Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Mašín (* 1932)

• narodil se 8. března 1932 v Praze

• pochází z rodiny československého armádního důstojníka a legionáře Josefa Mašína

• za okupace se rodina přestěhovala do Poděbrad

• Josefa Mašína staršího popravili nacisté v roce 1942

• jeho synové Josef a Ctirad prováděli během války jako školáci sabotáže proti německé armádě

• po válce dostali státní vyznamenání Za chrabrost

• po únoru 1948 se Josef Mašín zapojil do odboje proti totalitnímu režimu ve skupině s bratrem Ctiradem, Milanem Paumerem, Václavem Švédou a Zbyňkem Janatou

• v září 1951 zastřelil Josef Mašín při přepadení stanice SNB v Chlumci nad Cidlinou policistu

• jeho bratr Ctirad usmrtil zanedlouho nožem policistu při přepadení stanice SNB v Čelákovicích

• v srpnu 1952 zastřelil Josef Mašín při potyčce po přepadení auta Kovolisu pokladníka jeho vlastní zbraní

• roku 1953 utekl s bratrem Ctiradem a Milanem Paumerem přes NDR do americké zóny v Berlíně

• pět let sloužil v americké armádě

• další roky strávil v USA, Kolíně nad Rýnem a Santa Barbaře (Kalifornie)

• oženil se s manželkou Evou a narodily se jim dvě dcery

• v roce 2021 žil v Santa Barbaře

Jen s pistolí se Josef Mašín prostřílel z obklíčení na nádraží ve východoněmeckém Uckru, kde proti němu a jeho čtyřem kamarádům stálo deset příslušníků komunistické Volkspolizei se samopaly. Tehdy na podzim 1953 tam za sebou nechali dva mrtvé východoněmecké policisty a jednoho těžce zraněného. 

Syn hrdiny protinacistického odboje, podplukovníka Josefa Mašína, ukrýval za války jako třináctiletý školák s bratrem Ctiradem uprchlého ruského zajatce a dva Židy. Obdrželi za to státní vyznamenání ‚Za chrabrost‘ od prezidenta Edvarda Beneše.

Když se mu se Ctiradem (přezdívaným Radka) a Milanem Paumerem podařilo dostat přes obrovskou přesilu východoněmeckých a sovětských vojáků do svobodného Západního Berlína, byl v zuboženém stavu. Okamžitě ale chtěl i se svým bratrem zpátky do východního Německa, aby osvobodili těžce zraněného Václava Švédu, jehož Volkspolizei zajala ještě před Západním Berlínem a vážně zraněný ležel v nemocnici v saské Chotěbuzi.

Mysleli si, že s námi není něco v pořádku

Příslušníci americké výzvědné služby CIC mluvili s bratry Mašínovými na začátku listopadu 1953 těsně poté, co zubožení čeští mladíci pronikli z obklíčení Volkspolizei a Sovětské armády do svobodné zóny Západního Berlína. „Připomínali jsme jim, že chceme jít pro Vaška. První naše otázka byla: ‚Kde je Vašek?‘ Domnívali jsme se, že jsou vševědoucí a zjistí, kde Vašek je, a my se pro něj pokusíme dojít,“ říká Josef Mašín. „Oni si mysleli, že s námi něco není v pořádku, když jsme chtěli po takové anabázi ještě něco dělat pro Vaška.“

Bratři Josef a Ctirad Mašínové, Milan Paumer, Václav Švéda a Zbyněk Janata překročili hranice s východním Německem v noci z 3. na 4. října 1953. První tři jmenovaní se probili do Západního Berlína 31. října, zbylé dva členy skupiny dopadli východoněmečtí policisté a vydali je do Československa. Tam v roce 1955 Václava Švédu a Zbyňka Janatu popravili.

Naposledy se všichni viděli právě na vlakovém nádraží v Uckru, kde padli do pasti východoněmecké Volkspolizei. Popis Josefa Mašína, co se tam tehdy odehrálo, vypovídá o tom, proč se tři členové protikomunistické skupiny prodrali přes více než 20 tisíc policistů a vojáků Sovětské armády do Západního Berlína.

Policisti se smáli a mysleli si, že bude sranda

„Radka stál po mé pravé straně, policisti přiběhli z perónu a zatarasili nám východ ze slepé chodby. Mířili na nás samopaly, komisař Grumini měl pistoli. Křičeli: ‚Ruce vzhůru!‘ Někteří se smáli, mysleli si, že to bude velká sranda. Odjistil jsem a dělal, že dávám ruce nahoru, sáhl jsem po pistoli a střelil jednoho volkspolicistu. Radka vytáhl pistoli a chtěl střelit Gruminiho, pistole mu ale selhala, musel ji znovu nabít. Grumini srazil Radku a klečel na něm. Vystřelil jsem dvakrát na Strempela, všechno se seběhlo během několika vteřin,“ líčí Josef Mašín. „Rány, kouř ze střelného prachu, kulky narážely do zdi, prach ze sádry lítal vzduchem. Bylo to zajímavé. Nevíme, jestli zbylí volkspolicisti stříleli, nebo ne. Strempel měl v sobě šest průstřelů, my ale vystřelili jen pět ran. Witkowski ležel na zemi a zbytek utekl. Vystřelil jsem ještě jednu ránu. Radka se potýkal s Gruminim, vystřelil jsem na Gruminiho, když klečel na Radkovi. Zbyněk běžel na jih místo na sever, jak jsme se domluvili, Vašek Švéda nestřílel, po něm vyběhl Milan, leželi tam tři volskpolicisti, byly tam už louže krve. Běžel jsem na sever a volal na Milana a Vaška, aby běželi taky na sever.“

Se svým rukojmím si volá každý týden

Za bratry Mašíny zůstalo sedm mrtvých. Jako první zemřeli příslušníci komunistického Sboru národní bezpečnosti Oldřich Kašík a Jaroslav Honzátko, usmrcení bez milosti při přepadeních dvou policejních oddělení, kde se skupina bratrů Mašínů snažila získat moderní samopaly.

Při přepadení vozu s výplatami pro podnik Kovolis přišel o život Josef Rošický, který vytáhl pistoli na neozbrojeného Josefa Mašína. Ten Rošického při potyčce zastřelil jeho pistolí. V Uckru zahynuli komisaři Volkspolizei Hermann Grumini a Martin Lehmann. V lese u Waldova další dva příslušníci Volkspolizei Herbert Hoffmann a Heinz Sunkel.

V sevření Volkspolizei a Rudé armády u východoněmecké vesnice Waldow-Brand se Mašínové a Milan Paumer ukrývali ve stodole rolnické rodiny. Byli k smrti vyčerpaní a hladoví. Poté, co je objevily dvě selky, Mašínové s Milanem Paumerem jim vyhrožovali: „Když zavoláte policisty, zastřelíme vás a zapálíme váš barák!“ Pro jistotu si vzali do stodoly rukojmí – klučinu, kterému bylo tři a půl roku, a obě ženy. „Teď jsme s ním nejlepší přátelé, každý týden spolu telefonujeme. Byl u mě doma v Santa Barbaře v Kalifornii,“ svěřuje se Josef Mašín.

Udělali jsme to samé, co dělali komunisti

Po roce 1990 se rozpoutaly vášnivé debaty o formě protikomunistického odboje skupiny bratří Mašínů. „Vysvětlovali jsme náš útěk a naše činy, nemám žádný problém s tím vystupovat,“ tvrdí Josef Mašín. „Co k tomu říct? Lidi si nedovedou představit, co se tenkrát odehrávalo v Československu, co komunisti dělali. Z jejich strany nebyl žádný problém střílet po lidech a popravovat je. Udělali jsme to samé a byli jsme vrahové. Když někdo použije formulaci ‚vrahové‘, vidím, kde asi tak stojí. A vidím propast, která tady leží.“

Podle slov Josefa Mašína obdrželi členové skupiny po roce 1989 ‚v takzvané svobodné České republice‘ ještě zbytkové tresty za násilný odpor proti totalitnímu režimu. „Státní zástupce, jmenoval se Kretba, se ještě v roce 2000 vyjádřil, že když přijdeme do Česka, zavře nás, až zčernáme,“ dodává Josef Mašín. „V roce 1989 to nebyl žádný převrat. Neštěstí je, že komunismus napadl na válečném poli. Vašek Havel udělal kšeft s komunisty, zvolili ho prezidentem a zachovali kontinuitu zákonů a mohli by nás potrestat.“

Osud Josefa Mašína by vydal na novou Iliadu a Odysseu. „Zážitky, co jsem měl, by mohli lidi i poučit,“ podotýká. „Ale lidi se z historie nepoučí. Říkám si často: ‚To se snad ani nestalo, jak jsi to mohl prožít?‘ Měl jsem velice barevný život a není moc věcí, které jsem neviděl.“

Vojenské řemeslo zajímalo bratry od dětství

Josef Mašín se narodil 8. března roku 1932 v Praze legionáři a důstojníkovi československé armády Josefu Mašínovi a jeho paní Zdeně - první ženě, která vystudovala České vysoké učení technické a stala se inženýrkou. Mašínovi měli ještě dvě děti – Ctirada, který byl o rok a půl starší než Josef, a Zdenu, nejmladší ze tří sourozenců. Před druhou světovou válkou žila rodina v Praze – Liboci v bytových domech pro důstojníky československé armády. Josef Mašín starší sloužil v Ruzyni u Prvního dělostřeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova.

„Zajímalo nás vojenské řemeslo, v kasárnách byla jízdárna, protože pluk měl na tahání kanónů koně a na koních jezdili důstojníci,“ vzpomíná Josef Mašín. „V jízdárně po 17. listopadu 1939 popravovali Němci studenty zatčené na univerzitě po Opletalově pohřbu.“ O mamince mluví Josef jako o extravagantní ženě s uměleckými sklony. Pocházela z bohaté rodiny, jež vlastnila v Olomouci stavební firmu. Dědečkovi patřily lomy. 

Německá hospodyně se cítila být Češkou

Bratři Mašínové chodili do Sokola a věděli, že jejich otec bojoval za samostatnou republiku v československých legiích. „Věděli jsme, že naše země neexistovala a něco to stálo, aby vznikla a byla svobodná. Už v šesti letech jsem se cítil jako Čechoslovák,“ tvrdí pamětník. 

V roce 1938 se Československo ocitlo v ohrožení, poněvadž sudetští Němci vyhrotili své úsilí o připojení k nacistické Třetí říši. Československá vláda vyhlásila mobilizaci a Josef Mašín starší vyrazil s dělostřeleckým plukem do Jihlavy, kde žilo hodně sudetských Němců. „Tatínek nebyl spokojen, jak to vláda v té době organizovala. Vyprávěl, že v Jihlavě prováděli Sudeťáci sabotáže na vojenských objektech a některé diverzanty se vojákům podařilo chytit,“ dodává Josef Mašín. „Adolf Hitler byl v roce 1938 každodenním tématem, otec chtěl republiku bránit. Mluvilo se o podpoře Francie a Anglie, což se nestalo.“

Po mnichovském diktátu mocností Německa, Itálie, Anglie a Francie muselo Československo odevzdat nacistické Třetí říši své pohraniční oblasti s převahou německého obyvatelstva. Mašínovi zaměstnávali hospodyni Marii Neubauerovou, rodilou Němku ze Sudet. „Mluvila lámanou češtinou a cítila se Češkou. Byla solidární s Československem, i když devadesát pět procent Sudeťáků chtělo Heim ins Reich [zpátky do Říše],“ prozrazuje Josef Mašín. „Pro našeho tatínka by Marie udělala všechno, patřila do naší rodiny. Když Němci obsadili v březnu 1939 Československo a otec byl v podzemním odboji, gestapáci věděli, že je Němka. Mluvili s ní německy, vytýkali jí, že jako Němka pracuje pro Čecha. Říkala jim, že je Češka.“

Návštěvy gestapa byly vzrušující

Na konci roku 1939 vstoupil Josef Mašín starší do podzemního odboje. Přešel do ilegality a opustil svou rodinu. S podplukovníkem Josefem Balabánem a štábním kapitánem Václavem Morávkem vytvořili zpravodajsko-sabotážní skupinu v rámci vojenské odbojové organizace Obrana národa. Sami nacisté pro ně vymysleli název Tři králové. Gestapo je nakonec postupně všechny dopadlo. Dva ze Tří králů skončili před popravčí četou – Josef Balabán 3. října 1941 a Josef Mašín 30. května 1942. Václava Morávka dopadlo gestapo 21. března 1942 a po přestřelce se sám zastřelil.

„Několikrát denně nás navštěvovalo gestapo, což bylo samo o sobě vzrušující. Když tatínek najednou přestal chodit domů, maminka řekla, že odešel do ciziny,“ poznamenává Josef Mašín. „Jako důkaz ukázala pohlednice podepsané a odeslané z Turecka. Nechtěla, abychom se před gestapem prořekli, že je ještě v Československu a v této představě nás udržovala celou válku.“

Tatínek k nim chodil v noci tajně

Josef Mašín si nepamatuje, že by se tatínek s dětmi loučil. Domnívá se ale, že k rodině chodil, ale jenom tajně v noci. „Už jsem se s ním neviděl, ale Radka se jednou probudil a mluvil s ním,“ uvádí pamětník. „Příští den ho maminka zapřísahala, aby nic neřekl, že se viděl s tatínkem. Ani mně neřekl, že se s ním v noci viděl. Mluvil o tom až po válce. Jednou se probudila i Zdena, ale nebyla si jistá, jestli tatínka viděla. Maminka jí řekla, že se jí asi jenom něco zdálo.“

Josef Mašín si živě vybavuje dobu, kdy gestapáci nedávali rodině pokoj. „Snažili se vyslýchat i nás děti a byli k nám velmi přátelští. Pokaždé si ale u nás doma při domovní prohlídce něco vzali, sebrali nám auto, vyrabovali zásoby potravin, vyhostili nás z důstojnického domu,“ podotýká. „Maminka mluvila plynně německy, nikdy nedělala dojem, že by se klepala strachem, ona nebyla taková. Neřekl bych, že jsme se jich báli, byli to pro nás nepřátelé, ale obavy jsme z nich neměli.“

Strýc Borek byl celou válku vězněný

Do odboje se zapojil kromě tatínka Josefa Mašína také strýc Ctibor Novák, bratr maminky. Po Mnichovu 1938 se mu podařilo získat místo na Hlavním bezpečnostním úřadu v Berlíně, kde působil jako překladatel. Pomáhal Třem Králům k záškodnickým útokům v Berlíně, v září 1939 ho Němci zatkli při pokusu opustit Protektorát Čechy a Morava a po obvinění ze špionáže strávil celou válku v nacistických věznicích.

Rodinu bez tatínka podporovala během války řada lidí. „Dostávali jsme od našich pachtéřů Macháčků potraviny [Mašínovi jim pronajímali statek], chodili jsme na zabíjačky, odehrávaly se ‚načerno‘ vždycky přes noc,“ vzpomíná Josef Mašín. „Naši známí nám pomáhali, hlavně když jsme odešli z Prahy do Poděbrad - rodina Janatova, rodina Paumerova, doktor Seiler, který byl taky legionář, i doktor Suchánek. Doktor Seiler se stal za komunistů agentem StB a sledoval maminku a okruh našich známých, což nebylo moc hezké,“ líčí Josef Mašín.

Když gestapo 13. května 1941 vypátralo Josefa Mašína staršího při radiovém vysílání do Londýna a po přestřelce ho dopadlo, dostala rodina na opuštění Prahy 24 hodin. „Nevěděli jsme ale, co se s tatínkem stalo a že ho zatkli. Maminka pořád tvrdila gestapákům, že tatínek je v cizině. Nevěřila, že je tatínek mrtev až do roku 1945 nebo 1946, kdy se našel v cele na Pankráci jeho dopis na rozloučenou,“ dodává pamětník. „Po našem vystěhování z Prahy sehnala maminka v Poděbradech pěkný domek a bydleli jsme tam, než nás z něj vyhodili komunisti.“

Maminku zatklo gestapo, děti zachránila babička

Podle Josefa Mašína žil v Poděbradech rovněž podplukovník Vaněk, člen odbojové organizace. Pomáhal bratrům se skrýváním dvou uprchlých židovských vězňů a jednoho uprchlého ruského zajatce. Ještě předtím zatklo Zdenu Mašínovou starší gestapo. Nacisté ji věznili od ledna do června 1942 v Terezíně. „Přijela k nám babička z Olomouce, hlavní oporou jí byla Máňa. Zůstala u nás, i když jsme neměli moc peněz na její výplatu,“ upozorňuje Josef Mašín.

