poměr mezi námi je velice dobrý, dobrý byl i tehdy. Spřátelili jsme se, velice dobře jsme si rozuměli, poněvadž jako někteří jiní Němci, které jsme potkali ve východním Německu, jsme měli společného nepřítele a společný postup k tomu. Rozuměli naší situaci a pomohli nám.“