„Babička neuměla do svých jednadvaceti let česky, žila v německém prostředí a s nacisty vyjednávala, aby nás nedali na převýchovu do německé rodiny. Řekla, že nás bude vychovávat ve správném směru. Maminka se vrátila a vyprávěla, jak byla ve věznici v Terezíně a jaké to tam bylo. Velké řeči se u nás o tom nevedly. Víc se mluvilo o tom, když u nás byl podplukovník Vaněk, co se dá dělat proti Němcům.“

Válka nezanechala v Josefu Mašínovi trauma. Tvrdí, že byla součástí jeho života a formovala jeho smýšlení a postoje. „Nelituju ničeho, ani otec nelitoval ničeho, co dělal, zrovna tak naše maminka,“ poznamenává. „Všechno dělala s jasným rozmyšlením.“

Hoši, dejte si pozor

Koncem války bylo Josefu Mašínovi 13 let a se starším bratrem se rozhodli škodit nacistům sabotážemi. „Když na železniční trati zastavil při náletech hloubkařů vojenský transport a posádky vzaly roha, vylezli jsme na vlak. Rozbíjeli jsme auta a letadla. Byl tam třeba bombardér Focke-Wulf Fw 190, sekyrkami jsme na něm sekali brzdové trubky, díry do trupu. Sekali jsme trubky k hydraulice na křídlech a všechno, na co malá sekyrka stačila. Mnohokrát jsme ničili Němcům výzbroj a maminka nám říkala: ‚Hoši, dejte si pozor!‘“ tvrdí pamětník. „Na nádražích jsme rozbíjeli lokomotivy, měděné trubky k pístům jsme rozsekávali sekyrkami, dělali jsme to automaticky.“

Josef Mašín přispěl za války k záchraně dvou židovských vězňů, kteří unikli z uhelného vagónu. Vydávali se za zmrzlé a spoluvězni je vyhodili ven. „Dostali se k podplukovníkovi Vaňkovi a on je dal k nám koncem roku 1944. Potom, co přišel po útěku ze zajetí ruský důstojník Štefan Sannikov, jsme ho měli doma. Ale bylo to moc nebezpečné, tak jsme pro něj vymysleli jiný úkryt. Vedle vesnice Kouty u Poděbrad byla bažantnice a lom písečák,“ říká Josef Mašín. „Králíci si tam hrabali díry, zvětšili jsme ji a chtěli jsme si udělat podzemní klubovnu, bunkr. Mohlo se tam schovat několik lidí, Štefana jsme tam převedli. Vaněk nám poslal i dva Židy, byli tam všichni tři, nosili jsme jim jídlo dvakrát třikrát týdně a vozili jsme jim z Kout mlíko.“

Přes Poděbrady jezdily vojenské transporty s ruskými zajatci, pracovali pro Němce jako mechanici. Na náměstí Jiřího z Poděbrad byl hotel Savoy, ve sklepě tančírna, tam museli zajatci přenocovat. Mašínové za nimi jako kluci chodili, mluvili trochu rusky, učil je bývalý carský důstojník.

Německý bachař byl velmi přátelský

„Měli tam německé bachaře, jeden starší poddůstojník velel strážím a byl velice přátelský. Nechal nás s Rusáky mluvit, dohodli jsme se, že utečou, vysvětlil jsem jim, kde se sejdeme,“ podotýká pamětník. „Nakonec přišli dva Rusáci. Druhý Rus k nám nešel, jen Štefan Sannikov. V ulici Na Chmelnici byly dva spojené domy a mezi nimi vzduchová šachta. Radka prolomil zeď z našeho sklepa do šachty, protože se čekalo, že budou uprchlíky hledat. Štefan se schovával v šachtě, než jsme ho odvedli do pískovny. Podplukovník Vaněk šéfoval odbojové skupině, na kterou byla naše maminka napojená. Věděl, že u nás máme Sannikova. Později Štefana poslali vlakem ještě s někým na Moravu k partyzánům.“

Vlaky však kontrolovala německá vojenská policie, Štefanovi chyběly doklady. Němci poznali, že je Rus a zatkli ho. Za dva dny se ovšem Štefan objevil v Poděbradech, Němcům namluvil, že jim ukáže, kde se schovával. Když tam jeli vlakem, vyskočil oknem a Mašínové ho znovu schovali do jeskyně v pískovně.

Štefan do Ruska nechtěl a my se divili

„Když přišli do Poděbrad rudoarmějci, byli velice otevření, dobrosrdeční, pili vodku, zpívali, pojídali rozinky, slaninu. Jen nám klukům bylo líto, že neměli ruská auta, ale americké náklaďáky, džípy a dodge. Ukázali nám sice čtyřcylindrové ruské náklaďáky ZIL, ale strašně klapaly a sotva jely,“ vzpomíná Josef Mašín. „Štefan Sannikov se do Ruska vrátit nechtěl a my se divili, protože tehdy u nás panoval panslavismus. Lidi neměli rádi Francouze a Angličany za zradu v Mnichově v roce 1938. Devadesát devět procent Čechů Rusáky vítalo. O Vorkutě a o gulagu jsme se dozvěděli pozdě. Co se se Štefanem stalo, nevím. Se sovětskými vojáky, které zajali Němci, se Stalin moc nemazlil, šli do gulagu na Sibiř.“

O popravě Josefa Mašína staršího se rodina s jistotou dozvěděla až po válce. „Maminka dostala kopii dopisu na rozloučenou, kterou tatínek zanechal na Pankráci,“ uvádí pamětník. „Seděli jsme v jídelně v našem bytě Na Chmelnici a maminka nám řekla, jak se k ní dopis dostal a přečetla ho. Celý život se nám to udrželo v povědomí.“

Josefa Mašína nacisté popravili po atentátu na Heydricha v roce 1942. „V Pečkárně prý gestapákům řekl, že je mu líto, že ho nemohl zabít sám,“ podotýká Josef Mašín. „Atentát na Heydricha naše rodina velice přivítala, byl to nejvýznačnější čin československého odboje během druhé světové války. Gabčík s Kubišem udělali hodně chyb, ale konec dobrý, všechno dobré.“

Sudeťáci – chudáci. Takové blbé kecy nemůžu slyšet

Josef Mašín si vybavuje, jak se po válce najednou vyrojila v Poděbradech spousta českých partyzánů. Udělali zajatecký tábor pro Němce. „Nelitovali jsme je. Dostali zaplaceno za to, co během války provedli. Sudeťáci se hlásili k Hitlerovi, přes devadesát procent z nich chtělo rozbít Československo,“ upozorňuje Josef Mašín. „Před Mnichovem přepadali policejní stanice. Nemůžu poslouchat blbé kecy, jací byli Sudeťáci po válce chudáci.“

Jeden z Němců uvržených v Poděbradech do lágru nicméně pomohl bratrům Mašínům, když se v roce 1953 pokoušeli dostat do Západního Berlína a stíhaly je tisíce východoněmeckých policistů. „Byl to pekař, a když jsme za ním v noci přišli, ptal se mě, odkud jsme. Řekl jsem, že z Poděbrad. Odpověděl, že ho tam po válce drželi za ostnatým drátem a že to nebylo hezké,“ prohlašuje pamětník. „Řekl ale, že teď je jiná doba a máme jiného nepřítele - komunisty. To změnilo můj pohled na Němce. Byly ještě dva nebo tři případy, kdy nám Němci při útěku před policií pomohli, i když věděli, co děláme a v jakém jsme stavu.“

Do výjimečné kategorie československých Němců řadí Josef Mašín jejich hospodyni Marii Neubauerovou. „Koncem války jsme ji nemohli udržovat jako hospodyni, maminka ji nemohla platit, neměla příjem. Marie se provdala za jednoho zahradníka a nepřipustili bychom, aby se dostala do odsunu,“ prohlašuje. „Za komunistů schovávala zbraně, které jsme vzali při přepadení stanice SNB v Čelákovicích.“

Po válce jsme se dobře vyzbrojili

První poválečné léto označuje pamětník jako „moc fajn“. Podél silnic stály zbytky aut a ze tří rozbitých si Mašínové jako kluci postavili jedno pojízdné. „Měli jsme hromadu zbraní, na dráze zůstal obrněný vlak s kanóny a zbraněmi. Stříleli jsme z něj rakety a házeli jsme ruční granáty,“ prozrazuje Josef Mašín. „Dobře jsme se vyzbrojili. Z nábojnice jsme udělali samonabíjecí kanón, dali jsme tam koule a železný šrot. Byla to velká rána. Jsem šťastný, že jsem ještě tady, mohlo to dopadnout špatně. Měli jsme dvacet třicet centimetrů dlouhé trubičky, letěly jako raketa a pískaly. Nosili jsme je do školy a zapalovali na chodbě nebo na dvoře a dělalo to všem srandu. Jezdili jsme do Milovic, stály tam hromady kanónů, rozbíjeli jsme munici a tahali z ní střelný prach. Jeden kluk to udělal blbě, uhodil do projektilu, který explodoval a utrhl mu ruku.“

Právě po válce získala skupina bratrů Mašínů první zbraně – kromě jiného dva německé samopaly Schmeisser. V Poděbradech už Josef a Radka kamarádili s Milanem Paumerem, s nímž se jim v roce 1953 podařilo proniknout do Západního Berlína. „Stříleli jsme ve sklepě, nashromáždili jsme špalky pod oknem a udělali si tam střelnici. Byl už tam s námi Kykyna [Vladimír] Hradec, pozdější zbrojíř naší skupiny,“ říká Josef Mašín. „Milan Paumer byl velice věrný a spolehlivý kamarád.“

Maminka odešla z KSČ před procesem s Horákovou

Po vítězství ve volbách v roce 1946 upevňovala KSČ vytrvale a bezohledně svou moc. Josef Mašín si z toho jako kluk těžkou hlavu nedělal. „Nikdo z nás dětí nebral politickou situaci jako to nejvážnější v životě, hlavně jsme měli zbraně a čas od času jsme stříleli ve sklepě,“ dodává.

Na komunistický převrat završený 25. února 1948 si nicméně Josef Mašín pamatuje dobře. „Lidové milice z poděbradských skláren se objevily na náměstí Jiřího z Poděbrad. Ve škole nám třídní učitel oznámil, že moc převzala KSČ,“ popisuje. „Byli jsme překvapení, šokovaní, že je u moci jedna strana pod vedením Jožky Stalina a Gottwalda. Beneš komunistům dobrovolně ustoupil stejně jako během Mnichova Němcům. Nebyl tím, za koho ho lidi měli. Když jsem od něj dostal v roce 1946 vyznamenání, žádný velký význam jsem tomu nepřikládal.“

Podle Josefa Mašína mnoho lidí doufalo, že západní spojenci nenechají konec demokracie v Československu jen tak a zasáhnou. „Americký prezident Eisenhower to vyhlašoval. Mysleli jsme si, že válka bude, ne za měsíce, ale za dny. Ale neodehrávalo se nic a situace u nás se přiostřovala,“ poznamenává. „Přišlo zatýkání, popravy, soudy, oběťmi byli i naši známí, což tehdy usměrnilo náš postoj. Maminka i strýc Borek vstoupili po válce do KSČ, ztotožňovali komunisty s panslavismem. Hodně lidí si tehdy myslelo, že jedině Sovětský svaz, Slovani a Rusové můžou zajistit budoucnost Československa. Maminku zklamalo, jak se k ní po válce chovali lidé, kteří se vrátili z Anglie a považovala je za přátele rodiny. Z KSČ vystoupila těsně před procesem s Miladou Horákovou [konal se 31. května až 8. června 1950]. Taky odjela do Prahy s peticí za Miladu Horákovou. Za války spolu seděly ve věznici v Terezíně, byly dobré přítelkyně.“

Po roce 1948 museli Mašínovi opustit v Poděbradech dům Na Chmelnici a dostala ho po nich rodina s pěti dětmi. Mašínovi se přestěhovali do bytu v tehdejší Gottwaldově ulici vedle hotelu Tlapák.

Mašíny vyburcovaly diktatura a popravy

V časech, kdy komunistická strana nastolila v Československu diktaturu a popravovala, zavírala a utlačovala demokraticky smýšlející lidi, se bratři Mašínové radikalizovali. Vytvořili odbojovou skupinu, kam vzali kamarády Milana Paumera a Zbyňka Janatu. Později se k nim připojil Václav Švéda. Jejich skupina měla za zbrojíře Vladimíra ‚Kykynu‘ Hradce. Mašínům pomáhal rovněž jejich strýc Ctibor Novák.

„Zbyněk byl velice dobrý kamarád, ale dost agresivní a furt chtěl dělat nějaké akce proti komunistům,“ prozrazuje pamětník. „Přes naši maminku jsme udržovali spojení na generála Vaňka. Někdy v roce 1949 nebo 1950 říkal, že má být proti komunistům vzpoura. My nešli do školy a čekali jsme na vyhlášení povstání doma u rádia. Připravili jsme si zbraně a dali jsme si za úkol, že obsadíme národní výbor v Poděbradech a přidají se k nám další lidi. Ale k ničemu nedošlo a druhý den jsme šli do školy.“

Přípravy na třetí světovou válku

Mašínové nepochybovali, že vypukne třetí světová válka a připravovali se na ni. Po boku západních spojenců chtěli přispět k odstranění komunistické diktatury. „Poslouchali jsme západní stanice, tvrdily, že se blíží osvobození zemí pod nadvládou Sovětského svazu. Mysleli jsme, že válka je otázka několika týdnů,“ tvrdí pamětník. „Maminka o našich úmyslech věděla, ale neříkali jsme jí detaily. Strýc Borek se k nám nepřipojil hned, ale až v roce 1950 nebo 1951. Na žádnou jinou odbojovou skupinu jsme spojení neměli.“

Skupina přišla po druhé světové válce k velké výzbroji. Josef Mašín uvedl, že šlo o dva kulomety, německé samopaly, pistole, pušky i ruční granáty. Některé pistole dostali Mašínovi na památku od spolupracovníků svého popraveného otce. „Naše zbraně ale pocházely z druhé světové války, zkoušeli jsme je, dobře fungovaly, ale v roce 1951 už byly zastaralé a měli jsme problémy se součástkami. Chtěli jsme mít nové, modernější a praktičtější samopaly ČZ 24 a chtěli jsme je získat na služebnách SNB, abychom se palebnou silou vyrovnali našim protivníkům.“

Příslušníci skupiny ovšem nespoléhali pouze na střelné zbraně. Ctirad Mašín chodil do komunistického Svazu brannosti, kde ho cvičili v zacházení se zbraněmi a v boji jednotlivce proti jednotlivci. „Vydali příručku přeloženou z angličtiny s nakreslenými chvaty a popisem, jak dělat sabotáže,“ konstatuje Josef Mašín. „Ve Svazu brannosti byl i partyzánský kurz pro boj se západními spojenci na jejich území. Ale my to plánovali opačně, že budeme bojovat proti komunistům na jejich území. Učili jsme se mezi sebou chvaty a byli jsme docela dobře vycvičeni. Mně se to vyplatilo, když jsme přepadli auto Kovolisu. Byl jsem neozbrojený, můj protivník měl pistoli, ale odňal jsem mu ji a zastřelil ho.“

Služebna v Chlumci, velká tak akorát

Po maturitě nemohl jít Josef Mašín z kádrových důvodů na vysokou školu a strýc Borek mu obstaral práci řidiče u Státních lesů v Jeseníku. Josef tehdy bydlel u své babičky a do Poděbrad jezdil jen příležitostně. Strýc Borek odešel do Jeseníku po válce v roce 1945 a velel tam sběrnému táboru pro odsouvané Němce. Za útěk z pracoviště nechal zastřelit bratry Haukeovy, dva německé mladíky ve věku 14 a 16 let.

První krvavou akci proti komunistickému režimu provedli 13. září 1951 Josef a Ctirad Mašínové a Milan Paumer. V Chlumci nad Cidlinou přepadli služebnu SNB. Považovali ji za přiměřeně velkou, tak velkou, aby si na ni mohli troufnout. Při přípravě na první velkou akci si na motorce projeli silnici z Chlumce do Prahy, obhlédli si stanici SNB, jestli jsou tam závory. Počítali, že na služebně budou samopaly pro pět až šest policistů.

„Radka s Milanem se sešli v Praze, já jsem si vzal v Jeseníku volno a čekal jsem na ně se svou zbraní u Chlumce,“ říká Josef Mašín. „Radka s Milanem si vzali v Praze taxíka a jeli do Chlumce, měli také pistole. Čekal jsem u Chlumce na dojednaném místě, zastavilo taxi, taxikáře pana Šulce jsme vyvedli, nechtěli jsme mu ublížit, chtěli jsme ho svázat. Říkal, že má problémy se srdcem. My mu říkali: ‚Svážeme tě, ale nesnaž se z toho dostat!‘ Ale nesvázali jsme ho, jak jsme ho měli svázat, a byly z toho problémy.“

Původně zabíjet nechtěli, ale stalo se

Mašínové s Milanem Paumerem dojeli taxíkem před stanici SNB a sloužícího policistu Oldřicha Kašíka obalamutili ve dveřích historkou, že jim někdo ukradl motorku. Pustil je dovnitř, čímž se odsoudil k smrti, ačkoliv se Mašínové a Milan Paumer původně domluvili, že ho jen omráčí, svážou a odjedou i se samopaly.

„Náš první úmysl nebyl, že bychom ho zabili. Radka ho klepl do hlavy železnou tyčí z tankového pásu. Esenbák chtěl vytáhnout pistoli a otáčel se ke mně. Viděl jsem, že je nebezpečný. Když jsem ho střelil do oblasti žeber do hrudi, asi ve výši srdce, měl napůl vytaženou pistoli. Zastřelil jsem ho dvěma ranami, to je způsob, jak se to má dělat. Poprvé jít najisto, aby to mělo účinek,“ vysvětluje Josef Mašín. „Ze stanice jsme odešli předčasně bez samopalů. Domnívali jsme se, že jsou tam další policajti v prvním poschodí. Rychle jsme skočili do auta a projížděli jsme místem, kde jsme svázali taxikáře. Rozvázaný na nás mával, my jsme nezastavili a jeli dál do Prahy. Taxikář pak seděl v base celý rok. StB ho podezřívala, že s námi spolupracoval. Jistě na jejich straně nebyl, ale kryl nás a dal jim jiný popis, než jsme ve skutečnosti vypadali. Jen říkal, že podle způsobu, jak jsme mluvili, jsme asi studenti.“

Josef Mašín uvádí, že během útoku na služebnu SNB seděl Milan Paumer v autě. Akce se odehrála už večer za tmy a prý trvala minutu, nanejvýš dvě.

Zastřelení příslušníka SNB s ním nehnulo

Josef Mašín se svěřuje, že o smrti Oldřicha Kašíka nepřemýšlel. „Všichni, kdo byli u SNB nebo StB, museli být v KSČ. Byli to naši protivníci. Všichni zastřelení byli členy KSČ,“ prohlašuje. „V Chlumci to bylo poprvé, co jsem někoho zastřelil. Nezměnilo mě to, zůstal jsem takový, jako jsem byl vždycky.“

Sedmatřicetiletý Oldřich Kašík, otec dvou malých dětí, byl členem KSČ, kam přestoupil v lednu 1948 z lidové strany. Podle Wikipedie zůstal věřícím člověkem. Dokumentarista Miroslav Kačor vypátral, že na Oldřicha Kašíka měla dohlížet Státní bezpečnost. 

Po smrtícím útoku na Oldřicha Kašíka prchali tři mladíci v taxíku co nejrychleji do Prahy, kde auto odstavili. „Schylovalo se k ránu, šel jsem na autobus do Poděbrad, Radka do studentského bytu,“ popisuje okamžiky po tragické akci pamětník. „Do autobusu do Poděbrad nastoupili estébáci, stál jsem u dveří. Zajímalo je, kam jedu. Řekl jsem, že do Poděbrad. Ptali se, jak se jmenuju, odpověděl jsem, že Josef Mašín. ‚Ty jsi syn toho generála?‘ vyptávali se. Pak se mě zeptali, jestli vím, co se odehrálo v Chlumci. Odpověděl jsem, že nevím. Nebyl jsem nervózní. Příští den jsem šel na plovárnu a už se tam mluvilo, že někdo přepadl stanici SNB a několik policajtů je zastřelených. Tahle naše akce působila dobře, manželky říkaly příslušníkům SNB, ať odejdou, že je to nebezpečná fuška.“

Strážmistra podřízl Radka přesně podle příručky

Poněvadž skupina nezískala v Chlumci nad Cidlinou samopaly ČZ 24, rozhodla se ukořistit je na stanici SNB ve středočeských Čelákovicích. Milan Paumer město znal, protože tam pracoval. Josef Mašín do čelákovické akce nešel, nemohl si totiž vzít v práci v Jeseníku volno. Stanici SNB přepadli Ctirad Mašín, Milan Paumer a Zbyněk Janata 28. září 1951.

O průběhu dalšího smrtícího útoku na stanici SNB se Josef Mašín dozvěděl od bratra a od Milana Paumera. Obětí Ctirada Mašína se stal osmadvacetiletý strážmistr Jaroslav Honzátko, otec malého dítěte. Další s těhotnou manželkou čekali.

„Zabití Honzátka bylo správně udělané. Přesně podle předpisů Svazu brannosti a příručky, instrukční komunistické knížky pro partyzánský boj. ‚Zabij, nebo budeš zabit!‘ Akce začala v Praze, kluci zavolali sanitku, že někdo leží u Čelákovic se zlomenou nohou a omámili posádku chloroformem,“ zprostředkovává Josef Mašín vyprávění svých kamarádů. Omámené zdravotníky členové skupiny spoutali v lese.

Morálně i technicky jsme neudělali chyby

„V Čelákovicích na stanici SNB kluci řekli Honzátkovi, že jim někdo ukradl motorku. Když s nimi vyšel ven, odzbrojili ho a šli do služebny, svázali ho a omámili chloroformem. Chtěli vydat klíče od skříně se samopaly, nedal jim je, řekl, že je nemá,“ popisuje přepadení Josef Mašín. „Tak skříň rozbili, zbraně vyjmuli, Zbyněk a Milan odešli. Radka pak Honzátka zneškodnil. Proč nožem? Je to jeden ze způsobů, jak to udělat. Problém byl, že jsme už jednou použili pistoli k zneškodnění esenbáka v Chlumci a nechtěli jsme opakovat stejný modus operandi. Mysleli jsme, že by výstřely vzbudily poplach. Instruktoři Svazu brannosti doporučovali v takových případech použít nůž.“

Josef Mašín dodal, že tříčlenná skupina pak dojela sanitkou zpátky do Prahy - s pěti získanými samopaly, několika pistolemi a municí. Tam vyložili zbraně v bytě u Ctirada Mašína a odstavili sanitku.

Když pamětník přemýšlí, co by jejich činům řekl jeho táta Josef Mašín starší, hrdina protinacistického odboje, má jasno. „Jsem si jist, že by s námi souhlasil a spolupracoval, zrovna tak jako generálové Honza Studlar a František Moravec a další, co odešli z komunistického Československa na Západ,“ tvrdí Josef Mašín. „Z morálního hlediska jsme neudělali chyby. Technicky jsme udělali všechno dobře, jak jsem zjistil, když jsme sloužili v americké armádě u Special Forces. Jednali jsme i líp než Gabčík a Kubiš. Měli při atentátu na Heydricha několik chyb.“

Pamětník je přesvědčený, že kdyby jeho bratr strážmistra SNB v Čelákovicích skautskou dýkou nepodřízl, komunistická policie by dopadla celou skupinu. „Určitě bychom tady pak nevedli žádný rozhovor,“ poznamenal v prosinci 2020, kdy svěřoval své vzpomínky Paměti národa.

Opustit republiku a vracet se jako záškodníci

V říjnu 1951, zhruba měsíc po přepadení stanice SNB v Čelákovicích a usmrcení strážmistra Honzátka, zatkla Státní bezpečnost bratry Mašíny a jejich strýce Ctibora Nováka. Nepodezřívala je však z útoků na stanice SNB, došla si pro ně do bytu v Poděbradech kvůli pokusu o nelegální překročení československé hranice a stykům s agentem CIC, výzvědné služby armády Spojených států amerických.

Bratři Mašínové se vzhledem k tlaku totalitní moci na zbytky prodemokratických sil a na tenčící se odbojové skupiny rozhodli opustit republiku a po výcviku na Západě se vracet jako záškodníci. Strýc měl zůstat doma. Mašínové počítali s tím, že se pro něj vrátí jako agenti a dostanou ho přes hranici.

„Na Cidlině bydlel pan Bezucha, měl pronajatou restauraci,“ uvádí Josef Mašín. „Maminka se dozvěděla, že schovává nějakého agenta, který chce zpět na Západ,“ podotýká pamětník. „Maminka mu nabídla, jak to udělat, a dala ho do styku s Radkou. Dohodli jsme datum a čas odchodu. Chtěli jsme ho vzít s sebou přes Šumavu, obhlídli jsme místa a zjistili, jak se dostat k hranicím co nejblíž autem, náklaďákem s náhonem na všechna čtyři kola, klidně i přes pole. S náklaďákem se tehdy nesmělo jezdit mezi městy na větší vzdálenost než padesát kilometrů. Potřebovali jsme povolení SNB, sehnali jsme si ho přes Egona Plecha a chtěli jsme vzít s sebou samopaly z Čelákovic. Nechali jsme si uříznout ze železa pláty, abychom z nich udělali železné obrnění do kabiny a na nákladní plochu.“

Zvonek zařinčel, když nabíjeli zásobníky

Strýc Borek přijel do Poděbrad. Plánovali, že se s agentem CIC Bezděkem setká na náměstí. Strýc ale zůstal doma v bytě s Josefem Mašínem, Milanem Paumerem a Zbyňkem Janatou, Ctirad Mašín byl venku a měl se vrátit. „Když jsme nabíjeli zásobníky do samopalů, zazvonil zvonek. Radka si ale mohl otevřít svými klíči. Slyšel jsem pohyb několika bot, ujasnilo se mi, že je to StB,“ upozorňuje Josef Mašín.

Poté, co Josef Mašín zavolal: „Kdo je tam?“, ozvalo se: „Pojďte nám otevřít!“ Odpověděl, že hned přijde. Šel do předsíně, kde stál kufr se samopaly, pistolemi a ručními granáty. Josef Mašín řekl ostatním, aby nabili samopaly, než otevře dveře. A pokud je někdo za nimi, tak ať to do nich ‚pustí‘. Strýc Borek měl u sebe ještě pistoli. Za dveřmi ale nikdo nestál.

„Řekl jsem klukům, ať běží po schodech na půdu nahoru i s kufrem. Strýc a já jsme zůstali v bytě a oni kopali dole u dveří, zapnuli jsme světlo. Strýc jim šel otevřít, po schodech vyběhli nahoru,“ říká Josef Mašín. „Myslel jsem, že zbraně jsou pod střechou s klukama. Estébáci ale nešli nahoru. Řekli mi, ať dám ruce nahoru, hnali nás se strýcem bytem do všech místností, stáli za mnou s pistolí. Strčili mě dopředu, zavřeli byt, nasadili nám želízka a vedli nás na stanici SNB. Policajti měli jen pistole a bylo pro ně štěstí, že nešli po schodech nahoru, kde se schovávali kluci se samopaly.“

V Bartolomějské museli běhat poslepu proti zdi

Před stanicí stály policejní antony a Josef Mašín se strýcem Borkem v nich skončili asi po dvou hodinách strávených v kanceláři SNB. Najednou do antonu přivedli také Ctirada Mašína v želízkách. „Překvapeně jsem se na něj podíval, naznačil jsem mu, že na nás nic nemají a pak jsem mu to řekl, Radkovi se ulehčilo. Dovezli nás do Prahy do Bartolomějské ulice. Museli jsme se převléknout do hnědošedých vězeňských šatů, zavázali nám oči a odvedli nás do kobek,“ vzpomíná Josef Mašín. „Několik dnů jsem nevěděl, kde jsem. V Bartolomějské nás nechávali běžet se zavázanýma očima proti zdi, až jsme na ni narazili.“

Později se Josef Mašín dozvěděl, jak je StB odhalila. Domnívá se, že agent CIC Bezděk asi ztratil nervy a šel se před odchodem na Západ rozloučit se svou rodinou. Příslušníci StB ho chytili a místo něj už šel na schůzku na poděbradské Riegrovo náměstí tajný policista. 

Po zatčení Josefa Mašína a strýce Borka počkali Milan Paumer a Zbyněk Janata, až bude vzduch čistý, a s kufrem plným zbraní odešli ke ‚Kykynovi‘ Hradcovi. „Měli jsme v bytě pár ručních granátů. Naneštěstí jsme je nezabalili do kufru, našli je u nás v bytě a vyslýchali nás kvůli tomu,“ prohlašuje Josef Mašín. „Říkal jsem jim, že nám je podstrčili, Radka tvrdil to samé.“

Řev týraných vězňů byl jeho noční hudbou

V Bartolomějské čekal pamětník na první výslech několik dnů. Označili ho jen číslem a noc co noc slyšel, jak vyslýchaní vězni řvou hrůzou, když je týrají. „To byla naše noční hudba. Slyšeli jsme, jak otevřeli celu a po výslechu vlekli člověka zpátky po podlaze. Vězni po výslechu nechodili, utýrané je hodili do kobky zpět.“

Zvuky za dveřmi jeho cely působily na psychiku Josefa Mašína. „Na kobce jste sám, nevyspalý a při výslechu vám říkají: ‚My víme všechno!‘ Dostal jsem údery pěstí a kopance,“ svěřuje se. „Slyšíte řev týraných lidí. A jediná odpověď na to, co při výslechu říkáte, je: ‚My víme všechno!‘ Měli jsme za sebou Chlumec a Čelákovice, což byla jasná oprátka. Ale nikdy jsem se necítil tak volně, jako když jsem věděl, že je se mnou konec. Říkal jsem si, že nic neřeknu a nic jsem neřekl, byl jsem vyrovnaný se světem, nic by mě nepřekvapilo. Ale oni o Čelákovicích a Chlumci nic nevěděli a nespojovali nás s tím.“

Josef Mašín později zjistil, že estébáci převzali styl výslechů od příslušníků sovětské tajné policie. Prvních čtrnáct dní vězně mučili tělesně, pak sázeli na psychologický nátlak. „Poprvé jsem nevěděl, že nevědí nic. Opakovali: ‚My víme všechno, ale chceme to slyšet od tebe!‘ Střídali se, hodný a zlý. Říkali: ‚Je rozdíl, jestli dostaneš pět, nebo patnáct let,‘“ tvrdí. „Že nevědí nic, mě napadlo, když našli stejné padákové šňůry, kterými jsme před Chlumcem svázali taxikáře Šulce. Ptali se, kde se u nás vzaly. Jeden estébák řekl, že znal našeho otce, že sloužil u jeho pluku, vytáhl pistoli, položil ji na stůl a nabil ji. Stál jsem se svázanýma rukama, přesvědčovali mě, abych promluvil, že si polepším. Pak odešel a byl asi půl hodiny pryč.“

Bratra poslal soud do lágru v Jáchymově

V Bartolomějské poznal pamětník dva spoluvězně - režiséra z divadla a kluka, atleta - běžce z pražské Sparty. „Režisér pomohl agentovi chodci, měl čerstvě narozenou dceru a byl nervově zničený,“ prozrazuje. „Bál se, že když ho nadlouho zavřou, manželka mu zmizí a dítě ho nepozná. S běžcem Sparty jsme v cele hodně cvičili a vymysleli jsme způsob, jak dostat režiséra do vojenské nemocnice, kde by se mohl vidět s manželkou. Ale nepovedlo se nám to.“

Na jaře 1952 pamětníka z vyšetřovací vazby propustili i s jeho strýcem, Ctirad Mašín však v srpnu 1952 obdržel u soudu za přípravu na překročení západní hranice dva a půl roku vězení. Pykal v lágru spojeném s otrockou prací v uranových dolech v Jáchymově, trest mu nicméně později zkrátila amnestie prezidenta Antonína Zápotockého vyhlášená v květnu roku 1953.

Samopaly a další zbraně ukrýval Vladimír Hradec a krátce také Marie Neubauerová, bývalá hospodyně Mašínových. „Maminka mně dala spojení na Vaška Švédu a přemýšleli jsme, jak dostat Radku z vězení,“ poznamenává Josef Mašín. Václav Švéda se přiženil do Mašínovy rodiny. Na rozdíl od obou bratrů a dalších členů skupiny byl dospělý muž. Narodil se v roce 1921, Ctirad Mašín v roce 1930, Milan Paumer v roce 1931, Josef Mašín a Zbyněk Janata v roce 1932.

Chtěl bratra osvobodit z vězení

Josef Mašín, strýc Borek a ostatní členové skupiny se rozhodli osvobodit Ctirada Mašína z jáchymovského lágru. „Strýc Borek pracoval v Karlových Varech v hotelu Pupp, odkud jsme operovali. Chtěli jsme dostat práci v uranových dolech, byla ale dobře placená a dávala se za úplatky,“ prohlašuje pamětník. „Potřebovali jsme získat peníze. Zbyněk Janata pracoval v Kovolisu, zjistil, jak to tam funguje. Milan, Vašek a já jsme se rozhodli, že zastavíme auto s výplatami, které pojede z banky do Kovolisu.“

Továrna Kovolis se dodnes nachází v Hedvikově v okrese Chrudim. Mašínova skupina si projela trasu z banky do Kovolisu a podle Josefa zjistila, že ochranku výplat pro zaměstnance zajišťují velitel závodních Lidových milicí a pokladník. Napoprvé však akce krachla. Milan Paumer hlídkoval před vesnicí na křižovatce, ale usnul a neupozornil své druhy, že auto jede.

Druhé přepadení skupině vyšlo a 2. srpna 1952 ho provedla pouze dvojice Josef Mašín a Václav Švéda, protože Milan Paumer musel nastoupit po vysoké škole na vojnu. Ctirad Mašín byl ve vězení. „Akce se povedla. Neměli jsme naplánováno, že někoho zastřelíme. Ale věděli jsme, že když bude potřeba někoho zastřelit, tak se to stane,“ vysvětluje pamětník. „Při přepadení jsme nevěděli, kdo jsou lidé v autě. Až pak se ukázalo, že ten s pistolí, který mě napadl neozbrojeného a který měl smůlu, byl soudruh Rošický.“

Vydávali se za milicionáře a estébáka

Josef Mašín a Václav Švéda si usmysleli, že auto zastaví v převleku za příslušníka SNB a člena Lidových milicí. Policejní stejnokroj ale nezískali, sehnali jenom jedny montérky a rádiovku s nápisem ‚Lidové milice‘ a plácačku na zastavování aut.

„Auto zastavil Vašek, byl jsem na řidičově straně. Vašek řekl: ‚Soudruzi, kontrolujeme vás, jsem z Lidových milicí.‘ A dodal, že já jsem z StB. Šéf ochranky řekl, že je ozbrojen a Rošický taky. Oba dva vystoupili, řidič nebyl ozbrojen. Jela s nimi ještě velice tlustá kuchařka. Vyplňovala půlku auta sama o sobě,“ popisuje přepadení Josef Mašín. „Vstoupil jsem do auta a chtěli jsme jet do bažantnice, svázat je, nechat je tam a odjet vlakem pryč. Potřebovali jsme ho stihnout, tak jsme museli všechno přesně naplánovat. Jel jsem autem k bažantnici, dojížděl jsem a Rošický se vrhl zezadu na mě. Skočil na volant a snažil se strhnout auto na stranu, prudce jsem zabrzdil, aby vlítli dopředu, otevřel jsem dveře a vystoupil.“

Josef Mašín si myslel, že má v kapse pistoli, ale v autě mu vypadla mezi sedadla. Josef Rošický vystoupil z auta, namířil na Josefa Mašína pistoli a vyzval ho, ať zvedne ruce nad hlavu.

Proti pistoli šel zvesela

„Kuchařka Minaříková vystoupila na straně Rošického. Mířil na mě, dal jsem ruce vzhůru, říkal jsem: ‚Soudruhu, to musí být nějaký omyl.‘ A šel jsem k němu s veselým výrazem, přibližoval jsem se s rukama nad hlavou, skočil jsem po něm a odzbrojil ho. Svaz brannosti byl k něčemu dobrý, dal jsem Rošickému ruku za záda. Spadli jsme na zem, zmáčkl jsem kohoutek dvakrát a to byl konec pana Rošického.“

Nalevo na poli pracovali zemědělci a Josef Mašín se obával, že slyší výstřely. Vyděšená kuchařka běžela do bažantnice. „Vyzval jsem ji, ať zastaví, říkala: ‚Ježišmarjá!‘ Vzal jsem Rošického a hodil ho za drátěný plot,“ uvádí pamětník. Dodává, že po silnici přicházel Vašek Švéda s řidičem a ochrankou. Josef Mašín poručil kuchařce, že nesmí nikam jít.

„Řekl jsem jim, jak to dopadlo s panem Rošickým,“ vzpomíná. Pak se Švédou nastoupili do auta a zamířili do bažantnice. Tam zastrašili kuchařku, velitele ochranky a řidiče slovy, že skončí taky špatně, pokud se odtamtud hnou a budou se je snažit prozradit. Vzápětí Josef Mašín s Václavem Švédou nasedli do auta, kvapně ujeli z místa činu a nechali ho zaparkované kousek od železniční tratě. Pak odcestovali vlakem do Olomouce. Václav Švéda měl uloupené peníze v kufru, šlo o skoro 900 tisíc korun.

Syn zastřeleného označil Mašína za loupežného vraha

„Lidi na poli nic neslyšeli, což nám dalo půl hodinu, možná hodinu času, než po nás začali pátrat. Policajti dostali od šéfa ochranky, řidiče i kuchařky náš popis, ale když si ho přečtete, tak byl od každého jiný. Od deseti lidí prostě dostaneš deset různých popisů,“ tvrdí Josef Mašín.

Ze zastřelení Rošického si nikdy těžkou hlavu nedělal. „Je mi osmdesát osm let a neprožil jsem nikdy situaci, že bych se bál. Věděl jsem, co může následovat, a kdybych Rošického nezneškodnil, nemluvili bychom spolu,“ řekl dokumentaristovi Paměti národa v prosinci 2020.

Josef Mašín obhajoval usmrcení Josefa Rošického jeho členstvím v KSČ, straně, jež páchala na konci čtyřicátých a na začátku padesátých let dvacátého století justiční vraždy svých odpůrců. Wikipedie ovšem cituje syna Josefa Rošického Stanislava, že jeho otec nikdy v KSČ nebyl. Totéž uvedli sousedé a spolupracovníci usmrceného pokladníka. Mašína v roce 2008 označil Stanislav Rošický za loupežného vraha. Své svědectví v minulosti poskytl i Paměti národa. 

Kritici přepadení auta s výplatami poukazují na skutečnost, jak skupina naložila s ukořistěnými penězi. Koupila si motocykly Jawa, což Josef Mašín odůvodnil tak, že se mohli při záškodnických akcích proti režimu rychleji přesouvat. Část peněz nicméně věnovala skupina Václavu Švédovi na vylepšení jeho bydlení.

„Věděli jsme, že mohou přijít výčitky, že peníze používáme k našemu prospěchu. Švédovi ale museli z něčeho žít, vystěhovali je ze statku v Lošanech, nesměli si vzít jako kulaci ani nábytek, jen osobní věci, jinak neměli nic,“ prohlašuje pamětník. „Odstěhovali se do Pivína a museli spát na podlaze, Vašek pracoval jako krmič prasat a živil dvě malé děti. Neměli ani co jíst.“

Kdo chtěl přežít, stáhl ocas mezi nohy

Josef Mašín s Václavem Švédou soucítil, poněvadž z vlastní zkušenosti věděl, jak komunistický režim deptá sedláky. „Když mě ještě jednou zavřeli v Nymburce, byl se mnou v cele zemědělec. Uvěznili ho, protože odmítl dát traktor do družstva,“ dodává. „Dneska, v roce 2020, si nikdo neumí představit, jaké napětí bylo ve společnosti. Kdo chtěl přežít, stáhl ocas mezi nohy, to bylo naneštěstí typicky české. Člověk očekával válku každý týden. Tlampače v Poděbradech vyzývaly na brigády a všichni studenti museli jít honit mandelinku bramborovou nebo vytrhávat brambory. A podle toho, jak chodili na brigády, se dostali do školy, nebo ne.“

Václav Švéda se za druhé světové války pokusil proniknout k západním spojencům, aby mohl bojovat proti nacistům. V roce 1940 ho gestapáci chytili při přechodu hranice Protektorátu Čechy a Morava. Podařilo se mu utéci a pod falešným jménem se ukrýval v Německu. V roce 1942 se snažil utéci k západním spojencům přes neutrální Švýcarsko. Němci ho ale dopadli a odsoudili k 15 letům vězení. Ve vězení v Berlíně zůstal až do konce války.

„Vašek tušil, že jsme dělali něco proti komunistům a chtěl proti nim taky něco dělat. Maminka za námi přišla a řekla, že Vašek je dobrý kluk,“ poznamenává pamětník. „Věděli jsme, jak ho vyhodili ze statku, znali jsme osud jeho rodiny a vypadalo to, že by se z něj mohl stát prospěšný člen naší skupiny. Byl to můj velice dobrý kamarád, takový srandista, vtipkoval, hodně se smál a usmíval. Říkal, že by chtěl být takový jako náš otec.“

Vězení Radku nenapravilo

Než stačila skupina uskutečnit nápad s osvobozením Ctirada Mašína z věznice v Jáchymově, poslala ho v květnu 1953 na svobodu amnestie prezidenta Antonína Zápotockého. „Přišel z basy velice hubený, moc dobře je tam nekrmili a měli těžkou práci,“ upozorňuje Josef Mašín. „Jednali jsme ale s Radkou o tom, co budeme dělat, a ne o tom, co bylo.“

Žalářování Ctirada Mašína ‚nenapravilo‘ a jen několik měsíců po propuštění provedl s Václavem Švédou záškodnickou akci. Namířili ji proti násilné kolektivizaci venkova, jež se projevovala likvidací hospodářství sedláků a jejich naháněním do jednotných zemědělských družstev. V okolí Pivína na Prostějovsku zapálili Ctirad Mašín a Václav Švéda několik stohů.

„Švéda a Radka chtěli před zimou poškodit zásobování krav a koz v JZD a státních statcích. Když stohy shořely, mělo to velký ohlas v celé oblasti,“ tvrdí Josef Mašín. „Vašek bydlel u rodičů v Pivíně, znal terén a Radka s Vláďou Hradcem připravili na akci časovaná zapalovadla. Používali k jejich výrobě nějaký starý film.“

Ani žhářské útoky se neobešly bez krveprolití. Ctirad Mašín při potyčce s místními dobrovolnými hasiči zranil velmi vážně Jána Leciána. Střelil ho do hrudníku a do oka.

Plánovali atentát na Gottwalda a ukradli metrák výbušniny

V letech 1952 a 1953 prožívali členové skupiny zklamání z protikomunistického odboje. Podle Josefa Mašína se toho totiž moc nedělo, ačkoliv každý, s kým probíhal politický proces, vedl podle komunistů nějakou skupinu, která bojovala proti lidu.

„My jsme plánovali narušování sjezdů Lidových milicí, atentát na ministra národní obrany Čepičku nebo na prezidenta Gottwalda. Vašek Švéda pracoval jednu dobu v Kutné Hoře jako horník, byla tam úschovna výbušnin. Mohli jsme se tam dostat k donaritu, napodruhé jsme se zmocnili sto kilogramů. Naším záměrem bylo použít ho před centrálou Státní bezpečnosti v Bartolomějské ulici, vyhodit do vzduchu nějakého komunistického potentáta nebo vyhodit do vzduchu vlak s uranem pro Sovětský svaz. Ale příprava takové akce trvá hrozně dlouho a všichni jsme měli nějakou práci. Člověk z ní nemohl jen tak vypadnout a být nápadný, aby ho neudal soused, že se neobyčejně chová,“ popisuje začátek padesátých let 20. století Josef Mašín. „Nejblíže jsme byli k přepadení autobusu StB z Kolína do Milovic, kde měli estébáci výcvik na střelnici. Přes Vaška Švédu jsme věděli, kudy jezdí a vybrali jsme místo pro útok na autobus. Ale povolali mě na vojnu, tak k akci nedošlo. Raději jsme se rozhodli odejít na Západ.“

Brigádní generál Vaněk, přítel Mašínovy rodiny, kontaktoval oba bratry před pokusem proniknout do Západního Berlína. Požádal je, aby Američanům řekli, že by se jim ve válce část československého vojska nepostavila. Šlo prý o jednotky v oblasti Českých Budějovic.

Cesta za svobodou vedla přes východní Německo

Jedna cesta z totalitního Československa vedla do svobodného demokratického světa přes Německou demokratickou republiku (NDR). Ovládali ji komunisté a nacházely se v ní početné jednotky Sovětské armády, ale dalo se tudy projít do Západního Berlína, složeného z americké, anglické a francouzské okupační zóny. Východní Berlín naopak ovládala po druhé světové válce Sovětská armáda.

V roce 1953 sice Československo hlídalo i hranici s NDR, ale byla mnohem prostupnější než hranice s nepřátelskými, takzvanými kapitalistickými státy – Německou spolkovou republikou (NSR) a Rakouskem. Na západní hranici vybudovalo Československo ‚železnou oponu‘, důmyslný a velmi obtížně překonatelný systém drátěných zátarasů.

Skupina bratrů Mašínů zvolila k úniku z nadvlády KSČ trasu z Krušných hor přes Sasko do Západního Berlína. Jak prozrazuje pamětník, v případě rozpoutání třetí světové války si přáli bojovat na správné straně. Tedy po boku západních spojenců proti východnímu komunistickému bloku na čele se Sovětským svazem. „Náš přítel Egon Plech mluvil perfektně německy. Ohledávali jsme s ním místa pro přechod hranice s NDR. Šli jsme tam jednou dvakrát, ale Egon byl problematický, chodily tam pohraniční hlídky a bál se přejít hranici,“ prohlašuje Josef Mašín. „V noci jsme se k ní přibližovali, psi štěkali a vypadalo to, že sektor hlídají víc, než jsme očekávali.“

Ještě před odchodem z republiky skončil Josef Mašín ještě jednou ve vězení. Tentokrát ovšem pouze nakrátko. „Manžel mojí přítelkyně mě udal, že chci utéct do zahraničí a přemlouval jsem ho, ať jde se mnou. Neměl mě rád,“ vysvětluje. „K ničemu jsem se nepřiznal. Soudce Kubiš, otec zpěvačky Marty Kubišové, který udání projednával, byl přítelem naší rodiny a všechno dobře dopadlo.“

Maminka věděla, že chtějí utéct do Berlína

Skupina si usmyslela přejít hranici s NDR u krušnohorského městečka Hora Svaté Kateřiny. Egon Plech nakonec s bratry Mašínovými nešel, doprovázeli je Milan Paumer, Václav Švéda a Zbyněk Janata. Doma zůstali strýc Borek, Vladimír Hradec i Zbyněk Roušar, kteří se skupinou úzce spolupracovali. Strýce Borka v roce 1955 potrestal soud trestem smrti, Zbyněk Roušar dostal doživotí a Hradec 22 let vězení.

Maminka bratrů Mašínů Zdena věděla o úmyslu svých synů utéct do Západního Berlína. „Mysleli jsme si, že ji vezmeme s sebou a také Švédovy s dětmi, až se vrátíme jako agenti zpátky,“ podotýká Josef Mašín. „Měli jsme dvě tři schůzky se strýcem Borkem a Zbyňkem Roušarem, jak odejít. Milan Paumer byl v Martině na vojně, nechtěli jsme ho tam nechat.“

Milan Paumer si zfalšoval povolení k opuštění vojenské posádky a přijel za Mašínovými. Členové skupiny odhadovali, že se ve východním Německu dostanou pěšky do Berlína za čtyři dny. Maminka Mašínová pro ně sehnala americké dolary. K výměně posloužily peníze uloupené při přepadení auta Kovolisu. Nikoliv ale všechny, poněvadž Zdena Mašínová dokázala načerno obstarat pouze 25 dolarů.

„Neměli jsme ale ani ponětí, jak to ve východním Německu vypadá,“ přiznává Josef Mašín. „V roce 1953 tam nebyli skoro žádní muži, buď padli ve válce, nebo je Rusové zavřeli jako zajatce do lágrů na Sibiři.“

Na východní Němce měli moc fajnové kalhoty

Pamětník dodal, že ve východním Německu zůstalo hodně invalidů - kulhali, pajdali o jedné noze, chodili ve starých vojenských mundúrech. „My jsme vypadali moc dobře oblečení, Němci nosili staré vojenské čepice a my jsme měli rádiovky a já nepromokavý kabát. Přes hranici jsme šli v dlouhých kalhotách, ale Němci nosili krátké kalhoty zastrčené do fuseklí.“

Jelikož si členové skupiny mysleli, že budou v Západním Berlíně za čtyři dny, vyrazili na cestu jen s malou zásobou potravin. Měli v aktovkách konzervy od UNRRA s kondenzovaným mlékem a denní dávky potravin, co US Army dávala svým vojákům. „Čtyři dny je krátká doba, mysleli jsme, že přežijeme i bez velkého jídla,“ vysvětluje Josef Mašín. Cesta za svobodou se jim však protáhla skoro na měsíc, a tak velmi strádali hlady.

Před překročením hranice s NDR zvažovali, jaké zbraně si s sebou vezmou. Uloupené samopaly by se jim sice vešly do aktovek, ale zabraly by víc místa než pistole. „Se samopaly bychom měli větší palebnou sílu a víc bychom si dovolili,“ upozorňuje pamětník.

Nakonec si skupina vzala pouze pistole s 52 náboji. Pistoli nedostal Zbyněk Janata. Byl totiž velmi rázný a horkokrevný. „Kdyby Zbyněk pistoli měl, mohli bychom se dostat zbytečně do nebezpečné situace,“ tvrdí Josef Mašín. „Zbyněk nám zazlíval, že jsme mu pistoli nedali. Nelíbilo se mu to, ale hlavní byl úspěch.“

Připravovali se na odzbrojení pohraničníků

Josef Mašín si před přechodem hranice ‚osahal‘ terén kolem Hory Svaté Kateřiny. Vzal si v práci dva dny volna a pěšky prošel celou oblast zvolenou pro opuštění Československa. „Němci byli vysídlení a vesnice opuštěné. Kdyby mě zastavili pohraničníci, připravil jsem si výmluvu, že hledám práci v lese,“ prozrazuje. „Hlídky kontrolovaly doklady v autobusech, chodily jen ve dvou, zatímco na Šumavě ve třech až čtyřech. Na místo srazu u hranice jsme jeli ze dvou různých stran a rozdělili jsme se do skupin po třech a po dvou. Domluvili jsme se, co dělat, kdyby byla kontrola. Kdyby nás pohraničníci nenechali projít, odzbrojili bychom je. Neměli rádia a telefony, aby přivolali pomoc.“

Pro přechod do NDR si pětice zvolila noc z 3. na 4. října roku 1953. Do Chomutova jeli členové skupiny vlakem, přespali v keřích u nádraží a pokračovali na místo srazu. Spojili se u triangulačního bodu a cestou k němu nenarazili na žádnou hlídku. Skupina využívala vojenskou mapu Československa, dostala ji od Zbyňka Roušara. „Mapy se tenkrát nedaly koupit, měli je jen vojáci,“ prohlašuje pamětník.

Pořádná mapa NDR skupině úplně chyběla. Josef Mašín sehnal jen jednoduchou schématickou. „Před cestou jsme se všechno učili nazpaměť, co dělat při prohlídce, jak jet vlakem a autobusem. Probírali jsme nebezpečné situace a jak je řešit. Psychologicky jsme byli připraveni. Všechno jsme měli naprogramované, automatické, o Rošickém jsem taky nemusel přemýšlet,“ dodává. 

Ta pistole tam nejspíš leží dodnes

U triangulačního bodu čekala pětice na noc, chráněna vysokým a hustým smrkovým lesem. K hranici vyrazili za veliké tmy, některé smrky byly vyvrácené s pařezy vytrhnutými ze země. „Asi se tam přehnal orkán, v dírách po kořenech stála voda,“ popisuje Josef Mašín. „Tápali jsme před sebou a Milan spadl do jedné díry. Byl skoro po pás ve vodě a ztratil pistoli, španělskou devítku Star. Někde tam nejspíš leží dodnes. Čtvrtá pistole nám velmi chyběla při přestřelce s volkspolicisty v Uckru.“

Na hranicích překonali členové skupiny ostnatý drát, na druhé straně se rozkládala lesní školka a slyšeli pohraniční hlídky. „Vedla tam železnice a jel vlak. U nás vlaky pískaly, v Německu zvonily a nevěděli jsme, co se děje,“ vypráví pamětník. „Prošli jsme lesní školku, překročili silnici a pokračovali na západ. Došli jsme do opuštěné vesnice a zbytek noci jsme přečkali v prázdné stodole. Pršelo a ráno jsme byli mokří a zmrzlí.“

Po probuzení vyrazila pětice směrem na sever. Řídila se směrovkami na silnicích a pohybovala se mezi dálnicí a železnicí, které vedly do Berlína. „Nikoho jsme se na nic neptali, dobře německy uměl jen Vašek Švéda, za války strávil čtyři roky v německé věznici,“ poznamenává Josef Mašín. „My mluvili, ale s velkým cizím přízvukem, občas jsme řekli: ‚Guten Tag‘ [Dobrý den]. Prvním naším kontaktem byly dvě holky, tlačily před sebou kolo.“

Uhodila zima, na kterou jim chybělo oblečení

Bratři Mašínové a jejich tři kamarádi šli pěšky dva nebo tři dny, ochladilo se však a v Německu začal padat sníh. V noci, kdy spali pod otevřeným nebem, na nich ležel. 

„Na tak velikou zimu jsme neměli oblečení. Zbyněk Janata trval na tom, že nemůžeme jít pěšky, bylo to pomalé a ne moc pohodlné,“ říká Josef Mašín. „Padlo rozhodnutí zmocnit se auta a motorizovat se. Kontroly na silnicích ve východním Německu byly ale ještě častější než v Československu a asi bychom se daleko nedostali. Zbyňka jsme s sebou vzali proto, že chtěl doma v Československu provádět další akce. Báli jsme se, že se po našem odchodu připojí k jiné odbojové skupině a zatknou je. Tresty by pak padly na naši maminku, na strýce Borka, na Zbyňka Roušara a další.“

Podle Josefa Mašína se tehdy jezdilo hodně autostopem a členové skupiny zastavili poblíž Drážďan u městečka Freiwalde obojživelné auto Volkswagen. Patřilo nějakému doktorovi.

Zbyněk dělal ostatním starosti

„Když jsme ho zastavili a chtěli jsme mu auto vzít, zahodil klíče od zapalování. Chtěli jsme ho svázat, měli jsme chloroform, nic jsme mu nechtěli udělat. Nemohl jsem najít odhozené klíče,“ prozrazuje pamětník. „Zbyněk měl dávat pozor, nepohybuje-li se někdo na silnici. Nebyl šťastný, že neměl zbraň, Radka mu půjčil pistoli, což se ukázalo jako problém. Okolo jel někdo na kole a slyšel, že se v lese něco odehrává. Zbyněk vytáhl pistoli a vystřelil, aby ho polekal. Po silnici tam šli další lidi a zastavilo další auto. Nechali jsme svazování a snažili se co nejrychleji zmizet, Zbyněk spadl do mělkého příkopu a vymknul si kotník, což bylo velice bolestivé. Měl s tím potíže až do doby, kdy ho u Uckra zatkli. Noha mu otekla. Problémy jednotlivců se ukážou až při akci. Zbyněk je měl a způsobil naše další problémy. Když se k nám blížilo auto nebo lidé, nechtěl si lehnout, protože pršelo a nebylo příjemné lehnout si do bláta.“

Bratři Mašínové a jejich společníci přespávali venku, protože v hotelu by se museli hlásit. Chladné noci jim ubíraly sílu. Zpočátku se při cestě na Berlín řídili podle kompasu a své primitivní schematické mapy. Kompas ale zůstal v aktovce u přepadeného auta poté, co po Zbyňkově výstřelu vznikl zmatek.

„Pak jsme se orientovali podle hvězd, dálnice směřovala jedním směrem, věděli jsme, že se musíme držet východně od kolejí,“ prozrazuje Josef Mašín. „Zbyněk si stěžoval, že ho vymknutý kotník velice bolí. Povzbuzovali jsme ho, jak jsme mohli. Dostali jsme se na plovárnu u nějakého městečka a přenocovali jsme tam. Předpokládali jsme, že nás bude policie hledat, a proto jsme z Freiwalde do Riesy cestovali hlavně v noci.“

U Riesy si uprchlíci všimli, jak jsou na silnicích a v kasárnách sovětští vojáci. „Riesa byla nejsilnější ruská vojenská základna ve východním Německu, snažili jsme se tam zapamatovat co nejvíce o vojenských objektech, abychom o nich mohli říci Američanům,“ upozorňuje Josef Mašín. „Když jsme se dostali do Západního Berlína, velmi je zajímaly naše odhady o sídlech ruských jednotek a místech jejich ubytování.“

Cesta vlakem skončila fiaskem. Museli zas po svých

Z Riesy směrem do Berlína se pětice pokusila jet vlakem. Chtěli vyměnit zlaté hodinky po tatínkovi, další hodinky a tabatěrky za východoněmecké marky. Přes den se schovávali v Riese v kůlně a večer se Vašek Švéda vydal s Milanem Paumerem do hospody v Riese.

Výměnou za cennosti dostali od hostinského peníze a jídlo. Koupili si pak lístky od Elsterwerdy, která ležela na druhém břehu Labe. Podle Josefa Mašína byl vlak nejlepším způsobem, jak řeku překročit, aby se vyhnuli policejním kontrolám na mostech. „Na nádraží hlásili z tlampačů, že vlak dojel do konečné stanice, ale my jsme špatně rozuměli a jeli vlakem nazpět,“ uvádí pamětník. „Průvodčí nás kontrolovala a zjistila, že jsme cizinci. Nic ale neřekla a nic z toho neudělala.“

Druhý den šli pěšky do Elsterwerdy, svítilo slunce a most hlídali dva volkspolicisti se samopaly. ‚Mašínovci‘ se rozdělili na dvě skupiny a povedlo se jim přes hlídku projít. „Dělali jsme německý rozhovor z několika slov, co jsme uměli bez akcentu,“ konstatuje Josef Mašín. „Do Elsterwerdy jsme šli po silnici, byli jsme velice hladoví. Jedli jsme rajčata na zahrádkách nebo zmrzlá jablka spadlá ze stromu. Problém byl taky v tom, že Vašek Švéda a Zbyněk Janata kouřili, a když jim cigarety došly, byli velmi nervózní a trpěli.“

Po železnici ovšem procházela hlídka Volkspolizei a pětičlenné skupiny si povšimla. Nahlásila, že viděla nějaké podezřelé lidi na silnici. „Dostali jsme se v jedné vesnici na zavřené koupaliště a zůstali jsme v jedné kabině na převlékání. Přijelo auto plné volkspolicistů, viděli jsme a slyšeli, jak prohledávají jednu kabinu za druhou,“ říká Josef Mašín. „Dostali se do půlky a s prohledáváním skončili dřív, než by nás našli. Bylo jich asi pět nebo šest, nastoupili do auta a odjeli.“

Pomohl jim pekař vězněný v lágru u Poděbrad

Josef Mašín si vybavuje, jak strašný hlad měli. V noci procházeli další vesnicí, kde stála pekárna. Zaklepali na dveře asi v deset hodin v noci. Otevřela jim pěkná holka s copem, typická Němka, ve věku asi 16 až 17 let. Vzala utečence do pekárny, i když nevypadali dobře a byli zarostlí a špinaví, jak se museli válet v loužích, aby je procházející civilisté nebo policisté nezahlédli.

„Řekli jsme jim, že jsme na cestě z Československa do Berlína, dali nám jíst. Když se pekař dozvěděl, že jsme z Poděbrad, prozradil, že tam byl taky a že to nebylo hezké. Drželi ho tam po válce s ostatními německými vojáky v lágru na polích jako zajatce,“ vzpomíná Josef Mašín. „Říkal ale, že byla jiná doba a že teď máme společného nepřítele. Chtěli, abychom u nich zůstali přes noc, dali nám jídlo i nějaké peníze. Když jsme šli od nich, měli jsme obavy, aby nás neprozradili, ale neudali nás. V Německu nás neudali ještě další lidi, ale někteří nás zase udali.“

V Elsterwerde na nádraží koupili Mašínové lístky. Ostatní čekali venku. Pokladní se ale nezdálo, že dva kluci, kteří vypadají jako cizinci, berou pět jízdenek, a zavolala Volkspolizei. Policistům vyzradila, že jedou do Uckra.

Volkspolicistům lhali, že jsou Řekové

„Tam na nás už čekali, ve vlaku jsme jeli odděleně ve dvou a ve třech. Vystoupili jsme z různých konců vagónů, nástupiště bylo jakžtakž osvětlené,“ popisuje Josef Mašín drama, jež se odehrálo 10. října 1953 pozdě v noci. „Viděli jsme, že volkspolicisté běží k vlaku. Kontrolovali lidi, co odcházeli z nádražní haly. Vašek k nim šel první. Měli jsme říct, že jsme řečtí komunisti a pracujeme v cihelně u Drážďan. Do Německa uteklo z Řecka po válce hodně komunistů a partyzánů. Po naší levé straně byla chodba a dveře, kudy procházelo mnoho dalších cestujících a volkspolicisti v uniformách. Šli jsme s Vaškem do chodby, volkspolicista zastavil Radka a Milana a ptal se, jestli jsou taky Řekové. Myslel si, že nás má všech pět a volal na pomoc ostatní volkspolicisty.“

Josef Mašín se pokoušel otevřít dveře do jiného východu, ale neuspěl. Tvrdí však, že pětice přesně věděla, co v podobných případech dělat – odzbrojit volkspolicisty, vzít si jejich auto a zmizet. Mašínovci ale nepočítali, že v Uckru bude tolik policistů. Stálo jich proti nim asi deset, většinou vyzbrojených samopaly StG 44.

„Jeden vypadal jako šéf a měl pistoli, byl to komisař Hermann Grumini. Radka stál po mé pravé ruce, volkspolicisti přiběhli z perónu a zatarasili nám východ ze slepé chodby,“ prohlašuje Josef Mašín. Navzdory početní přesile volkspolicistů a jejich mnohem větší palebné síle unikli z obklíčení všichni členové skupiny. Při přestřelce zemřeli dva východoněmečtí policisté, třetí utrpěl těžké zranění.

Zbyněk zmizel opačným směrem než ostatní

„Když jsme utíkali, asi patnáct dvacet metrů za mnou běžel Radka. Vystřelil jsem ještě jednu ránu do nákladního vojenského auta, někdo seděl pod plachtou, nikoho jsem ale asi netrefil,“ podotýká pamětník. „Volali jsme: ‚Zbyňo, Zbyňo!‘ V chodbě ležely na podlaze tři postavy. Nebyli jsme si jisti, jestli jeden z nich není Zbyněk Janata. Půl minuty jsme na něj čekali, ale nechtěli jsme se dostat do další přestřelky, a tak jsme se rozeběhli podle tratě na sever. Celé dny jsme se bavili, co dělat, až se dostaneme do nebezpečné situace. Už před cestou jsme se domluvili, že když se rozdělíme, vyrazíme vždycky na sever. Zbyněk ale běžel opačným směrem, než jsme se domluvili. Několik dní jsme o něm nevěděli. Teprve, až když došlo k další konfrontaci s Volkspolizei, jsme se dozvěděli, že Zbyňka zatkli.“

Když se Josef Mašín vrací ke krvavému střetu v Uckru, přiznává, že každý účastník přestřelky předkládá jinou verzi. „Zpočátku jsem střílel já, Radkovi se pak taky podařilo vystřelit, celá věc trvala nejdéle osm deset vteřin,“ vzpomíná. „Střelil jsem po Strempelovi, v uzavřené místnosti padlo tolik ran a byla tam ozvěna. Těžko přesně říct, odkud střely vycházely. Střílel jsem na Strempela i na Gruminiho. Švéda měl pistoli, ale nestřílel. Později se nám omlouval, že s námi nespolupracoval, slyšel jednu ránu a myslel si, že jsou všichni mrtví.“

Říkali: Ruce vzhůru! a smáli se

Podle Josefa Mašína se skupina neprostřílela ze sevření volkspolicistů díky štěstí. „Byli jsme rychlejší, překvapili jsme je, i když byli v přesile a měli samopaly. Nás bylo pět špinavých kluků ve slepé chodbě. Smáli se a byli velmi veselí, když říkali: ‚Ruce vzhůru!‘ Když jsme stříleli, byli velmi překvapeni, jak jsme s Radkou reagovali,“ předkládá svůj popis dramatu v Uckru pamětník. „Bylo to mezi třetí a čtvrtou hodinou ráno, naše domluva zněla: ‚Útěk severními schody.‘ Zbyněk Janata ale běžel schody doprava, my doleva.“

Ráno se čtveřice bez Zbyňka Janaty ukryla v lesní školce nedaleko malé vesnice Golssen. Zalehli mezi stromky, během dne padal sníh a sledovali, jak policie křižuje na motocyklech pole. Všude kolem projíždělo hodně vojenských a policejních automobilů.

„Vašek Švéda si uvědomoval, že nám v Uckru moc nepomohl. Potom u Waldowa se snažil dělat víc, než bylo přiměřené,“ upozorňuje Josef Mašín. „Nedaleko od lesní školky byl další lesík. Vojáci a policie ho prohledávali. Počítali jsme, že k nám přijdou druhý den. Tak jsme vyšli a pokračovali na sever. Trochu sněžilo, nevěděli jsme, kde jsme. Kolem nás byla močálovitá krajina, do močálů jsme se dostat nechtěli. Mlha se pohybovala nahoru a dolů. Slyšeli jsme, že před námi je silnice a vojenské jednotky.“

Prchající čtveřici se zdálo, že z nákladních aut vysazují vojáky. Mašínové věděli, že tímhle směrem dál nemůžou. Vrátili se a chtěli obejít zátah směrem na východ, kde se nacházely odvodňovací kanály pět šest metrů široké a hodně hluboké.

Z tlampačů znělo: V okolí jsou ozbrojení banditi

„Museli jsme kanály překročit. Byla pekelná zima, svlékli jsme se a brodili se vodou, drželi jsme oblečení nad hlavou. Radkovi spadla pistole na druhém břehu kanálu, vrátil se zpátky a našel ji,“ popisuje narůstající těžkosti Josef Mašín. „Šli jsme v noci dál na východ, k jedné vesničce. Neměli jsme co jíst a pít. Tak jsme pili vodu z rybníka, kam se chodily koupat krávy. Ve stodole jsme se zahrabali do slámy, vydrželi jsme tam několik dnů. Když začala být tma, stříleli Němci všude světlice. Věděli jsme, že drží silnice, během dne projížděla několikrát vesnicí auta s tlampači, které hlásily: ‚Ve vašem okolí se pohybují individua, nebezpeční zločinci, ozbrojení banditi. Kdo jim bude pomáhat nebo neohlásí styk s nimi, bude přísně potrestán!“

Na základě hlášení z tlampačů čtveřice poznala, že východoněmecká policie dopadla Zbyňka Janatu. „Ze Zbyňka dostali náš popis. Věděli, jak jsme oblečení, jak jsme staří a jak se jmenujeme,“ prohlašuje pamětník. „Zbyněk se po útěku z nádraží v Uckru schovával pod klestím, pod řepnými listy, ale vstal a šel během dne po silnici. U Pelkwitz ho zatkla hlídka, byl už rezignovaný.“

Jakmile se setmělo, vyšel jeden nebo dva členové skupiny ven a upíjeli z konví na mléko přistavených u domů před ranním svozem. Vždycky, když si trochu lokli, smazali kroužek, který zůstal nahoře po hladině mléka. „Tahali jsme taky zmrzlé mrkve ze země,“ podotýká Josef Mašín.

Poslední noc se jim zdálo, že pátrání už není tak důkladné. Ale Milan Paumer uslyšel, jak do stodoly přišly dvě ženské a odnášely slámu do chléva. Bavily se venku, že sousedi viděli v noci někoho, jak leze přes plot, a že se to musí ohlásit policii. 

Paní plakala a prosila: Nic nám nedělejte

„Řekli jsme si, že půjdeme do hospodářství a zjistíme, co můžeme dělat. Byly tam jen ženské, manžel jedné paní padl v Rusku za války,“ uvádí pamětník. „Přišli jsme do kuchyně a řekli, že jsme banditi, že jsme ve špatné situaci, ale nechceme jim ublížit. Paní plakala a prosila: ‚Nic nám nedělejte!‘ Pak se tam objevil i kluk. Neměli sami dost co jíst, nabídla nám chleba, ale nemohla ho nakrájet. Říkala, že je to jen otázka krátkého času, než přijde policie, a ať zmizíme. Poděkovali jsme, vytáhli jsme paty a kluk běží za námi a dal nám chleba se sádlem. Řekli jsme mu, ať s námi nechodí, ale odmítal se vrátit.“

Poté, co pronásledovaná čtveřice opustila vesnici a běžela pryč po polní cestě, vynořilo se za nimi policejní auto BMW. Vyskočili z něj volkspolicisti v civilu.

„Vytáhli pistole a křičeli, ať zastavíme a dáme ruce vzhůru, stříleli po nás, měli jsme v jedné ruce chleba, utíkali s ním a jedli,“ tvrdí pamětník. „Seběhli jsme k lesíku, tam nás dohnali, ale měli obavu jít za námi mezi stromy. Prošli jsme lesíkem a přešli další pole, vedla tam silnice. Museli jsme ji překročit, ale byli tam dva policajti na motorkách vyzbrojení puškami, stříleli po nás. Přibližovali jsme se k silnici a oni se stahovali, překročili jsme silnici a tam bylo velké pole obklopené lesy.“

Na místo dorazili další volkspolicisti s puškami, pálili z nich, nicméně nikoho z unikající a velmi vyčerpané čtveřice netrefili. Vedla tam jedna silnice, kde stála kolona policejních a vojenských náklaďáků a autobusů. „Přibližovali jsme se pod střelbou k silnici, prošli jsme mezi autobusy. Vystupovali z nich policajti, před námi na druhé straně silnice byla hájovna. Běželi jsme kolem ní, za plotem stál jeden člověk. Ptal jsem se, kterým směrem je Berlín,“ říká Josef Mašín. „Za hájovnou byl lesík s proláklinou, už jsme nemohli dál běžet. Slyšeli jsme, jak se za námi organizuje řetěz policistů a vojáků. Procházel kolem hájovny a přibližoval se lesem k nám. Začali střílet do křoví, i ze samopalů. Leželi jsme v proláklině směrem k hájovně, udělali jsme v ní kruh. Kordon policistů se přibližoval, za nimi šli poddůstojníci a důstojníci. Měli s sebou psy, nebylo ještě šero, mohlo být kolem čtvrté hodiny odpoledne.“

Radka zastřelil dva policisty a ostatní vyděsil

Josef Mašín upřesňuje, že policejní kordon pokračoval vpřed a šarže nabádaly řetěz, aby udržoval odstupy a linii. Volkspolicisti prý stříleli po všem možném a existovalo nebezpečí, že by se mohli pozabíjet sami mezi sebou. „Radka ale zastřelil jednoho z jejich důstojníků na otevřeném poli. Vedle mě ležel Milan, pět nebo šest psů běhalo kolem, ale neupozornili na nás, jak jsme ‚voněli‘ blátem. Policista stál dva tři metry od nás a neviděl nás v křoví,“ říká pamětník. Ptal se Milana Paumera, jestli chce, aby ho raději zastřelil. Milan odpověděl, ať ještě počká.

„V tomhle momentě zastřelil Radka dalšího důstojníka a celý řetěz volkspolicistů a vojáků se dozvěděl, že mrtví jsou už dva z nich,“ vypráví Josef Mašín. „Nechtěli jít dál, dokud jim nepřivezou kulomety. Důstojníkům řekli: ‚Polibte si prdel, běžte tam sami!‘ To byla vzpoura. Ale těžko jim něco vyčítat. Byli mladí, nezkušení a bez pořádného výcviku. Stáhli se a čekali na kulomety. Na celou jejich smečku hodně zapůsobilo, že se Radkovi povedlo zastřelit dvěma ranami dva lidi.“

Mašínové s Milanem Paumerem nevěděli, co si počít. Slyšeli Vaška Švédu, že je zraněný. Nemohli ale k němu, aby je Němci neviděli. „Vašek krvácel, měl prostřelenou pravou ruku od předloktí k ramenu, v noci ho Milan přitáhl ke mně, podvázali jsme mu kravatou ruku. Ale už ztratil tolik krve, že nedokázal stát,“ uvádí pamětník. „Volkspolicisti se k nám stahovali a přicházelo další mužstvo, přijížděly autobusy a náklaďáky.“

Východoněmecká policie a armáda postavila mezi lesy hradbu z vozidel. Řidiči zapnuli světla a jedno auto osvětlovalo druhé. Když dorazily kulomety, namontovali je na náklaďáky. „Netušili jsme, kolik vojáků a policistů k Waldowu přitáhli. Později jsme se dozvěděli, že u Waldowu u hájovny na nás bylo asi dvanáct set policistů a vojáků, nepočítaje Rusáky,“ tvrdí Josef Mašín. „Pro nás to znamenalo velký problém, že jich bylo tolik.“

V obklíčení je dráždila vůně kafe a jídla

Uprchlíci u Waldowa slyšeli, jak jejich pronásledovatelé mluví do vysílaček. Přijela polní kuchyň, rozváželo se kafe. „Cítili jsme, co jedí, dobře to vonělo a my jsme byli hladoví. Slyšeli jsme cinkání ešusů, viděli jsme, jak chodí s cigaretami, věděli jsme, kde kdo je,“ tvrdí Josef Mašín. „Byli jsme všichni v ubohém stavu, nepočítali jsme, že přežijeme. Vašek myslel hodně na svoji rodinu, věděl, že nedokáže jít dál. Radka přišel s nápadem: ‚Udělejme poslední pokus, jsme vyřízení tak jako tak. Pokusíme se projít, já už do basy nejdu!‘ Milan Paumer řekl: ‚Pokusím se taky.‘“

Volkspolizei vyzývala členy skupiny německy a lámanou češtinou, ať se vzdají, že se jim nic nestane a dočkají se spravedlivého soudu. Vašek Švéda kladl ostatním na srdce, ať nezapomenou na jeho manželku a děti. „Bylo to velice smutné, mluvili jsme šeptem, potichu. Němci světly pročesávali okraj lesa, zavřeli jsme oči, abychom si uchránili noční vidění. Rozloučili jsme se s Vaškem, mysleli jsme, že tam zůstane,“ vysvětluje pamětník. Běžel před jedním autem s Milanem Paumerem, Radka před vedlejším autem a Němci je nezpozorovali.

Postarejte se o manželku a děti, prosil raněný Švéda

Josef Mašín vystřelil na kabinu do světel. Radka vystřelil taky. Volkspolicisti zjistili, že se jejich nepřátelé snaží proběhnout řetězem aut. „Důstojníci volali povely a rozkazy, ať na nás otevřou palbu z kulometů. Dopadly na nás kužely světel, vzduchem lítaly kulky, každá pátá šestá byla světelná,“ popisuje Josef Mašín. „Dvakrát jsem upadl na písečnou zem, pistole v pravé ruce se mně zabořila do písku a byla nepoužitelná. Kulky uhodily do země před mou hlavou a před očima, písek mi střílel do očí. Když jsem povstal a doběhl do lesa, spadl jsem do příkopu a už tam byl Milan. Po mé levé straně ležel Vašek Švéda, adrenalin ho tak zvednul, že i se svým zraněním běžel. Němci stříleli světelné rakety, bylo lepší světlo než ve dne.“

Josef Mašín a Milan Paumer odtáhli Vaška do lesa, Radkovi už došly síly. Zraněného Vaška dali pod strom, měl zavřené oči. „Slyšeli jsme vysílačky, rakety střílely, ve vesnici po naší pravé straně houkaly sirény jak za války při náletu bombarďáků,“ poznamenává pamětník. „Vašek byl v polovědomí, kule mu vyšla z těla v oblasti lopatky. Prosil nás, abychom se postarali o jeho manželku a děti. Ptali jsme se, co chce dělat, jestli ho máme zastřelit. Řekl, že ne, že se o něco pokusí. Rozloučili jsme se s ním a padl do bezvědomí.“

Václava Švédu policisté zatkli a po vyléčení v nemocnici v Chotěbuzi ho Němci předali do Československa, kde ho komunistický soud poslal i se Zbyňkem Janatou a Ctiborem Novákem, strýcem Mašínových, na šibenici. Paměť národa uchovává svědectví jeho dcery Ludmily Zouharové. 

„Vašek byl při přestřelce u Waldowa schovaný za jedním stromem a oproti naší dohodě střílel taky a nezůstal ležet. Po roce 1990 jsme se dohodli, že chtěl napravit, že v Uckru nestřílel,“ domnívá se Josef Mašín. „Vašek dostal náhodně jednu z kulek, volkspolicisti stříleli po všem a do všeho. Vašek byl jeden z našich nejlepších kamarádů, ale už jsme pro něj nemohli udělat víc. Políbili jsme ho a řekli: „Možná se dostaneš do Berlína dřív než my.“

Strach neměl, ale s rozumem byl v koncích

Josef Mašín se z obklíčení u Waldowa probil, aniž by pociťoval jakýkoliv strach. „Měl jsem jen vůli a úmysl dostat se z toho. Věděl jsem, že musím vstát a utíkat dál na druhou stranu do lesa. Doufal jsem, že mě žádná ze střel nechytí, jednal jsem jak naprogramovaný a věděl jsem, co dělat,“ tvrdí pamětník. „Obešli jsme Waldow po silnici, byla tam naprostá rovina a na ní ne moc husté borovicové lesy. Nasadili na nás i Rusáky. Viděli jsme kolony vojenských automobilů, na všech stranách střílely světlice. Vojáci vyskakovali za jízdy, asi pět metrů od sebe.“

Mašínové pronikli k další silnici a mysleli si, že je volná. Najednou však uslyšeli: „Stát! Ruce vzhůru!“ Josef vystřelil po hlasu. Radka utíkal bosý, poněvadž mu po cestě napuchly nohy a nedokázal je nasoukat do bot. Někdo z pronásledovatelů mu ustřelil jednu botu přivázanou u pasu. Podle pamětníka Němci ve zmatku zastřelili sami svého majora z Volkspolizei.

„Stáhli jsme se do lesní školky, kde rostly borovice. Rusáci a Němci udělali rojnice a obsadili dálnici, byli jsme s rozumem v koncích. Dostali jsme se do pískovny, králíci si tam vyhrabali díry. Mysleli jsme, že je zvětšíme a schováme se do nich, ale půda byla zmrzlá,“ podotýká Josef Mašín. „Rukama jsme v ní hrabat nemohli.“

Ty blbej Čechu, dostaneš facka

Najednou se před uprchlíky objevila otevřená mýtina. Na ní se tyčilo několik hald suchého klestí. Mašíny a Milana Paumera napadlo ukrýt se pod nimi. Mysleli si, že je tam nikdo hledat nebude. Pod jednou hromadou klestí vyhloubili díru. Měla průměr zhruba tři metry a výšku jeden a půl metru. Radka lámal větve, roznášel je a zahazoval ve školce. Za trojicí se snažil zametat všechny stopy.

„Vlezli jsme do díry a Radku vtáhli dovnitř za nohy, zatáhl za sebou ulámané větve a dal je nad nás. V našem doupěti jsme byli celý den, v noci mrzlo,“ uvádí Josef Mašín. „Ráno si německé a ruské jednotky rozdělily les a prohledávaly ho. Kam policisti a vojáci neviděli, tam stříleli - i do klestí, což nám neslibovalo dobrou budoucnost. Druhý den došli k naší mýtině a seřadili se. Někdo, asi Sudeťák, říkal: ‚Ty blbej Čechu, dostaneš facka!‘ Vojáci se ptali, jestli mají střílet do roští. Velitel jim ale řekl, ať ho prohledají.“

Pamětník upozorňuje, že proti velkému počtu policistů a vojáků se samopaly stáli tři mladíci pouze s pistolemi. Do východního Německa si skupina vzala dohromady 52 nábojů. Některé však vypotřebovala v Uckru, další v momentě, kdy se prostřílela z obklíčení na cestě do úkrytu v klestí u Waldowa.

,„Radka chtěl střílet, ale já jsem byl pro to nestřílet, dokud nás neodhalí. Velitel jim nařídil, ať haldy s klestím zvednou,“ vzpomíná Josef Mašín. „Leželi jsme jeden a půl metru od nich a dívali jsme se na jejich postavy a uniformy. Zdvihli haldu asi o patnáct dvacet centimetrů. Viděli jsme jejich boty, pak na nás nechali haldu zase spadnout. Velitel jim nařídil, ať skáčou na roští, koukali jsme na jejich podrážky nad našimi hlavami.“

Pod klestím byli jak na čínském mučení

Trojice měla štěstí, že si Josef Mašín ‚ulehčil‘ v lesní školce ještě předtím, než zalezl do hromady klestí. Očistil se papírovou jízdenkou na autobus z Jeseníku. „Zřejmě jeden ze psů ji odhalil a nález odradil vojáky od úmyslu zdvihnout haldu klestí,“ domnívá se pamětník. „Slyšel jsem, jak někdo z nich říká: ‚Chlapče, chlapče, ty už autobusem nikdy nepojedeš.‘ Pod haldami jsme zůstali tři nebo čtyři dny. Jak jsme dýchali, pára z pusy zamrzala na větvičkách, byl z ní bílý led. Ráno ve slunci roztávala a voda nám kapala na obličeje. Nemohli jsme se hnout a kapky setřít. Bylo to jak čínské mučení.“

Když pamětník uvažuje, proč je volkspolicisti a vojáci neobjevili, přikládá hlavní zásluhu Radkovi. „Borovicovými větvičkami zlikvidoval všechny stopy a díra byla dobře zakamuflážovaná klestím,“ dodává. „V noci hrozně mrzlo, velice pod nulou. Měl jsem na sobě jen košili a sako, podvlíkačky, kalhoty, ponožky a boty. Radka neměl ani boty, jen jednu a měl tak oteklé nohy, že ji musel vzadu roztrhnout, aby se do ní aspoň částečně dostal.“

Josef Mašín přiznává, že obklíčení u Waldowa považuje za nejhorší pasáž jejich cesty do Západního Berlína. Neměli co pít a jíst, v klestí byli apatičtí, nevnímali bolest a pocity. Chyběla jim prý energie na to, aby se mohli třást zimou. „Když musel Milan na záchod, trvalo půl hodiny, než se pod haldou klestí obrátil a ulehčil si,“ poznamenává pamětník.

Hlady bez sebe se vrhli na žrádlo pro prasata

Po opuštění hromady s klestím se trojice vydala do Waldowa. Rozkládalo se tam otevřené pole a na něm konečně něco k snědku – zmrzlá kapusta. U lesa stály velké hromady jehličí. Volkspolicisti a vojáci do nich stříleli, jelikož předpokládali, že by se v nich mohli prchající mladíci ukrývat. „Naštěstí jsme si hromad jehličí nevšimli. Jinak bychom se místo do klestí zahrabali do nich, protože by v nich bylo teplo,“ tvrdí Josef Mašín.

Na okraji Waldowa došla vyčerpaná trojice k malému hospodářství s obytným domem s krejčovstvím, chlévy a seníkem. V chlévech byly dvě krávy a nějaká prasata. V korytech ležely brambory se šrotem. „Vrhli jsme se na ně. Z pumpy na dvoře jsme si vzali trochu vody,“ dodává pamětník. „Kuchyně byla přímo pod seníkem a slyšeli jsme, o čem se dole mluví. Každý den přijížděla do hospodářství Volkspolizei a vyslýchala je, jestli viděli něco neobvyklého. Zdálo se nám, že mají k Volkspolizei přátelský poměr.“

V kuchyni, kam se Mašínové s Milanem Paumerem v noci vkrádali, bylo zřejmé, že rodině schází dostatek jídla. Na noc zůstával v kuchyni hrníček nedojedené polívky, nezvaní návštěvníci upili vždycky nanejvýš čtvrtinu. Kafe odpili třetinu a okroužek na hrníčku smazali, aby hospodáře nenapadlo, že ve stavení nejsou sami. „Zavařenou švestku jsme si vzali jenom jednu,“ prozrazuje pamětník. „Ale i tak hospodyně nadávala sedlákovi, že moc jí.“

Mladíci se báli, že je prozradí dobytek. Poté, co v noci slezli ze seníku a našlapovali tiše do kuchyně, se rozkvičela prasata. Když kolem nich prošla hospodyně, zvířata takový randál nedělala.

Udáte nás a všechny vás postřílíme, barák zapálíme

Na statku žila ještě mladší žena a s hospodyní chodily na seník pro seno. Hráběmi pro něj sáhly zespoda, sena ubývalo a hrozilo, že tam ženy spatří uprchlíky. „Byli jsme tam šest dní a slabostí se nám chtělo stále spát. Rozdělili jsme si proto službu a pořád někdo hlídal,“ prohlašuje pamětník. „Milan ale usnul, ženské odtáhly seno a uviděly ho. Začaly křičet a utíkaly po žebříku dolů. Běželi jsme do obytného domu, vytáhl jsem pistoli a varoval je, že vědí, jakou máme pověst. A že budeme bezohlední, postřílíme je všechny a zapálíme barák, kdyby nás nahlásili na policii.“

Pamětník tvrdí, že na území, kudy Mašínové s Milanem Paumerem prchali, obdržela Volkspolizei plakáty s jejich podobiznami. „Rodina v hospodářství, kam jsme se dostali, je měla taky,“ upozorňuje pamětník. „Naše byly z roku 1951, kdy nás s Radkou zatkla Státní bezpečnost. Milanova pocházela z doby, kdy mu na vojně skončil jeho aspirantský kurs.“

Vyděšení rolníci v hospodářství ve Waldowě zapřísahali bratry Mašínovy a Milana Paumera, ať hned odejdou, poněvadž může každou chvíli přijít policie. Hospodář je prosil, aby se znovu schovali ve stodole. Sliboval, že je nevyzradí. „Rozhodli jsme se, že vezmeme s sebou do stodoly jako rukojmí jejich malého kluka, byly mu tři a půl roku. Nakonec rozuměli naší situaci a pomohli nám, měli jsme společného nepřítele,“ říká Josef Mašín. „Stali se z nás přátelé. Vyprávěli mně o svých osudech. Od nich jsme se dozvěděli, že chytili Vaška Švédu. Když se nás pak v Západním Berlíně ptali, kde jsme byli, nechtěli jsme ty, kdo nám pomohli, přivést do špatné situace. Řekli jsme jiná jména vesnic. I v sepsané knížce jsme uvedli nesprávná jména. U amerických Special Forces nás varovali, abychom ani klukům tam nic nevyprávěli.“

‚Bandita‘ a jeho rukojmí jsou teď kamarádi

Otec malého kluka řekl oběma bratrům a Milanovi, kde rozestavili volkspolicisti a sovětští vojáci své hlídky. Před cestou dál k Berlínu připravila rodina českým uprchlíkům bramborový salát. Josef Mašín se svěřil, že se báli, aby nebyl otrávený. Snědli ho, až když si vzali i jejich hostitelé.

„Otec kluka nás vyvedl a ukázal nám cestu na sever. Chtěl s námi jít ještě dál, ale odmítli jsme. Nevěděli jsme, jestli nebyl ve spojení s Volkspolizei,“ dodává pamětník. „Poradil nám, že nejlíp se dostaneme do Berlína po železnici, že všechny vlaky tam jezdí a vozí se v nich brambory. Byla to pravda.“

Podle Josefa Mašína ve Waldowě skoro 40 let nikdo nevěděl, že se tam schovávali tři čeští mladíci, označovaní východoněmeckou policií za bandity. „S tím malým klukem, kterého jsme si vzali jako rukojmí, jsme dodnes nejlepší přátelé. Každý týden si spolu telefonujeme, byl u mě v Santa Barbaře,“ uvádí pamětník. „Tam, kde v jejich hospodářství stával seník, mají teď ložnici. Když jsem za nimi přijel do Waldowa někdy v roce 2002 nebo 2003, vyprázdnili ji, že musím spát na tom samém místě jako tenkrát.“

Rovněž k hájovně nedaleko Waldowa, kde se ptal hajného na cestu do Berlína, se Josef Mašín vrátil. Prý už skoro dvacetkrát. Poblíž usmrtil Ctirad Mašín volkspolicistu Heinze Sunkela. „Ještě v roce 1990 tam byl pomník s kytkami a na něm nápis, jak tam hrdina padl za komunismus,“ prozrazuje pamětník. „Pak ho domorodci zbourali. Je celkem nostalgické, že paní z hájovny, tehdy matka malého dítěte, přiletěla později taky k nám do Kalifornie, do Santa Barbary. Zemřela asi v roce 2016, byla těžce nemocná. Její syn mně zavolal, že by se mnou chtěla mluvit. Letěl jsem hned do Německa, ležela deset dní v bezvědomí. V nemocnici se ještě probudila, když slyšela můj hlas a druhý den zemřela.“

Na Berlín jeli zahrabaní v bramborách

Poté, co vyklouzli s pomocí německé rodiny z obklíčení u Waldowa, vypravili se Josef Mašín a jeho dva společníci směrem do Berlína. Uplynuly přibližně dva dny, než pronikli k vlaku naloženému bramborami. Řídili se podle hvězd, ale bylo často pod mrakem, tak spoléhali na sluch. Věděli, že dálnice na Berlín vede napravo od nich, železnice nalevo.

„Vznikly situace, kdy jsme Radka a já měli nedorozumění, kam jít. Vždycky jsme se ale dohodli. Během cesty jsme se taky pohádali, mezi bratry je to přirozené. Milan Paumer byl katalyzátor hádek, tlumil je,“ podotýká Josef Mašín. „Hierarchie v naší skupině nebyla. Cestou po východním Německu jsme měli rozdílné názory, jak pokračovat, ale dříve nebo později jsme se na všem dohodli.“

Stále panovala krutá zima a schovávali se hlavně ve stodolách. Jedna stála hned vedle hospody, kde probíhala tancovačka, na niž dorazili i volkspolicisti. „Jeden z párů šel z tancovačky do stodoly a kousek od nás měl intimní zábavu, což bylo dost zajímavé,“ upozorňuje pamětník.

Zanedlouho však už trojice skočila v městečku Golssen do vlaku s bramborami, který mířil k Berlínu vzdálenému zhruba 60 kilometrů. Snažili se v bramborách zahrabat co nejhlouběji, poněvadž z výšky na hradlech viděli železničáři do vagónů. „Byli jsme slabí a měli jsme štěstí, že jsme na vlak vůbec vylezli. Zastavili jsme v noci na jednom nádraží vedle transportu s jednotkami, které se stahovaly z obklíčení u Waldowa, byli jsme dva metry od nich,“ konstatuje Josef Mašín. „Na dalším nádraží zatáhli náš vagón s bramborami do lihovaru. Ven jsme se dostali tak, že jsme podlezli plot. Potom jsme našli útulek na seníku.“

Do Berlína chyběl už jen kousek

Mašínové s Milanem Paumerem se po opuštění úkrytu v bramborách nacházeli v městečku Zossen přibližně 20 kilometrů od Berlína. Volkspolizei věděla, že se chtějí prosmýknout do hlavního města. „Stále držela Berlin Ring [berlínský dálniční okruh]. Ze Zossenu jsme šli za tmy k Berlin Ring, všechna auta na jedné křižovatce policisti zastavovali. Řekli jsme si, že překročíme dálnici podél železnice, nevěděli jsme, že je to už Berlin Ring,“ říká pamětník. „Šel jsem se podívat, jestli tam jsou policisti. Nikoho jsem neviděl, ale hlídali tam a za pár krátkých minut jich tam byla hromada.“

Podle Josefa Mašína šli Milan Paumer s Radkou pod železničním mostem a narazili na jednoho volkspolicistu. Pršelo a spal. „Prakticky o něj zakopli. Postavil se na nohy a skrz pelerínu postřelil Milana do břicha, když se ho snažili odzbrojit,“ dodává. „Proběhli jsme na druhou stranu viaduktu, volkspolicisti a vojáci stříleli světlice a barevné rakety, zapnuli světla. Policista, co postřelil Milana, na ně řval, že jsme tam. Milan ani nevěděl, že je zraněný. Až po několika minutách řekl, že si myslí, že byl postřelený do břicha, že tam ucítil úder.“

Milan běžel a krev mu šplouchala v břiše

Pamětník dodává, že Radka sahal Milanovi na místo, kam ho zasáhla kulka, a strčil mu prst až do břicha. „Milan říkal: ‚Já vím, že jsem na řadě.‘ Říkal, že nemůže dál, bylo slyšet, jak mu šplouchá v břiše krev, když běžel. Na druhé straně jsme viděli skleníky, chtěl do nich zalézt. Přemlouvali jsme ho, nadávali mu a snažili se ho povzbudit jakýmkoliv způsobem.“

Mašínové si všimli, že každých 15 nebo 20 minut jezdil nákladní vlak do Berlína. Řekli si, že si lehnou ve stanici na brzdy, po obou stranách železnice projížděly kolony vojenských aut a pohybovaly se souběžně s postupem pronásledované trojice. Uprchlíkům připadalo, že začíná stejně obrovský zátah jako u Waldowa.

„Radka si lehl na brzdy pod vlakem, Milan se nemohl pohnout. Řekl jsem mu, ať si sedne na pravý nárazník a drží se brzdových hadic, které spojovaly vagóny,“ popisuje Josef Mašín. „Radka nás nabádal, ať slezeme dolů, ale mně se to zdálo nebezpečné. Vlak se rozjel a poslední stanice, kam jsme přijeli, se jmenovala Mahlow. Na osvětleném perónu stáli Rusáci a Němci jeden vedle druhého.“

V Mahlowě se znovu ocitli pod palbou

Pamětníkovi připadalo, že je nemožné, aby je policisti a vojáci nezahlédli. „Ale osvětlení nebylo tak dobré jako dneska. Na jiných stanicích jsme si všimli, že lidi vyskakovali z vagónů i na druhou stranu než na perón,“ uvádí Josef Mašín. „Tak jsme s Milanem seskočili dolů. Radka zůstal na brzdách, my jsme šli krokem na druhou stranu od perónu, aby ozbrojené složky věděly, že jsme civilisti, co si zkracují cestu. Volali, abychom zastavili a dali ruce vzhůru. Začali jsme utíkat a hned zahájili střelbu.“

Josef Mašín upřesnil, že na seřaďovacím nádraží bylo asi čtyři nebo pět kolejí a nakládací prostor pro auta. O kus dál se rozkládala kasárna Sovětské armády s drátěným plotem zarostlým plazivými rostlinami. V bráně stál ruský voják se samopalem AK-47 a čepicí.

„Kolem se střílelo a běželi za námi vojáci. Strážný v bráně do kasáren ale neudělal nic, ani se nepohnul a nic neřekl,“ podotýká Josef Mašín. „Byla tam dvě nákladní auta, americké Studebakery a ruští vojáci v rubáškách do nich vykládali vidlemi brambory z vagónů. Vůbec si nás nevšímali, proběhli jsme asi metr a půl od vojáka s kalašnikovem u brány a utíkali dál na sever. Milanovi jsem pomohl přes plot, přehodil jsem ho do ruských kasáren, proběhli jsme skrz ně až na druhou stranu, znovu jsme překonali drátěný plot a běželi dál k Berlínu.“

Vojáky štvaná dvojice spatřila silnici, jež přetínala železniční trať na nádraží v Mahlowě. Byly tam spuštěné závory a na druhé straně se vojenský konvoj chystal odříznout Josefu Mašínovi a Milanu Paumerovi cestu. Zaznamenali, jak se vojáci snaží zvednout závory, ale nešlo jim to. Vlak pořád stál na nádraží i s Radkou na brzdách.

Když to vzdáš, zastřelím tě

„Prohledávali vlak, jeden Rusák se díval na Radku. Radka si myslel, že ho musel vidět, ale neřekl nic. Radka pak projel na brzdách vlaku až do Berlína,“ tvrdí Josef Mašín. „Závory visely pořád dole, překročili jsme silnici, oběhli jsme několik domů a přes pole pokračovali k Berlínu. Viděli jsme zář na obzoru. Když jsme překročili silnici, Milan už nemohl jít, padl několikrát na zem, vzal jsem si ho přes rameno. Byl ve velmi špatném stavu, na nádraží v Mahlowě ho ještě trefili do ruky. Chtěl to vzdát, domlouval jsem mu a taky jsem mu vyhrožoval, že když nepůjde, tak ho zastřelím. Milan měl štěstí, že naposledy jedl ve Waldowě a měl prázdné břicho a prázdný zažívací systém. Kdyby ho měl naplněné, tak by s průstřelem nepřežil. Šli jsme ještě asi dva a půl až tři kilometry a došli do Berlína k drátěnému plotu.“

Josef Mašín položil Milana Paumera na zem. Na drátěném plotu se ve čtyřech jazycích psalo: „Vstupujete do západního sektoru Berlína“. Ale pamětník nevěřil, že mají vyhráno, poněvadž na mnoha místech umístili východní Němci falešné hraniční cedule, aby oklamali utečence. Vytáhl ostnaté dráty nahoru a protlačil pod nimi Milana Paumera.

V Západním Berlíně přerušili policistům večeři

„Roztrhl si kalhoty a nadával mi, že si v Berlíně nebude mít co obléct,“ vzpomíná Josef Mašín. Ocitli se ve vilové čtvrti, v některých domech se svítilo. 

„Zastavil jsem jednoho chlapíka a řekl mu, ať nám ukáže cestu na stanici západoberlínské policie. Zapřísahal nás, že nás tam dovede a udělal to. Zazvonil. Policajti otevřeli, zrovna jedli večeři. Okamžitě nás poznali, měli plakáty s našimi podobiznami. Všichni už věděli, co se děje, že nás východní Němci a Rusové hledají. Těšilo je, že jsme přišli. Klepali mě po zádech,“ prohlašuje Josef Mašín. „Ukázal jsem jim zraněného Milana, položili ho na lavici, zavolali sanitku a vojenskou policii. Přijeli i dva kluci v civilu z americké výzvědné armádní služby CIC ve vojenském autě. Ptali se na velitelství, jestli se do západního sektoru dostal ještě někdo. Říkali, že se někdo přihlásil z východního Berlína a pak přivezli Radku.“

Oba bratři nečekali, že se v Západním Berlíně potkají. Josef si myslel, že Radku dopadli na železničním nádraží v Mahlowě. Radka ukrytý na brzdách tam slyšel výstřely a předpokládal, že nastal konec jak pro jeho bratra, tak pro Milana Paumera.

Volkspolicista využil honu na Mašíny k dezerci

Vojenská policie US Army převezla bratry Mašíny nejdříve do utečeneckého tábora, kde však byli rovněž příslušníci východoněmecké Volkspolizei, kteří využili honu na ‚české bandity‘ k útěku do Západního Berlína. „Ale rychle za námi přijeli stejní dva kluci z CIC a vynadali vojenské policii, že nás dala mezi uprchlé volkspolicisty,“ říká pamětník. „Žádné problémy s bývalými volkspolicisty jsme ovšem neměli, hned věděli, kdo jsme a byli těžce nadšení, že nás potkávají. Nejvíc o nás věděl jeden poručík od Volkspolizei. Vykládal nám, jak byl u Waldowa taky, ale pak je stáhli z pozicí, aby drželi jen Berlin Ring. Tam využil příležitost a dostal se do Západního Berlína.“

Podle Josefa Mašína CIC zpočátku vůbec nevěděla, oč jde a proč vypukla pod Berlínem tak obrovská policejní a armádní razie. Původně si američtí rozvědčíci mysleli, že se do západního sektoru snaží probít část sovětských jednotek. V utečeneckém táboře strávili bratři Mašínové ani ne dvě hodiny, pak je vojenská policie přesunula do zabezpečeného domu. Milana Paumera pak CIC převezla z berlínské civilní nemocnice do vojenské nemocnice US Army.

Byli jak kostlivci, ale mysleli si, že jsou nezranitelní

„V lágru nám poručík od Volkspolizei řekl, že Vašek Švéda leží v nemocnici v Cottbusu [Chotěbuzi]. Říkali jsme s Radkou CIC, ať nám dá oblečení a nové zbraně, že půjdeme Vaška zachránit a dostaneme ho do Západního Berlína,“ tvrdí Josef Mašín. „Mysleli jsme si, že jsme nezranitelní.“

V Západním Berlíně našli Mašínové bezpečné útočiště v tajném domě. Poskytli jim tam ložnice, kde se mohli konečně vyspat, dali jim načerno přebarvené americké vojenské stejnokroje. Nejdůležitější pro ně ale byla teplá voda. „Když jsme se pod sprchami svlékli a viděli se, vypadali jsme jak kostlivci, po měsíci na nás nebyl kus masa,“ popisuje Josef Mašín. „Kluci od CIC nás vzali do americké nemocnice za Milanem. Jeli s námi na berlínské letiště Tempelhof. Koupili nám tam v kavárně vanilkovou zmrzlinu s čokoládou a jahodami, bylo to božské, nic takového jsme ještě nejedli. Ukázali nám Berlín a zorganizovali tiskovou konferenci. Řekli jsme jim ale, že nechceme mluvit víc než deset minut.“

Američani tajili, že jsou uprchlíci u nich

CIC zařizovala pro bratry Mašíny přelet ze Západního Berlína na americkou vojenskou základnu do Frankfurtu nad Mohanem. Letecký koridor přes východní Německo byl podle pamětníka velice omezený a stroje létaly poměrně blízko u země. Prostor nahoře sloužil jenom pro Sověty.

„Báli jsme se, že kdyby se letadlo porouchalo a museli bychom přistát, tak by nás východní Němci chytili a zavřeli. Američani nás uklidňovali, že Dakota má dva motory a všechno dobře dopadne,“ vzpomíná Josef Mašín. „V západním Německu na americké vojenské základně na nás čekali kluci ze CIC v civilu, museli jsme si lehnout na podlahu auta a přikryli nás dekou, abychom nebyli vidět ani na bráně do základny. Československo a Sovětský svaz totiž žádaly o naše vydání. Američani jim řekli, že nevědí, kde jsme.“

Druhý den ráno přemístila CIC Mašíny do své budovy v bavorském Erlangenu. Nechala je hlídat dvěma svými lidmi a Mašínové chodili každý den na výslech. Prošli také detektorem lži. Popsali CIC cestu přes východní Německo i všechno, co udělali při odboji v Československu.

„Neřekli jsme jim jenom jedinou věc od brigádního generála Františka Vaňka, že u Českých Budějovic by v případě války armádní jednotky nebránily. Nechávali jsme si to až pro nejvyššího paťáka, nejvyšší šarži,“ vysvětluje Josef Mašín. „Někteří důstojníci ze CIC s námi mluvili česky, pocházeli z Nebrasky, kde se usídlila velká česká kolonie. Na víkendy si nás půjčovali generálové a měli jsme dobrá jídla dostupná jen pro ně.“

Přihlásili se do Special Forces a doufali ve válku

Plukovník CIC se po nějakém čase zeptal, jestli se chtějí vrátit do Československa jako agenti. Souhlasili, ale přáli si, aby je do země vysadili jako parašutisty z letadel – stejně jako shazovali své lidi na Ukrajinu. „Ale oni prosazovali, abychom šli přes hranici pěšky a jejich lidi s námi. My to nechtěli, tak co?“ poznamenává pamětník. „Dostali jsme nabídky udělat film a napsat knihu, ale nechtěli jsme ohrozit lidi v Československu. Mysleli jsme na Vaška a Milana, proto jsme nechtěli o ničem hovořit. Řekli nám, že v americké armádě existují Special Forces [Speciální síly], což se nám líbilo a přihlásili jsme se tam.“

Josef Mašín dodává, že po třech čtyřech týdnech v Erlangenu jim Američané hned zařídili vstup do US Army. Po pobytu v kasárnách v Seckenheimu a v Zweibrückenu přepluli Mašínové na palubě transportní vojenské lodi z Brém do New Yorku. „Milan Paumer byl asi týden v nemocnici v Berlíně, pak ve Frankfurtu a pak ho převezli k nám do Erlangenu,“ prozrazuje Josef Mašín.

Zatímco Mašínové sloužili na vojenských základnách ve Fort Dixonu a Fort Braggu, komunistický režim se pomstil na Zbyňkovi Janatovi a Václavu Švédovi, na mamince Mašínové, strýci Ctiboru Novákovi i na všech, kteří s bratry spolupracovali. „První zprávy jsme dostali asi rok potom, když jsme přišli do Západního Berlína. Zavolali si nás na zpravodajské oddělení naší jednotky ve Fort Dixonu, po čase přišli a kontaktovali nás od CIC, chtěli naše spojení v Československu, což byl generál Vaněk,“ vzpomíná Josef Mašín. „U naší divize ve Fort Dixonu nás navštívil pan Drábek. Pracoval pro rozhlasovou stanici Hlas Ameriky, řekl nám o zatčení našich přátel v Československu, ale moc nevěděl.“

Ještě na konci roku 1953 pozatýkala Státní bezpečnost všechny lidi, o nichž zjistila, že udržovali kontakty s bratry Mašíny, Milanem Paumerem, Václavem Švédou, Zbyňkem Janatou a pomáhali jim v odboji proti komunistickému režimu. Šlo celkem o 17 mužů a žen, převážně příbuzných bratrů Mašínů a Václava Švédy.

Mašínové byli v USA, ve vlasti věšeli jejich druhy

S výjimkou Zdeny Mašínové starší a její stejnojmenné dcery se proces s nimi konal v lednu 1955. Václav Švéda a Zbyněk Janata obdrželi trest smrti stejně jako Ctibor Novák, označený v rozsudku za ústřední postavu skupiny, jež podněcovala ostatní ke špionáži ve prospěch imperialistických mocností.

Zdena Mašínová starší dostala 25 let a vzhledem k velmi podlomenému zdraví zemřela za velkých bolestí ve věznici v roce 1956. Na doživotí šel do žaláře rovněž Zbyněk Roušar, bratři Václava Švédy Zdeněk a Vratislav odcházeli od soudu s 20 lety vězení, zbrojíř skupiny Vladimír ‚Kykyna‘ Hradec s 22 lety. Nemocná Zdena Mašínová mladší vyvázla ‚pouze‘ s pobytem ve vazební věznici. Odsouzené s dlouhými tresty propustila komunistická justice v letech 1960 až 1965.

„Že maminka zemřela, jsem se dozvěděl na základně ve Fort Braggu. Co se v Československu po našem útěku odehrálo, mi řekla sestra Zdena, když jsme se v roce 1969 setkali v Kodani,“ líčí Josef Mašín. „Hodně věcí se za šestnáct let událo, říkala mi, co se stalo s maminkou, s přáteli a jak situace vypadá. Pronásledovala ji StB, ale nic mi nikdy neměla za zlé. U nás v rodině se nevyčítalo, že někdo bojoval proti komunismu a nacismu. Kdyby při výslechu na StB mluvila maminka nebo strýc Borek, komunisti by zavřeli a popravili ještě víc lidí.“

Bratři Mašínové a Milan Paumer se do Special Forces upsali na pět let. „Dostali jsme uniformy a složili přísahu. Chtěli jsme jít bojovat, ne kvůli byznysu, studená válka byla tenkrát dost teplá,“ vrací se do roku 1954 pamětník. „Doufali jsme, že někdo dříve nebo později něco začne. Ale v roce 1956 se při povstání v Maďarsku a po zásahu Rusáků ukázalo, že oba bloky zůstanou v pozici, v jaké jsou. Naše představy o válce se nenaplnily. Byli jsme tenkrát v Americe ve výcviku a připravení k nasazení do Evropy. S Radkou jsme se přihlásili do půlročního důstojnického kurzu, ale za pár týdnů poplach kvůli Maďarsku skončil a přihlášku jsme stáhli.“

V armádě jsem prožil nejlepší roky života

Jak si Josef Mašín všiml, ve Special Forces moc emigrantů nesloužilo. Potkal tam kluky ze Sovětského svazu, Poláky, Maďary a přibližně 12 Čechů. Nejvíc bylo Poláků. O svém příběhu Mašínové s nikým nemluvili, Češi ve Special Forces o něm ale věděli. „Nadchlo je, když jsme přišli,“ dodává pamětník.

Po nějaké době se stali Josef s Radkou ve Special Forces instruktory s hodností seržanta. Milana Paumera poslala US Army v roce 1956 do Jižní Koreje, s bratry Mašíny se domluvil, že až skončí v armádě, začnou společně podnikat, což se stalo.

„Milan se cítil v Koreji dobře a dost se mu tam líbilo,“ tvrdí Josef Mašín. „Já byl v armádě pět let a vůbec toho nelituju. Prožil jsem tam nejlepší léta mého života, člověk jen neseděl na židli, nevzpomínal a nedržel si hlavu v ruce. Po pěti letech v armádě jsme dostali americké občanství. Jsem rád, že ho mám. Ale obdržet občanství USA nebylo důvodem pro vstup do armády. Chtěli jsme bojovat proti komunismu.“

Po ukončení služby v US Army se Mašínové setkali s Milanem Paumerem v Pensylvánii u rodiny, která ho přijala za svého. V novinách mu zkomolili jméno na Baumer, tak se jmenovala rodina z Pensylvánie. Hledali syna, který létal na bombardéru B-29, sestřelili ho nad Čínou a zajali. „Kontaktovali Milana, zjistili, že to není jejich syn a adoptovali ho. Jezdil k nim na Vánoce a přispěli mu na koupi auta,“ prozrazuje pamětník.

Odmítli, aby je proslavil Life Magazine

Již v USA začali bratři i Milan Paumer sepisovat svoje zážitky, ale něco v nich museli zkreslit, aby neohrozili lidi, kteří jim v Československu a ve východním Německu pomohli. Odmítli i nabídku, aby jejich příběh vydal světově uznávaný Life Magazine. „Radka pak udělal knížku ‚Jenom ne strach‘ s Otou Rambouskem,“ podotýká Josef Mašín. „Byla z toho, co jsme napsali společně, Radku psaní bavilo. Ve většině věcí jsme se při vzpomínání shodli, když se ale něco odehrálo rychle jako v Uckru, tak se pohledy liší a v takové situaci je nejlepší napsat všechny verze.“

Po odchodu z US Army v roce 1959 se Mašínové s Milanem Paumerem přestěhovali na Floridu, kde prodávali auta Mercedes. Právě panovala hospodářská konjunktura. „Seznámili jsme se s chlapíkem jménem Robert, přišel s nápadem, abychom vyráběli žaluzie na okna, dřevěné, používané v tropických oblastech,“ vzpomíná Josef Mašín. „Z mých a Radkových úspor jsme si otevřeli firmu, Radka dělal technického ředitele, já prodej. Pak jsme Roberta vyhodili, zjistili jsme, že je podrazník. Obchod byl něco jiného než armáda, v USA jste při podnikání odkázáni sami na sebe. Prvního v měsíci vám nepřijde šek jako v armádě.“

Otevřel si leteckou školu v Německu

Sotva se výroba žaluzií rozjela, vystřídala konjunkturu recese, navíc odběratel bratrům Mašínům a Milanovi Paumerovi platil se zpožděním. Firmu nakonec zavřeli. Radka s Milanem zůstali na Floridě a jeli do Texasu, kde sháněli nutrie na kožichy, po nichž byla v Evropě velká poptávka.

Josef Mašín se rozhodl otevřít v Evropě leteckou školu a přestěhoval se do Německé spolkové republiky (NSR). Od US Army kupoval přebytečný materiál, i součástky, třeba pro motory - jak civilní, tak vojenské. V jeho letecké škole obdrželi absolventi americký letecký průkaz a platil kdekoliv ve světě.

„Kupoval jsem taky americká letadla, prodávali jsme je, opravovali. Měl jsem opravnu na letišti v Kolíně nad Rýnem. Hlavní žáci byli Italové, Němci, Holanďani, Dánové. Piloti NATO museli mít civilní letecký průkaz a museli projít naší školou, naším kursem,“ říká pamětník. „Byli jsme jediná úspěšná škola v Evropě s patnácti zkušebními letadly, což se Němcům moc nelíbilo. Lufthansa školila piloty pro Bundeswehr, měla svou vlastní školu v Brémách. Nakonec mou leteckou školu zavřeli, že musí být v německých rukou. Neuznali, že moje manželka je Němka.“

Josef Mašín ale konce své letecké školy nelituje. „Něco špatného slouží k něčemu lepšímu a je to pro něco dobrého. Přeorientoval jsem se na prodej letadel Piper, Cesna a Beechcraft a byl jsem úspěšný v Evropě a v Africe,“ upozorňuje. „Piloti ke mně chodili od západoněmecké armády, od Bundeswehru. NATO a Bundeswehr školily piloty pro africké země a dodávaly jim i letadla. Moji zaměstnanci cvičili piloty z afrických zemí, když ještě létali v Bundeswehru. Jejich kontakty mně pomohly při obchodech v Africe.“

Když něco děláš dobře, peníze přijdou

Josef Mašín se drží zásad ‚Není konec, dokud není konec‘ a ‚Pokud se něco zdá jako neúspěch, tak ten, kdo ho vyřeší, má úspěch‘. „Peníze mě ale nikdy nezajímaly. Můžu si díky nim dovolit některé věci, ale nejsou můj vrcholný cíl,“ tvrdí. „Když něco děláš dobře, přijdou peníze samy.“

Během dlouhodobého pobytu a podnikání v západním Německu chodily pamětníkovy děti do německé a anglické školy v Bonnu.

Přestěhování do NSR neušlo pozornosti Státní bezpečnosti a československé rozvědky. Ze západního Německa se ho pokusila čtyřikrát unést do Československa, kde by ho čekal trest smrti.

„Naše sestra Zdena se později dočetla ve svazcích StB, že ji pustili z vazby na svobodu, aby nás vylákala z Německa. Když jsem žil v Kolíně nad Rýnem, přišla za mnou FBI, abych se vrátil do USA, že v Německu je to pro mě nebezpečné,“ svěřuje se Josef Mašín. „Volali mi z amerického velvyslanectví v Bonnu a chtěli se se mnou setkat. Bydlel jsem v Kolíně u katedrály, potkali jsme se v nedalekém hostinci. Říkali mi, abych se sbalil a hned odjel. Neudělal jsem to, protože jsem v Německu zrovna otevřel byznys. Odpověděl jsem jim, že se o sebe postarám a budu se mít na pozoru. Dali mi číslo na německou rozvědku, kdybych měl podezření. Ale žádné problémy jsem kolem sebe neviděl. Američani mě chtěli zachránit, což bylo od nich moc hezké.“

S pomocí spolužáka StB Mašína málem dostala

Pamětníka učili ve Special Forces velké obezřetnosti, čehož se držel i jako obchodník s letadly. Prodával je v zemích druhého a třetího světa. „Některé udržovaly styky s Rusáky, prodávali tam Migy a Češi Delfíny,“ vysvětluje. „Nebezpečí únosu v takových zemích vždycky existovalo, byl jsem si toho vědom a byl jsem vždycky opatrný. O třech pokusech unést mě jsem se dozvěděl až po roce 1989. Do jednoho se zapojil můj spolužák Josef Jína, vystupoval jako Zdenin přítel a skoro se mu to povedlo. Měl jsem jet na návštěvu do Vídně, ale odřekl jsem. Měl jsem štěstí, můj únos ve Vídni byl už připravený. Kdyby mě dostali do Československa, jsem si jist, že by mě popravili. Řekli by, že jsem se vrátil jako agent.“

Josef Mašín prohlašuje, že ho chtěl unést rovněž spolupracovník StB Oskar Černý. „Zdena mu velice věřila, ale mezi jejími známými byli samí agenti, které na ni nasadila StB. Potkal jsem se s Oskarem Černým třikrát čtyřikrát v Kolíně. Používal krycí jméno Tomáš. Jak se představil Zdeně, nevím,“ tvrdí pamětník. „Řekl, že jeho tetička zemřela v Německu, že ho pustili, aby vyřídil pozůstalost. Nic jsem netušil, dost jsem mu důvěřoval, protože byl spojení přes Zdenu.“

Všechny pokusy StB o únos Josefa Mašína nicméně zkrachovaly. Západní Německo opustil v roce 1978 a s rodinou se přestěhovali do Santa Barbary v Kalifornii.

Většina lidí jen papala a blbě kecala v hospodě

Josef Mašín zdůrazňuje, že jejich jediným cílem bylo postavit se komunistické totalitě se zbraněmi, zatímco „většina lidí žila jako živočichové a chtěla jen papat a ještě něco, co člověk musí dělat“. „Mysleli jsme, že víc lidí bojovalo, ale dali by se spočítat na prstech jedné ruky. Většině stačilo ukrást si cihlu do aktovky, postavit si chatu a blbě kecat v hospodě,“ prohlašuje.

Josefa Mašína zneklidňuje, že jejich případ vedly orgány činné v trestním řízení jako aktivní ještě po roce 1989. „Naše rodná země není takovou, jakou jsme si ji představovali. Vrátil bych se, ale Česká republika by se musela změnit.“

Podle Josefa Mašína se změnily také Spojené státy americké. Prozrazuje, že se dívá na lidi jako badatel pod mikroskopem a vidí, že se pohybují jako hmyz. „V Americe je teď ten hmyz. Amerika byla ochráncem svobody celého světa. Vše se změnilo třetího listopadu loňského roku, kdy v prezidentských volbách vyhrál Joe Biden nad Donaldem Trumpem,“ vysvětluje. „USA byly ochráncem západního světa po druhé světové válce, když se rozpadlo hospodářsky i morálně postižené Britské impérium. Nevím, jestli by byla Amerika takovou zemí, o kterou by se mohl člověk opřít.“

Josef Mašín si myslí, že toho viděl a zažil víc než většina lidí na světě. „Říkám si: ‚To se snad ani nestalo, jak jsi to mohl prožít?‘ Vzpomínky na naše činy mě netrápí. Kdybych byl ve stejné situaci jako tehdy, udělal bych to znovu.“